Nikdy by to nepřiznala, ale dala si zatraceně záležet, aby jí to slušelo. Od té doby, co chodila do práce, neměla tolik času na péči o svůj vzhled. Tento večer byl výjimečný. Vypadala vskutku nádherně. Vlasy si vyčesala do drdolu, aby odhalila svůj krk. Přes midi šaty si přehodila lehký svetřík. Takhle pěkně nevypadala od vánočního plesu, když byla ve čtvrtém ročníku v Bradavicích. Nikdy nebyl čas na to, aby vypadala jako princezna. Nejdřív studium, pak záchrana světa a hned na to následovalo hledání bytu a nová práce. Teprve teď si našla chvilku sama na sebe. A výsledek stál za to. Musela sama sebe pochválit. Nebyla vůbec ošklivá.

Vstoupila do jeho bytu a opět byla okouzlena tím luxusem. Bylo to tak příjemné a líbivé. Vše mělo své místo, každý spotřebič fungoval, bylo tam teplo. Podlaha nebyla ohyzdné linoleum, ale perfektně vyleštěné dřevo. Její cit pro estetiku jásal. Lockhart to pozoroval s úsměvem. Musela mu připadat jako malé dítě na pouti - unesené všemi blikajícími barvami a atrakcemi čnícími do nebes. Mířili do kuchyně. Lockhart šel celou dobu před Hermionou, zády k ní, najednou se však otočil čelem. Lockhart přišel těsně k Hermioně, cítila jeho kolínskou. Natáhl před sebe ruce. ,,Smím vás poprosit?" Byla natolik překvapena jeho fyzickou blízkostí, že jí trvalo pár vteřin než si uvědomila, co po ní vlastně chce. Rozepnula mu knoflíčky u zápěstí. Lockhart poděkoval a vyhrnul si rukávy. Usadil Hermionu, nalil jí víno a pustil rádio. Měl nastavenou jazzovou stanici. Sám si stoupl ke kuchyňské lince a začal vařit, smažit, péct - a bohové! - to bylo něco jiného než Hermioniny marné snahy. V kuchyni se Lockhart uměl vážně otáčet, zručně krájel a ještě stíhal vyprávět o své cestě do Turecka. Hermiona upíjela a se skutečným uznáním Lockharta pozorovala. Tohle se mu muselo nechat, byl vážně šikovný. ,,Nechcete nějak pomoct?" zeptala se a doufala, že odpoví záporně. Lockhart ustal v kuchtění, zahleděl se na Hermionu a odhalil své nepřirozeně bílé a perfektní zoubky.
,,Možná... Kdybyste byla tak hodná," pravil a posunul se o krok stranou, aby si mohla stoupnout vedle něj. Hermiona vstala i s dopitou sklenkou. Lockhart jí dolil, Hermiona si mezitím svlékla svetřík, aby se jí lépe pracovalo. ,,Míchejte, prosím," požádal ji a předal Hermioně vařečku. ,,Sice bych to všechno zvládl sám," ujišťoval ji domýšlivě, ,,ale jsem vám vděčný za pomoc." Hermiona dostala na starost skutečně zanedbatelný úkol, i tak se bála, že to připálí. Tak míchala raději bez ustání.

Večeřeli spořádaně. Hermiona mlčky upíjela víno, Lockhart vyprávěl jeden neuvěřitelný příběh za druhým. Moc ho neposlouchala. Věděla, že si vymýšlí. Místo toho přemýšlela nad tím, co vše by mohla získat. Byla to otřesná myšlenka, to uznávala, ale v zádech jí při tom pomyšlení vždy zamravenčilo. Tohle všechno by mohla využívat. Velikou vanu. Teplou postel. Čisté nádobí. Luxusní nábytek. Po svém boku by měla muže na úrovni. Žádný zrzavý hlupáček, který není schopný najít byt. Jako žena měla své nároky. Nebyly to nijak vysoké nároky, chtěla pouze, aby se o ni muž dobře staral, aby jí poskytl jistotu, bezpečí.
,,Spěcháte domů, nebo si ještě dáme drink na balkónu?" zeptal se Lockhart. Hermioně se rozbušilo srdce. Mohla teď odejít. Mohla ukázat, že jí ani trošku neláká ten přepych, který se všude kolem ní skvěl. Jenže byla jen člověk. Měla své touhy, svá přání, své tajné plány, které nemohla nikdy podniknout. Otřela si ústa ubrouskem, vstala od stolu a teprve poté promluvila: ,,Veďte mne."
Zářivě se usmál. Celou cestu ji jemně držel kolem pasu.