Ahoj!!

***

Udýchaný jsem si na chvíli sedl do trávy a snažil se nabrat nějaký vzduch do plic. Rukou jsem si otřel pot z čela. Divil jsem se, že jsem s ní vůbec dokázal pohnout. Byl jsem pohmožděný, unavený a má psychika mě také pomalu zrazovala, neboť ze všeho toho trénování mi šla hlava kolem. Jediné, co mě drželo na nohou, byla myšlenka na princeznu, kterou jsem v poslední době nevídal tak často. 

Nebo to bylo pořád jen: ,,Co ten postoj!? Miř pořádně! Bojuj, jako by ti šlo o život! Snaž se trochu! Říkal jsi, že hudeš trénovat dvakrát tolik, ale stále mě nedokážeš odzbrojit! Jak chceš ochránit princeznu, když nedokážeš ochránit ani sebe." a nic jiného. Těžko by mě takové sekýrování mohlo motivovat k tomu, abych se zlepšil.

I když poslední věta vždy docílila toho, čeho chtěl můj otec. Vždy mi to tak rozproudilo krev v žilách, že mě nikdo nebyl schopný zastavit, až na otce. A i přes to, že jsem dokázal porazit všechny ostatní i s jejich věkovým rozdílem, mě ani jednou nepochválil a dnešek také nebyl výjimkou.

Přistoupil ke mně a oznámil mi, že trénink skončil. Nic víc. S tím odešel a zbytek mužů se posbíralo ze země a poslušně jej následovali. Také jsem se zvedl ze země a zamířil do našeho domu. Potřeboval jsem koupel. 

Spláchl jsem ze sebe všechen pot, krev a nadávky svého otce. Konečně jsem mohl dýchat. Chvíli jsem relaxoval ve vodě a představoval si sám sebe po boku princezny. Kéž bychom mohli být spolu bez toho, aniž by ona musela být princezna a já snad její budoucí osobní strážce. Ani jeden z nás to nechtěl, ale byli jsme rádi, že jsme aspoň nějak mohli být spolu.

Vylezl jsem z vody pořádně se osušil a převlékl. Najednou jsem se cítil jako znovuzrozený a také připravený navštívit princeznu.

Stál jsem před sídlem Její Výsosti a slyšel křik. Došlo mi, že bych měl chvíli počkat, než odejde návštěva. A tak jsem tam jen stál a broukal si.

,,Než půjdeš dovnitř, něčím se obrň. Nemá zrovna dobrou náladu." prohodil korunní princ a lehce se usmál.

,,Stalo se něco, Vaše Výsosti?" optal jsem se. Nechtěl jsem, aby mě něco trefilo, až vstoupím dovnitř. Když měla princezna špatnou náladu, nikdo nebyl v bezpečí.

,,Jen je toho na ni příliš. Nesnáší být princeznou a plnit povinnosti, co k tomu patří. Nesnáší svůj život a vlastně nesnáší všechno a všechny. Dokonce po mně hodila knihu."

,,Víš, že to tak její Výsost nemyslela. Třeba se mi povede ji rozveselit." pověděl jsem s mírným úsměvem. Také se lehce usmál. Poté zvedl ruku na pozdrav a začal se ode mě vzdalovat.

Vstoupil jsem dovnitř a prošel dlouhou chodbou až k jejímu pokoji, před kterým bylo několik služek. Jedna ze starších mě ohlásila a vpustila dovnitř. Poté za mnou zavřela dveře.

Princezna seděla v jejich honosných šatech za průsvitným závěsem a vypadala duchem nepřítomna, i když sama svolila, aby mě pustili dovnitř. Přistoupil jsem blíže. Klekl jsem si na polštářek položený jen dva kroky od závěsu.

,,Vaše Výsosti?" hlesl jsem tiše.

,,Tohle oslovení už dnes nechci slyšet. Jde mi z toho hlava kolem. To je pořád vaše Výsosti tohle a Vaše Výsosti tamto..." na chvíli se odmlčela a unaveně si povzdechla. Poté stočila svůj pohled na mě. ,,proč jsi tak daleko, pojď blíž...až úplně ke mně." dodala a rukou se mě snažila popohnat.

I když bych neměl, přisedl jsem si k ní. Její útlé paže se ovinuly kolem mého pasu. A její hlava spočinula na mé hrudi. Překvapením jsem zatajil dech. Co to? Ptal jsem se. Ale než, abych odporoval, jsem ji jednou hladil ve vlasech a druhou na drobných zádech. Chvíli jsem ji tak nechal. Nejspíš potřebovala takový styl útěchy, i když by se něco takového dít nemělo. 

Zvedla ke mně pohled a její smutné oči teď na místo smutku zářily, stejně tak zářivě se i usmívala. Srdce najednou vynechalo několik úderů a pak se roztlouklo jako o život. Cítil jsem, jak mi tváře lehce červenají. Co se to vlastně děje? Proč jsem byl najednou tak nesvůj a zároveň jsem nechtěl opustit její osobní prostor?

,,Princezno, tohle bychom..." přerušila mě.

,,Ještě chvíli to vydrž, líbí se mi tlukot tvého srdce." pověděla a ještě víc zabodla hlavu do mé hrudi snad, aby se dostala blíže k tomu líbeznému zvuku.

***

,,Haló, je čas vstávat!" křikl mi někdo velice blízko u ucha a já leknutím nadskočil.

Promnul jsem si unavené oči a několikrát zamrkal, než se mi vrátil zrak úplně. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem u Juna a seděl za jeho stolem. Pohlédl jsem na něj v ruce měl zač s jídlem.

,,Nečekal jsem, že během přípravy jídla usneš. Možná bych tě i nechal spát, kdyby ses nechystal poslintat náš projekt. Opět se ti o ní zdálo?" optal se mě a zeširoka se usmál.

Cítil jsem se krapet trapně po jeho slovech, a tak jsem souhlasně pokýval hlavou a lehce se usmál.

,,Závidím ti. Nejen že jsem sám, ale ani ve spánku mě nikdo nepřijde navštívit." řekl smutně, ale podle jeho pobaveného úsměvu to nemyslel vážně, jen si do mě chtěl rýpnout.

,,Moc vtipné. Aspoň ty sny začínají mít nějakou návaznost. Nejsou tolik na přeskáčku jako dřív."

,,Vážně? A co pak se ti zdálo, že ses ze spaní tak červenal?"

,,Aaaale nic nic." vyhrkl jsem. Jen mě objímala princezna a chválila mi tlukot srdce. Jo tak to by znělo opravdu nádherně. Při vzpomínce na to mě opět hrálo u srdce.

,,No jak myslíš. Máš její kresby sebou?"

,,Jo mám. Co s nimi chceš dělat?" 

,,Nafotit je, abych je mohl dát do počítače a najít tak tvou princeznu." 

,,Hned je najdu." řekl jsem a začal se přehrabovat ve své brašně. Vytáhl jsem svůj blok, do kterého jsem nakonec v průběhu týdne nakreslil víc než jeden obrázek, a podal jej Junovi. 

,,Jo brzy bude mít Byeongkwan narozeniny, takže jeho rodina pořádá večírek. Nechceš tam zajít se mnou?" 

,,Co bych tam dělal?" optal jsem se nazpátek. 

,,Jak chceš najít svou princeznu, když nechodíš do společnosti?" 

,,No to sice jo, ale přeci nemusím hned do společnosti, kde bude milion lidí..." 

,,Ale no tak, bude tam i Byeongkwan, můžeš si povídat s ním. Nechci tam jít sám, prosím." snažil se mě přemluvit a použil k tomu ty jeho psí očka, která mě vždy dokázala obměkčit.

,,Tak fajn..." 

Pokračování příště...