Ahoj!! (Na obrázku Chan, 24 let) 

Pohled Donghuna:

Všechny schůzky jsem měl za sebou a mohl jsem si tak vzít po zbytek dne volno. Jo mohl bych se stavit za Kwanem, ale nejdřív potřebuji silnou kávu, pomyslel jsem si a s tím opustil svou kancelář.

Bylo krásně, a tak jsem šel pěšky. O necelých patnáct minut později jsem již byl v kavárně. Objednal jsem si Latté a horkou čokoládu pro Kwana. Ano sice bylo horko, ale horkou čokoládu neodmítne. Zaplatil jsem a díval se do telefonu, než budou nápoje hotové.

,,Tady je vaše objednávka, pane. Hezký den a přijďte zase." pověděla slečna za kasou. Poděkoval jsem jí, mrkl na ni a vzal si nápoje. Když jsem se otočil, v mžiku byla káva i s čokoládou na zemi a částečně na mě. Pohlédl jsem na toho idiota, který do mě vrazil, a zamračil se.

Díval se na mě omluvným pohledem, ale nevyšla z něj ani hláska. Ignoroval jsem fakt, že mám mokrou pravou ruku a stehno a také že kolem nás poskakují servírky, a nehnutě si jej prohlížel. Jako bychom v tuto chvíli existovali jen my dva.

Přišel mi povědomý. Čekal jsem, kdy se odhodlal ke slovům, ale než aby promluvil, raději sklopil pohled do země. To je tak těžké říct, člověku, který je kvůli němu od kafe, omlouvám se? Tak to teda ne. Dvěma prsty jsem ho chytil za bradu a zvedl mu hlavu. Vytřeštil oči překvapením a začal se mírně červenat. Dobrá první reakci jsem chápal, proč ale ta druhá?

Čím déle jsem jej sledoval, tím více jsem si byl jist.
,,Zase ty?" optal jsem se nevěřícně. A naše chvíle skončila.

Tohle mi neudělal poprvé. Ale veštinou se ihned omluvil a utekl. Teď ne. Proč mám na něj takovou smůlu? Ptal jsem se sám sebe. Ale tak jako já si nedokázal odpovědět, nedokázal to ani mladík přede mnou. Byl to stážista ve firmě.

,,Děláš to snad schválně?" Znovu jsem promluvil a stále jsem jej držel za bradu.

,,Ne, nedělám...já jen nechápu proč vždy, když se tohle stane, natrefím zrovna na Vás. Omlouvám se, nechtěl jsem." konečně mi odpověděl.

,,Začínám si říkat to samé. Ale proč jsi tedy celou dobu mlčel?" položil jsem mu další otázku a dal ruku dolů.

,,Popravdě...byl jsem paralyzován Vaším vzhledem, takže jsem se tentokrát nestihl omluvit a utéct." řekl s tak nevinným úsměvem, že jsem se na něj nemohl déle zlobit, i když se vlastně přiznal k tomu, že by opět utekl.

Znovu sklopil pohled, což jsem opravdu nechtěl. Byl roztomilý. Pousmála jsem se a už se ho chystal někam pozvat, když v tom se ozvala slečna za kasou.

,,Připravila jsem Vám nové nápoje, na účet podniku." řekla s úsměvem a k nim mi dala pár ubrousků, abych se mohl aspoň trochu osušit.

,,Mockrát děkuji." pověděl jsem a úsměv ji opětoval. Otočil jsem se k mladíkovi přede mnou. Jelikož měl stále pohled zabodnutý do země, využil jsem toho. Chytil jsem jej za ruku a šel stranou, abychom ostatním dále nepřekáželi.

,,Jak se jmenuješ?" optal jsem se jej. Opět na mě překvapeně hleděl a já se znovu ocitl v jiném světě stejně jako před chvílí. Bylo to tak zvláštní.

,,Kang Yu Chan." řekl a hlas se mu u toho mírně třásl.

,,Líbí se mi tvé jméno. Já jsem Lee Donghun, ale předpokládám, že mé jméno už znáš." pověděl jsem a pociťoval mírné rozpaky. 

,,Ano znám. Jak bych nemohl, když mluvím pomalu s ředitelem firmy. Opravdu se ještě jednou omlouvám, že jsem do Vás tak neomaleně vrazil. Mohu pro Vás udělat něco na oplátku?" optal se mě. Zdálo se, že toho opravdu lituje. A co si budeme povídat, můj výstup tomu také nepomohl. 

,,Co kdybychom se spolu někde najedli?" řekl jsem první, co mě napadlo. 

,,No proč ne, aspoň bych nějak odčinil to, že jste kvůli mě věčně mokrý..." pověděl s přihlouplým úsměvem, což na jednu stranu bylo hrozně roztomilé. Ne on celkově byl roztomilý. Mluvil jsem s ním jen pár minut, ale i po takové chvilce jsem si jej oblíbil. 

,,Dobře, tak mi dej číslo. Já se nejdřív skočím převléknout a poté se domluvíme, kde se sejdeme." pověděl jsem s úsměvem a z kapsy vytáhl telefon. Nadiktoval mi své číslo. Uložil jsem si jej pod jménem Chan a prozvonil jej, aby měl i mé číslo. Následně jsme se rozloučili a šli každý svou cestou.

Cestou jsem zavolal Kwanovi, zda je v knihovně, abych mu odnesl horkou čokoládu, ale dozvěděl jsem se, že je doma. Zamířil jsem tedy rovnou domů. 

Promítal jsem si situaci v kavárně. Byl jsem u něj tak blízko, dokonce jsem ho chytil za bradu jako nějaký hrubián. To musím naravit ještě se mě bude bát, říkal jsem si. Jeho pleť byla tak jemná. Měl tak příjemný hlas. Co to vůbec říkal...že byl paralyzován mým vzhledem? Bylo snad možné, že bych se mu líbil? Nad čím to zase přemýšlím? Zavrtěl jsem hlavou, abych zahnal všechny ty divné myšlenky. 

Pokračování příště...

Tak a máme za sebou další díl a nejvíce figurující postavy jsou odhaleny, takže se příběh konečně může rozjet. 

Co si o tom zatím myslíte? 
Jaký je podle vás vztah mezi všemi odhalenými postavami?

S láskou Vaše Tsukki <3