Ahoj!!

Jun odešel po osmé hodině, neboť čas s ním utíkal až podezřele moc rychle. Nebyl jsem ještě unavený, a tak jsem si vzal do ruky tužku a blok. Začal jsem kreslit princezninu tvář. Nakonec to nešlo tak lehce, jak jsem si myslel. Najednou jsem si ji nedokázal přesně vybavit. Měl jsem jen lehký nákres, ale netroufl jsem si jít do detailů.

Tužku s blokem jsem odložil na stůl a frustrovaně si prohrábl vlasy. Podíval jsem se na hodiny, které ukazovali půl jedenácté večer. Ani mi nepřišlo, že jsem jen hloupý nákres dělal tak dlouho. S povzdechnutím jsem se odebral do ložnice. Shodil jsem ze sebe kalhoty s trikem a ulehl do postele.

***

Seděl jsem před domem a vázal si boty. Zrovna jsem se chystal jít za princeznou, jenže v tom se vrátil můj otec.

,,Kam pak se to chystáš?"

,,Vrátil jste se otče, zdravím Vás. Chystal jsem se jít do královských zahrad za prin..." nenechal mě to doříct.

,,Synu, už si nebudeš moc hrát s Její Výsosti, kdy se ti zlíbí. Přesněji řečeno vůbec." pověděl a lehce se na mě usmál.

,,Otče, otče...proč si nemůžu hrát s princeznou?" optal jsem se.

,,Tak za prvé, není to princezna, ale Vaše Výsosti. Měl bys ji oslovovat jen takhle. A za druhé, hrát si spolu nemůžete, protože už nejste malé děti. Teď máte oba své povinnosti." řekl otec rázně, ale přes to mi věnoval hřejivý úsměv.

Ano, nejsme malé děti, a proto si také nehrajeme, ale povídáme, pomyslel jsem si.
,,Ano, otče. Ale co je mojí povinností?" položil jsem mu další otázku.

,,Víš, kdo je tvůj otec a co dělá? Půjdeš v mých stopách. Od zítřka ti začnou tréninky, já osobně je povedu. Budeš bránit mečem tuto krásnou zem. A pokud chceš být i nadále po boku Její Výsosti, musíš trénovat dvakrát tolik, abys mohl být jejím osobním strážcem." odpověděl mi otec a pohladil mě po vlasech.

,,Budu se snažit ze všech sil a určitě Vás nezklamu. Ale otče, když mi začnou tréninky zítra. Směl bych jít aspoň dnes naposled. Musím to Její Výsosti oznámit."

,,Tak dobře jdi. Pokud uvidíš Jeho Veličenstvo, ať tě ani nenapadne říct nějakou hloupost. Jen slušně pozdrav tak, jak jsem tě to učil, ano?"

,,Nebojte se, otče." pověděl jsem a uklonil se mu. Následně jsem se vydal do královských zahrad, kde měla čekat princezna.

,,Vaše Výsosti, jsem tady!" křikl jsem a přiběhl až k ní. Mile se usmála.

,,Nemusíš mě tak nazývat. Prý už si spolu nebudeme moc vídat tak často, je to pravda?"

,,Musím Vás tak nazývat, ostatním by se to jistě nelíbilo. Otec mi říkal to samé. Budu od zítřka trénovat, abych se mohl jednoho dne stát Vaším osobním strážcem, pak budu po Vašem boku celou dobu."

,,Hmm, tady je ten velký snílek. Na to abys mohl strážit Její Výsost, mou sestru, musíš být ještě lepší než já." vmísil se do našeho rozhovoru Jeho Výsost, korunní princ. Poklonil jsem se mu. Když jsem se zpět narovnal, nastavil přede mě dřevěný meč.

,,Pokud Vás mám porazit, abych mohl bránit princeznu, udělám to!" křikl jsem se smíchem a vzal si od něj dřevěný meč. Začali jsme se ohánět klacky. Bojovali jsme spolu takhle už snad od doby, co jsme se naučili chodit. A jako vždy předtím to i dnes skončilo vyrovnaně.

,,Já myslela, že si přišel za mnou a ne za mým bratrem." pověděla mi princezna s nafouknutými tvářemi.

,,Neboj se, sestři. Nechám ti ho. Jen jsem přišel předat zprávu od Jeho Veličenstva. Když budete oba plnit své povinnosti tak, jak máte, můžete se spolu dál vídat, ale vždy po skončení všech povinností a jen na hodinu."

,,Opravdu to Jeho Veličenstvo řeklo?" optal jsem se.

,,Ano, víš naše malá princezna zase udělala scénu, když se dozvěděla, že už byste se spolu nemohli vídat tak často. Otec se rozlobil a já jako hodný bratr jsem se šel přimluvit, teď mě omluvte." řekl princ. Vzájemně jsme se uklonili a když odešel, sedli jsme si do trávy.

,,Zítra dostanu své služebnictvo. Takže už se mnou nebude chodit jen ta stará dáma. Určitě mě budou hlídat na každém kroku. Prý se musím začít chovat jako pravá princezna a naučit se všechny její povinnosti. To je tak otravné."

,,Ale Vy to určitě zvládnete. Stejně tak jako já všem dokážu, že jsem ten nejvhodnější pro Vaši ochranu."

,,Ale jak dlouho to potrvá? Teď nám je deset a výcvik určitě trvá dlouho. Nakonec i když máme povoleno se vídat, stejně brzy nebudeme moci, protože budeme mít čím dál víc povinností."

,,Vaše Výsosti, nebojte se. Slibuji Vám, že budu trénovat dvakrát více, abych s Vámi mohl být co nejdřív."

,,Slibuješ?"

,,Slibuji."

,,Tak malíček na to." pověděla s úsměvem a nastavila přede mě svůj malíček. Chytil jsem jej tím svým a usmál se. 

***

Probudil jsem se se zvoněním budíku. Zvedl jsem se do sedu a unaveně si promnul oči. Takže asi takhle nějak jsem se stal jejím osobním strážcem, pomyslel jsem si a musel se usmát. Zvedl jsem se z postele a zamířil do koupelny. Vykonal jsem ranní hygienu a šel si uvařit čaj. 

Podivuhodně dnes jsem se necítil tak vyčerpaně. Sedl jsem si na pohovku a usrkával ze svého šálku. Pohled mi sspočinul na otevřeném bloku. Pozorně jsem sledoval lehlké linie na paíře. Najednou jsem věděl, jak obrázek dokončit. Vzal jsem si tužku a jemně s ní jezdil na papíře. Zanedlouho byl obrázek hotový. 

Podíval jsem se na hodiny, už bych měl vyrazit za Junem, takže hledání bude muset chvíli počkat, říkal jsem si a s tím se zvedl z pohovky. Nazul jsem si boty, vyšel z domu a zamkl za sebou. 

Došel jsem na parkoviště s tím, že pojedu autem, ale Jun už na mě troubil zpovzdálí. Rozešel jsem se tedy k němu a nastoupil do auta. Než jsem se s tihl připoutat jeho ruce se opět omotali kolem mého pasu. Pousám jsem se. 

,,Mám pocit, že na tohle přivítání si nikdy nezvyknu." prohodil jsem. 

,,Vždyť se takhle zdravíme už do vysoké. Ale pokud ti to vadí, přestanu s tím..." hlesl a posmutněle se na mě podíval. 

,,Ne, v pořádku." 

Pokračování příště...