Ahoj!!

Stále jsem byl před komnatou její Výsosti, ale dění bylo poněkud jiné. Slyšel jsem z princezninýho pokoje křik. Princeznin křik.

,,Je mi jedno, jestli jste jeho Veličenstvo nebo ne. I kdybyste byl vládce celého světa, nikdy nebudu tvá! Můžete se snažit, jak chcete, můžete mě nutit, jak chcete, klidně si mě vzít i násilím, ale nikdy nebudu Vaše. To bych raději zemřela!" křičela princezna na jeho Veličenstvo a rozhodně si nebrala servítky.

,,Proč jste taková? Copak jsem tak špatný? Nikdy jsem vám nic neprovedl...tak proč?" jeho Veličenstvo znělo žalostně.

,,Říkala jsem Vám už několikrát, že mé srdce patří někomu jinému, ale Vy jste to ignoroval. Prosila jsem Vás, abyste se mě vzdal, ale Vy ne. Pořád se tak zarputile snažíte místo toho, abyste mě poslal zpět domů. To, co ode mě očekáváte, Vám nikdy nedám!" stále křičela její Výsost. Najednou zavládlo ticho. Šli slyšet jen zvláštní zvuky, které vystřídalo hlasité mlasknutí.

,,Jak chcete Vaše Výsosti..." zaslechl jsem nahněvaný hlas jeho Veličenstva. Vzápětí začala princezna křičet. Neuběhla ani minuta a kolem mě se mihlo mé minulé já. Otevřel princezninu komnatu a vtrhl dovnitř.

Naskytl se mi pohled na jeho Veličenstvo a jeho ruce sápající se po princeznině oděvu. který již nebyl v původním stavu, ale místy potrhaný. V jeho potemnělých očích se zračil vztek a touha. Bylo zvláštní jej vidět takhle. Naneštěstí než stihl něco udělat, princeznin strážce zasáhl. Odtrhl jeho Veličenstvo od princezny, vyprovodil jej ven a zavřel za sebou.

,,Jak jste jen mohl? Nikdy jsem nevěřil, že byste něčeho takového byl schopnen. Zklamal jste mě. Už Vás k její Výsosti nepustím, pokud si to ona sama nebude přát!" řekl ledově klidným tónem a nevěřícně nad ním kroutil hlavou.

,,Omlouvám se..." šeptl téměř neslyšně. Z jeho očí zmizelo veškeré potemnění. Litoval toho. I když si to podle ostatních mohl dovolit, věděl, že tohle nikdy neměl udělat.

,,Omlouvat byste se měl někomu jinému. Odejděte, prosím." pověděl strážce a chladně. Když viděl, že jeho Veličenstvo odchází, vešel do pokoje. Sklonil se ke své paní a pevně ji sevřel ve svém náručí.

,,Nebojte se, už jste v bezpečí. Nepustím ho k Vám." utěšoval ji, ale princezna už se zdála být naprosto klidná. Dokonce měla na tváři úsměv. Začal ji hladit po vlasech a lehce se s ní kolébal ze strany na stranu.

,,Chci odejít. Nemůžeme se vrátit?" nadhodila a dál se hřála v objetí svého strážce.

,,Kéž by to bylo tak lehké. Musela byste svému otci vysvětlit, co se stalo, a poté by to snad bylo možné. Pokud nesvolí ani Váš otec, budeme muset vymyslet jiné řešení." poslední větu zašeptal s mírný nádechem strachu v hlase.

**

Náhle se obraz na ty dva rozmazal a já se přesunul do zahrady. Jen kousek ode mě postával strážce a sledoval její Výsost, jak v dáli tančí mezi květinami. Zamilovaně se u toho usmíval. Náhle se vedle něj zjevil král vedlejší říše a jeho rty se semkly do úzké linky.

,,Rád tě vidím a také děkuji, že chráníš mou nezvedenou dceru, ale nemohl bys ji dát i pár lekcí slušného chování. Její dopis mě opravdu rozčílil. Vím, že to pro ni musí být těžké, ale už se provdala, a tak by měla plnit své povinnosti. Ta vzpurnost jí zůstala až do dospělosti."

,,Také Vás rad vidím, Vase veličenstvo. Myslím, že lekcí měla její Výsost dost. Nemám ponětí, co Vám její Výsost psala v dopise, ale jeho Veličenstvo se v poslední době též nechová nejlíp a i když vím, že by mě za tohle mohli nechat pověsit jsem na straně její Výsosti."

,,Opravdu jste po otci, také se nebojíte říct svůj názor. Měl bych si jít promluvit se svou dcerou. Prosím, opatrujte ji i nadále." pověděl s lehkým úsměvem a vydal se za princeznou. Strážce je jen mlčky pozoroval a já společně s ním.

Zdálo se, že se spolu hádali soudě podle princezninýho máchání rukou. Strážce vedle mě si povzdechl. Nejspíš očekával, že to nedopadne dobře. A očekával správně, protože princeznin se neudržel a vrazil ji facku. Strážce chtěl přiběhnout, ale věděl, že by do tohohle zasahovat, a tak tedy počkal, až se jeho Veličenstvo ztratí z dohledu, aby mohl jít utěšit svou princeznu.

Když se tak stalo, přistoupil k ní a zlehka ji dlaní pohladil po tváři, která se stále ještě červenala, a na malou chvíli ji tam nechal. Princezna ji částečně zakryla tou svou. Jemně se usmála, přestože ji v tom bolest bránila.

,,Otec nesouhlasí s mým návratem. Musím tu zůstat a splnit svou povinnost. Mám přestat být sobecká a taky trochu myslet, co by mé rozhodnutí mohlo způsobit. Jenže já už to déle nezvládnu. Kdyby tu byl bratr, aspoň by se za mě přimluvil. Tolik mi chybí..." hlesla a rozplakala se. Strážce dál svou ruku pryč a namísto pohlazení ji k sobě přitiskl a omotal ji ruce kolem pasu. To vřelé gesto mu oplatila a hlavu zabodla do jeho hrudi.

,,Mrzí mě, že Vám nemůžu nahradit bratra a být Vám větší oporou, ale prosím, neplačte. Láme mi to srdce." promluvil tiše a sám zněl, jako by měl na krajíčku. Na kratičkou chvíli nastalo ticho.

,,Zbývá mi jen jedna možnost, jak se dostat z tohoto vězení. Musím utéct. Budeš mě následovat, nebo mě necháš jít samotnou?" optala se a zvedla k němu pohled.

,,Už jsem Vám to říkal jednou. Budu Vás následovat až na samotný kraj světa. Nemohl bych dovolit, abyste se na cestách potýkala sama." pověděl odhodlaně. Princezna se usmála a přiložila mu dlaň na tvář. Hodnou chvíli na sebe hleděli. I přes to, že se ještě před chvílí na její tváři mihly známky naštvání, zklamání a smutku, se teď krásně a upřímně usmívala, jako by se žádný rozhovor nestal a jako by se neocitala v žádném vězení.

Pokračování příště...