Ahoj!!

Pohled Juna:

Když odešel Hyungwon na večeři za Kwanem a Sehyoonem, rozhodl jsem se jít spát. Došel jsem se sklenicí vody do ložnice. Vzal jsem si prášek na spaní a zapil jej vodou. Uběhla půl hodina a já stále nemohl usnout. 

Od toho dne, co mi Chan ukázal mou minulost, jsem všechny ty ohavné věci viděl neustále před očima. S tím bylo opravdu těžké usínat. Pronásledovalo mě to i ve snech, ale i ten neklidný spánek aspoň trochu oblbnul můj mozek a já se pak necítil až tak unavený. 

Prášky a Hyungwonova přítomnost byly to jediné, co mě uklidňovalo. Nakonec jsem si vzal ještě jeden a po pár minutách už jsem nevnímal. 

Černé siluety mě obviňovaly z těch nejhoprších činů, nazývaly mě zrůdou a našeptávaly mi, jak mě nenávidí. Kdykoliv jsem se podíval na své ruce, viděl jsem na nich krev. Z černých siluet se staly postavy, již se pažemi sápaly po mém těle, snad jako by se mě snažily roztrhat na kusy. Nakonec se začaly bláznivě smát. Vysmívaly se mi, že zůstanu zničený, opuštěný a nenáviděný jak v tomto životě tak i v těch příštích. 

Probudil jsem se zpocený a s nesnesitelnou bolestí na hrudi. lapal jsem po dechu. Snažil jsem se svou mysl zbavit těch nehezkých výjevů. Napil jsem se vody, abych zahnal sucho v krku, ale bylo to jako pít lávu. Cítil jsem se tak mizerně. Celé mé tělo se ocitalo v plamenech. podíval jsem se na své ruce a na malý moment jsem na nich zahlédl rudou barvu. Zděsil jsem se. Najednou jsem si přál umřít, abych měl od všeho pokoj. Aniž bych si toho předtím všiml, slzy mi tekly po tváři. A jako na popud jsem se rozbrečel ještě víc. 

Dveře se náhle otevřely a v nich se objevil Hyungwon. Přiběhl ke mně a a omotal mi paže kolem pasu. 

,,Už jsem u tebe, všechno bude dobré." šeptal a u toho mě konejšivě hladil po zádech. Až teprve teď jsem se mohl konečně pořádně nadechnout. Nic jsem neříkal a jen jsem se nechal konejšit jeho přítomností. Opatrně si se mnou v objetí lehl. Jednu ruku přesunul pod mou hlavu a hladil mě po vlasech. 

,,Zavči oči a klidně spi. Teď už tě žádné noční můry pronásledovat nebudou." šeptl mi do ucha. Netušil jsem, jak to bylo možné, ale cítil jsem se tak bezstarostně a veškerá bolest pominula. Poslechl jsem ho a zavřel oči. Po chvíli jsem se nořil v říši snů. 

------------------------------------------------------

Druhý den jsem se probudil někdy kolem dvanácté hodiny. Cítil jsem se tak odpočatě a celkem šťastně, dokud jsem si nevzpomněl na to, jakým jsem byl v minulém životě. Zvedl jsem se z postele a zamířil do koupelny. Vyčistil jsem si zuby a vlezl si do sprchy. 

Když jsem byl hotový, vrátil jsem se do pokoje. Mokrý ručník jsem odložil na topení a oblékl se. Následně jsem se vydal do kuchyně. Při myšlence, kde by asi Hyungwon mohl být, jsem si vybavil, jak si ke mně v noci lehl, aby mě uklidnil. 

Ještě s nikým jsem se necítil tak pohodlně jako s Hyungwonem. Na druhou stranu jsem si říkal, že si ve svém životě nezasloužím mít někoho takového. Pousmál jsem se. Stejně se mnou nebude chtít mít nic společného, až zjistí, co jsem zač. Měl bych se prostě někam ztratit a trpět sám. Aspoň bych nikoho dalšího nezklamal a nikomu neublížil, poymslel jsem si. S tím jsem vzal do ruky telefon a napsal Sehyoonovi, že se příští týden neukážu. Možná se neukážu už nikdy...

,,Koukám, že už jsi vzhůru. Snad ses trochu prospal." přerušil tok mých myšlenek Hyungwon. Podíval jsem se na něj. Překrásně se usmíval a i s kruhy pod očima vypadal dobře. Úsměv jsem mu opětoval. 

,,Já ano, ale ty vypadáš, jako bys celou noc nespal, určitě je to kvůli mě." hlesl jsem provinile. 

,,Ne to nebylo kvlůli tobě. Musel jsem si něco vyřídit, takže jsem vstával brzy." snažil se mi to vyvrátit a aby to znělo věrohodně přihodil úsměv. Věděl jsem své.

,,Ať to bylo tak nebo tak, mockrát děkuji." 

,,Neděkuj mi. Raději spát vedle tebe a utěšovat tě od bolesti, než abys používal tohle svinstvo ještě v nepovoleném množství." ke konci zněl naštvaně. 

,,Nevěděl jsem, jak jinak usnout."

,,Co se ti zdálo? Vím, že jsme si řekli, abych si tvých pocitů nevšímal, ale včera večer to nešlo. Trpěl jsi tak moc..." při poslední větě se ztišil. Oči se mu zalily slzami. 

,,Rád bych ti o tom pověděl, ale teď ne prosím." řekl jsem a nedokázal se mu dál dívat do očí. Mohl jsem mu říct, o čem se mi zdálo, ale díky mým pocitům by mu došlo, že se nejednalo jen o noční můru. 

,,Budeš mít dost času mi o tom povědět. Teď si sbal věci, bereš si na týden dovolenou. Potřebuješ si odpočinout a NE neberu jako odpověď." pověděl rázně. 

,,Proč to všechno děláš?" nadhodil jsem a díval se na bílou desku stolu. 

,,Protože mi na tobě záleží a i když se snažím nevšímat si tvých pocitů, nemůžu. Mám o tebe strach. A nejvíc mě mrzí, že se známe tak krátce a nemáš ve mně takovou důvěru, aby ses o své trápení podělil." pověděl starostlivě. Jen na pár vteřin jsem k němu zvedl pohled, ale ihned jsem jej zase odvrátil, když jsem zahlédl jeho raněný výraz. 

,,Tady nejde o to, že se známe krátce. Sám moc dobře víš, jak se v tvé přítomnosti cítím. Ale kdybys věděl, kým jsem byl, také bys se mnou nechtěl mít nic společného." sdělil jsem mu své obavy a nedokázal si udržet normální tón. Chytil mě za bradu a zvedl mi hlavu tak, aby mi viděl do očí. 

,,Nezajímá mě, co jsi udělal, nebo kým jsi byl. Zajímá mě, jaký jsi teď. Lidi občas chybují a ty toho očividně lituješ. Který špatný člověk lituje svých činů? Díky svému daru vím, jaký jsi. Takže ať se stalo cokoliv, neopustím tě." 

,,Hyungwone, proč jsi takový? Nutíš mě mít tě rád ještě víc." hlesl jsem. I přes to, že jsem si to nezasloužil, jsem se cítil šťastně. Lehce jsem se usmál. Měl jsem pocit, že bych mu mohl říct cokoliv. A nakonec jsem usoudil, že mu později o všem řeknu. 

Pokračování příště...