2. Skvělý záčátek dne.
Ahoj!!
Kim Byeongkwan, 27 let, knihovník (povolání pro zábavu)
Už od rána byl den naruby. Jakmile jsem otevřel oči, začal jsem kýchat jako o život. Vyběhl jsem z postele div jsem se nepřerazil. Nemohl jsem najít kapesníky, takže jsem musel běžet až na záchod pro toaletní papír, abych konečně ukončil nesnesitelné kýchání.
Následně jsem šel do koupelny, kde jsem zjistil, že mé vlasy vypadají hůř než vrabčí hnízdo. Pro mou smůlu nešly učesat. Vyčistil jsem si zuby a opláchl obličej. Po půl hodině jsem konečně vypadal k světu.
Myslel jsem si, že je ta smůla za mnou, ale spletl jsem se. Při převlékání jsem zjistil, že věci, které jsem sám dával vyprat, se srazily. Ještě že jsem měl tak velký šatník.
Další zástavkou byla kuchyň, kde jsem si připravil silnou kávu, neboť mi heřmánkový čaj došel a já potřeboval zklidnit hladinu tlaku. Ušklíbl jsem se nad tou hořkou chutí. Na druhou stranu jsem se alespoň cítil lépe.
Podíval jsem se na telefon, který se zničehonic zbláznil. Hned několik zpráv naráz mi oznámilo, že mám balík na poště. Povzdechl jsem si.
,,Takže já na to čekám bůhvíjak dlouho a teď to přijde všechno najednou, když tady není Donghun, aby mi s tím pomohl? To jako vážně?" ptal jsem se sám sebe.
Opravdu skvělý začátek dne, pomyslel jsem si. Dopil jsem tu ne příliš chutivou tekutinu a šel se obout. Než jsem vyrazil, zkontroloval jsem, zda mám všechno.
Myslel jsem, že mě šálí zrak, když jsem dorazil. Fronta byla až ven. Ale když už jsem přišel, neměl jsem v plánu odejít s prázdnou. o půl hodiny později už jsem byl zavalen krabicemi, které nevím, jak jsem pobral, a sotva viděl na cestu.
Snažil jsem se vyhnout všem těm lidem, jež se hemžili kolem jako mravenci. Přesto jsem se jednomu vyhnout nedokázal, neboť zrovna něco dělal na telefonu a nekoukal na cestu. Skončil jsem i s krabicemi na zemi. Chtělo se mi křičet. Tohle se prostě může stát jen mě.
Pohlédl jsem na nešťastníka, do nějž jsem vrazil. Těžce jsem polkl, když jsem se střetl s jeho vražedným pohledem. Ihned jsem se začal omlouvat. Položil jsem krabici vedle sebe na zem a nastavil před něj ruku.
Přijal ji a jeho pohled už nebyl tak děsivý. Pomohl jsem mu na nohy. Lehce jsem se usmál. Podal jsem mu do rukou krabici na ni dal dvě menší a tu poslední dál na svou a zvedl a je ze země.
,,Pomůžu Vám, když už jsem do Vás tak neomaleně vrazil." pověděl jsem s úsměvem. Přišel mi hrozně povědomý.
Když jsem zaslechl jeho hlas a spatřil ten krásný úsměv, srdce mi zvláštně poskočilo. Jako bych jej znal celý život. Opět promluvil, ale já zcela zignoroval, co říkal a sám promluvil.
,,Neznámé se odněkud?"
,,Jsem si jist, že Vás vidím prvně, ale také mám ten pocit." odpověděl jsem mu.
,,Jsem Kim Byeongkwan, říká Vám to něco?" nadhodil jsem.
,,Ne, ale těší mě. Kim Seh Yoon. Podal bych Vám ruku, ale oba je máme jaksi zaneprázdněné."
,,Také mě těší." hlesl jsem zasněně unešen z jeho hlasu. Jestli jsem někdy pochyboval o lásce na první pohled, tak už jsem pochybnosti neměl, neboť jsem se zamiloval.
,,Kam to chcete odnést?" optal jsem se.
,,Sice bych se neměl ptát já, ale co kdybychom si tykali? Ta zdvořilost mi připomíná, že už nejsem tak mladý." opět jsem neodpověděl na jeho otázku a jel si po svém. Když souhlasně přikývl na můj dotaz, usmál jsem se.
,,Říkej mi Kwane." pověděl jsem a znovu se usmál.
,,Dobře Kwane, kam to chceš odnést?" opět jsem se optal. Cítil jsem se nervózně. Ne z toho, že bych jej neznal, ale z toho, že jsem měl pocit, že před ním musím být naprosto dokonalý.
,,Je to jen pár bloků odsud a vážím si tvé pomoci. Děkuji." hlesl jsem.
Měl pravdu, viděl jsem jej poprvé stejně jako on mě, ale cítil jsem se vedle něj dobře a bezpečně, jako bych s ním zvládl cokoliv, na co bych pomyslel.
Šli jsme mlčky vedle sebe. Přemýšlel jsem, jak bych měl navázat konverzaci. Náhle jsem si vzpomněl, že jsem jej vlastně shodil i s krabicemi na zem.
,,Snad se ti nic nerozbilo, ale pokud ano, zaplatím ti to." promluvil jsem do ticha.
,,Ne, naštěstí jsem neobjednával nic křehkého. Kdyby ano, byla by to třešnička na dortu mého dnešního rána."
,,Smolný začátek?" optal jsem se. Chtěl jsem, aby mluvil víc. Jeho hlas byl pro mě uši až moc líbezný.
,,Zjistil jsem, že sám sotva něco zvládnu. Vše, čeho jsem se dotkl, se nějak pokazilo. Buď jsem opravdu tak nešikovný, nebo mě vesmír prostě jen nemá rád." odpověděl jsem a pohlédl na něj. Měl pobavený výraz ve tváři a vypadalo to, že každou chvíli vyprskne smíchy. Následně jsem si uvědomil, co za hloupost jsem mu vlastně řekl. Tváře mi mírně zčervenaly studem.
,,Pokud je to už i vesmír, asi jsi jej musel něčím naštvat. Ale neboj, brzy ho to určitě přejde a přestane tě trápit." prohodil jsem s úsměvem. Byl roztomilý.
,,V to doufám, jinak se obávám, že mě budou muset dát do nějaké karantény, abych neublížil ještě sám sobě nebo někomu jinému."
,,Jdi vtipný. Nevěřím, že by to s tebou bylo tak vážné. Jsem vedle tebe už nějakou tu minutu a stále jsme oba v pořádku."
,,To je pravda. Chceš riskovat dál a dát si kávu jako poděkování za pomoc?"
,,Pokud tam dělají i čaj, tak přijímám, ale platím já."
,,Čaj tam mají pochopitelně taky. To je snad poprvé od někoho, kdy slyším, že někdo dává přednost čaji před kávou."
,,Kávu piju jen v nouzových případech. Zbožňuji heřmánkový čaj."
,,Ty také?" překvapeně jsem zamrkal. Jen kývl.
Odnesli jsme krabice ke mně a zašli do kavárny poblíž. Skvěle jsme si popovídali u heřmánkového čaje. Opravdu jsem byl překvapený, že ho má někdo rád tak moc stejně jako já. Nakonec jsem ho nechal zaplatit, jinak bychom byli schopni o tom vést nekonečnou hádku. Nakonec to nebylo tak špatné ráno, ale jen díky Seh Yoonovi. Vrátil jsem se domů s úsměvem na tváři.
Pokračování příště...
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top