Ahoj!!

,,Oh jasně! I já jsem se tě chtěl zeptat na číslo, ale poté mi to nějak vypadlo. Děkuji za připomenutí." pověděl jsem a děkovně se usmál na Donghuna. Otočil jsem se ke Kwanovi a dal mu svou vizitku. Těšilo mě, že si se mnou chtěl Kwan psát či ne rovnou volat.

,,Vidíš, ani to nebylo tak těžké." pověděl Donghun a mrkl na mě. Ne nebylo to tak těžké, jen jsem ho teď chtěl praštit. Řekl bych si o něj sám. Moc dobře věděl, že to mám v plánu a stejně mě musel takhle ztrapnit.

,,Už s tím přestaň a raději mi představ tvého kamaráda ne-li rovnou přítele." řekl jsem podrážděně.

,,Představím se sám. Kang Yuchan, pro vás jen Chan. Zatím jsem jen kamarád, ale raději bych to druhé." pověděl dobře vypadající mladík a věnoval úsměv Donghunovi, jenž vůbec nečekal, že něco takového řekne.

,,Kim Byeongkwan zkráceně Kwan. Těší mě." hlesl jsem s úsměvem a potřásl si s ním rukou.
,,Vidím, že tady se někdo jen tak nestydí. Ale není to moc náhlé? Nechcete se trochu víc poznat nebo jste se snad už stihli poznat se vším všudy?" optal jsem se a jen doufal, že mi to Donghun hned vymluví. Můj bráška by na to přeci nešel nikdy tak rychle, že ne?

,,Kwane!! Na co ty hned nemyslíš? Narozdíl od tebe nesvlékám svého společníka očima. Myslím, že by ses s ním neměl zaplétat, Sehyoone. Není ani z poloviny tak nevinný, jak vypadá." hájil se Donghun a věnoval svůj pohled mě nejspíš na znamení, že to myslí vážně.

Nervózně jsem se usmál, protože jsem netušil, co na to říct. Vypadalo to, že jsem se Kwanovi opravdu líbil, soudě podle jeho naštvaného výrazu, jenž naznačoval, že jeho kamarád zašel příliš. Táhlo mě to ke Kwanovi, to ano. Také se mi líbila jeho povaha, takže i s touto zmíněnou stránkou bych jej měl rád, ale stále jsem si nás nedokázal představit jako pár. Jenže to jsem mu v den jeho narozenin říct nemohl.

,,Vidíš, akorát jsi ho vyděsil. Nesvlékal jsem tě pohledem nebo možná jen trošičku." snažil jsem se to trochu zmírnit. Avšak bál jsem se, že to bylo marné, protože Sehyoon stále nic neříkal.

,,Ne nevyděsil, jen mě překvapilo, že by tohle někdo dělal u mě. Je tu spousta lepších." řekl jsem, když jsem si uvědomil, že tomu ticho z mé strany nijak nepomohlo.

,,Neřekl bych, ani jeden z nich by se ti nemohl rovnat." pověděl jsem s vážnou tváří. Ano, právě jsem na plné čáře prozradil, že se mi opravdu moc líbí, ale nemohl jsem poslouchat, jak se podceňuje.

Řekl to tak vážně a před ostatními. Zalil mě hřejivý pocit a zároveň jsem byl v rozpacích. Opět jsem se nervózně usmál a upil jsem ze své sklenky se trochu uklidnil. Než jsem stačil cokoliv říct, na mém rameni se objevila Junovo ruka.

,,Tebe najít je taky zázrak, už jsem se bál, že jsi odešel." pověděl Jun a věnoval mi úsměv.

,,Měl bych vás přestavit. Tohle je Park Junhee, můj nejlepší přítel. S Byeongkwanem se znáš. Vedle něj stojí Kang Yuchan a jako poslední..." nestačil jsem to doříct, neboť mi skočil do řeči.

,,S Donghunem se znám také. A Vás už jsem myslím také viděl, i přesto mě těší." obrátil svůj pohled k Chanovi a potřásl si s ním rukou. Poté pohlédl na mě a věnoval mi úsměv.
,,Vidím, že jsi dárek předal." dodal a pohladil mě po zádech.

,,Počkat, tak s tím se mi nepochlubil." vyhrkl Donghun a už se mi chtěl hrabat v tašce.

,,Za to co jsi tady vykládal, nemáš nárok." sykl jsem po něm a tašku si schoval za zády.

,,Byla to jen maličkost. Nevěděl jsem, co všechno má Kwan rád." řekl jsem a lehce se usmál.

,,Možná maličkost, ale rozhodně ten nejkrásnější dárek, co jsem dostal. Sehyoon umí moc hezky kreslit." pověděl jsem a zeširoka se na něj usmál. Všiml jsem ruky kolem jeho ramen. Sice to byl jeho nejlepší přítel, ale ani tak se mi to nelíbilo. Záviděl jsem mu.

Spatřil jsem, jak se k nám blíží číšník s plným tácem, že přes něj šlo sotva něco vidět. A taky že nic neviděl, když se ke Kwanovi blížil, aniž by zpomalil. Chtěl jsem Kwana upozornit, ale nestihl jsem to. Lekl se, když do něj číšník vrazil, a neudržel rovnováhu. Včas jsem ho zachytil ve své náruči a otočil se, aby na něj nepopadaly prázdné sklenice a jiné věci, co byly na táce. Číšník se ihned začal omlouvat a sbírat věci ze země.

I s Kwanem jsem se narovnal. Jeho tváře byly zbarvené do rudé. Vypadal tak roztomile. Najednou jsme tu byli zase jen my dva. Jen já a jeho roztomilý výraz. Měl jsem nutkání se neustále usmívat. A nejen to, když mi pohled sklouzl na jeho rty, chtěl jsem je políbit. Přišly mi tak povědomé. Raději jsem se zahleděl do jeho očí, avšak místo nich jsem viděl princezniny oči. Celkově jsem místo Kwana viděl princeznu. Zakroutil jsem hlavou a tím naše chvilka skončila.

,,Jsi v pořádku?" optal jsem se a konečně jej pustil. Ani nechci pomyslet, jak divně to teď muselo působit.

,,Jsem v pořádku a děkuji." hlesl jsem a stále se viděl v jeho náruči.

,,Vypadáte, jako byste byli pro sebe stvoření." promluvil Donghun a vytrhl mě ze snění. Dneska možná až zbytečně moc mluvil. Jestli jsem dřív opravdu měl osobního strážce, tak to musel být Sehyoon, pomyslel jsem si.

,,Jdu si ještě s někým promluvit, poté se vrátím. Dávej na sebe pozor. Prosím omluvte mě, později se zdržím déle." řekl Jun a odešel. Z jeho tónu šla cítit nevraživost. Celkově působil naštvaně. Hlavou mi vrtalo, proč se mu tak náhle změnila nálada. Doufal jsem, že si toho ostatní nevšimli.

,,Kam se poděl ten číšník, co neumí dávat pozor na cestu?" optal jsem se naštvaně a prohlédl si Sehyoona. Naštěstí nebyl nijak špinavý, nebo to aspoň na tom černém obleku nešlo vidět. Ten číšník měl štěstí.

,,Kdybys vnímal, věděl bys, že už dávno jsem mu to osvětlil." pověděl Donghun a stále se tak přihlouple usmíval.

Pokračování příště...