Ahoj!!

***

Vyhraju pro princeznu a budu konečně s ní. Celou dobu jsem si v hlavě opakoval tato slova. Vždy když už jsem byl na pokraji sil, mi právě tyto slova připomněla, proč to vlastně dělám. A díky nim jsem se vždy dokázal postavit na nohy. Nakonec jsem uspěl.

Nakonec jsem uspěl ve zkoušce zdatnosti. Přeplaval jsem celé jezero a ještě Jeho Veličenstvu donesl úlovek. Následně jsem od prvního města až k paláci zaběhl nejrychlejší čas a věnoval pár minut, abych princeznu mohl obdarovat jejími květy. Při střelbě na koni jsem zvládl zasáhnout všechny terče.

Teď už zbývala poslední zkouška. Kdy jsem musel ukázat své bojové dovednosti. Mnozí na mě shlíželi z vrchu. Pro některé jsem stále byl jen malý obyčejný kluk se štěstím vedle sebe. Pro jiné zas syn generála, jenž měl určitě protekci a proto jsem jim musel dokázat, že se pletou. Netrénoval jsem každý den celý den po celých šest let jen tak pro nic za nic.

Zbýval poslední vyzyvatel. Těžce se mi dýchalo, nohy již protestovaly, svaly pálely snad až do morku kostí, srdce bilo nezdravě rychle. Ale ruka, ve které jsem svíral meč, stále chtěla bojovat. Podíval jsem se na obecenstvo. Všichni nás pozorovali se zatajeným dechem. Na chvíli mé oči spočinuly na princezně. Ruce sevřené jako při modlení. Pousmál jsem se. Teď jsem si byl jist, že vyhraju, když se kvůli tomu princezna modlila ke všem bohům.

Jelikož to byl poslední souboj, Jeho Veličenstvo bylo tak velkorysé, že nám jej odstartovalo. Stačí jej jen odzbrojit a nastavit meč proti němu. Vzdá se a všeho bude konec, říkal jsem si. Jenže i když se tak stalo, nechtěl se vzdát i s ostřím namířeným u krku se postavil na nohy. Rukou odrazil čepel, čímž se o ni škrábl.

Rozhodl jsem se mu dát ještě jednu šanci, ačkoliv jsem tím sám riskoval. Ale chápal jsem jej. Nikdo nechtěl prohrát proti tomu, kým pohrdá. Takže jsem mu chtěl dokázat, že to zvládnu znovu. Byl starší a zkušenější, ale jelikož mnou pohrdal, neskrýval přede mnou svou techniku, a já tak měl ještě věští výhodu.

Začali jsme. Chvíli jsme se jen pohybovali pomalými kroky a dívali se vzájemně do očí. Konečně zaútočil. Stačil jeden rychlý a obratný pohyb, jedno máchnutí ruky a s doznívajícím poryvem větru se špička mého ostří dotýkala jeho krku. Poraženě si povzdechl a sesunul své ruce podél těla. Odstoupili jsme pár kroků od sebe a navzájem se uklonili.

Oznámilo se dvacet jmen, jenž byly podle výsledků nejlepší, a Jeho Veličenstvo je s radostí přijalo do řad své armády. Jelikož to pro mě byla spíše něco jako sázka, kterou jsem vyhrál,  zvolil jsem si post osobního strážce Její Výsosti. S radostným potleskem Jeho Veličenstva a úklonem poddaných se celá sešlost rozpustila a každý si šel po svých. 

S úsměvem na tváři ke mně přistoupil korunní princ a hrdě mě poplácal po zádech. Úsměv jsem mu oplatil a rukou naznačil, že to nestojí za řeč. Princezna přicupitala k nám a s širokým úsměvem mě plácla přes rameno. Následně se podívala na svého staršího bratra a probodla ho pohledem. 

,,Neboj se, už vás nechám osamotě. Děláš, jako bys byla jediná s kým se může bavit." řekl uraženě princ a zašklebil se na ni. Věnoval mi ještě krátký úsměv a vydal se do svých komnat. 

,,Vaše Výsosti, dokázal jsem to! Konečně můzeme být spolu!" křikl jsem radostně. Její úsměv se ještě více rozšířil. Její drobná dlaň spočinula na mé tváři. Lehce po ní přejížděla a mnou projela zvláštní vlna. Jemně jsem ji pohladil po vlasech a usmál se na ni. Naše pohledy se střetly. Pomalu jsme se k sobě přibližovali...

***

Náhle jsem se probudil, když jsem uslyšel ránu doprovázející slovy "no do háje" jen kousek od sebe. Nechtíc jsem otevřel oči a několikrát zamrkal, abych neměl rozmazaný obraz. Ležel jsem na stole, lépe řečeno na klnize. Jak jsem mohl usnout v knihovně? Narovnal jsem se. Spadla ze mě přikrývka, o níž jsem neměl ani ponětí. Podíval jsem se, kolik je hodin. Bylo něco po páté, což znamenalo, že jsem tady byl již přes tři hodiny. 

,,Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." řekl jsem, když jsem viděl, jak zírá na display svého telefonu. Přistoupil jsem k němu a zvedl ze země přikrývku. Složil jsem ji a položil na židli vedle. Tak takhle vypadá, když vstane...tak roztomilý, říkal jsem si při pozorování jeho tváře. Věnoval jsem mu úsměv a zamával mu. Došlo mi, že jsme se ještě nestačili pozdravit.

,,Já se omlouvám, že jsem tu usnul. Čekal jsem na tebe, vzal jsem si knihu, co mě zaujala, přečetl pár stránek a dopadl takto. Mám pocit, že dokážu usnout snad kdekoliv." pověděl jsem a cítil se nesvůj, že mě viděl, jak se tu valím po stole a v poklidu spím.

,,No díky tomu se mi naskytla příležitost vidět něco tak krásného...usmíval ses ze spaní tak sladce." pověděl jsem tiše, aby nás neslyšeli ostatní.

Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne krev z jeho milých slov. Avšak nedokázal jsem mu je nijak oplatit. Byl jsem až příliš rozhozený, a tak jsem se jen zeširoka usmál.

,,Nedáme si šálek čaje?" optal jsem se. Pro jeho úsměv by jeden vraždil. Souhlasně kývl hlavou. Rukou jsem mu naznačil, aby šel za mnou. Když jsme došli k velkému stolu, za kterým jsem pracoval, rukou jsem mu naznačil, aby si sedl na židli a počkal na mě. O několik minut později, jsem před něj položil šálek teplého heřmánkového čaje a též si sedl.

,,Děkuji." řekl jsem tiše a nasál vůni heřmánku.

,,Nebude ti vadit, když jen rychle přesunu seznam nových knih do počítače?" optal jsem se s úsměvem.

,,Ne, nebude. Mohu ti vzít jeden papír a půjčit si tužku?"

,,Jen si posluž." odpověděl jsem a díval se do monitoru.

Pousmál jsem se. Když jsem se na něj tak díval, říkal jsem si, že by byla škoda jej nenakreslit. A tak jsem se pustil do díla. Moc se nehýbal, což kreslení usnadňovalo a zanedlouho jsem měl hotový nákres. Stále jsem se nemohl zbavit pocitu, že tyhle rysy obličeje znám. 

Pokračování příště...