Ahoj!!

Kim Seh Yoon přezdívkou Wow, 30 let, architekt

***

Procházel jsem se v královské zahradě a čekal na princeznu tak jako každý večer. Zahleděl jsem se na oblohu a přestal vnímat svět okolo. Vždy jsem se tam nahoře snažil najít řešení, kde bychom mohli být my dva spolu...volní a šťastní. Nemuseli bychom nikoho polsouchat a žít podle sebe tak, jak jsme si plaánovali už jako malé děti...ale nikdy jsem nezískal odpověď.

Povzdechl jsem si. Proč jsme se jen museli narodit do vznešených rodin? Jiní by si s námi ihned vyměnili místo, protože viděli jen výhody a bohatství, ale už neviděli, co všechno to obnášelo. Narozdíl od nás měli něco mnohem cennějšího...svobodu. 

Trhl jsem sebou, když jsem na svém rameni ucítil cizí ruku. Stočil jsem pohled k tomu vetřelci, ale spatřil jsem svou princeznu. 

,,Můj osobní strážce a opět hlavou jinde, že ani nezpozoruje přítomnost Vaší Výsosti. Kdybych byla útočník je po tobě. Nebuď pořád hlavou v oblacích." pokárala mě princezna. Ale její krásný úsměv stál za odpuštění. 

,,Ale hádejte, Vaše Výsosti, proč opět nejsem ve střehu? Proč si myslíte, že jsem nepozorný a mám hlavu v oblacích?" optal jsem se a věnoval princezně úsměv. 

,,Netuším ,ale kvůli mě to určitě není." odpověděla mi princezna a též mi věnovala úsměv. 

,,Víte, Vaše Výsosti, příčinou mé nepozornosti jste právě Vy. Neustále kvůli Vám musím myslet, jaké by to asi bylo žít ve světě prostých lidí a moci se rozhodovat sám za sebe." pověděl jsem. Jenže jsem tím princeznu rozesmutnil. Také si to přála, ale kdyby se o tom jen zmínila, určitě by ji její otec zavřel do komnaty s hromadou knih, aby jí takovou hloupost dostal z hlavy, jako to udělala pokždé, co se mu nelibíly princezniny názory na svět. Neměl jsem jej za to rád. 

Musel jsem jí vykouzlit úsměv zpět. Nenapadlo mě nic lepšího, než ji obejmout. Pro jistotu jsem se rozhlédl kolem. Vzduch byl čistý, a tak jsem si přitáhl princeznu do objetí.

,,Co to děláš?" optala se překvapeně, ale nesnažila se dostat z mého objetí. 

,,To, co bych udělal v životě prostých lidí pokaždé, když bych Vás spatřil, Vaše Výsosti." odpověděl jsem s širokým úsměvem. Přestal jsem ji objímat. 

,,Mohl si tak zůstat ještě chvilku, aspoň bych ti mohla odpustit, že ze svého pochybení obviňuješ princeznu. Za to bych ti mohla nechat setnout hlavu." pověděla a ihned se začala smát, z čehož jsem usoudil, že jen žertovala. 

,,Vaše Výsost by jistě nebyla tak krutá, že?" 

,,To jeden nikdy neví. Většinou to záleží na náladě její Výsosti. Když mi povíš, co všchno bys chtěl dělat jako prostý člověk, možná se její Výsost bude cítit o něco lépe a nechá tvou hlavu na místě." 

,,Chtěl bych toho udělala spostu, ale zahrnovalo by to i Vaši Výsost a svolení." přiznal jsem se. 

,,Pokud znáš její Výsost dobře, měl bys vědět, jakou dopověď by ti dala..." najednou přestala mluvit a jen mi zpříma hleděla do očí. Zpočátku jsem jí pohled oplácel, ale po chvilce mi oči sklouzly k jejím drobným rtům. Čím déle jsem je sledoval, tím vice jsem toužil se na ně přitisknozut těmi svými. Už jsem zavíral oči a pomalu se přibližoval...

***

Najednou jsem otevřel oči. Promnul jsem si je a posadil se. Rozhlédl jsem se kolem. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že jsem ve svém bytě. Zase se mi zdálo o princezně. Kdybych aspoň věděl proč? Povzdechl jsem si. Podíval jsem se na hodiny, vstal jsem jen o půl hodiny dříve a stejně jsem se cítil nevyspalý. 

,,Mohla bys mě aspoň nechat vyspat, Vaše Výsosti." řekl jsem si pro sebe. Vstal jsem z postele a zamířil do koupelny, kde jsem vykonal ranní hygienu a převlékl se. Následně jsem navštívil svou kuchyň a udělal si heřmánkový čaj. 

Seděl jsem u stolu a přemýšlel nad tím, proč se mi o ní pořád zdá. A proč vždy zastupuji roli jejího strážce. Měl jsem tolik knížek o snech a vypovídaly jen o tom, že jsem nejspíš dřív vedl takový život, jestli tedy vůbec něco takového je možné. NIkdy jsem nijak nevěřil na posmrtný život ani reinkarnaci, ale pro mou situaci to bylo asi jediné logické vysvětlení. Ještě k tomu ty sny byly vždy tak živé. Jako by se to opravdu stalo, ale kdy? Stále tu bylo spoustu nezodpovězených otázek. 

Z mého přemýšlení mě vytrhlo oznámení o příchozím balíčku. Dopil jsem čaj a sklidil hrníček do umyvadla. Vzal jsem si doklady, telefon a klíče. Přehodil jsem přes sebe bundu a vyrazil pro balík. 

I cestou jsem přemýšlel. Jeden by si řekl, že ty sny časem pominou, ale u mě to tak nebylo. Nejdříve se mi zdál jeden a ten samý sen o princeznině konci, ale časem se to obohacovalo o detaily a nakonec to jsou různé sny, které vypráví o všedních dnech těch dvou. Měl jsem pocit, že bych ji měl nějak najít, ale jak bych mohl. Jestli existuje reinkarnace a další životy, jak jsem mohl vědět, že se reinkarnovala ve stejnou dobu? Zdálo se to hrozně složité a nepravděpodobné. 

,,Možná jen prostě blouzním." šeptl jsem a přestal myslet nad hloupostmi. Než jsem se nadál, stál jsem před poštou. Vešel jsem dovnitř a čekal, než se na mě dostane řada. Za pět minut už jsem stál u okénka a čekal, až mi ta milá slečna za přepážkou donese zásilku. O pár vteřin později mi ji předala rovnou i s číslem. Pousmál jsem se a dal se na odchod.

Rozezvonil se mi mobil, rychle jsem po něm sáhl do kapsy a snažil se udržet krabici v jedné ruce. Vytípl jsem hovor a rychle zabral zpátky, aby mi nespadl balík, neboť v něm byli křehké věci. Jenže když jsem se zpátky narovnal a držel krabici oběma rukama, do někoho jsem s ní vrazil.

Pokračování příště...