Ahoj!! Moc hezká písnička <3  (kdybyste chtěli vidět, jak vypadají na pódiu. Wow/Sehyoon blond, Jun černé vlasy) 

Jun zastavil a společně jsem vystoupili z auta. Klíče si od něj vzal šofér a šel auto přeparkovat. Stáli jsme před obrovským sídlem, do kterého se už hrnuli jiní návštěvníci. Připojili jsme se k nim. Všichni byli ve skvostné róbě, dokonale sladění šperky a jinými doplňky. Vypadali jako celebrity. Cítil jsem se mezi nimi méněcenný a nesebevědomý. Jediné, co jsem dnes udělal, že jsem si vzal oblek a tím to končilo. Žádné drahé prsteny ani hodinky či jiné věci. 

Z mých myšlenek mě vytrhl až nějaký sluha, co se ptal na mé jméno. Představil jsem se a on si začal projíždět seznam. Aniž by Juna vyzval, také se představil a řekl, že jsem tu s ním. Skoro jako bych neměl jinak mít oprávnění vstoupit. Muž se usmál a oba nás pustil dovnitř. Jun věděl, kam jít, takže jej stačilo jen následovat.

,,Půjdu se pozdravit s Kwanovo rodiči, zatím se tu porozhlédni." řekl Jun s úsměvem a odkráčel jinam. 

Bez něj jsem se cítil ještě víc bezbranný. Začal jsem se rozhlížet po velké místnosti a snažil se mezi všemi najít jednoho jediného člověka a důvod, proč jsem sem vlastně přišel. Když jsem se chtěl otočit, abych se podíval na druhou stranu, do někoho jsem omylem vrazil.

,,Pardon, nechtěl jsem." hlesl jsem tiše a díval se na neznámého. Nervózně jsem se usmál. Pokýval hlavou a úsměv mi opětoval. Najednou si mě začal prohlížet.

,,Myslím, že o Vás to Kwan tak nadšeně mluvil. Tedy pokud jste Sehyoon." promluvil na mě neznámý. Poté mi došlo, že to musel být Kwanovo nejlepší přítel.

,,Ano, Kim Sehyoon a vy musíte být Kwanovo kamarád. Vaše jméno mi však neprozradil." pověděl jsem s lehkým úsměvem.

,,Lee Donghun. Chcete za ním zavést? Schovává se před okolním světem, takže byste jej jen tak nenašel." řekl a věnoval mi další úsměv.

,,To byste byl moc hodný." odvětil jsem a bez dalších slov jej následoval. Snad nás pak Jun najde. Za pár minut už jsem stál před Kwanem. Měl na sobě oblek stejně jako já a ostatní muži, a přesto v něm vypadal nejlépe.

,,Wow, sluší ti to." hlesl jsem unešeně, když můj pohled spočinul na Sehyoonovi. Hlavou mi ihned probleskla myšlenka, jak bych z něj ten oblek mohl stáhnout. Toužil jsem po něm čím dál víc, i když bych neměl. Někdo jako on určitě čeká na nějakou krásnou nevěstu nebo o dost krásnějšího manžela než jsem já, říkal jsem si.

,,Právě jsem chtěl říct to samé. Donesl jsem ti takovou maličkost, tak snad tě to potěší. Ve vybírání dárků nejsem zrovna dobrý." řekl jsem tiše a nastavil před něj zdobenou tašku s dárky. Díval se na toho líbezného muže přede mnou. Čím dál více jsem začínal pochybovat, jestli chci najít princeznu a nebo se raději spárovat tady s Kwanem. Sice jsem vztah s mužem nikdy nezkoušel, ale to určitě nebude takový rozdíl.

,,No tak tvůj doprovod jsme našli, jdu najít ten svůj, stejně mě tu ani jeden nepotřebujete."

,,Jo jasně máš pravdu." řekl jsem bezduše, neboť jsem byl stále okouzlený Sehyoonem. Vzal jsem si od něj tašku a podíval se dovnitř. Začal jsem se usmívat ještě více, když jsem v ní viděl heřmánkový čaj. Zaujal mě však srolovaný papír.

Sundal jsem z něj stuhu a narovnal papír. Kdy to stihl nakreslit a proč se nezmínil, že má takový talent? Bylo to opravdu nádherné. A poslední dárek byly dvě velké vonné svíčky.
,,Mockrát děkuji. Už teď vím, že tohle je ten nejlepší dárek." hlesl jsem a usmál se.

,,Chtěl jsem ti přinést heřmánkové květy, ale přišlo mi to nevhodné, když jsi muž." přiznal jsem se.

,,Přeci bys je nechtěl odloučit od jejich přátel. Pak už by tolik nevoněly."

,,Co jsi to řekl?" vyhrkl jsem překvapeně. Tohle už jsem slyšel. Ah už vím, to samé řekla princezna. Mou hlavu opět začala hlodat myšlenka, zda ti dva nejsou jedna a ta samá osoba. 

,,Ale nic, to byl jen takový vtip. Jsem moc rád, že ses tu ukázal. Nedáš si se mnou sklenku?" optal jsem se. 

,,Jednou bych snad mohl udělat výjimku. Jinak četl jsem tu knihu od tebe. Musím uznat, že se mi hrozně líbí příběh těch dvou."

,,Vždyť na konci umřou, jak se ti to může líbit? Brečel jsem u toho!" vyhrkl jsem možná až moc nahlas.

,,Oni umřou!? Tak teď už se mi ten příběh nelíbí. Myslel jsem, že když už se znovu setkali, konečně budou šťastní a oni umřou. Teď už to asi nedočtu." řekl jsem rozhozeně. Nečekal jsem, že to skončí tak blbě. Když to tak vezmu, ten příběh byl podobný tomu mému, tedy jen jestli ji najdu, a tak doufám, že nás tento konec nepotká taky. 

,,Promiň, myslel jsem, že už si ji dočetl. Nechtěl jsem ti to vyzradit." pověděl jsem a nervózně se usmál. Když jsem se podíval na stůl za sebou, uvědomil jsem si, že jsem mu ještě nepodal sklenku šampaňského. Též jsem si jednu vzal a ťukl si s ním. 

,,Tak na tvé zdraví." pověděl jsem s širokým úsměvem. Stále jsem nechápal, jak to dělal, že jsem se v jeho přítomnosti musel neustále usmívat. Věřím, že i kdybych měl sebehorší náladu, narazit na něj, ihned bych se začal usmívat. 

,,Ale tak počkat! Vážně si tu připíjíte bez nás? Hlavně, že byl tak zvědavý na můj doprovod a teď neexistuje nic a ani nikdo jiný než Sehyoon. A to myslím vážně, básní o tobě v jednom kuse. Doufám, že už jste si vyměnili telefonní čísla, jinak zase bude..." přihrnul se k nám Donghun a zase říkal, co neměl a pokračoval by v tom dál, kdybych do něj nešťouchl loktem. Mladík vedle mě za to probodl pohledem. 

,,Neposlouchej ho, vždycky rád přehání." prohodil jsem s nevinným úsměvem. To mu rovnou mohl říct, že s každým setkáním mě to k němu táhne víc a víc. 

Pokračování příště...