2| Jižní Francie, 1002

0:40 - 0:50

Možná se ptáte, co bylo mezi tou dobou, kdy jsme se stali upíry a právě mezi našim výletem do Francie roku 1002. Můžu vám to říct téměř přesně. 

Na plánu udělat z nás tyhle monstra noci pracovali oba z našich rodičů. Ani jeden z nich nevěděl, zda jejich plán vůbec vyjde. Vskutku vyšel samozřejmě, ale v podstatě nás poslali na smrt, tak jako tak. O upírech lidstvo nevědělo vůbec nic, jelikož to my jsme byli první. Stále si proto snažím naivně namlouvat, že nás chtěli pouze chránit. Ale bylo to tak doopravdy?

Nicméně, když jsme všichni zjistili, že k upírství patří i nezkrotitelný hlad po krvi, byl oheň  na střeše. Náhle jako by si ti dva uvědomili, jakou chybu udělali a snažili se zbavit se svých vlastních dětí, znovu. Tento scénář si zapamatujte, jelikož se v naší historii opakoval ještě mnohokrát.

Ačkoliv jsme nechtěli odejít ze svého rodného městečka, museli jsme. Upírství se nám všem zdálo ještě jako velká výhoda, ale byli jsme nováčci a netušili jsme, jaké prokletí to ve finále bylo.

A tak jsme utíkali. Od svých rodičů, od své rodné vesničky i od svých vzpomínek na staré dobré časy. Celá ta léta jsme se někde pohybovali a navštívili mnoho míst. Na jednom z nich jsme ale zůstali možná trošku déle, než jsme měli.

Jižní Francie. Bylo to krásné místo pro uprchlé děti, kterými jsme byli. Nikdo nás zde neznal a my mohli žít svobodně život, jež nám byl předurčen. Objevovali jsme své nové schopnosti. Doteď jsme nevěděli, že někoho můžeme jednoduše přinutit, aby udělal to, co chceme. Blýskalo se na lepší časy. Naše rodinné trable zůstaly kapitolou, o které nikdo z nás nemluvil.

Všechny starosti, co se pojily k našemu starému životu jsme hodili za hlavu. Žili jsme nespoutaně. Do té doby, než jsme je potkali. Lucian  Castle a sourozenci Tristan a Aurora de Martel.

Stejně jako my kdysi, i oni byli obyčejnými lidmi, kteří si užívali možná hezčí život, než jaký jsme měli my. Aurora de Martel byla pro mě jako sestra, kterou jsem marně po ta léta hledala. Byly jsme si dost blízké. Dokonce natolik, že věděla naše tajemství.

V této době jsme nebyli dost opatrní. Právě naopak jsme na svůj dar byli pyšní. Teď když na to vzpomínám, vím, jak moc hloupé to bylo. Cítili jsme se nepřemožitelní. Nedocházelo nám, že dříve nebo později se na světě najde někdo, kdo bude chtít vidět naše setnuté hlavy na stříbrném podnose. Žili jsme okamžikem a možná se nechali unést až trochu moc.

Vzpomínám si na ten den, jako by to bylo včera. Slova Aurory byla prostá. Volala o pomoc, chtěla být jako my. Všichni tři chtěli s námi sdílet prokletí tvorů noci. A ačkoliv bratři byli připraveni svou práci vykonat, já zdaleka nebyla. Snažila jsem se své přítelkyni podobné myšlenky vymluvit. Ale jak jsem brzy zjistila, bylo to bezpředmětné.

A tak jsme nakonec dokázali něco, co jsme nikdy předtím nedovedli. Vzali jsme život lidem a svou krví jim vdechli nový život. Život nočních tvorů, další z našeho druhu. Stvořili jsme první členy naší pokrevní linie.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top