2:53 - 3:45

Všichni říkali, že bolest ze ztráty někoho blízkého jednou přebolí. Nevěřila jsem jim. Loučení nebylo lehké. Ne, když jste spolu žili přes tisíc let. Byli jsme rodina, nerozlučná trojka, která si kdysi zapřísáhla, že bude stát po boku toho druhého vždy a navždy.

Porušili jsme ho. Náš slib, který nás držel pohromadě. Tak snadno jsme ho vytvořili, a tak snadno jsme ho porušili. Možná jsem jim ze začátku vyčítala, že mě opustili, ale časem jsem si na to zvykla. Co jiného jsem měla dělat?

Můj život po smrti mých bratrů je přesně takový, jaký jsem ho chtěla vždy mít. Vdala jsem se za Marcela Gerarda a přestěhovala se s ním do domu s bílým plotem. Věřte nebo ne, dokonce jsem se společně s ním stala člověkem. Mám šťastný život. Vím, že kdyby tu byli, byli by na mě pyšní, ačkoliv si tenhle život pro mě nepřáli.

Pokud mám dobré informace, tak Kol jezdí někde s Davinou po světě, možná už jsou taky manželé. Freya si adoptovala syna a Hope chodí do školy pro speciálně nadané v Mystic Falls.

Žijeme dál. Někdo zde musí zůstat, aby nesl náš rodinný odkaz a šířil ho dál. Někdo musí říkat ty historky o padouchovi, který se stal králem a zemřel, aby ochránil svou princeznu. A já tak nějak cítím, že je to má povinnost. Proto ti to také vyprávím milý čtenáři, abys náš příběh mohl vyprávět dál.

Nyní jsem zpět v Mystic Falls a stojím před školou pro speciálně nadané. Vím, že stačí jen zaklepat na honosné dveře, abych mohla vidět svou neteř. Ale nemám dost odvahy. Nechci čelit té bolesti, kterou si stále musí procházet. Takže mi slib, že to jednou budeš ty, kdo zaklepe na tyto dveře se slovy, že to tetička Bex zkoušela.

Možná si říkáš, že tohle slova nějaké senilní babči, která plácá páté přes deváté. Ale mýlíš se. Zaprvé ještě zdaleka nejsem babča a zadruhé... jsou to mé cenné vzpomínky. Je to náš životní příběh. Rozhodla jsem se ti ho předat, aby se na nás nezapomnělo. Tak mi slib, že ho jednou předáš svým dětem.

Nevím, co víc bych do tohoto dopisu napsala. Už nemám ke svém životu co říct, jelikož všechno už víš. Nalož s tímto dopisem jak jen uznáš za vhodné, jen prosím dodrž své sliby, které jsi mi dal. Sice se nevrátím, abych ti nakopala zadek, ale strašit ve dnech bych tě jednou mohla.

Tohle je náš konec rodiny Mikaelson. Doufám, že se ti jednou poštěstí potkat někoho z mých příbuzných. Mě už nejspíš nezastihneš. Stojím před těžkým životním rozhodnutím. Možná stále trošku váhám, ale jsem připravená. Jsem připravená je znovu uvidět ve své plné kráse s úsměvy na tvářích.

Vím, že mě neopustili. Ti, které milujeme, nás jen tak neopustí. Stále budou někde za neviditelnou oponou, kde na nás budou dávat pozor.

Ale já už jsem unavená z toho být zde sama. Chtěla bych je znovu vidět, a když ty slova píšu na tento papír, dávají mi větší smysl. Udělám to.

To už bude ale jiný příběh a o tom ti povím, až tě znovu potkám třeba v příštím životě.

S veškerou láskou a nadějí, co mi zbyla, Rebekah Mikaelson.