Nedávno jsem na internetu zahlédla pěknou myšlenku:

,,První verze vašeho příběhu není hrozná. Nezaslouží si žádné z urážlivých jmen, kterými ji nazýváte.

Je to dítě. Malé, nezkušené dítě, které se vám možná pozvrací na tričko a způsobí, že v noci nedokážete usnout, přesto ho však stále milujete a budete ho trpělivě krmit a ukládat ke spánku s polibkem, ať se stane cokoliv.

Neříkáte o dítěti, že je hloupé nebo hrozné, protože je ve světě nové a nedokáže ještě žít samo. Místo toho o něj pečujete a učíte je, aby jednoho dne bylo silné a chytré a talentované."

Vězte, že Sedmá koruna je zatím také dítě. Publikuji ji, neboť bych s vámi ráda sdílela její růst, k dospělosti však má stále daleko  a to se nezmění, ani až ji dokončím. Už teď vím, že mnoho věcí bude třeba přepsat, přestože jsou v ní pasáže, na které jsem vskutku pyšná; nechci to však dělat dřív, než dokončím první verzi. Zkoušela jsem to a nikdy to příliš nefungovalo.

Další myšlenka: Spíš než abych knihu psal, sedím vedle ní, držím ji za ruku jako umírajícího přítele a doufám, že se její stav zlepší.

Čtěte: píšu pomalu (ale, jak doufám, jistě).

Poznámka ohledně médií: obrázky v záhlaví nejsou mým dílem, povětšinou jsem je objevila na Pinterestu. Ilustrace přímo v textu pocházejí z mé ruky.