Té uličce se většina lidí vyhýbala, včetně těch méně počestných. Vlastně to spíš než skutečná ulice byla mezera mezi domy, kudy by vedle sebe neprošli ani dva lidé. Střechy domů se nad uličkou téměř stýkaly, takže na dlažbu nedopadalo skoro žádné světlo. Na tomhle ale ve skutečnosti nezáleželo – v Ceornu byla spousta podobných míst. Za temnotou téhle uličky se však dalo tušit něco zlověstnějšího než pouhý stín: ozvěna křiku, starodávný strach.

Muž, který pod rouškou noci vstoupil do uličky, se o to nestaral. Duchů se nebál, na prokletí nevěřil. Rozumný člověk, řekli byste možná vy; blázen, říkám já. To, na co v uličce narazil, však nebyl duch; jen mladá žena, přestože se pohybovala stejně tiše jako oni. A když na něj v polovině uličky promluvila, neseslala na něj kletbu, pouze ho pořádně vyděsila.

„Počkej, příteli. Nezastavíš se na slovíčko?"

Rychle se otočil, prohledával očima stíny a snažil se zjistit, kdo to řekl. Vzápětí se žena zasmála a vystoupila do úzkého proužku měsíčního světla, který se prodral dolů mezerou mezi střechami. Muž si povšiml, že je velmi mladá – vlastně spíš dívka než žena – a krásná, zvláštním, drsným způsobem. Kdyby si místo haleny a kalhot oblékla šaty a světlým vlasům dala svobodu, místo aby je stahovala do pevného uzlu, nejspíš by o ni měl zájem. Jenže temný lesk jejích modrých očí ani meč v pochvě u jejího pasu k návrhům zrovna nevybízely.

„Mám na vybranou?" zeptal se nakonec.

„Vlastně ne," odtušila. „Už dlouho si s tebou toužím popovídat."

„Není na mě nic zajímavého," ujistil ji. „Jsem naprosto obyčejný člověk. Zabývat se mnou je ztráta času."

„Skutečně?" Dívka naklonila hlavu ke straně a prohlížela si ho. „Přesto se o tebe zajímám. Musím říct, že jsi mě překvapil. Zdá se, že na rozdíl od jiných mužů netrpíš přílišnými sklony mě podceňovat."

„Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo," souhlasil. Ve skutečnosti si nemyslel, že by pro něj cizinka za stejných podmínek představovala soupeře. Všeobecně známá moudrost ovšem praví, že lidé bez pořádných zbraní by se k těm, kdo je mají, měli chovat s jistou dávkou úcty. „Zajímalo by mě, proč jsi za mnou vlastně přišla."

„Doufala jsem, že bys mi to mohl říct sám," povzdechla si. „Asi to ode mě bylo hloupé. Jisté okolnosti mě ovšem vedou k názoru, že bys mě mohl znát. Potěšilo by mě, kdyby ses pokusil trochu osvěžit svou paměť."

Zavrtěl hlavou. „Myslím, že ses spletla. Někoho jako ty bych si nepochybně pamatoval."

„Jsem si jistá, že se mýlíš."

„Možná kdybys mi řekla jméno?" navrhl. Celé se mu to líbilo čím dál méně. Doufal, že ta holka pochopí, že ji doopravdy nezná, a půjde otravovat někoho jiného. Možná si pak na ní někde počkám. Proti dýce v zádech nejsou šermířské schopnosti platné. Na můj vkus si příliš dovoluje.

Na okamžik se zamyslela. „Ano," souhlasila nakonec. „Nejspíš je to spravedlivé, když já to tvé znám, Hugo." Zamrazilo ho. Jak to ví?

Vzápětí se sám sobě vysmál. Jen v Ceornu ho znaly desítky lidí. Stačilo se zeptat – chudina udělala cokoliv, když dotyčný svou žádost podpořil zachřestěním mincí. Nebo dotykem železa.

„Jmenuji se Lona," řekla dívka. „Ty jsi mě ale poznal pod jiným jménem. Tehdy jsem byla Irathis."

Irathis? Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl.

To není možné.

„Nikoho toho jména neznám," prohlásil. Lona ho ale sledovala příliš pozorně, a tak jí záblesk zděšení neunikl.

„Takže si přece jenom vzpomínáš!" pronesla potěšeně. Vzápětí její obličej potemněl. „Víš, dlouho mě zajímalo, jaký člověk se může pokusit připravit o život malé dítě."

Hugo v tu chvíli zpanikařil a pokusil se o útěk, ale Lona mu podrazila nohy, než stačil udělat tři kroky. Slyšel, jak její meč s tichým zasyčením vyjel z pochvy.

„Jak to, žes neumřela?" vykřikl. „Nemohlas přežít, takový zranění nepřežije nikdo!"

„To by se vám líbilo, co?" zasyčela a špičkou boty ho pobídla, aby se otočil na záda. „Jenže já žiju. Těžko to můžeš popřít, že? Ty přece na démony nevěříš."

Ne, pomyslel si, ale od dnešního dne možná začnu. Ta dívka přece zemřela. Sám jí zabořil nůž do břicha.

„Měli jste jít po krku," poznamenala, jako by mu četla myšlenky. „Takové zranění by nevyléčili ani v Řádu. Hloupě zpackaná práce, co? Ale většině lidí se jejich nedostatky a selhání stávají osudnými."

Ona mě snad vážně zabije. Hugo hmátl po noži, ale zjistil, že už ho nemá. Musel ho ztratit, když padal... Nebo mu ho sebrala ona. Už nevěřil na náhody.

„V Řádu?" zeptal se, aby získal čas.

„V Řádu Sedmé koruny," vysvětlila škodolibě. „To od nich mám svůj meč. Můžeš se podívat." Hugo to udělal a spatřil jemnou rytinu na čepeli. Do pavučiny abstraktních vzorů byla vetkána znamení a runy. Nikdy to neviděl naživo, jen o tom slyšel. Když si můžeš prohlédnout rytiny na čepeli bojovníka Sedmé koruny, znamená to, že ses k němu dostal příliš blízko.

Pomalu mu docházela ta strašná věc. Nezáleží na tom, co řeknu nebo udělám.

Jsem mrtvý tak jako tak.

Proklínal zrádnou naději, která se v něm zvedla po vyslechnutí dalších Loniných slov. „Pokud mi budeš užitečný, jsem ochotná být milosrdná."

„Co ode mě potřebuješ?" zeptal se.

„Odpověď," sdělila mu. „Odpověď na jednu jedinou otázku: Kdo vás tehdy poslal? A nepokoušej se lhát," dodala. „Poznám to."

To věřím. Jeho zákazník tehdy také vyhrožoval ohledně prozrazení své identity, i když mnohem barvitěji; tahle hrozba ale byla mnohem bezprostřednější.

„Vévoda Arlin... Bratr tvého otce."

Lonina tvář byla jako vytesaná z kamene. „Samozřejmě," zasyčela nenávistně. „Předpokládám, že za smrtí mého stál taky on – a vy?"

Hugo skoro proti své vůli přikývl. Lona vzápětí rychle švihla mečem a rozťala mu hrdlo. Na okolní zdi vystříkla horká krev.

„Byla jsem milosrdná," oznámila stydnoucímu tělu, jako by ji jeho majitel mohl slyšet. „Mohl jsi dopadnout mnohem hůř." Z každého jejího pohybu čišel pečlivě ovládaný vztek, když očistila meč a vrátila ho do pochvy. Než opustila uličku, dovolila si krvežíznivý úsměv beze stopy veselí.

Doufám, že máš rád rodinná shledání, strýčku. Tohle ale asi moc šťastné nebude... Tedy rozhodně ne pro tebe.

Pomsta. Konečně.

***

Gil stál v hlavní síni hradu svého otce a zachmuřeně si prohlížel vévodské křeslo z těžkého tmavého dřeva. Stálo na vyvýšeném místě v čele síně, aby bylo hned jasné, co je tady nejdůležitější. Křeslo by ovšem vyniklo kdekoliv; zdálo se, jako by mělo vlastní přitažlivost, jenž k sobě neodvratně strhovala pohledy všech okolo. Ohnisko moci, trůn, na který již brzy usedne. Jenže jak bych to mohl udělat – po tom, co jsem se dozvěděl? Víc než kdy dřív si přál, aby tady byla Irathis. Jeho skoro-sestra. To ona měla se svým manželem vládnout z toho křesla, ne on. Jenže Irathis je dávno mrtvá a titul vévody přešel na mě, stejně jako všechna špinavá rodinná tajemství.

Přál si, aby mohl svého otce nenávidět za to, co udělal – Irathis, svému bratrovi, Gilovi samému – ale nedokázal to. Zármutek byl pořád příliš čerstvý. Navíc se to všechno stalo tak dávno. Nezapomněl, to ne; jenže život šel dál. 

A přání na skutečnosti nic nezmění.

S povzdechem se odtrhl od křesla a vydal se přes dlouhou místnost ke dveřím. Doufal, že se mu do svítání podaří alespoň trochu snížit spánkový dluh, který začínal být neúnosný. Nestihl však dojít ani do poloviny síně, když se dveře náhle rozlétly. Dovnitř vstoupila postava zahalená v plášti.

Gil se zamračil a sáhl po dýce na opasku. „Kdo je tam?" Kdyby tu neznámý měl co dělat, stráže by ho ohlásily. Zalitoval, že u sebe nemá svůj meč.

„Ty jsi vévoda?" ozval se zpod kápě ženský hlas.

Gil zaváhal. „Ano," potvrdil nakonec. „Kdo jste vy?"

„Tvá smrt."

Ozvalo se tiché zaskřípění taseného meče. Po čepeli přeběhl odlesk světla z pochodní – a pak neznámá zaútočila.

Gilovi se podařilo před prvním výpadem uhnout, druhý odklonil dýkou. V takhle nevyrovnaném souboji však neměl šanci.

„Stráže!" vykřikl, když se mu podařilo nadechnout. „STRÁŽE!"

„Obávám se, že tvé strážné potkala malá nehoda, když se mi postavili do cesty," poznamenala, aniž by byť jen zpomalila tempo. „Věrní muži, ale nepříliš rozumní." Vzápětí její čepel prosvištěla vzduchem jako rozeklaný hadí jazyk. Gil se pokusil vyhnout, ale byl příliš pomalý. Špička meče se zabořila do jeho ramene, před očima mu vzplanula bolest. Vykřikl.

Kdyby chtěla, mohla mě zabít dávno, uvědomil si. Z jejích pohybů tryskala jistota a elegance získaná roky výcviku. Věděla, co dělá, a ani na okamžik nezaváhala. Co proti ní zmohl on se svou dýkou? Tohle nebyla obyčejná vražedkyně. Čím déle tu zůstávala, tím větší bylo nebezpečí, že ji chytí.

„Počkej," zalapal po dechu. „Tohle není zrovna spravedlivý boj."

„Ne," souhlasila lhostejně. Ale alespoň se zastavila.

„O co ti vlastně jde?"

„To by tě zajímalo, viď?" Náhle se bleskurychle pohnula a hodila mu meč, který jí visel na zádech. Gil ho jen tak tak zachytil, když znovu zaútočila. Vyhnul se a oplatil jí úder, který k ní však neměl šanci proniknout. Meč byl pro něj příliš lehký, ale lepší než nic.

Přešel do zuřivého protiútoku a sálem se rozlehl třesk kovu o kov. Vydával ze sebe to nejlepší, ale ona byla vždycky o krok napřed. Netušil, jak dlouho dokáže udržet tohle vražedné tempo.

Bodl po ní. Lehce se jeho úderu vyhnula, přitom jí však sklouzla z hlavy kápě a odhalila tvář lemovanou hřívou světlých vlasů. Vzápětí se do sebe jejich meče zaklesly a oni se ocitli těsně u sebe hned vedle jedné z pochodní. Gil přitlačil a pozoroval její oči, aby v nich odhalil náznak příštího pohybu.

Podivně známé oči...

Tvar jejího nosu, malá ústa, piha na tváři. Dívka, která se zjevuje odnikud a hledá vévodu, aby se... pomstila?

„Irathis?!"

Její zaváhání bylo sotva postřehnutelné, ale stačilo to, aby jí Gil vyrazil meč z ruky. Ozvalo se zazvonění, jak dopadl na podlahu, ona jako by si toho však ani nevšimla.

„Tak už se dávno nejmenuji," zamumlala. „Ale kdo jsi ty? Nemůžeš být vévoda, teď to vidím. Jsi příliš mladý. On by mě kromě toho nepoznal..."

„Nevzpomeneš si na mě?" zeptal se.

„Ty... Gile?"

Vydechl úlevou. „Rád tě zase vidím, Irathis."

„Jmenuji se Lona," odsekla. „Kde je tvůj otec? Mám s ním nevyřízené účty."

„Přišla jsi pozdě," odpověděl. „Je mrtvý." Díkybohu. Krutý lesk v Irathisiných očích se mu ani trochu nelíbil.

Zdálo se, že ji to sdělení šokovalo – jen na malý okamžik. „Ne," pronesla pak chladně. „Lžeš."

Zaskočilo ho to. Dlouho doufal, že Irathis žije a jednoho dne se vrátí, takhle si však opětovné setkání nepředstavoval. „Proč bych ti lhal?"

„Abys mi zabránil se pomstít!" vykřikla. „Abys ho ochránil!"

Gil zavrtěl hlavou. „Nelžu ti. Otec odešel tam, kam za ním nikdo z nás nemůže. Nech to být, Irathis. Je to dávno."

„Nerozumíš tomu," odsekla. „Je to dávno? Pche. Když jsem přišla do klášterní školy, bylo nás třicet. Třicet, slyšíš? Závěrečnou zkoušku jsme dokázali složit dva. Víš, co mě celou tu dobu drželo při životě? Představa, že jednou zničím toho, kdo mi to udělal, kdo způsobil, že jsem se tam ocitla. A ty mi teď zkoušíš namluvit, že je mrtvý?!"

„Irath-" Zarazil se. „Lono..."

„Říkám, že lžeš! Pověz mi pravdu. Rychle! Nebo-"

Gil sevřel rty. „Když nechceš slyšet pravdu, je to tvůj problém. Ale jestli mi budeš vyhrožovat, budu tě muset omráčit."

„Přidal ses na jeho stranu," obvinila Gila. „Ale mě neporazíš. Nejsem sama, už dávno ne. Patřím k Řádu Sedmé koruny, její pán stojí při mně!" Zaklonila hlavu. „Vzývám tě! Pomoz mi, ty, který nosíš Sedmou korunu..."

V ten okamžik se jedno z oken s řinkotem rozbíjeného skla rozsypalo. Gil, který si myslel, že překvapenější už být nemůže, sledoval, jak se prázdným rámem dovnitř protáhla štíhlá ženská postava. „Lono, ne!" vykřikla. „Tohle nesmíš! Ar' tuar es himlun!"

Lona ji neslyšela. Stála s rozpřaženýma rukama a dlaněmi obrácenými k nebi, pohled upřený do prázdna.

„Pozdě," zašeptala nově příchozí. „Teď můžeme jen čekat a doufat."

***

Lona byla tam, kam za ní žádný smrtelník nemůže; v temnotě a tichu, obklopená prázdnem. Jen ona... a Hlas.

Líbí se mi tvá zuřivost, tvůj oheň. Líbí se mi tvá síla.

Pojď! Pomůžu ti.

Věřila mu. Chtěla mu věřit.

Už nebude žádná Irathis, žádná Lona. Žádná minulost ani závazky.

Ano, pomyslela si omámeně. Tohle je to, co potřebuji. Zapomenout.

Sama to nikdy nedokážu.

Přesně tak, šeptal jí Hlas. Otevři se mi a já ti pomohu. Stačí si to přát...

Z velké dálky k ní doléhaly jiné hlasy, varovné a plné zloby. Ne, Lono! Nikdy nesmíš podlehnout pokušení. Nesmíš ztratit kontrolu, jinak se stane něco strašného!

Na tom však nezáleželo. Na ničem nezáleželo. Oni byli daleko, v jiném světě – zato Hlas byl tady a nabízel jí úlevu.

Ne, Lono! Ne!

Ano, zašeptal Hlas.

Ano.

***

Viděli, jak se Loniny oči potáhly skelným povlakem a její hlava klesla na stranu. Vzápětí se Lona vytáhla na špičky a lehounce jako vánek se vznesla do vzduchu. Zůstala viset asi půl metru nad zemí prohnutá v naprosto nepřirozené pozici. Gilovi přeběhl mráz po zádech.

„Nekontroluje to," zašeptala žena stojící vedle něj. „Převzal nad ní vládu."

Lona se náhle pohnula. Trhanými pohyby napřímila hlavu a Gil spatřil, že její oči bez panenek a bělma nyní září jasnou červení. Žena vedle Gila vykřikla v jemu neznámém jazyce a Lonu obalily plameny. Vzápětí vyhasly, aniž by zanechaly nějakou škodu.

„Nemůžeš mě spálit, Darjo," promluvila Lona. I její hlas se změnil – byl nyní hrubší a mnohem starší, vanuly z něj nekonečné dálky, dlouhé věky a nesmírná moc. „Nemůžeš mou sílu obracet proti mně. Přepočítala ses-" Umlkla, zdálo se, jako by ztratila vládu nad svým tělem.

Darja uchopila Gila za předloktí. Ucítil, že se třese. „Tohle je malér," zamumlala. „Ale nedokážeme ho zastavit. Musíme zmizet, než se vláda ustaví... Varovat představené..."

Gil už nerozuměl ničemu.

Darja zatáhla. „Copak jsi hluchý?" obořila se na něj potichu. „Musíme zmizet! Hned!"

„Ale-"

„Nemůžeš jí pomoct! Děje se jen to, co sama chtěla!"

Konečně přiměl ztuhlé svaly k pohybu. Darja vydechla úlevou a rozběhla se k oknu. Následoval ji. Tohle je šílenství. Jenže ona věděla, co se tady děje, což o sobě říct nemohl.

Lona se opět napřímila a sledovala je. Pak pozvedla ruce.

„Dělej!" vykřikla Darja, která už doběhla k oknu. „Za mnou! Skoč!" Vrhla se přes římsu ven.

V okamžiku, kdy se Gil vyhoupl na parapet, ucítil za svými zády strašlivý mráz, dotek temnoty. Zaplavila ho palčivá bolest. Mráz ho svazoval, stahoval ho zpět...

Padal. Vzduch mu svištěl kolem tváří. Pořád cítil ten chlad a věděl, že každou chvíli musí dopadnout na zem. Kde byla Darja? Co měla v plánu? Nevěděl. Zatmívalo se mu před očima, led ho obklopoval a ochromoval tak, že nedokázal přemýšlet.

Zemřu, uvědomil si; a pak ho temnota obestřela docela.