Hluboko v katakombách pod ceornským hradem se nacházela rozlehlá obřadní síň, ve které se kdysi konaly pohřby králů. Právě tam přinesli Taiarelino tělo spolu s tělem jejího vraha. Nikdo nevěděl, co si počít dál. Za staletí, po která Taiarel měnila staré tělo za mladé a silné, nikdy nebyla linie násilně přerušena.

Vrahové se shromáždili na povolání Armis, kterou Taiarel připravovala jako svou další nositelku. Rada proti tomu, aby se dívka chopila velení, nic nenamítala. Seleron byl zničen, rozdělen a sražen na kolena a nyní se slepý potácel prázdnotou. V takových časech zaplní prázdné místo vůdce ti, kdo se na vrchol protlačí nejdravěji.

Měl to být jen pohřeb, Larren si však byl jistý, že jde o mnohem víc. Mohla Taiarel přejít do dalšího těla, i když se rituál přechodu nemohl odehrát správně? Nevěděl. Slyšel však hučení, vlasy se mu ježily na zátylku, jako by samotným kamenem proudila energie. Larren zažil minulý přechod, který se odehrál v Lunadu, v největší Taiarelině svatyni, a ač byly jeho vzpomínky částečně zastřené, vybavoval si obrovskou sílu – ani zdaleka takovou, jakou nyní cítil tady.

Přál si, aby tu byl čaroděj; Kirmon takovým věcem rozuměl a jejich vztah se přiblížil k přátelství nejvíc, co Larren za všechny ty roky poznal. Kirmon však zmizel, nejspíš zaplatil za neúspěch jejich pokusu o vraždu Lony. A brzy nejspíš přijde řada i na Larrena.

Shromážděním se prohnal šepot, když za katafalk s tělem bohyně vystoupila Armis. Kolem ní stálo nehybně na stráži všech devět Rukou. Larrena sevřela nepříjemná předtucha. Takže se to opravdu stane...

Armis nikdy nebyla zrovna mnohomluvná, k dlouhému proslovu nejspíš ani neznala dost metijských slov. Jen pokynula Rukám. „Nastal čas," řekla stroze. „Splňte svoji povinnost."

Osobní strážci poklekli. Larren nedokázal odvrátit pohled. Splňte svoji povinnost; až do hořkého konce. Taiarel si s každým vtělením volila nové Ruce, aby byly prodloužením její vůle – strážily ji, žily s ní... a nakonec, během rituálu, spolu s ní i umíraly.

Zvolila si svou cestu, připomněl si. Od začátku víš, že to tak skončí.

Sledoval, jak spolu s ostatními Theria sahá po dýce. Krev smáčející kámen. Za okamžik bylo po všem, zůstala jen mrtvá těla, která se konečně vydala stejnou cestou jako duše, jež je kdysi obývaly.

Hučení zesílilo. Byla přinesena oběť.

Armis sestoupila ze stupínku a došla ke shromážděným vrahům, pak položila dlaně na čelo jednoho z nich; prvního z nových Rukou. Vybraný poklekl a sklonil hlavu, když mu zašeptala několik slov. Seleronští rituál dobře znali, ač v trochu jiné podobě, a jako tonoucí se chytali nabízené ruky. S každým dalším vybraným napětí v síni houstlo, až se zdálo, že nejen kámen, ale i vzduch samotný vibruje potlačovanou silou.

Osm bylo vybráno. Zbýval poslední.

Armis se otočila a přes kruh volného místa pohlédla Larrenovi přímo do očí.

Přál si, aby mohl utéct, jenže tohle byl jeho osud, jakkoliv se mu chtěl vyhnout. Věděl to už dávno, od chvíle, kdy stejnou cestu zvolila Theria. Mlčky poklekl. Na čele ucítil jemný dívčin dotek.

„Je čas se vzdát," řekla tiše. „Přijmeš tu poctu? Staneš se Rukou bohyně, Larrene ar Teirile?"

Tváří v tvář svému největšímu strachu si připadal si podivně netečný, jako by tady na konci konečně doopravdy ztratil všechny pocity. Vzpomněl si na přísahu, kterou složil při přijetí do Seleronu. Vzdávám se všeho. Zemřu, pokud to bude třeba... Tehdy ještě netušil, co znamená vše, nevěřil, že lze obětovat víc než jen pouhý život.

Je čas se vzdát.

„Přijímám," zašeptal vyschlými rty. Svět kolem něj se otřásl a rozpadl se ve víru moci. Trhlinami do místnosti proudila noc, hvězdy kolem něj kroužily, tma ho do sebe vtahovala.

Zdálo se mu, že z dálky slyší tichou píseň.

***

Otřes zasáhl celé její tělo, když trhlina ještě víc pukla a rozevřela se. Myška se zapřela. Přece se nevzdá, ne teď, když už byla tak blízko... Jenže to, co se blížilo, bylo příliš divoké, neovladatelné. Vykřikla bolestí. Poryvy energie s ní smýkaly ze strany na stranu. Bojovala, snažila se získat zpět ztracenou rovnováhu, jenže už jí nezůstala žádná síla, byla jen branou, chaos jí proudil ven a chaos ji strhával zpět. Křičela, ale svá vlastní slova v hukotu neslyšela.

Vír nabral na síle a vtáhl ji dovnitř.

***

Síla proudila jejím tělem a spolu s ní přicházelo vědomí bohyně. Taiarel čekala vládu bez odporu, pokorné odevzdání se – tak, jak to před okamžikem udělal Larren, tak, jak to mělo být; přesně to, co jí Armis nemínila dát. Média v sobě mohla hostit bytosti labyrintu, aniž by se jim odevzdala, a ona to dokáže také.

Představa uchvácení moci stínopěvců zaslepila Taiarel natolik, že se zapomněla dívat do nitra jejího nositele.

Všechno bylo mnohem silnější, než Armis čekala. Nejspíš za to mohla Lona; krmila Taiarel svou silou, aby zůstala její, jako když pes poslouchá pro pár odhozených kostí. Navíc tu byla trhlina a příslib moci, který nabízela – jenže Taiarel byla slabá a vír pohlcoval všechny slabé bez rozdílu.

Vznášela se na křídlech noci, píseň všude kolem ní, a konečně ucítila, že se bohyně poddává. Přitlačila. Noc se stáhla, zkrotla a uvnitř nastala rovnováha.

Armis otevřela oči.

Stále byla uprostřed síně, obklopená mlčenlivými vrahy. Od završení obřadu nemohlo uplynout více než několik okamžiků. Dívala se do tváří mužů a žen kolem... svých lidí. Věděla, že poznají rozdíl, ale na tom nezáleželo. Ač poražená a zotročená, bohyně, které sloužili, byla stále znovuzrozená uvnitř ní. Nemohli to nevidět.

„Zamkněte dveře," nařídila. Nohy se jí ještě trochu třásly, ale síla jí stále proudila a povzbuzovala ji. „Všechny kromě těch vzadu. Na pláži na nás čeká loď. Tady jsme skončili."

Nikdo její rozkazy nezpochybnil. Usmála se. Tak to mělo být.

Sešla spolu s nimi dolů na pláž, její Ruce ji obklopovaly. Cítila je jako prodloužení vlastního těla, a když kráčela po břehu, písek pod jejíma nohama vrzal desetkrát.

Na pláži se od nich odpojila, svěřila velení jednomu z členů Rady, zanechala mu k dispozici Ruce a sama zamířila podél linie příboje pryč. Cítila Taiarelin hněv, věděla však, že bohyně si dříve či později zvykne. Bytosti labyrintu toužily uniknout z té sítě opravdu zoufale.

Před sebou viděla proti noční obloze temnou siluetu Příbojné věže.

Lona jí slíbila vládu nad Seleronem, Armis si však byla dobře vědoma toho, že starší bůh nikdy nehraje fér. Cítila v obřadu stopy jeho moci, jiné než té, která byla stanovena dohodou. Stínopěvkyně byla rozhodnuta nenechat si měnění pravidel líbit. Seleronští, kteří se podle dohody měli smísit s jeho služebníky, už byli na cestě pryč. A Armis sama...

Zrádkyně Seleronu zradí ještě jednou.

***

Lona stála v místnosti na vrcholu věže, stejně jako když spolu mluvily naposledy. Armis tiše vstoupila. Nezdálo se, že by si jí bůh všiml. Postupovala skrytá mezi stíny a za strojem uprostřed, až se dostala jen kousek za Lonina záda. Prsty ji svrběly, ale – ne, ještě ne. Propustila stíny a odkašlala si.

Lonina tvář zůstávala pečlivě vytvořenou, dokonale nečitelnou maskou, pod ní však Armis vycítila alespoň letmý záblesk překvapení.

„Obřad se tedy zdařil, jak vidím," konstatoval bůh.

„Tvé požehnání fungovalo," souhlasila.

„Dobrá. V tom případě, když už jsi tady, bychom mohli probrat budoucí postavení Seleronu v rámci Rudé stráže," usoudila Lona. „Kněží-"

„Ne," přerušila ho Armis. „Naše dohoda byla naplněna. Taiarel už pro tebe nepředstavuje hrozbu. Nebudu pokračovat v tom, co začala. Seleron nebude tvým cvičeným psem."

„Víš, proč se se mnou Taiarel spojila," podotkla Lona. „Můžu ti otevřít přístup do hlubších vrstev labyrintu. Síly, které se tam ukrývají..."

Teď opatrně, děvče, promluvila bohyně v jejím nitru.

Ticho, zavrčela v odpověď. Pak pokračovala nahlas: „Nemám zájem." Levou ruku pod pláštěm sevřela kolem rukojeti nože, zatímco pravou si okázale strhla z krku přívěsek, jenž obdržela od Lony před několika měsíci jako potvrzení jejich dohody. „Přišla jsem jen vrátit, co je tvoje, aby nikdo nemohl říct, že jsme odsud utekli jako zloději."

Zatímco se Lona soustředila na přívěsek, vkročila Armis ještě jednou mezi stíny, pohnula se jako vítr, vrhla nůž. Sáhla po své nové síle, propletla ji s písní nože, jak jen to v rychlosti dokázala, vrhla spolu s ocelí proti Loně esenci noci.

Hrot projel mezi žebry a zanořil se hluboko do jejího těla. Bůh zasyčel, napřímil se, rudé oči pátraly mezi stíny. Jakoby mimochodem sáhl po noži a vytrhl ho z těla. Vystříkla krev, rána se však téměř ihned začala uzavírat.

„Opravdu sis myslela, že mi tímhle ublížíš?" zeptal se posměšně.

„Ne," odpověděla. „Ale stačí to na napravení škody, kterou napáchal přechod." Horká krev z dýky odkapávala na kamennou podlahu. Šum se nyní změnil, divoký vír energie utichal, nabíral alespoň trochu řád.

Lona natáhla ruce plné magie k místu, odkud slyšela Armisin hlas, vražedkyně už tam však nebyla. Sunula se mezi stíny k ochozu. Bůh se otočil, jako by jí cítil, to už však byla venku, vítr jí cuchal vlasy a studený vzduch štípal v očích. Stíny šeptaly kolem ní, píseň doléhající k ní z dálky, noc venku a noc v jejím nitru, uši zaléhající energií; a než Lona stačila zaútočit podruhé, přehoupla se Armis přes zábradlí a padala.

***

Krev proudila kolem ní k trhlině, která ji hladově nasávala. Poryvy síly utichaly, propustily ji ze svých spárů. Poslední záchvěv – a pak vír zmizel, hladina se uzavřela a vyvrhla Myšku ven.

Cítila pod sebou dlažební kostky, chladný noční vzduch ji studil na kůži, ale neviděla nic. Uvnitř cítila prázdno. Natáhla se tam, kde takovou dobu sídlila duše labyrintu, přesvědčená, že za okamžik na ni narazí, jako by duše byla jen na okamžik odloženým kabátem. Nenašla však nic. Ta její část, která jí poskytovala vidění a vědomosti, která po takovou dobu kompenzovala ztrátu zraku, byla pryč.

Myška zůstala sama.

V tichu.

Ve tmě.

Sama.

Nemohla se nadechnout. Tma na ni tlačila, dusila ji. Zoufale šátrala rukama kolem sebe ve snaze zjistit alespoň něco o tom, co je kolem ní, získat křehkou iluzi kontroly. Zvedla se na čtyři, předklonila se. Prudká bolest na temeni, když narazila hlavou do stěny. Couvla, kousala se do rtu, v očích ji štípaly slzy.

„Tady je," ozval se nějaký hlas. Zdál se jí známý, ale zmatená mysl ho nedokázala přiřadit ke jménu. Opatrně otáčela hlavu, snažila se zachytit směr, odkud hlas přišel.

„Kdo je tam?" zavolala.

„Vím, že mě vidíš," řekl hlas. „Nic nezkoušej, jo? Známe tě dobře."

Ozvěny v uličce si s ní zahrávaly, pořád si nebyla jistá, kde mluvčí stojí. Znova otočila hlavou.

„Tak se aspoň postav, ty-"

„Počkej, Daku," zarazil ho jiný hlas, dívčí. „Podívej se na ni. Ona nás opravdu nevidí."

„To je-" začal, pak umlkl. Chvíle ticha, strašlivé nejistoty. Jsou tu pořád, přemítala Myška, nebo už odešli? Při té myšlence ji znovu zachvátila hrůza.

„Nenechávejte mě tu," zašeptala. Hrdlo měla podivně vyprahlé, chraptivá slova se z něj drala jen těžce. „Prosím. Vemte mě s sebou..."

Zaslechla kroky, jenže mířily špatným směrem. Nesrozumitelné hlasy se slévaly dohromady. „Co se jí stalo – s tímhle nic společnýho – vypadnout odsud..."

„Prosím," zašeptala znovu, ale k ničemu to nebylo. Hlasy i kroky utichly v dálce a ponechaly ji samotnou ve tmě.

***

Seděl v křesle za stolem v Reitonově studovně – ve své studovně – a sepisoval dopis vládcům zbylých dvou království, když se ozvalo zaklepání. Vzhlédl. Dovnitř vešel Calymir, na sobě měl svoje staré cestovní oblečení, meč u pasu a tlumok na rameni. Zastavil se na prahu. Gil odložil brk a pečlivě uzavřel kalamář.

„Přišel ses rozloučit?" zeptal se.

Calymir přikývl.

„Mohl jsi říct dřív, že odcházíš."

„Stejně tě to nepřekvapilo," podotkl Adsen.

Gil pokrčil rameny. „Tušil jsem to."

„Vím, že jsi říkal, ať je nechám jít," řekl Calymir tiše. „Ale nedokážu to."

„Jdi," pobídl ho Gil. „Jen zkus neprovést žádnou hloupost."

Calymir se nepatrně pousmál – nebo si to snad Gil jen namlouval? Ještě chvíli nerozhodně stál na místě, než se obrátil k odchodu.

„Calymire," zavolal za ním Gil. „Kdyby ses někdy chtěl vrátit... Brány Toeru ti vždycky zůstanou otevřené."

Adsen se ohlédl. „Díky," řekl trochu překvapeně, a Gil věděl, že si té nabídky cení. Víc slov už nebylo potřeba. Calymir se obrátil a vyklouzl ven do tmy.

Gil přiložil do krbu polínko z koše a pak se znova usadil nad nedokončený dopis. Oheň se rozhořel jasněji a snad to bylo tím, že se zdálo, jako by kámen ve středu velkého medailonu ležícího na kraji stolu zažhnul tlumeným vnitřním jasem. Pak světlo pohaslo, nepovšimnuté. Zšeřelou místností znělo ospalé praskání hořícího dřeva doprovázené škrábáním brku.

Tato kapitola je kratší - vlastně mám hned vedle sebe dva rekordmany, co se délky týče. Myslím ale, že jakákoliv slova navíc by byla zbytečná (a navíc ji stejně natáhnu k běžné délce svým žvaněním :D).

Předně bych chtěla vyjádřit obrovský dík vám všem, kdo jste dočetli až sem. Vaše podpora pro mě znamená hodně a za těch čtrnáct měsíců byla mnohokrát právě tím, co mě přimělo, abych si dokázala navzdory všem pochybnostem sednout k počítači/papíru a napsat další kapitolu. Patří vám můj nekonečný obdiv i za to, že jste se mnou vydrželi i přes vleklé období spisovatelského bloku. Takže ještě jednou: Děkuju!

Z praktických informací: jak jsem již zmiňovala tady i na svém profilu, Sedmá koruna bude nyní pozastavena, abych mohla dokončit první část Augurona. Ráda bych to zvládla, než odjedu na tábor, čili do začátku srpna, a do druhé části Koruny se pustila ke konci prázdnin. Časy jsou ovšem jen orientační, už mnohokrát jsem prokázala svou neschopnost držet se termínů, které si stanovím.

Během víkendu se tu ještě objeví jakási malá anotace ke druhé části, abyste se měli na co těšit :)

- N.