K Toeru dorazili až dalšího dne ráno. Darja byla stále v bezvědomí a Calymir upadl do hluboké apatie – pomáhal Gilovi bezvládnou kněžku nést, ale odmítal mluvit a na Gilova slova vůbec nereagoval. Byla to krušná, pomalá cesta plná zastávek a strachu z možných pronásledovatelů, ale za celou dobu nespatřili nikoho a s úsvitem se před nimi tyčily hradby města.

Gil nevěděl, co dál. Museli se dostat do města, ale copak by je strážní u bran mohli nezastavit? Jen máloco upoutá tolik pozornosti jako trojice zkrvavených, k smrti vyčerpaných poutníků, z nichž jeden je v bezvědomí a další nevnímá. Nakonec však stejně nepřišel na nic lepšího než zkusit štěstí a doufat, že v nich nikdo nepozná dřívější hosty krále, a tak vstoupili do města mezi prvními ranními příchozími. Gilovy obavy se ukázaly jako zbytečné – u bran nikdo nehlídal. Znepokojilo ho to víc, než kdyby před branami stál celý kordon vojáků.

Vzpomínky na útěk z města byly zastřené, nedokázal si vybavit, kudy přesně se tehdy od Salurova domu ubírali. Naštěstí Calymir jako by se alespoň trochu probral, a když už byl Gil docela ztracený, převzal iniciativu a vedl je spletí uliček, až se konečně ocitli před úzkým zanedbaným domem.

Gil zabušil na dveře. Chvíli panovalo ticho, pak se v domě cosi pohnulo a dveře se otevřely. Nestál v nich však Salur, ale Gilovi neznámý jednooký muž.

„Co chcete?" vyštěkl.

Gil zaváhal. „Hledáme Salura," řekl nakonec.

Jednookého výraz se náhle proměnil. Muž sklouzl pohledem k Darje, v očích mu cosi zablesklo. Usmál se. „Jen pojďte dál. Salur je vevnitř."

Gil zůstal nehybně stát, situace se mu přestala líbit docela. „Počkáme tady," řekl.

„Tak to budete čekat dlouho," ušklíbl se muž a hvízdl. Zpoza něj se vynořili další tři a přistoupili k nim. Gil se otočil a zjistil, že ústupová cesta byla odříznuta dalšími členy skupiny, soudě dle vzhledu pouličními bandity a zloději.

„No jestli to není ten metijský vévoda, po kterém se všichni tak shánějí," podivil se Kemul. „Myslím, že s vaší půvabnou společnicí jsme již měli tu čest. Zbývají nám nějaké nevyřízené účty, ale to může počkat."

Gil se zoufale rozhlédl. Hádal, že s Calymirovou pomocí by se i přes zranění mohli probojovat tou ubohou sebrankou ven... Ale ne, pokud by museli s sebou vláčet Darju.

Jednooký postřehl jeho odevzdání. „Tak je to správně," pochválil ho. „Vy tři, chopte se jich, odzbrojte je a svažte. Tady krasotinku taky. Poctíme malou návštěvou našeho pana krále."

***

S úsvitem probudilo Elrione bušení na dveře. Protřela si oči, aby z nich vyhnala ospalost, v rychlosti přes svůj noční úbor přehodila plášť a spěchala otevřít. Za dveřmi čekal jeden z mužů, které v nedávné době najala.

„Už to začalo," oznámil.

Přikývla, očekávala tu zprávu již několik dní.

„Poslal mě sem kapitán Erkin," pokračoval. „Dostali se ke králi cestou po hradě. Byla to docela mela, ale odrazili jsme je. Kapitán se s králem stáhl do trůnní síně a zabarikádovali se tam."

„Přiveď ostatní," nařídila mu.

„O to je postaráno. Teď už nejspíš budou na cestě sem."

„Dobře." Chvíli přemýšlela. „Je tu ještě někdo další?"

„Ještě tři."

„Chci, aby se podívali po hradě. Ujistili se, že se Bautyr drží původního plánu."

„Rozumím," kývl muž.

„A přiveďte sem mého bratra. Pokud s vámi nebude chtít jít, zamkněte pokoj a hlídejte ho."

Bývalý voják znovu přikývl.

„Jdi," propustila ho. Odspěchal chodbou pryč. Elrione zavřela dveře a obrátila se, aby se převlékla do něčeho slušného. Oknem pronikaly do pokoje rudé paprsky úsvitu, jako by předznamenávaly den plný krve.

Monata neměla stálou armádu, pouze neorganizované a nijak nepropojené hradní posádky jednotlivých šlechticů. Ještě před několika lety tomu však bylo jinak. K rozpuštění vojska došlo asi rok po toerském povstání, kdy byla uzavřena nová dohoda mezi vládci Tří království, která zakázala, aby si mimo čas nouze některá ze zemí vydržovala větší ozbrojené síly. Monata se tak zaplnila vojáky, kteří se náhle octli bez práce. Mnoho z nich od té doby větry zavály do všech koutů světa, připojili se k posádkám některých lordů nebo odcestovali, další splynuli s masou opilých trosek znavených životem. Stále však zůstalo dost těch, kteří si našli jiné zaměstnání, zůstali v Toeru, ale nezapomněli na svůj výcvik a stále byli v srdci vojáky.

Elrione strávila poslední dny tím, že je hledala. Slibovala, vyhrožovala, rozutrácela téměř všechny peníze a nakonec se jí podařilo sestavit oddíl o síle téměř dvě stě mužů, kteří nyní mířili do hradu.

Netrvalo dlouho, než se znovu ozvalo zaklepání. „Vstupte!" zavolala.

Znovu ten samý voják. „Nějaké zprávy?" zeptala se.

Přikývl. „Narvyonští začali zajímat některé šlechtice. Všude je chaos."

Srdce se jí sevřelo nepříjemnou předtuchou. „Můj bratr?"

„Dostali jsme se k němu včas," ujistil ji. „Je zamčený ve svých komnatách, hlídáme ho."

Ulehčeně přikývla. „Dobrá. Musíme to ukončit, než bude pozdě."

„Oddíly narazily na odpor," řekl jí. „Část z těch mužů patří lordu Bautyrovi, ale jsou tam i takoví, jaké jsem tu nikdy neviděl..."

„Je to vážný problém?"

„Máme přesilu, prosekají se. Ale představuje to zdržení."

„Děkuji, vojáku, pokud je to všechno, můžete jít," propustila ho. Na jejím čele se rýsovala čím dál hlubší ustaraná vráska. Jen aby přišli včas...

***

Brány hradu našli otevřené. Kemul a jeho lidé si s tím nedělali těžkou hlavu, využili příležitosti a provedli své zajatce dovnitř. Když přešli přes nádvoří k hlavnímu vchodu, aniž kohokoliv spatřili, zneklidněl i jednooký, nehodlal se však vidiny odměny vzdát tak snadno. Prošli odemčenými dveřmi do hradu a vydali se nejkratší cestou přímo k trůnní síni. Zdálo se, že Kemul hrad důvěrně zná.

Nedošli daleko, když téměř zakopli o tělo šedovousého muže se znakem královy osobní stráže na hrudi. Podlaha byla kluzká stále ještě horkou krví, a když Gil napjal uši, dokázal nyní v dálce zachytit zvuky boje.

„Zdá jste, že sis k návratu vybral ten nejlepší čas," podotkl škodolibě.

„Mlč," varoval ho jednooký, vyhlédl za roh a přemýšlel. Pak pokynul svým společníkům a celá skupina se opět dala do pohybu.

Cestu, kterou je Kemul vedl nyní, Gil neznal. Protáhli se úzkými chodbičkami i několika opuštěnými pokoji, až se nakonec vynořili u malých zastrčených dveří na konci dlouhé chodby. Kemul je rozrazil a vzápětí se rychle přikrčil, když nad jeho hlavou prolétla šipka z kuše. Kemul pomalu zvedl ruce nad hlavu a znova postoupil dovnitř. Tentokrát nikdo nezaútočil. Gil slyšel hlasy, slovům však nerozuměl. O chvíli později se Kemul vrátil a pobídl ostatní, aby také vstoupili.

Ocitli se na levé straně vyvýšeného stupínku v zadní části trůnní síně. V sále byla rozmístěna asi desítka unavených zbrojnošů; většina z královy stráže, zbytek tvořili vojáci bez znaku. Dělili svou pozornost mezi příchozí, vstupní dveře zatarasené nábytkem a krále, který seděl v polospánku zhroucený na trůně. Hluk, který způsobili, ho probral; Reiton zamrkal a vzhlédl k nim. Na jeho klíně se zaleskl obnažený meč.

„Vaše Výsosti," řekl Kemul, „přived sem vám ty zrádce."

„Opravdu? Další?" Král se hořce usmál. „Bohužel se zdá, že to je jako nosit dříví do lesa."

„Vypsal jste na ně odměnu," připomněl mu Kemul, jehož tvář začínala brunátnět. „Chci jen svý peníze, pak zase vypadnu."

Jak může být tak tupý? přemítal Gil.

„Vypadni hned," řekl jeden z vojáků, dle pruhu na plášti kapitán. „A svoje zrádce si klidně vezmi s sebou." Přimhouřil oči a zadíval se na Kemula pozorněji. „Tebe znám."

„To bych řekl," souhlasil Kemul. „Sloužil jsem pod váma před šesti lety. Chci jen ty prachy, kapitáne."

Kapitán se chystal něco odseknout, nedostal však k tomu příležitost. Velké dveře se otřásly. Reiton zavřel oči.

„Proč neutečete?" oslovil ho Gil. „Cesta je volná. Jděte, dokud je čas."

„Na to už je, obávám se, pozdě," zamumlal kapitán.

Král se na svém trůnu hrdě napřímil. „Nebudu utíkat ze síní svých předků jako zloděj," pronesl. Blázne, pomyslel si Gil, statečný hrdý blázne.

Mohli bychom se zachránit alespoň my. Až se začne bojovat, vypukne chaos, a Kemul měl jen čtyři muže, ne deset jako v té uličce. Pak by se jim snad mohlo povést vyklouznout z hradu a najít nějakého léčitele pro Darju. Nebylo by to snadné, ale nejspíš ne neproveditelné...

Bum. Úder otřásl celým sálem. Bum.

„Výsosti, vévoda má pravdu," snažil se ještě kapitán. „Zapřísahám vás, pojďte."

„To stačí, Erkine."

Kapitán zaklel a otočil se ke svým vojákům. Údery ustaly, jejich místo zaujalo zlověstné ticho. Kemulovi muži pustili své zajatce a začali couvat. Jednooký za zamračil. „Stůjte!" přikázal jim, ale oni neposlechli a jeden po druhém se vytratili ke dveřím. Kemul chvíli nerozhodně přešlapoval mezi zajatci a východem, až nakonec utekl také. Vojáci si jich nevšímali, svírali pevně své zbraně a upírali pohledy na bránu. Gil se ohlédl na Darju, kterou pohodili do stínu nedalekého sloupu podpírajícího klenutý strop. Bál se, že jí dochází čas. Zaváhal.

„Přesekněte nám pouta," požádal kapitána. „Pomůžeme vám, potřebujete každou ruku."

„Jen se necháte zabít," zabručel Erkin, ale po chvíli Gilově žádosti vyhověl a osvobodil jeho i Calymira. Gil několikrát stiskl ruce v pěst a zase je uvolnil, aby ve ztuhlých končetinách rozproudil krev. Naposled pohlédl k východu. Teď měli nejspíš poslední šanci...

Výbuch otřásl síní a brána se rozletěla na třísky. Dovnitř se nahrnuli ozbrojenci v zelené a žluté Narvyonu, přeběhlíci z palácové gardy i několik mužů s královy vlastní stráže. Hrstka věrných se s nimi střetla a síní se rozlehl třesk oceli. Příval útočníků je zatlačil zpět, a než se Gil stačil rozhodnout, byl boj u nich.

Když Gil viděl padnout jednoho z králových mužů, neváhal a zmocnil se zakutálené halapartny právě včas na to, aby se ještě stačil vyhnout jednomu z útočníků a na oplátku ho bodl do krku. Sekera dalšího se zakousla do násady jeho zbraně a břit v tvrdém dřevě uvízl. Gil trhl s halapartnou kupředu, obrátil se a udeřil sekerníka loktem do obličeje. Muž povolil sevření. Gil mu zbraň vytrhl z rukou a jedním švihem přesekl zbytek halapartny i muže. S nezvykle těžkou sekerou v ruce se vrhl vstříc dalšímu protivníkovi.

Calymir se objevil po jeho boku; někde přišel k meči a šrámu na obličeji, to druhé v něm opět probudilo bojovou zuřivost. Gil se mu rychle klidil z cesty. Adsen bojoval téměř stejně dobře jako tam v lese, jenže tady jeho protivníky nebyli členové Řádu, jen obyčejní druhořadí vojáci. Kolem Calymira se rychle uvolnil velký kruh, ve kterém zůstala jen těla. Všude jinde však královi muži umírali, přemoženi přesilou – a do síně stále proudili další muži, tři zaujali místo každého, kterého Gil zabil.

Něco mu na těch dalších nesedělo, jen kdyby měl čas zjistit, co...

V řadách útočníků náhle nastal rozkol. Ti noví se obraceli proti přeživším z první vlny; Gil se mohl na okamžik zastavit a konečně si všiml, že nemají na zbroji znak lorda Bautyra. Vzápětí postřehl Elrione, která proklouzla dveřmi za posledními ze svých mužů a sledovala, jak se karty obrací.

***

Darja se topila v hlubokém rudém moři. Bojovala ze všech sil, kopala a snažila se dostat k hladině, voda však zůstávala stále stejná, jako by se vůbec nepohybovala. Nahoře i dole bylo moře stále stejné, až přestala tušit, kterým směrem hladina je.

Pod sebou rozeznala rozmazané obrysy tmavé krajiny a pohltil ji strach. Znovu zoufale zabrala. Nevěděla, co tam dole je, a nechtěla to zjistit. Poslední zoufalé vykopnutí, krajina se vzdalovala – a pak se jí do plic podařilo nabrat vytoužený vzduch.

Otevřela oči.

Ležela ve stínu na chladné podlaze, celé zorné pole jí zabíral vzor na dlažbě. Slyšela hluk: křik, třesk oceli. Chtěla se ohlédnout, ale nemohla. Její tělo bylo podivně těžké, neposlouchalo ji, a víčka znovu klesala, ať se tomu snažila zabránit sebevíc. Doléhal k ní smích, děsivý na pozadí boje.

Na hrudi cítila medailon, těžké kolo ledového ohně snažícího se pohltit horkost, jež ji spalovala. Kov pulzoval jako druhé srdce. Ten pomalý tep naplnil celou její mysl.

Opět se pod ní otevíralo moře, stahovalo ji k sobě. Bránila se, ale byla slabá, tak slabá...

Chladné kovové srdce se zvětšovalo, až vyplnilo celou oblohu od obzoru k obzoru. Natahovala se k němu, snažila se zachytit posledního záchranného lana. Těžké tělo ji stahovalo zpět, bránilo jí. Nedokáže to, nikdy to nedokáže...

Odhoď ho, promluvilo k ní cosi. Odřízni ho od sebe a vzlétni...

Nemohla, nešlo to. Vlny se sevřely kolem jejího pasu. Také šeptaly, hlasy z minulosti. Čekej, čekej, čekej...

Odhoď ho, zněl hlas z oblohy. Nevěděla jak, ale udělala to; odřízla se. Závaží klesalo do hlubiny, zatímco ona, náhle lehká jako pírko, stoupala, výš a výš, až se dotkla zářící průzračné brány kdesi nahoře. Bezpečí, věděla. Útočiště.

Za branou však byla tma a ta se kolem ní uzavřela.

***

Bylo po boji, poslední vojáci v narvyonských barvách se vzdávali. Gil se konečně zastavil, opřel se o násadu sekery a vydechl. Zraněná noha pulzovala bolestí, kterou v zápalu boje nestačil vnímat, jinak však stejně jako Calymir utržil jen drobná zranění. Pomalu došel k místu, kde ležela Darja, a poklekl vedle ní. Někdy v průběhu boje se překulila na bok a nyní se dívala přímo na něj, ale její oči nic neviděly. Bylo příliš pozdě. Natáhl ruku a něžně jí zatlačil víčka.

Co je tohle za vítězství? pomyslel si hořce.

Podíval se tam, kde předtím bojoval král, a spatřil tři strážné včetně kapitána, mrtvé či v bezvědomí, a Reitona mezi nimi krvácejícího z tuctu hlubokých ran. Elrione se k nim vydala. „Sežeň léčitele!" křikla po jednom z vojáků. „A vy dva, pomozte Jeho Výsosti do jeho komnat. Pospěšte si!"

„Ne," zamumlal král. „Počkejte. Musím..."

„Na co čekáte?" obořila se Elrione na vojáky. Dali se do pohybu. Elrione ještě chvíli rozkazovala vojákům a záhy byli pryč všichni, aby odvedli zajatce a zajistili hrad.

„Vy vstaňte," ozval se za ní pak její hlas. Ohlédl se. Stála kousek od něj, podivně čistá a nedotčená mezi vší tou smrtí.

„Zdá se, že vám vděčíme za život, paní," řekl.

„Na to máte ještě času dost," odpověděla. „Mezi tou Bautyrovou havětí bylo několik podivných mužů. Někteří z nich měli rudé oči..."

„Varoval jsem vás už dávno. Nikdo nás tehdy neposlouchal."

„Budiž vám váš život mou omluvou. Teď potřebuji vaši pomoc. Někteří z nich se stáhli do města a začali ho drancovat. Když je král jednou nohou v hrobě, nikoho to tady zajímat nebude, dokud nebude pozdě." Odmlčela se. „Mám lidi, ale nejsem válečník. Osvoboďte město a dosvědčím vám, že jste s tímhle vším neměl nic společného."

Přinutil se odložit všechny otázky i zármutek na později, až na ně bude čas, a přikývl. „Dobrá," souhlasil.

Viděl, jak se jí ulevilo. „Seženu oddíl. Potřebujete léčitele?"

Znova přikývl.

„Počkejte tady, někoho sem pošlu. Musíme ale vyrazit co nejdřív."

„Spolehněte se."

***

O dvě hodiny později seděl Gil na koni a projížděl městem v čele malého oddílu. Další podobné se nyní rozmisťovaly po celém městě, dusily poslední zbytky odporu a navracely pořádek. Léčitel mu radil, ať zůstane na hradě, neboť mu nedokázal nohu vyléčit, jen zastavit krvácení a utišit bolest, Gil však neposlechl. Započatou práci musel dotáhnout sám.

Před sebou viděl ohně zuřící v Západní čtvrti a věže chrámu Sedmé koruny, které se zdvihaly z požáru jako jediná kotva v šílícím světě.

„Víte to jistě?" zeptala se pochybovačně Elrione, která se držela těsně za ním. Gil nechtěl, aby s nimi chodila, ale mladá žena si nedala říct. Nechal tedy na hradě alespoň Calymira, který se opět ponořil do svého vlastního světa. Gil si říkal, že v takovém stavu by jim sotva byl k užitku, pravdou však bylo, že si nebyl jistý, zda by dokázal unést další ztrátu. Alespoň se postará o Darju.

Připadal si podivně otupělý, jako by v něm už nezůstalo místo na žádné pocity – jen chladné uvažování.

Požár byl blízko, ne však natolik, aby nemohli pokračovat. Stačila jedna menší oklika a klášter se vynořil přímo před nimi. Zastavili se.

„Nikde nikdo," hlásil vracející se muž, kterého Gil poslal dopředu na průzkum. Elrione se na Gila podívala s povytaženým obořím.

„Co chrám?" chtěl vědět vévoda.

„Dveře byly zavřené. Blíž jsem nešel."

„Budou zalezlí tam," řekl Gil. Vzpomněl si na Darjino vyprávění o hořkém konci vzpoury před šesti lety. Zdálo se, že historie má opravdu sklony se opakovat.

Tasil meč a vedl oddíl mezi rozvaliny kláštera. Stín chrámu je výhružně pozoroval, zatímco sesedali, a muži i koně byli z pohledu na něj nesví. Gil doufal, že jejich koupená věrnost tuhle zkoušku vydrží. Pouze Elrione na sobě nedávala znát neklid.

Vybral ze skupiny pět mužů a nařídil jim, aby chrám obešli a dívali se po postranních východech. Vrátili se o chvíli později. Zdálo se, že jediný další vstup do chrámu byl již před lety zatarasen zhroucením části vedlejší budovy. Gil se zamračil. Ani trochu se mu to nelíbilo, jenže se chtěl s Loninými fanatiky vypořádat hned, aby mu nezůstali za zády jako ošklivý jedovatý pavouk.

„Vyrazte ty dveře," nařídil vojákům. Pak se otočil k Elrione. „Vy zůstanete tady.

„Ne," odmítla.

„Copak s tím umíte zacházet?" ukázal na kuši v její ruce a lovecký tesák u pasu, který pro ni byl od pohledu příliš těžký.

Elrione znejistěla. „Znám nějaké základy..."

„To tady nestačí," řekl jí. „Jen byste překážela. Někam se schovejte. To je rozkaz."

„Jak chcete." Odspěchala přes dvůr zpět k rozvalinám ambitu, kde se skrčila za zbytek zdi. Gil si vydechl a vrátil se k oddílu právě v okamžiku, kdy dveře povolily. Vydal povel a vojáci se za ním seskupili do spořádaného útvaru, po třech v každé řadě. Nadechl se a vedl je dovnitř. Na okamžik je obklopovala neproniknutelná tma, ticho... A pak stíny ožily a vyrazily do útoku.

Zaútočili zepředu a ze stran, štíhlé čepele v rychlosti téměř neviditelné. Muži kolem Gila se hroutili a on ucítil, jak řada za ním ucouvla. „Stůjte!" křičel a jen o vlásek se vyhnul úderu mířícímu na jeho hlavu. Muž vedle něj však nebyl tak šťastný. Další vojáci padli, útvar se rozpadal. Útočníci byli příliš rychlí, jako skuteční démoni.

„Palte!"

Brnknutí tětivy; některý z kušiníků v zadních řadách se konečně pohnul. Bojovník před Gilem uskočil a šipka neškodně proletěla kolem. Za ní však následovaly další, tak rychle, jak jen vojáci dokázali pálit; nikdo se nemohl vyhnout všem. Oči střelců přivykly temnotě a čím dál přesnější šipky se zabodávaly do těl útočníků, přiměly je couvnout a nakonec padnout. Oddíl vyrazil vpřed. Vojáci bojovníky Řádu bez milosti dobíjeli, někteří se však i smrtelně zranění zuřivě bránili a Gil ztratil další muže.

Bylo jich jen pět, stejně jako v tom lese, spatřil Gil, když poslední zabíjení konečně ustalo, a přesto s sebou vzali přes polovinu Gilova oddílu. Většina dalších byla při střetu zraněna. Prořídlý oddíl ostražitě postupoval k poslednímu bojovníkovi, jehož silueta se rýsovala mezi oltářem a kostmi. Díval se přímo na ně, ale nezdálo se, že by se chystal bránit. Když přišli blíž, Gil spatřil, že jeho tvář je napůl zčernalá, pokroucená a znetvořená. I tak ji však poznal.

„Tenhle je můj," slyšel sám sebe říkat. Blázne, šeptalo mu cosi; umlčel ten hlas a vystoupil dopředu před vojáky.

Šerem se zablýskla parodie úsměvu. Jedna polovina Přítelova obličeje se nepohnula vůbec, zatímco ta druhá se groteskně zkřivila a zdůraznila tak rozpínající se čerň, vytvářející na tváři mapu prasklin.

„Není to hezký pohled, že?" zamumlal Přítel napůl nesrozumitelně. „Za některé druhy magie se platí... vysoká cena. Jak se má ta zrádkyně, co ji s sebou taháš?"

„Darja je mrtvá," odpověděl Gil stroze, klouby na jeho ruce vystouply, když křečovitě stiskl meč. Za sebou zaslechl cvaknutí nabíjené kuše. „Nestřílet!" varoval vojáky.

Přítel si ze zbraní mířících na něj nic nedělal. „Dobře. Velmi dobře. Nebyl jsem si jistý." Umlkl, jen jeho škleb se ještě rozšířil. „Tak do toho. Doraz mě. Proto jsi sem přece přišel, ne?"

Neměl žádnou zbraň, jen tak tam seděl a díval se na něj. Gil zaváhal. Calymir by mu nabídl, aby se vzdal, pomyslel si, vždyť už to Přítel v podstatě udělal. Jenže Calymir tu nebyl, ani Symo; a když se Gil podíval, kam je a jejich rodinu ta čest přivedla – co jim tenhle muž udělal...

Přítel se před oltářem svezl na kolena, ať už se modlil či mu jen nezbývala síla stát. Gil došel až k němu.

„Proč?" zeptal se. „Nevěřím... Mohl jsi mě zabít. O to tu celou dobu šlo, ne?"

„Mohl, nemohl..." Z jeho zesláblého hlasu bylo cítit pobavení. „Hlupáku. Vážně sis myslel, že jsme se báli tebe? Měli jsme se postarat o ni."

„Co?" Gil čekal na vysvětlení, ale Přítel už znova nepromluvil. Marním čas, věděl. S každou další vteřinou umírali ve městě lidé. Tohle muselo skončit.

Adsenský meč byl ostrý jako břitva, jedno máchnutí stačilo k oddělení skloněné hlavy od těla. Mrtvola se zhroutila k Gilovým nohám a smáčela jej i oltář krví. Gil se od ní odvrátil zpět ke zbytku oddílu a neočištěný meč vrátil do pochvy.

„Tady jsme skončili," oznámil. „Jdeme. Dostaneme z tohohle města poslední zbytky toho plevele."

***

Kemulova banda byla do pouličních bojů zatažena jen krátce poté, co se jim podařilo dostat se z hradu. Pětici se podařilo spojit se se zbytkem skupiny, načež se opevnili ve své základně a stříleli po každém, kdo se odvážil příliš blízko. Jenže nahromaděné zásoby šípů se tenčily, požár se navzdory snahám mnohých dobrovolníků stále šířil a nedaleko od základny se usadil oddíl vojáků. Po první spršce šípů a kamení se stáhli z dosahu, Kemul si však byl jistý, že jen chystají nějaký zákeřný plán.

„Mají královskou vlajku," hlásila Akhí, která vykoukla, aby se porozhlédla po okolí.

Kemul se ušklíbl. „To určitě." Odstrčil ji a šel se podívat sám. K jeho velké nespokojenosti mu nezbylo než dát ženě za pravdu. Zamračil se. Co má tohle jako znamenat? Král je nechával na pokoji celé roky. Vážně by chtěl vědět, co se to tu děje.

Přihnul si z lahve na kuráž, a když zjistil, že v ní víc než ten jeden lok nezbývá, odhodil ji do kouta, kde se s třeskotem rozbila. Spokojeně se ušklíbl. V jeho hlavě se začínal rodit plán.

„Ty, přiveď mi sem Vánka." Stiskl Akhí paži a nahnul se k ní. „A Puchejře." Jazyk se mu pletl – možná to s tím pitím přece jen trochu přehnal. Jenže návštěva v paláci ho tolik dopálila...

Znechuceně se mu vytrhla. „Ti jsou mrtví," oznámila mu.

Aha, jistě. Ta zasraná kněžka. Potřásl hlavou. „Tak někoho jinýho. To je jedno. Prostě na ně zaútočíme. Než stačí vymyslet nějakej zatraceně zákeřnej plán."

Kolem se shromažďovala společnost. To se mu líbilo. Jen ať všichni vidí, že je geniální. On přece má na to, aby byl vůdce, to je jasný jak facka.

„Copak ses dočista pomát?" ozval se někdo. Kemul ztěžka zaostřil na jeho obličej. Pak mu ještě chvíli trvalo si uvědomit, že výraz mluvčího má k obdivu daleko.

„Zatáh jsi nás do zatracený války," stěžoval si muž dál. „Kde jsou peníze? A zajatci? Pryč!" Luskl Kemulovi před jedním vidoucím okem. Kemul se zamračil.

„Hele, tak bacha na jazyk, jo," ohradil se. „Copak já za to jako můžu?"

„To teda sakra jo," vložila se do debaty Akhí.

„Ty buď zticha," okřikl ji někdo. „Ženský tu vůbec neměly co dělat. Nosí to smůlu."

„Seš snad nějakej námořník, abys mě tady krmil báchorkama?" ušklíbla se. „Tak já ti něco povím, ty..."

Slova se pomalu rozplývala v mlze. Do Kemula kdosi strčil a jednooký upadl, ale náraz nevnímal. A zatímco se nechával unášet do vod opileckých snů, kolem něj se rozhořel boj mezi zbývajícími členy skupiny. Jeho banda zničila sama sebe, stejně jako on kdysi zničil vzbouřenecké vojsko.

Jak už bylo řečeno, historie má někdy podivný smysl pro humor.

***

Na hrad se vracel jako vítěz, Elrione po jeho boku a kolem doprovod. Z oddílu, se kterým vyrazil, zůstalo po pouličních bojích pouhých deset mužů, počet však byl doplněn lidmi z narychlo sestavené domobrany. Všichni k Gilovi vzhlíželi, obdivovali ho jako zachránce města, přestože po událostech v chrámu už vlastně neměl moc práce; v okamžiku, kdy vycházeli z chrámu, zůstali drancíři jen osamocenými skupinami. Pomohl však roztroušenou domobranu zorganizovat a rozprášit poslední zbytky Bautyrových oddílů a Loniných přisluhovačů. Díky bohům už mezi nimi nebyli žádní další členové Řádu.

Byl unavený k smrti, ale odpočinek mu nebyl přán. Sotva se na nádvoří svezl z koně, vynořil se z hradu králův majordomus a pospíchal k němu.

„Vaše Milosti, má paní," oslovil Gila a Elrione. „Král si žádá vaši přítomnost."

„Takže je při vědomí?" chtěl vědět Gil.

Komorník jen potřásl hlavou a pokynul jim, aby ho následovali. Zanechali vojáky na nádvoří a vyrazili za majordomem do hradu.

V králových komnatách čpěly byliny a odvary, nic z toho však nedokázalo přebít pach smrti. Kolem stěn stálo mnoho šlechticů a vysokých představitelů, někteří zranění, další jen v šoku; Gil si však povšiml, že celá řada nejvýznamnějších mužů chybí, ať už byli zatčeni nebo utekli.

Jako stěna bledý léčitel sedící u králova lůžka vstal a uklonil se, když je spatřil. Gil ho mávnutím ruky odbyl a zařadil se k dalším přihlížejícím. Mnozí šlechtici ho sledovali, zvědavě, opovržlivě či vyloženě nepřátelsky, nikdo však nepromluvil a nezpochybnil jeho přítomnost.

„Jak je na tom?" zeptala se Elrione léčitele.

„Nebude to trvat dlouho," odpověděl. „Víc pro něj udělat nedokážu. Je mi líto."

Do nastalého ticha se ozval králův hlas, sotva hlasitější než šepot. „Je tu... ?"

Majordomus vystoupil vpřed. „Přivedl jsem ho, Výsosti." Ohlédl se na Gila a pokynul mu, aby přišel blíž. Gil poslechl a stanul nad umírajícím králem. Reiton vypadal neuvěřitelně slabý, oči téměř zavřené, obvazy na jeho těle stále prosakovala krev.

„Pojď blíž," vyzval Gila tiše. Poklekl vedle lůžka, až se králi díval zblízka do tváře. Reiton na něj téměř zoufale upíral horečnaté oči, jako by v jeho tváři něco hledal. „Jsi pravý syn svého otce," zamumlal. „Poslouchejte všichni... Erline, piš, co řeknu."

„Okamžik, Výsosti." Majordomus odkudsi vytáhl papír a pero s inkoustem. V komnatě by byl slyšet padající vlas.

„Nezanechal jsem po sobě dědice." Králův hlas nepatrně zesílil, získal známý formální nádech. „Nemám bratra ani žádné jiné příbuzné. Tímto jmenuji Gilerta Takkelara, vévodu z Armenu, syna Arlina Takkelara, svým právoplatným dědicem a následníkem. Dopiš tam všechny ty ostatní věci," řekl majordomovi. „Ukaž... podepíšu do."

Ruka se mu třásla, podařilo se mu však naškrábat na spodek listiny svůj podpis. Pak upustil pero a ramena mu poklesla, jako by z nich byla sňata velká tíha.

Tohle nemůže vyjít, myslel si Gil. Jsem cizinec, vévoda ničeho, nemám žádnou moc, neznají mě, polovina z nich mě nejspíš stále má za zrádce. Jenže teď už nebyl jen to, že? Syn Arlina Takkelara, kterého tu dobře znali. Osvoboditel města. A vzpomněl si také na slova vyřčená před dlouhým časem v zámeckých zahradách. Dostaneš příležitost, jen jednu jedinou.

Reiton už nic víc neřekl, upadl do horečnatého snění a léčitel k němu přispěchal, aby mu podal odvar proti bolesti. Gil ustoupil a nechal ho jeho marné práci.

***

Podruhé ho majordomus zastihl o několik hodin později. Gil pomáhal s odklízením těl z trůnní síně, aby následně mohla být předána do péče mnichům, kteří je připraví na poslední cestu. Nebyla to práce hodná šlechtice, obzvlášť ne následníka trůnu, Gil se však nutně potřeboval nějak zaměstnat. Po chvíli odnášení těl byl špinavý od krve a výkalů a byl si jistý, že ten pach smrti ze sebe už nikdy nedokáže smýt, všechno však bylo lepší než nečinnost.

Gil věděl, jakou zprávu majordomus s početnou družinou nese, ještě dřív, než Erlin promluvil.

„Král je mrtev."

Gil opatrně spustil tělo jednoho z Bautyrových mužů zpět na zem a povstal. Na okamžik nevěděl, co říct. Pak se rozhodl. Nebylo zrovna nejtaktičtější opustit město hned po králově smrti, věděl však, že Calymirovi dluží mnohem víc, než kdy bude starému králi či jeho zemi. Ještě zbývala trocha hrobnické činnosti. Musí se to udělat brzy, dřív, než se o to postarají vlci.

„Připravte pohřeb za tři dny ode dneška," řekl. To bylo v souladu s tradičními pohřebními rituály ve jménu Šesti. „Rozezvoňte zvony, postarejte se o vše potřebné. Mám ještě jeden dluh, který musím splatit, ale vrátím se včas."

Družina mlčela a Gil přemýšlel, zda právě neudělal obrovskou chybu. Vyhledal mezi šlechtici Elrione. Okamžik se dívali jeden druhému do očí, pak žena přikývla. Gil se vděčně usmál. Nevěděl, co je to za pouto, které mezi nimi vzniklo, ale byl si jistý, že se Elrione o všechno postará.

Majordomus taktéž přikývl a třikrát udeřil do země dlouhou holí.

„Král je mrtev," zopakoval hlasitěji. „Ať žije král!"