Přijímací salon lorda Bautyra byl přetopený i s ohledem na roční dobu. Elrione si přála, aby byla bývala zvolila méně teplé šaty, nebo ještě lépe, aby sem vůbec nešla. Tioner jí říkal, ať to nedělá, jenže stejně potřebovala s Bautyrem mluvit, takže mohla svého bratra dost dobře doprovodit.

Bautyr seděl rozvalený v mohutném křesle na jedné straně salonu. Kousek za ním stáli dva strážní, jeho věrné ocásky. Tioner klečel před nízkým stupínkem, hlavu skloněnou.

„Mrzí mě, že se mi nepovedlo najít si pro tebe čas dřív, chlapče," řekl lord. „Tolik práce. Tím nešťastným pokusem s jedem jsi nám to všem značně ztížil. Možná je to i moje chyba – jed je sice ženskou zbraní, ale příhodnou pro kohokoliv, kdo nechce způsobit příliš velký rozruch, že? Jenže tu nejdůležitější lekci sis nezapamatoval. Nikdy. Nezabíjej. Bez. Rozmyslu." Pokynul muži za sebou. „ Seteku, pokud bys byl tak laskav."

Muž přešel k Tionerovi. Zlatovlasý mladík byl bledý jako stěna. Elrione se zamračila. „Lorde," zavolala. „Zvažujte lépe způsob, jakým jednáte s mým bratrem."

„Lady Elrione, nechtěl jsem, abyste tu byla, ale když už jste přišla, mlčte a nevyrušujte nás," odsekl Bautyr. „Nezapomínejte, že váš bratr mi byl svěřen do péče a je mou povinností postarat se o jeho řádnou výchovu."

Strážný klečícího mladíka udeřil, jednou, podruhé. Když se napřahoval potřetí, Elrione ho chytila za zápěstí.

„Dost!" vykřikla. „Takhle s ním jednat nebudete."

„Nepleť se do toho," zamumlal Tioner.

„Váš bratr by beze mě nebyl nic!" S každým slovem Bautyr zvyšoval hlas. „Vy jste možná vyslankyně Univerzity, ale Tioner by bez mojí ochranné ruky zůstal jen dalším nedůležitým šlechtickým bastardem." Odmlčel se, nabral dech. „Jděte mi z očí, oba dva. V našem rozhovoru budeme pokračovat zítra, mladíku."

Tioner vstal a následoval ji ven z komnat. Elrione zuřila, proklínala se, že se o bratra nestarala lépe. Jenže copak mohla tušit, když mu dala souhlas k odchodu do Narvyonu, jak si Bautyr představuje řádnou šlechtickou výchovu?

„Neublížil ti?" strachovala se. Natáhla ruku k modřině tvořící se na Tionerově obličeji, on ji však odstrčil.

„Nech mě na pokoji," zavrčel.

Couvla. „Chtěla jsem ti pomoct."

„Nestarej se." Mezitím došli ke dveřím jeho pokojů, Tioner vklouzl dovnitř a zabouchl jí je před nosem. Elrione tam stála celá zaražená. S bratrem vždy mívala dobrý vztah – kdy se jí začal tolik stranit? Byla příliš zaslepená na to, aby si to uvědomila, dobře ale chápala, komu za to může poděkovat. Jestli si ale Bautyr myslí, že si to nechám líbit...

Stiskla rty do úzké čárky.

Přemýšlela.

***

Zlodějka nevěděla, kam jít. Do setkání s vrahem jí stále zbýval celý den a noc. Až do setmění se různě potloukala po městě, než usoudila, že by si mohla vyzvednout svůj skromný majetek ze skrýše v přístavní čtvrti, kde přebývala i většina ostatních dětí. Příliš se jí nechtělo se tam vracet, ale věděla, že cestovní plášť kradené peníze bude potřebovat, stejně jako několik malých pokladů, které schovávala ve váčku spolu s měďáky. Sebrala poslední zbytky odvahy a se soumrakem zamířila do přístavní čtvrti.

Dříve často vídala věci, které ostatní neviděli, ať už to byl nepozorný boháč či cesty, kde bude zrovna hlídkovat městská stráž. Ten dar jí dlouho pomáhal přežít. Tady v Ceornu jako by však její vidění ustávala spolu s tím, jak se probouzelo cosi v jejím nitru. Nyní se cítila prázdná. Zmizela cizí přítomnost i poslední zbytky vidění, jako by v trhlině zůstala i část jí samé, a když kráčela ulicemi, připadala si slepá.

Nedaleko od její skrýše byl malý plácek mezi domy, který děti používaly jako sněmovní místo. V tuhle dobu bude prázdné, věděla.

Vběhla na něj a málem narazila do zad dětí stojících v kruhu. Ucouvla, ale děti ji chytily a postrčily do středu kruhu. Tentokrát však v jejich středu nestála Myška, ale Dak, hrubý a násilnický chlapec, v porovnání se Zlodějkou hotový obr.

„Aha, tady seš," řekl, když ji uviděl. „Zrovna jsme si říkali, kam ses poděla."

Bojí se mě, říkala si Zlodějka, viděla jsem přece, jak se na mě dívají, mají strach, jenže nevypadalo to, že by před ní chtěli utéct. Tucet dětí se semkl blíž k sobě. Vytvořily tak stěnu těl, která Zlodějku uvěznila uvnitř kruhu.

„Dohodli jsme se." Lyra, Dakova pravá ruka, byla mladší než on, ale pořád o hodně starší než Zlodějka. „Máme vás zrůd dost. Myška tvrdila, že nás bude chránit, ale město je mrtvé, hladovíme, a kde je teď?" Děti přikyvovaly na souhlas. Zlodějka se přikrčila. V jejich očích byla zloba; už takové oči viděla, věděla, co se blíží.

Dak vykročil kupředu a strčil do ní. Vykřikla, když narazila na dlažbu.

„Zrůdo," řekl. „Už vás tu nechcem, slyšíš? Vyřiď to i Myšce."

Ze strany ji zasáhl kopanec. Schoulila se do klubíčka, rukama si zakryla hlavu. Další Dakova slova nevnímala. Najednou nebyla v Ceornu, byla zase tam, poté, co ji rodiče opustili, když vyšla najevo její vidění. Křik a rány splynuly v jedno. Zrůdo. Zabijte ji. Nechte ji vlkům, ti to dokončí.

Jiný, známý hlas: Utíkej, utíkej, Rinne, uteč!

Jenže teď nebyla kolem divočina. Nebylo kam utéct, a tak se skryla hluboko do sebe, kam za ní žádná bolest nemohla.

A nakonec, po nekonečně dlouhé době, ticho. Klid. Pomalu, váhavě otevřela oči. Prostranství bylo prázdné; snad je to přestalo bavit, nebo se přece jen bály ublížit jí vážně. Spolu s temnotou zmizela i její malá pevnost a Zlodějka ucítila bolest. Do očí jí vyhrkly další slzy. Vzlykla, znovu se schoulila do klubíčka, ale bolelo to pořád stejně.

Ještě nějakou dobu tam ležela a přála si, aby nikdy neposlechla to volání, které ji lákalo k Ceornu, aby nikdy neměla vize, aby se nestaly všechny ty špatné věci. Nakonec jí slzy došly, jen tak tam ležela a zírala do prázdna, oči celé opuchlé.

Uteč, zaslechla znovu hlas z minulosti.

Mátožně se zvedla a zjistila, že má sílu stát. Bolelo to, nechtěla, ale stejně se pohnula. Ušla jeden klopýtavý krok, pak druhý, a pak udělala to jediné, čeho byla schopná, tehdy i teď: utíkala.

***

Se západem slunce, když se stíny prohloubily a vlády nad městem se plíživě zmocnila noc, se Armis vydala na lov. Naslouchat začala hned poté, co se za ní těžké brány hradu zavřely. V písni bylo jasně patrné napětí. Přechod, čas, kdy hranice byla nejtenčí, se blížil, trhlina stále zela rozevřená a médium, které se věci deroucí se ven snažilo zadržet, selhávalo. Lona musela začít jednat brzy. Bůh si to uvědomoval; probouzení mělo začít hned druhého dne. Dnes však měla Armis volnou cestu, jedinou noc na nalezení toho dítěte.

Na první pohled tichým městem zněl sílící neuspořádaný chór hlasů, šum moře a zpěv města samotného. Nebylo divu, že všichni čarodějové tu byli ztracení; vnímali jen chaotickou spleť energií. Armis chvíli naslouchala písni, nechala ji, aby ji naplnila a rozechvěla její kosti, a pak se ponořila ještě hlouběji a začala v ní pátrat.

Naslouchat nebylo stejné jako dívat se, a přestože její vnímání magie bořilo mnohé překážky, vyžadovalo mnohem větší trpělivost. Nečekala, že uspěje hned. Přesto ji znepokojovalo, když hvězdy na obloze urazily čtvrtinu své pouti a ona stále nic neměla. Pokud bylo to médium tak silné, jak Lona tvrdila, muselo být spojeno s trhlinou a znít ozvěnou písně labyrintu, jenže Armis nic takového neslyšela. Vytrvala, napůl nepřítomně se opět rozešla městem a nechávala píseň proudit svou krví.

To by se na to podívala, aby jí unikl nějaký malý spratek.

***

Zlodějka našla svoje věci a i s kořistí se odplížila ke třetímu molu na levém břehu řeky. Kotvily tu dvě lodě, mohutný trojstěžník určený pro zámořské plavby a vedle něj malá rybářská bárka. Chvíli váhala, pak si vybrala menší loď. Připomínala jí čluny, s jakými vyjížděli rybáři na jezero tam u nich doma. Hodila malý raneček na palubu – nesvázala ho dost pevně, takže se při dopadu rozsypal. Přelezla pažení lodi a posbírala rozkutálené mince. Netrvalo jí dlouho, než objevila za patou stěžně skryté místečko mezi náhradní plachtou, kotouči lan a sítěmi. Vtěsnala se tam, jak nejlépe dovedla, cíp plachty přetáhla přes sebe. Něžné kolébání bárky ji uklidňovalo.

Nikdo mě tu nenajde, ujišťovala se pořád dokola, jako by opakováním těch slov mohla zoufalé přání proměnit ve skutečnost.

***

Měsíc v dálce zapadl a nebe nad východním obzorem se začalo rozjasňovat. Armis prošla téměř celé město, točila se jí hlava a spánky tepaly tupou bolestí. Cítila, jak její moc s příchodem světla slábne, a snad poprvé za všechny ty roky zatoužila být zpět v Půlnočním Městě.

Naposled se zaposlouchala, ale píseň byla stále stejná. Trhlina a starší médium na jejím pokraji, moře, město, Lona a Taiarel a ještě jedna slabá ozvěna labyrintu vycházející odněkud z hradu. Byla si jistá, že to nemá s dítětem nic společného.

Nenáviděla, když musela přiznat porážku.

Nad obzor se přehouply první paprsky rozbřesku a její noc skončila.

***

Hodinu po poledni zamířil Larren do přístavu. V ulicích města panoval chaos; začalo probouzení a všude bylo plno zmatených lidí. Většina napřed ani nepostřehla, že byla nějakou dobu mimo, ale nějaký hloupý detail na to dříve nebo později upozornil všechny. Larren nepochyboval o tom, že Lona a její nový velekněz již pilně pracují na tom, aby lidem předložili vlastní verzi událostí a ukázali Lonu jako osvoboditele. Kirmon měl pravdu, museli si pospíšit.

Ale napřed závazky.

Molo bylo prázdné, když na něj Larren vkročil, stále opuštěné lodě se tiše pohupovaly v přílivu. Prošel po starém dřevě až na konec, Zlodějku však nikde nespatřil. Zatracená práce, bohové zatraťte nedochvilná děcka!

„Hej!" zavolal pro jistotu. „Jestli tu jsi, polez ven."

Hromada plachet na rybářské bárce hned vedle Larrena se pohnula a zpod ní se vysoukala zrzavá dívenka. Byla celá špinavá, zkrvavený nos a vybarvující se modřiny na pažích dojmu taky zrovna nepomáhaly. Když viděla, že se na ni Larren dívá, pevně kolem sebe přitáhla cestovní plášť, do jehož záhybů by se mohla schovat nejméně pětkrát.

„Přátelské rozloučení, jak vidím," řekl Larren. Nezdálo se, že by byla zraněná vážněji, a tak se tím dál nezabýval. „Tak pojď, je nejvyšší čas. To je všechno, co máš?"

Přikývla

„Tak pojď," vyzval ji. Zarazila se.

„Myslela jsem..." začala nejistě. „Nechtěl jsi napřed vědět..."

Zavrtěl hlavou, na tom už nezáleželo. „Buď zticha a pojď."

Vedl ji městem, celou dobu se držel v postranních uličkách a rozhlížel se. Celou cestu až k malému hostinci poblíž západní brány však nenarazili na nikoho, kdo by se o ně zajímal. Teprve když vklouzli do stáje za hostincem, Larren si vydechl.

Uvnitř je očekával starý hubený kůň vedle ještě staršího a hubenějšího muže. Larren znal Ariana už dlouho; dle momentálních potřeb svých zákazníků to byl obchodník, posel, špeh, pašerák nebo klidně všechno dohromady. A hlavně – byl připravený přijímat nové zakázky kdykoliv a bez otázek.

„Tak tohle má být to zvláštní zboží?" podivil se, když spatřil dítě.

„Drobný rozdíl," opáčil Larren. „Dostaň ji v pořádku do Qualantinu a zaveď ji k hospodskému U dračího zubu. Vyplatí ti zbytek odměny." Hostinský byl jednou z mnoha seleronských spojek v Císařství a dlužil Larrenovi službu, což umožní Zlodějce dostat se tak daleko od Ceornu, jak jen to bylo možné, a navíc možná získat U zubu práci. Bylo to mnohem víc, než k čemu Larrena zavazoval slib, a vrah si říkal, zda už na stará kolena náhodou neměkne.

„Dobrá, rozumím," kývl Arian. „Ale chci příplatek za jídlo pro ni."

„Zaplatil jsem ti víc než dobře," ohradil se Larren.

„Příplatek, nebo nic," trval obchodník na svém. Vrah z kabátu vylovil ještě jednu zlatou minci a hodil ji muži.

„A buď rád, že jsem ti přidal," varoval ho před dalším smlouváním. „Ještě něco. Bude lepší, když ji odsud nikdo neuvidí odjíždět."

„Proč?" zeptala se Zlodějka tiše.

„Jen se ke mně něco doneslo," odpověděl. „Někdo se tu po tobě sháněl." A překvapuje mě, že tě nedokázala najít, dodal pro sebe. Kdykoliv zatím s Armis pracoval, dívka vždy uspěla.

Muž chvíli přemýšlel, pak zašel dozadu do stáje a vytáhl odtamtud velký pytel. „Tady, vlez si dovnitř. A dělej," dodal, když Zlodějka zaváhala. „Larrene, vysvětli jí laskavě, že jestli ji mám někam dopravit, musí mě poslouchat, a to hned."

„Slyším tě dobře," odsekla dívka a vsoukala se do pytle. Arian kolem ní nacpal několik pokrývek, vytáhl kraj pytle až nad její hlavu, přidal hromádku oblečení a pak pytel zavázal.

„Můžeš dýchat?" zjišťoval. Zevnitř se ozvala tlumená odpověď. „Fajn. Teď to nebude pohodlný, ale vyndám tě, až se dostaneme kus za město." Popadl pytel a přehodil ho přes koňský hřbet, na což pytel reagoval slovy protestu. „A buď zticha!"

„Opatrně," slyšel sám sebe říkat Larren. „Někdo ji pořádně zmlátil."

„Neměj strach," zašklebil se Arian. Vyhoupl se do sedla za pytel, kopl herku do slabin a kůň vystřelil ven ze stáje.

Ta holka bude v pořádku, usoudil Larren. Lona teď měla dost jiných starostí a Arin byl spolehlivý, ve svém oboru učiněný kouzelník.

Teď ho ale čekal další úkol. Zatímco byl Larren tady, Kirmon na hradě pracoval na jejich narychlo vymyšleném plánu. Vrah musel pospíchat zpět, aby mohl čaroději krýt záda, kdyby se něco zvrtlo... pokud už na to nebylo příliš pozdě.

***

V menší ze dvou hodovních síní ceornské pevnosti se sešla k jídlu vybraná společnost, hrstka, která nedokázala ani zdaleka zaplnit všechna místa u dlouhého stolu uspořádaného do tvaru U. V čele seděla Lona, po pravici Taiarel, po levici nového velekněze. Kolem nich se shromáždili zbývající členové Rady, která stále nebyla doplněna na původní počet, spolu s vysokými představiteli Řádu a Rudé stráže. Kirmon si povšiml, že vrchní velitel Loniných vojsk se ještě nevrátil, a znovu přemítal, kam asi odjel.

Povrch zrcadla na okamžik zmatněl, spojení se však napravilo samo, než mohl Kirmon začít přemítat, kde nastala chyba. Nejspíš jen vliv magického pole, usoudil. Vzal z hromádky další svíčku, zapálil ji a postavil ji vedle sebe, aby zrcadlo co nejvíce odráželo její světlo. Špehovat tímto způsobem bylo riskantní, on si však nemohl dovolit žádnou nejistotu. Kdyby se něco mělo pokazit...

Vedle Lony postřehl tvář postarší služebné, se kterou toho rána mluvil Larren. Dobrá. Kirmon doufal, že žena na poslední chvíli neztratí duchapřítomnost.

Byl si jist, že nikdo jiný nemohl spatřit, jak zády k Loně služebná odzátkovala lahvičku eriijského stříbra a nalila její obsah do poloprázdné karafy s vínem. Pak se otočila, aby naplnila Lonin stříbrný pohár. Dívka-bůh ho přijala, aniž se na služebnou byť jen podívala. Pozvedla pohár k přípitku a její oči zabloudily někam ke stropu. Vypadalo to, jako by se bůh zasnil, a nikdo z přítomných tomu nevěnoval na pozornost – až na Kirmona. Na čele mu vyrazil studený pot.

Protože její rudé oči hleděly ze zrcadla přímo na něj.

„Na zdraví," řekla a napila se.

Kirmon ani nedýchal, v duchu počítal. Eriijské stříbro začínalo působit do minuty. Deset, jedenáct. Lona se dál usmívala. Taiarel vedle ní se zdála napjatá, jako by cosi tušila. Dvacet pět, dvacet šest, dvacet sedm. Nikdo další nepostřehl nic neobvyklého, hostina probíhala bez přerušení. Lona se pustila do hovoru s knězem vedle sebe. Třicet osm, třicet devět. Zdálo se mu to, nebo rudá zář jejích očí ještě zesílila? Čtyřicet čtyři. Slyžebná nyní z jiné karafy nalévala Taiarel, oči však nespustila z Lony. Ty hloupá, nedívej se, neupozorňuj na sebe, myslel si Kirmon, a přitom mu v hlavě dál běžel nemilosrdný odpočet – padesát šest, padesát sedm, padesát osm... Proč se pořád nic neděje?

Minuta uplynula a nezdálo se, že by se Lona chystala zemřít.

To médium se tedy spletlo. Je to, jak od začátku tušil. Magie proudící jejími žilami je tak silná, že všechno, co tam nepatří, rozežere. Zázrak, že její tělo to vydrží a zachovává si mládí...

Loniny oči se na něj ze zrcadla opět upřely. Znova ten úsměv, pak sotva postřehnutelný pohyb rtů. Příslib.

Za Kirmonem se cosi pohnulo. Čaroděj se otočil příliš pozdě.

***

Přes hlavy davu viděl, jak se mohutný hlavní vchod hradu otevřel. Procesí vyšlo ven a zastavilo se nad schody, pod kterými se přelévali lidé. Netrpělivě sevřel ruce v pěst. Tohle mohla být jeho jediná šance. Představení kupeckého cechu se vyjádřili jasně – uspěj, nebo zemři. Dobře věděl, že nejspíš dojde k obojímu, ale alespoň očistí jméno své rodiny od přídomku zrádce, který je provázel od té doby, co jejich otec vyrazil jako strážce s bohatou karavanou a pak ji prodal lapkům.

Nezklamu vás, ujistil je tehdy, a hodlal svůj slib dodržet.

Starý velekněz pozvedl ruce a nádvoří utichlo. Na rozdíl od ostatních mladík knězi nenaslouchal, veškerou svou pozornost soustředil na ženu stojící v pozadí. Neměli právo. Dokonce i oni se musí řídit pravidly, za jejichž porušení se platí.

Nálada v davu se změnila. Skupina začala sestupovat dolů a lidé jí vyklízeli široký průchod. Dvě ženy a muž procházely davem beze strachu. Mladík se usmál. Jeho cíl kráčel na bližší straně. Trojice již byla téměř u něj...

Teď.

Skočil a strhl Taiarel k zemi. Vůdkyně Seleronu se bránila, ale byla stará a slabá a mladík držel v ruce nůž. Bodl, znovu a znovu. Slyšel křik, všude byla krev, z davu se po něm sápaly ruce. Setřásl je, naposled zabořil nůž do jejího těla a ucítil, jak pod ním ochablo.

Udeřila do něj vlna bolesti – Sedmý, věděl, jeho kouzla. Tvrdý dopad na dlažbu mu nepřipadal silnější než pohlazení. Kolem se svírala temnota. Umírám... Ale dokázal to a na ničem jiném nezáleželo. Kdo by řekl, že to bude tak snadné...