Kapitola XVIII. - Hnízdo plné hadů
Když si Gil zpětně události vybavil, nejvíc ze všeho ho šokovalo, že si ničeho nevšiml. Příslušníci šlechty museli být s takovými věcmi obeznámeni od dětství; Gil v šesti letech dokázal v jídle odhalit většinu běžných jedů. A přesto... vůně, chuť, barva, nic z toho mu nenapovědělo, že tuhle večeři by rozhodně jíst neměl.
Nebýt Calymira, už by byl nejspíš po smrti.
„Jsi v pořádku?" zeptal se Adsen nakláněje se nad něj. „Spolkl jsi to?"
Gil zavrtěl hlavou, vzápětí se znovu rozkašlal. „Ne." Když záchvat kašle pominul, pro jistotu si ještě jednou odplivl. „Víš to jistě?"
Calymir přikývl. „Jestli se chceš přesvědčit, můžeme to dát ochutnat nějaké kryse."
„Věřím ti," odmítl Gil. „Ale nechápu, jak jsi to poznal." Prohlížel si jídlo znovu, ale ani teď si ničeho nevšiml.
„Měl jsem důvod být ve střehu. Poznal jsem tu chuť."
„Máš bystré smysly," ocenil ho Gil. „Zajímalo by mě, kdo to udělal..."
„Ohledně toho," začal Calymir, „dnes jsem mluvil s-"
Nebylo mu dopřáno dopovědět. V tom okamžiku se totiž dveře rozlétly dokořán a dovnitř vešel lord Bautyr. Když je uviděl, zpomalil a jako by se celý rozzářil, z jeho očí však sršely skryté blesky. „Pánové!" zvolal. „Omlouvám se za přerušení vaší nepochybně skvělé večeře, leč musím s vámi nutně mluvit." Rozhlédl se. „Vaše půvabná společnice tu není?"
„Bohužel. Pojďte dál, pane," vyzval ho Gil. „Co máte na srdci tak naléhavého?"
Zůstali stát proti sobě a zírali na sebe přes téměř netknuté jídlo. Ty hade, pomyslel si Gil, dobře vím, že jestli jsi to nebyl přímo ty, minimálně o tom víš...
„Neposadíme se?" prolomil lord z Narvyonu ticho. Odsunul od stolu jednu z židlí a usedl. Gil ho po chvíli napodobil, jen Calymir zůstal stát.
„Myslím, že je na čase si promluvit otevřeně, vévodo," začal Bautyr. „Víte, co se chystá. Otázka zní, zda nás podpoříte na cestě k lepší budoucnosti země."
„Právě jste se nás pokusil otrávit," ozval se Calymir.
„Nebylo to na můj rozkaz," odpověděl šlechtic. „Poněkud nešťastné a uspěchané. Obávám se, že mladý Tioner trochu zpanikařil. Není zvyklý prohrávat a usoudil, že pro nás představujete hrozbu. Jen nedorozumění, pánové."
Gil si vzpomněl na setkání v zahradách před několika měsíci – byla snad tohle ta příležitost? Šance na otevřený útok proti Loně by nejspíš stále byly mizivé, určitě ale lepší než za Reitona. Gil si však vzpomněl ještě na něco jiného – že jeho otec byl kdysi nejspíš na stejném místě jako teď Bautyr a možná se snažil získat podporu pro vraždu bratra. A co z toho vzešlo dobrého? Rozhodl se. A bohové ať si třeba puknou vzteky.
„Nepřejeme si míchat se do politického dění v Monatě, lorde," řekl. „Jsme tu jen hosty. Zůstaneme nestranní."
„Škoda," povzdechl si Bautyr. „Nuže dobrá, jak si přejete. Stráže!" Dveře se znovu rozlétly a do místnosti vběhlo půl tuctu vojáků. Vytvořili kolem dvou cizinců kruh a mířili na ně kušemi. „To tihle špehové jsou zrádci. Pokusili se zavraždit krále. Odveďte je do žaláře!"
Ty prokletý bastarde, pomyslel si Gil. Nahlas neřekl nic, vstal.
„Vaše zbraně, pánové," nařídil Bautyr. Mlčky si je odepli a odevzdali je samolibě se usmívajícímu lordovi, stále pod pečlivým dohledem jeho mužů. Pak je stráže obklopily těsněji a odvedly je pryč.
***
V Panské ulici, kudy se Darja obvykle vracela zpět k hradu, se farmářskému povozu vracejícímu se z trhů rozbila náprava. Nepojízdný vůz obklopoval chaos, lidé se tlačili a překřikovali – majitel hulákal na svého syna, zatímco ten se pokoušel upokojit neklidné tažné voly, a zároveň se neustále ohlížel, aby snad někdo nevyužil příležitosti a na jeho neštěstí se neobohatil. Ostražitost se mu vyplatila. Za jeho zády se k vozu přikradl nějaký chudák, ale schytal ráznou ránu farmářovou tlustou holí dřív, než stačil mrknout. Muž se rozmáchl ještě jednou, ale zloděj tentokrát stačil uhnout a místo něj hůl zasáhla několik dalších lidí, kteří se jen snažili projít. Netrvalo dlouho a kolem vozu to vřelo jako v putyce uprostřed nejlepší části večera.
Snad jsem měla radši vážně využít nabídku Akhí a zůstat na noc u ní, pomyslela si Darja znechuceně, jenže doopravdy by to stejně neudělala – té ženě stále nevěřila a rozhodně se k ní nechtěla otáčet zády. Rozhodla se raději obejít narůstající dav bočními uličkami.
Vtom do ní kdosi surově strčil, až ztratila rovnováhu. Neznámý ji místo omluvy počastoval hrubou nadávkou, na což Darja odpověděla ještě horší kletbou; nezdvořák ovšem neposlouchal, zahlédla jen cípy jeho pláště, když mizel v dálce. Pro jistotu utrousila ještě jednu nadávku na jeho účet, obrátila se zpět a pak se znovu vrátila, když koutkem oka zahlédla záblesk. Na dlažbě opodál ležel velký stříbrný medailon s průzračným kamenem uprostřed. Onen muž již nebyl nikde v dohledu. Darja se pro medailon natáhla – a ucukla, když jí výboj popálil konečky prstů. Ten zatracený krám je plný magie.
Protřepala si ruku a pak medailon zvedla znovu, tentokrát za tenký řetízek. Po prvotním přívalu vlna kouzel pominula, zbyl z nich jen slabý závan vanilky a téměř nadpřirozená čistota šperku. Na jeho povrchu si Darja všimla ozdobných rytin proplétajících se mezi runami moci – hádala, že měly za cíl koncentrovat sílu do kamene, i když jejich skutečný význam neznala. Zatraceně nebezpečná věc; rozhodně ji tam nemohla nechat jen tak válet. Doufám, že bude tomu pitomci pořádně chybět. Sevřela medailon v dlani, pak si ho raději natáhla přes hlavu a schovala pod šaty. Kov ji na holé kůži studil. Zvláštně ji to uklidňovalo.
Větší část Toeru stále nenavštívila, ale několik hodin z času stráveného mezi knihami zachráněnými z kláštera věnovala studiu map, takže tušila, kudy jít. Alespoň to k něčemu bylo. Věděla, jak zoufale maří časem – pokud kronikář Řádu neobjevil po koruně žádnou stopu, ona ve svazcích, mezi kterými strávil celý život, sotva něco najde. Jenže kam jinam měla jít? Zatím nenašla odvahu říct přátelům, že nemají naději. A přestat by znamenalo uznat porážku.
Prošla zatáčkou a strnula, když se ocitla tváří v tvář dvěma otrhaným mužům. Rychle se ohlédla a spatřila další dva za sebou.
„Řek bych, žes zabloudila, paninko," pronesl jeden z těch před ní, nejspíš vůdce bandy. „Dej nám všechny svý cennosti a nic se ti nestane, hm?"
Neměla chuť zjišťovat, zda svou hrozbu myslí vážně. Prsty ji brněly potlačovanou energií, kouzla se zdála na dosah ruky – blíž než kdy předtím. Cítí se takhle skuteční mágové? Lupič pochopil, že se něco zvrtlo, a vykročil kupředu, jen aby byl sražen stranou tlakovou vlnou. Darja zaútočila na dalšího, z jejích rukou vyšlehly plameny a ožehly muži levou paži. Zařval. To stačilo, aby lupič blížící se k ní zezadu zaváhal; Darja toho využila a také ho odmrštila stranou, až udeřil hlavou na zeď. Poslední člen bandy se dal na útěk, cestou cosi křičel. Volá pro posily? Jestli narazila na hnízdo nějaké tlupy, nejspíš bude mít opravdu problém. Nečekala, až se vzpamatují, a dala se do běhu v naději, že si najdou snazší kořist. Dusot bot na dláždění však značil o opaku.
Teď, když vlna síly pominula, se magie zdála stejně vzdálená a těžko uchopitelná jako dřív. Použila jí příliš mnoho najednou a její kameny už byly dočista prázdné. Pokud ji znova obklíčí, nebude proti nim mít moc šancí. Tolika kouzly navíc namalovala pomyslnou šipku, která pro každého čaroděje v okolí křičela: tady jsem!
Utíkala jako o život.
***
Zavřeli je do dvou oddělených cel hluboko v podzemí. Moc se s tím tedy nepářou, pomyslel si Gil znechuceně, když ho stráže postrčily na špinavou slámu pokrývající podlahu. V kterékoliv civilizované zemi je zvykem prokazovat urozeným zajatcům alespoň nějakou úctu.
Dveře se za ním zabouchly. Měl nutkání jít zkusit kliku, ale neudělal to. Malým zamřížovaným okénkem zahlédl na druhé straně dveří lorda z Narvyonu.
„Smíme alespoň vědět, co jsme spáchali za zločin?" zavolal Gil.
Bautyr se usmál. „Ale jistě, i když bych čekal, že se alespoň přiznáte, když už jste byli odhaleni. Pokus o královraždu, vévodo. Král díky bohům vyvázl bez úhony, ovšem jeho ochutnávač na váš úskok draze doplatil."
„Tohle ti neprojde," ozval se z protější cely Calymir. „Sám jste přiznal, že jste se vy pokusili otrávit nás."
„Skutečně?" podivil se Bautyr. „Hm. Myslím, že nikdo nic takového neviděl."
„Alespoň si nehrajte na hlupáka, lorde," požádal Gil.
„Víte, Vaše milosti," Bautyr si při vyslovení titulu posměšně odfrkl, „tady nejste v Metiji. Nezáleží na tom, kdo byl váš otec – vy tu neznamenáte nic. Skutečně věříte, že mi to neprojde?"
„Ubožáku," odvětil Gil, jinak ale neodpověděl. Chladná náruč beznaděje se zvedala všude kolem.
Samozřejmě věděl, že to Bautyrovi projde.
***
Netrvalo dlouho, než jí došel dech. Mapu si zřejmě nezapamatovala tak dobře, jak si myslela, jinak by už dávno byla venku. Místo toho se s každým krokem nořila hloub do spletených uliček, které nebraly konce.
Zpomalila, pak zastavila. Nedokázala si představit, že by ušla jen o jediný krok víc. Snad pronásledovatele setřásla –
Jen co si tohle pomyslela, znovu je uslyšela, a tentokrát blíž než předtím. Sebrala zbytky sil. Dala se do běhu. Prolétla zatáčkou – a našla ulici před sebou zablokovanou zbytky převráceného vozu. Seshora se na ni dívali muž a dvě ženy, všichni ozbrojení.
„Jeden podezřelej pohyb, čarodějko, a seš mrtvá," ozvalo se za ní. Ohlédla se. Pronásledovatelé ji dohnali; jejich vůdce se potměšile šklebil a mířil na ni nataženou kuší. Přes čelo se mu táhla čerstvá odřenina, kůže kolem ní již začínala hrát všemi barvami.
„Tak. Ruce dej pěkně před sebe, ať na ně vidím. Ty, spoutej jí je. A nic nezkoušej!"
Neměla sílu na odpor, bylo jich příliš mnoho. Poslušně natáhla ruce před sebe. Dopředu vykročil jeden z lupičů – ten, jehož předtím popálila. Nezdálo se, že by byl vážně zraněný. Nasadil jí na dlaně kožený návlek, který jí měl zabránit čarovat, a pak ho převázal silným provazem kolem zápěstí. Dal si záležet, aby ho utáhl obzvlášť pevně. Dlouhý konec provazu pak podal vůdci. Ten s ním prudce škubl a Darja klopýtla. Lupiči se rozesmáli.
„Tak jdeme, krasotinko. A hezky svižně!"
Žilami jí projel vztek. Tohle už přece jednou zažila, kdysi dávno. Copak si to má nechat líbit znova? Vyčerpání však otupovalo hrany zlosti. Neměla jinou možnost.
Další škubnutí ji pobídlo do kroku. Zatnula zuby a dala se do pohybu.
***
Tlupa sídlila ve starém opuštěném domě nedaleko od místa, kde ji prvně přepadli. Dovnitř vešli napůl shnilými dveřmi prolezlými jakousi houbou, které hlídali další dva členové bandy. Za nimi krátká chodba vedoucí do rozlehlé místnosti – snad to bývala hospoda. Podlahu prvního patra kdysi dávno zbořili a na jeho existenci nyní ukazovaly jen zbytky trámů čnějící ze stěn. Střecha vysoko nad nimi byla děravá a propouštěla dovnitř průvan.
U protější zdi stál velký krb, ve kterém vesele praskal oheň. Právě tam se shromáždila většina členů tlupy; Darja jich i s těmi, kdo ji přivedli, napočítala přes dvacet. Kněžku odvedli o kus dál. Vodící provaz přehodili přes jeden z trámů a vytáhli jí tak ruce nad hlavu – ne dost na to, aby ji zvedli ze země, ale aby musela stát na špičkách, pokud nechtěla v poutech viset. Nechali ji tam a přidali se k ostatním u ohně.
Nejblíže plamenům stál postarší muž, od kterého si všichni zachovávali uctivý odstup – zřejmě vůdce gangu. Byl prošedivělý, v tváři zvrásnělé mnoha jizvami mu scházelo oko, zůstával však štíhlý a svalnatý. Vycítil Darjin pohled a obrátil se na ni.
„Co s tebou?" prohodil. „Mládenci si na tebe stěžují."
„Spálila mě, Kemule. Celá moje ruka je jeden velkej puchejř!"
Kemul se k muži nahnul. „Vidím," přikývl. „No, vypadá to, že bychom ti mohli dát nový jméno. Puchejř se mi zdá příhodný. Co vy na to?" Tlupa halasně přisvědčila. Puchejř se zamračil, ale neřekl nic.
„Jestli se mi něco stane, budete toho litovat," ozvala se Darja, jejíž pozice začínala být zoufale nepohodlná. „Don Darion - "
„Lhářko," odsekl Kemul. „Vraní hnízdo sem svýma pařátama nedosáhne, a i kdyby, pro někoho jako ty by nehnuli prstem. Spíš by nám ještě dali odměnu, že jsme jim vydali nebezpečnýho samopraktika."
„Jsem-"
„Nenamáhej se, kněžko," řekl ženský hlas. „Víme, kdo jsi. Tebe nikdo postrádat nebude." Vůdce ustoupil stranou.
„Ty zmije," zasyčela Darja. „Měla jsem tě zabít rovnou!"
Akhí se usmála. „Jo. Škoda, žes to neudělala, co?"
„Já bych jí tam chvíli nechal," navrhoval Puchejř. „A jestli se bude cukat, můžem jí to trochu přitáhnout." Zašklebil se. „Třeba jí pak přejde chuť si hrát s ohněm."
„Dost," zarazil ho Kemul. „Vánku, Kyrso, prohlídněte jí a seberte jí všechno cenný. Puchejř tu zůstane s váma. Pak jí hlídejte. Vy ostatní si jděte po svý práci."
Darja se kousala do rtu, zatímco jí dva muži prohmatávali šaty. Našli váček s penězi, sadu magických kamenů, dýku a vzápětí jí strhli z krku i medailon. Pak ji nechali být a se svou kořistí se opět usadili na nyní prázdném místě před krbem. Nevěnovali jí dál pozornost, jen Puchejř ji sledoval lesklýma očima plnýma zášti.
Nevěděla, kolik času uplynulo, když se od vchodu ozvaly zvuky následované chrčivým zabubláním. Muži u ohně vzhlédli právě včas na to, aby spatřili, jak se z chodby vynořuje postava v kápi. Sáhli po zbraních. Nebylo jim to nic platné – muž se k nim dostal během jediného úderu srdce. Vánek, věrný svému jménu, lehce uskočil do strany a vyhnul se tak útočníkově čepeli, Puchejř však stejné štěstí neměl. Sražená hlava odlétla z ramen a dokutálela se až k Darjiným nohám. Kyrsa šel k zemi při druhém úderu cizincova meče.
„Pozor!" vykřikla Darja, útočník však varování nepotřeboval. Vytrhl zbraň z těla. Zároveň se otočil, odrazil Vánkovu čepel a jediným úderem muže téměř přeťal vejpůl. Setrvačnost srazila k zemi oba. Zahalený ze sebe odvalil mrtvolu a vstal. Darje uniklo úlevné zaúpění, když přeřezal příliš těsné provazy.
„Děkuju," zamumlala, zatímco se do ztuhlých rukou snažila vrátit cit. S odporem překročila Puchejřovu hlavu, zamířila k ohni a trochu neobratně posbírala svoje věci. Pak se obrátila k útočníkovi, který si stáhl kápi z hlavy. Překvapilo ji, jak je starý, mohlo mu táhnout na sedmdesátku. A už ho viděla...
„Salur," vzpomněla si konečně. Pak se rozhlédla po tělech kolem a napadlo ji ještě něco. „Nebo snad Kelan?"
„Dobrý postřeh," pochválil ji kronikář. „Teď pojď. Musíme zmizet, než si někdo všimne mého zásahu."
Popoběhla a bok po boku s ním vyšla do chodby. „Jak jste mě našel?"
„Zrovna ses nesnažila zůstat nenápadná. Můžeš být ráda, že jsem tě našel jen já. Zakryl jsem stopu, ale stejně to nezůstane bez povšimnutí." Vykoukl ze dveří a rozhlédl se. „Zdá se, že vzduch je čistý."
„Měla bych se vrátit do hradu," řekla.
„To není zrovna nejlepší nápad," odpověděl. „Vysvětlím ti to později. Tak pojď."
***
Tahle noc je ta pravá. Myaron to věděl, přesto se nemohl ubránit nepříjemnému pocitu. Jenže co se mohlo pokazit? Když vraždu plánuje skupina odborníků s desetiletími praxe, zbývalo pro trhliny v plánech jen málo místa.
Taiareliny Ruce byly pryč, vyslány za jakýmsi tajemným úkolem v ulicích města. Myaron sám je viděl odcházet. Taiarel se zatím uložila k odpočinku v oné zapadlé, prosté komnatě, strážena dvěma pečlivě vybranými seleronskými, kteří už jí nepatřili. Až se čtyři vrahové dostanou ke dveřím, uhnou strážci z cesty, a tak bude zrádkyně zrazena znovu. Co bude potom, nevěděl nikdo z nich. Snad bohyně opravdu dosáhne očisty, jak věřil Hyonte, a jednoho dne se vrátí, aby své služebníky převzala zpět.
Pevnost jako by se toho večera dočista vyprázdnila, cestou k Taiareliným dveřím nepotkali nikoho. Kdyby se tolik nesoustředili na svůj plán, možná by je to zarazilo, všichni však byli příliš ponoření v myšlenkách.
Vrahové u dveří je pozdravili pokývnutím a ustoupili, aby mohli čtyři členové Rady projít. Myaron šel první, stiskl kliku. Bylo odemčeno. Spiklenci tiše vklouzli dovnitř.
Taiarel seděla u stolu, vzpřímená, dlaně položené na hrubé desce. Jako vždy kolem ní vířila neviditelná síla, přesto se však zdála jaksi křehká, bezbranná. Možná to bylo změnou, jakou prodělala v jejich očích. Myaron si přál spatřit v její tváři alespoň nějakou bolest, důkaz, že na nich a jejich věrnosti záleželo, z kamenného výrazu ani nočních hlubin očí však nedokázal vyčíst nic.
„Takže jste si pro mě přišli," konstatovala. Nikdo z nich nepromluvil. Hyonte a Myaron ji obešli. Stáli kolem ní ze všech stran; neměla jak utéct.
Dveře se s klapnutím zavřely.
Zaútočili všichni najednou. Myaron napřáhl ruku a bodl bohyni přímo do srdce – ale nůž svůj cíl nikdy nenašel. Cosi těžkého ho srazilo stranou. Otočil se, chtěl bojovat, ale kdosi ho sevřel zezadu a vyrazil mu nůž z ruky. Vykopl, zasáhl jen vzduch. Neznámý s ním hrubě smýkl a otočil jím, aby viděl na ostatní. Spiklenci byli přemoženi, každého z nich svírala jedna Ruka a držela mu u krku nůž. Na zemi leželo jedno tělo.
Za ním stála spolu s poslední Rukou Armis. Kolem jejích bílých vlasů se ovíjela tma, jako by stíny v místnosti ožily a toužily se jí dotýkat. Musela nás špehovat. Ukázková trhlina v plánu. Ta zasraná malá čubka nás přechytračila.
A zrovna on si mohl vzpomenout.
„Vzdejte se, děti moje," řekla Taiarel.
Zbývající nože zaduněly o zem.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top