Ceorn padl bez boje stejně jako všechna města před ním. Larren měl pořád neurčitý pocit, že by se něco mělo stát – někdo se Loně postaví, zabrání jejímu vznikajícímu impériu v dalším růstu – jenže se tak nestalo. Spolupráce se Seleronem, ač jednoduchá, byla ničivě účinná; vrazi napřed odstranili všechny, kdo by mohli dělat potíže, aby pak Lona mohla zbytek ovládnout pomocí magie. To, že tak porušovali všechna seleronská pravidla, Taiarel zjevně netrápilo, a nikdo se neodvážil se proti tomu ohradit. Sever zůstal s nastupujícím podzimem odříznutý za horami, Císařství na západě se svinulo do klubíčka připraveného kousat teprve v okamžiku, kdy se octne v přímém ohrožení. Čarodějové také zůstávali skrytí a z jejich tajného sídla Don Darionu neunikla žádná zpráva. Na východě byla jen poušť a městské státy, které se o politiku zemí kolem Alnevy nikdy nestaraly. Obchodnický cech po té jediné stížnosti umlkl.

Lonino vítězství se zdálo být úplné.

Larren spolu s dalšími seleronskými oděnými jako vojáci vjížděl do města mohutnou starobylou branou a cítil ve vzduchu změnu. Snad to bylo vůní moře, nebo spíš odlišným druhem magického pole, což mohly cítit i méně vnímavé osoby. Larren se na to zeptal Kirmona a ten mu odhad potvrdil.

„Zdroj pod Ceornem je velký a navíc přímo napojený na Laerinu," vysvětlil mu. „Magické pole je ovlivněné i přítomností moře. Je to tu o dost jiné než na severu." Zkřivil tvář. „Asi si na tyhle změny v životě nezvyknu, pořád mi píská v uších."

Město samo jako by jejich příchod vůbec nezaznamenalo. Lona už se dosyta nabažila fanatických davů provolávajících jí slávu a teď nechala každého, aby si šel po své práci. Neobvykle prázdná hlavní ulice jako jediná svědčila o tom, že ceornští právě ztratili svobodnou vůli. Larren zahlédl jen několik otrhaných dětí postávat v průchodech, ty se však ztratily, jakmile si jich všiml.

Nevypadaly ovládnuté, napadlo ho; vzápětí to ale pustil z hlavy, když na něj kdosi zepředu zavolal. Pobídl klisnu a protáhl se kolem další dvojice blíž k čelu průvodu.

***

Myaron kráčel chodbami ceornského hradu a ani se nepokoušel zastírat vzrůstající neklid. Cestou minul několik Loniných nejvěrnějších, bývalých členů Řádu – ačkoliv bývalí nebylo přesné označení. Řád nezanikl, jen se přetavil v cosi dočista jiného. Z jejich dobrovolného podrobení se ho mrazilo ještě víc než z pohledu rudookých služebníků. Vše zatím probíhalo bez obtíží, Myaron však měl pocit, jako by se dobrovolně zavírali v pasti se smečkou hladových vlků.

Před Taiarelinými dveřmi hlídaly dvě její Ruce – aspoň že tak – které ho vpustily dovnitř. Jeho paní na něj čekala v komnatě, která nejspíš patřila některé z níže postavených dvorních dam bývalé panovnice. Postel byla odklizena ke straně a místo ní zabíral většinu místnosti ošoupaný stůl. Všechno tady působilo provizorně a nepatřičně.

„Posaď se," vyzvala ho Taiarel.

„Má paní," začal, „copak vám nemohli nabídnout vhodnější prostory? Tohle je urážka."

„Posaď se, Myarone, a poslouchej," zopakovala ostřeji. Poslechl ji.

„Mám pro tebe práci," pokračovala. „Potřebuji vás ve městě jako svoje oči a uši."

Kývl. „Kolik?"

„Kolik bude zapotřebí. Chci vědět o pohybu i té nejmenší myši."

„Takže tady zůstaneme?" položil otázku, která ho již dlouho pálila.

„Nějakou dobu," přisvědčila Taiarel.

„Blíží se přechod."

„Jsem si toho vědoma." V jejím hlase zaznělo zřetelné podráždění. „Máš nějaké otázky ke svému úkolu?"

Zaváhal. „Nerozumím tomu," přiznal. „Proč tohle všechno? Proč najednou postupujete proti všem našim zvyklostem?"

Na okamžik se zdálo, že Taiarel překvapil. Pak se z hrdla paní noci vydral chladný smích. „Zapomínáš na svůj výcvik, Myarone. Tvým úkolem není klást otázky. Tvým úkolem je sloužit. Kdykoliv, kdekoliv, za všech okolností, i kdybych ti nařídila, abys nechal tohle město lehnout popelem."

Sklonil hlavu. „Omlouvám se, paní," zamumlal. „Pokud tedy dovolíte, půjdu vydat patřičné rozkazy."

„Jdi. Ráno budu očekávat první hlášení."

Myaron odešel. Pod maskou posvátné úcty se v něm všechno hroutilo v pádu, který započal prominutou smrtí toho kupce. Oheň pohlcoval všechno – jistotu, víru, život – a zanechával za sebou jen popel černý jako oči Rukou.

***

Být zase v akci byl skvělý pocit. Larren miloval noční tmu, stíny vlnící se na střechách i vítr, který se kolem něj proháněl, když tiše a mrštně jako kočka přeskakoval mezi spícími domy. Od odjezdu z Metije Taiarel Larrena k žádnému úkolu nepustila a ta nečinnost ho ubíjela. Teď, když se pokoušel zorientovat se v jižní části Ceornu, si konečně znova připadal živý.

Pátrejte po čemkoliv podezřelém, nařídil jim Myaron, ale ačkoliv měl Larren oči na stopkách, nic takového neobjevil. Veškerý noční život byl Lonou utlumen; obyvatelé spali a v ulicích vládl klid.

Na rohu byl nucen spustit se na zem a přejít náměstí, než se opět vytáhl na střechy o dva bloky dál. Mohl si námahu ušetřit, usoudil však, že mu to za ten výhled stojí. Zdálo se mu, že prochází zvláštním obrazem zkázy, a když trochu popustil uzdu fantazii, měsíční světlo proměnilo město v mrtvou stříbrnou ozdobu ležící v zálivu podobná střepům rozbité vázy.

Vyhlédl zpoza komína. Ocitl se hned u přístavu. Nad střechu budovy proti němu se na pozadí oblohy rýsoval temný les stěžňů. Nekonečný šum moře mu zaplavoval uši a zdůraznil pach soli ve vzduchu.

Trvalo nějakou dobu, než v hluku zachytil slova. Nevycházela od přístavu, ale ze stěn a střech, jako by k němu promlouvalo samo město.

Larrene, šeptalo. Pojď.

Je to Lonina práce? přemýšlel. Nebo to dělá Taiarel?

Ještě několik minut setrvával bez hnutí na místě a snažil se znovu zaslechnout přízračná slova. Šepot však odezněl stejně náhle, jako přišel, a zanikl v šumu moře.

Zvláštní. Byla to přesně taková podezřelá událost, jakou by měl okamžitě hlásit; jenže z nějakého důvodu to neučinil. Postupem noci se přesvědčil, že se mu to jen zdálo.

***

Pozdní noc se překlopila k časnému ránu. Larren procházel jednou z uliček ve své části města k místu, kde by se každou chvíli měl setkat s Armis. Larren si těžko dokázal představit někoho, koho by viděl méně rád; chovala se čím dál podivněji a on dělal, co mohl, aby se jí vyhnul. Teď byl navíc unavený k smrti - dlouhá cesta a noc strávená na nohou si vybírala svou daň. Snad proto jeho ostražitost polevila.

Ta ulička byla úzká, spíš mezera mezi domy než skutečná ulice. Larren do ní vstoupil ze zvědavosti, jestli někam vede, a očekával, že po chvíli narazí na zeď. Ulička se však kroutila překvapivě daleko, než konečně vyústila na svou širší příbuznou. V jejím ústí seděla drobná postava. Vrah si vzpomněl na děti, které viděl ráno, a zamrazilo ho. Tiše se přikradl blíž.

Dívka působila docela jinak než děti z Řádu, které cestovaly s kolonou, přestože zezadu viděl jen její otrhané oblečení a zcuchané tmavé vlasy. Seděla klidně, rovná jako svíčka. Larren přistoupil ještě o krok a sáhl po dýce, než však stihl udělat cokoliv dalšího, dívka se ohlédla a věnovala mu křivý, nepříjemný úsměv. Ze tmy zazářily její bílé oči – byla slepá.

„Vítej," řekla. Její hlas byl chraplavý, jako by nepatřil jedenáctiletému děvčeti, ale stoleté stařeně. „Říkala jsem si, jestli tu na tebe dnes narazím."

Jílec dýky ho studil v dlani. Poměřoval vzdálenosti, přemýšlel... Snažil se být rychlejší než ona. Zasraná média. Viděl už dost takových jako ona, koneckonců sama Taiarel jim byla velmi podobná. Na mysl mu nešla jedna věc: jak je možné, že unikla pozornosti Seleronu?

Na zádech ucítil letmý dotek zbraně, zaslechl nádech. Útočník svou hrozbu pronést nestačil. Krok dopředu, otočka, bleskový úder hlavicí dýky. Teprve když se postava sesula k zemi, uvědomil si Larren, že i tohle je dítě.

„To od tebe nebylo zrovna hezké," podotkla dívka. „Takže co uděláš teď? Pokusíš se mě taky omráčit?" Otočila se k němu a pozorovala ho. „Ne, to si nemyslím. Stejně by se ti to nepovedlo." Sebevědomí, se kterým to řekla, vyvolávalo v Larrenovi chuť naschvál to zkusit. Dívčin úsměv byl čím dál ošklivější.

„Kolik vás tu je?" zeptal se nakonec. „A jak jste unikly naší pozornosti?"

„Hodně," odvětilo médium. „A snadno. Váš čaroděj ti vyprávěl o ceornském magickém poli, že? Vytváří šum. Je snadné se v něm skrýt, obzvlášť teď."

„Jenže teď už o vás víme," podotkl. Pokrčila rameny.

„Nikomu neřekneš, že ses tu s námi setkal. Možná nám nakonec pomůžeš."

Držela cosi v ruce a pohrávala si s tím. „Nikdy to nedokážeš, víš? Neutečeš. Už to začalo - rozklad. Mrtví přibydou a brzy se začnou slétat ptáci. Můžeš zmírnit následky, ale celek stejně nezachráníš."

„Nerozumím ti ani slovo." Přesně proto Larren neměl rád média. Jako by nedokázala otevřít pusu, aniž začala trousit všelijaká moudra a zlověstné věštby. Děvče se rozesmálo, jako by zachytilo ozvěnu jeho myšlenek.

„Tvoje rodina kolem tebe umírá, Larrene. Seleron zanedlouho padne. Může se zrodit znovu, jen pokud odstraníš zdroj toho všeho. Ty víš, co tím myslím." Slepé oči se na něj upřely. „Musíš zabít toho cizince. Víš, jak. Svou nejmocnější zbraň sis přivezl ze severu."

„Radši si hleď svého, ať už děláš cokoliv," varoval ji Larren. „Na mě ty vaše řeči neplatí. Zmizte odsud, dokud máte čas. A nepočítej s tím, že ho dostanete mnoho."

Dívka se smála. „Dělej, jak myslíš. Nakonec uvidíš, že jsem měla pravdu."

„Nech mě projít," vyzval ji. Posunula se ke zdi. „Posluž si."

Protáhl se kolem ní a vyrazil pryč. Na rohu se ohlédl. Dívka tam stále seděla, hlavu nakloněnou ke straně, a její slepé oči jako by ho zvědavě pozorovaly. Otřásl se.

***

Pod pláštěm toho, co zbylo z noci, ze Zlodějka plížila vrahovi v patách. Sledovala ho po celý jeho rozhovor s Myškou. Jednou se starší dívka podívala jejím směrem a Zlodějka byla přesvědčená, že si jí všimla; ale Myška nezareagovala a opět se odvrátila. Snad ten muž odvedl její pozornost natolik, že ji opravdu neviděla? Zlodějka si nebyla jistá.

Sledovala vraha ještě několika ulicemi, než jí náhle zmizel z očí. Tušila, že si jí všiml. Nevadí. Jen aby se nepokusil utéct... Teď už se nesnažila skrývat; postupovala ulicí rovně a cílevědomě a doufala, že se ve svém odhadu nespletla.

Srdce jí poskočilo v hrudi, když ji sevřela čísi ruka a stáhla ji do stínu průchodu.

„Takže jste se rozhodli, že když jsem vás nezabil rovnou, budete mě sledovat?" zasyčel jí do ucha mužský hlas. „Hloupé."

Ruka v kožené rukavici jí zacpávala ústa. Zlodějka se zmítala a snažila se uvolnit sevření, jenže cizinec byl příliš silný. Zároveň cítila, jak se opět probouzí druhá část její mysli. Tlačila ji zpět, tak hluboko, jak jen dokázala, a ochabla v jeho náruči. Muž, částečně uchlácholen, nepatrně povolil. Nepokoušela se utéct.

„Správně," zamumlal. „Teď tě pustím úplně, ale jestli začneš řvát nebo se někam rozběhneš, pošlu za tebou nůž, aby ti to nešlo tak snadno, rozumíš?"

Kývla a jeho paže se pomalu stáhly. Stála bez hnutí. Za sebou cítila pohyb.

„Takže, co má ta vaše banda v plánu?" zajímal se muž. Dívka mlčela. „Teď se od tebe čeká odpověď."

„Já nevím," špitla. „Neposlala mě sem Myška."

„Skutečně?"

Neodpověděla, neměl důvod jí věřit. Mohla by ho přesvědčit, ale... Ne. Vrah si povzdechl.

„Tohle je směšné," promluvil napůl pro sebe. „Poslouchej, usmrkanče, dost dlouho jsem cestoval, málo spal a vážně nemám náladu ještě na vás. Tak vyklop, co tu chceš, a já budu předstírat, že jsem tě neviděl."

Nadechla se. „Vezměte mě odsud pryč."

Chvíli panovalo ticho. Pak se tiše rozesmál. „Vypadám snad jako mnich pomáhající děckám v nouzi?"

„Prosím," zašeptala. Cosi v jejím nitru ji za to slovo nenávidělo. „Prosím. Já už to nevydržím..."

„Ticho!" okřikl ji. „To fňukání si schovej pro někoho jiného. Poslouchej mě. Teď-"

Ztrácela kontrolu. Chtěla tomu zabránit, jenže už byla zoufalá; a na chviličku opět viděla, poprvé od chvíle, kdy přišla do Ceornu. „Pomozte mi kvůli Gilovi," vydechla. „Kvůli jeho přátelům. Vyprávěli vám o mně. Pomohla jsem jim v Neverathu-"

„Nejsem dobrodinec," zavrčel znovu. „A co se týče těch tří, nejsem jim nic dlužný, spíš naopak. Takže teď – pokud mě laskavě necháš domluvit – se otočíš čelem ke zdi, zavřeš oči a budeš pomalu počítat do sta. Pak můžeš odejít, ne dřív. Jasné?"

„Ale-" zkusila to naposled. Vzápětí na krku ucítila chladný dotek nože, což ji umlčelo.

„Pospěš si," vybídl ji téměř přátelsky. Netroufla si odporovat. Dýka se od jejího krku vzdálila a Zlodějka se otočila.

„Do sta," připomněl jí. „A vyřiď té Myšce, ať si dobře rozmyslí, co dělá."

Ač se sebevíc snažila zaslechnout jeho kroky, nepovedlo se jí to. Klidně mohl pořád stát vedle ní a sledovat ji. Poctivě napočítala do sta a pak ještě do dvaceti, kdyby to náhodou nebylo dost pomalu. Teprve potom se odvážila vzhlédnout.

Po cizinci nebylo ani stopy, kousek od ní se ale stála Myška. To bylo mnohem horší.

„Rinne," pozdravila ji. „Myslím, že bychom si měly promluvit."

***

Calymir uklidil meč zpět do pochvy u pasu a zhluboka nasál do plic čerstvý večerní vzduch. Sledoval Gila, jak přešel nádvoří a stanul vedle Tionera, který na něj již čekal. Prohodili spolu několik slov, poté zamířili do hradu na každodenní šachovou partii.

Zima již pomalu klepala na dveře a otevřeným prostranstvím se proháněl studený vítr. Calymir se otřásl. Košile zmáčená potem – Gil se učil rychle – se mu lepila na tělo a studila ho, přesto se ale ještě nechtěl vrátit dovnitř. Místo toho zvedl ze stupínku určeného k nasedání na koně svůj plášť, zachumlal se do něj a opřel se o zeď ve stínu hradeb.

Rychle se šeřilo, mraky ženoucí se po nebi soumrak ještě urychlovaly. V oknech hradu se začala rozsvěcet světla. Po nádvoří tančily stíny, mátly zrak a vytvářely mezi cvičnými slaměnými terči dojem pohybu. Calymir přimhouřil oči. Skutečně to byl jen dojem?

Spatřil to znovu, obrys pohybující se na pomezí stínů. Pták, došlo mu.

Vzápětí vrána vyskočila na osvětlené místo. Chvilku ho pozorovala korálkovýma očima, pak vzlétla, zakroužila nad jeho hlavou a zamířila ke stájím na opačné straně nádvoří. Adsen odvrátil zrak, opřel si hlavu o stěnu a ještě nějakou dobu netečně zíral na oblohu. Pak, jako by ho to zrovna napadlo, se od zdi odlepil a loudavým krokem zamířil za vránou.

Jeho měkké boty nevydávaly na udusané hlíně žádný hluk, když vstoupil dovnitř. Vládlo zde ticho a tma; podkoní již své svěřence nakrmili a uložili ke spánku. Několik z nich za ním teď otáčelo hlavy, když zamířil k prázdnému stání. Vklouzl dovnitř a upřel zrak na vránu, která stála v rohu.

„Takže jsi nás vážně sledovala," konstatoval. „Měl jsem pocit, že jsem tě několikrát zahlédl."

„Poslal mě za vámi Larren," řekla. „Prý abych na vás dávala pozor. Tse." Rozčileně přešlápla a zobákem si načechrala peří.

Calymir se zamračil. „Nechal nás sledovat?"

„Proč nikdo neumí ocenit trochu přátelské pomoci?" postěžovala si vrána. „Pokud tě to zajímá, chtěla jsem vás varovat, ale jestli ne, klidně zas odletím a nechám vás na pokoji."

„Pokračuj," vybídl ji.

„Aha, najednou tě to zajímá! Ale dobrá." Poskočila ještě blíž ke Calymirovi. „Něco se chystá. Jeden z těch šlechticů, takový drobný, obtloustlý, hnědé vlasy, nikdy nenosí meč, ale vždycky má za sebou stráže..."

„Lord z Narvyonu?" uhodl Calymir. „Na toho je těžké zapomenout." Lord Bautyr přijel na návštěvu ke dvoru s velkou slávou několik dní předtím. Mezi lidmi se zřejmě těšil značné oblibě, nicméně Calymirovi byl od začátku nesympatický.

„Včera jsem ho viděla v zahradě mluvit se správcem pokladny. Bavili se o penězích, které do pokladny přibyly, a taky o těch, které z ní ubyly. Některé z nich, jak se zdá, byly použity k zaplacení věrnosti jistých mužů, a další zas k tomu, aby jiní muži nedělali nic."

„Mluv jasně," požádal ji, tyhle hry ho unavovaly.

„Hanba, že se hradní stráže nechají tak snadno podplatit."

„Mluvíš o spiknutí?"

„Vidíš, jak ti to pálí!" pochválila ho. „Být vámi si dávám pozor. Sledují vás. Už teď nejspíš vědí, že jsi tady, takže bys měl zmizet, než se po tobě někdo půjde podívat."

„Nic víc nevíš?"

„Co myslíš?"

Povzdechl si. „Díky." Vstal – a zaváhal. Nemá to smysl. Jenže už uplynula taková doba...

„Mohla bys pro mě něco udělat? Jde o moje lidi. Když jsme přecházeli hranice, dostal jsem od nich zprávu-"

„Bílý holub?" vzpomněla si vrána. „Toho jsem viděla. Neskutečně hloupá zvířata, ale na poštu dobrá."

Calymir přikývl. „Jenže od té doby se ani jednou neozvali. Nevím, co s nimi je, ani..." Umlkl. Vrána ho dál pozorovala chladnýma korálkovýma očima. Ticho se protahovalo.

„Dobrá," řekla nakonec neochotně. „Podívám se po nich. A teď zmiz."

„Díky. Cením si toho."

Vrána zlostně zakrákala. V tom okamžiku se ozvalo vrznutí dveří následované kroky. Chodbou mezi stáními se rozlila záře pochodně.

Calymir se přitiskl do kouta mezi stěnu a žlab a ztuhl. Přes pevně stisknutá víčka viděl, jak světlo sílí. Zůstával dokonale nehybný, stejně jako to dělal při lovu, a málem ani nedýchal.

Nepatrně pootevřel oči, jen aby spatřil bledý ovál mužova obličeje nakukující do stání. Žlab ho částečně kryl a jeho stín mohl pro člověka oslepeného přemírou světla představovat vážnou překážku. Doufám.

Vzápětí obličej zmizel. Znovu zazněly kroky, tentokrát mířily podél řady stání pryč. Calymir vydechl a otevřel oči docela. Vrána už byla pryč. Ještě chvíli počkal, pak opatrně vykoukl a vyklouzl ze stájí ven.

Stejně jako on si vydechl i chlapec ležící na trámu nad ním. Dostal se tam náhodou kvůli jedné hloupé sázce s pomocníkem z kuchyně a celou dobu trnul strachem, že si ho někdo všimne. Teď se chlapec začal usmívat. Koneckonců, šance zavděčit se tak vysoce postaveným pánům drobnou informací se nenaskytne každý den.

Rozhodně se blýskalo na lepší časy.

***

Gil natáhl ruku a přesunul těžkou figurku královny přes celou šachovnici. „Šach mat."

Tioner se zamračil, hledal, kudy by mohl uniknout, a Gil se na okamžik bál, že se mu to opravdu povede. Mohl něco přehlédnout? Nakonec mladík pozvedl ruce na znamení kapitulace.

„Dostal jste mě, Vaše milosti," uznal.

Gil se ještě chvíli kochal svým úspěchem, pak začal zubožená vojska sbírat z hrací plochy a uklízet je zpět do krabice. „Dobrá hra, Tionere."

„To ano. Stal se z vás... úctyhodný protivník." Tioner upřeně pozoroval desku stolu. Zdálo se, že se přes prohru nedokáže přenést.

„Neberte si to tak," poradil mu Gil po několika minutách. „Řekl bych, že to byla spíš náhoda. Pořád jste lepší než já."

„Tím si nejsem tak jistý," zamumlal napůl pro sebe. Pak se konečně vzpamatoval a vstal. „Bylo mi opravdu potěšením, vaše milosti. Dobrou noc."

„Vám také," popřál mu Gil. Sledoval, jak Tioner odchází, a na tváři se mu usadil zamyšlený výraz.

Téhož večera do jejich jídla někdo přidal jed.