Na Larrena vyšla noční hlídka u vězně. Byl zvědavý, kdo mohl Lonu zaujmout natolik, aby ho udržovala naživu a ponechala mu alespoň částečnou svobodu, skutečnost ho ovšem zklamala.

V prosté místnosti – ne kobce, ale ani nikterak přepychové – čekal stařík. Býval zřejmě obtloustlý, v zajetí ovšem zhubl téměř na kost. Moc o sebe nedbal. Řídké zbytky vlasů mu na hlavě vytvořily nerozpletitelné klubko, pod očima se mu rýsovaly hluboké kruhy. Páchl potem a zvratky. Na Larrenův příchod nijak nezareagoval, dál seděl na kraji tvrdé postele a zíral do zdi.

Zato Kirmon, Larrenův předchůdce na stráži, si ulehčeně oddechl, když vraha spatřil. „No konečně," uvítal ho. „Dal sis na čas."

„Kam ten spěch, čaroději?" zajímal se Larren.

„Co nejdál odsud," odpověděl Kirmon upřímně. „Ten chlap mě děsí."

„Tebe?" Larren si bezděčně vybavil těch několik případů, kdy viděl odpadlého mága v akci. „Tomu je těžko věřit."

„Celý čtyři hodiny jen seděl ve stejný pozici a koukal na tu zatracenou zeď. Chvílema jsem si nebyl jistej, jestli vůbec žije."

„Jak je to dlouho, co ho zajali?" zamračil se Larren.

„Dva týdny?" odhadoval Kirmon. „Od Ristbergu. Odcházím. Užij si noc."

„Díky," ušklíbl se vrah. Kirmon vstal a přenechal mu své místo na židli v rohu. Larren ji vyzkoušel; byla nepohodlná a při každém pohybu strašlivě vrzala.

Čím dál víc se šeřilo. V kapse měl malý kousek světlokamu, ale nevytáhl ho – tma mu nevadila. Kromě toho se blížil úplněk, světla bude až dost.

Zničehonic zajatec vstal. Larren se napřímil a sáhl po zbrani, muž však jen odhrnul složenou přikrývku a ulehl. Ležel na zádech, ruce spojené na peřině, jako by už byl v márnici. Po chvíli Larren zachytil lehounký šepot. Starcově jazyku nerozuměl, mezi cizími slovy však zachytil i známá jména. Modlí se, nebo je proklíná?

Šepot utichl a nahradila ho slabá ozvěna pravidelného dechu.

Čas utíkal. Kdesi venku vyšel nad kopce měsíc a čtverec světla, který vrhal do pokoje, se plíživě posouval po podlaze. Vězeň sebou ve spánku několikrát škubl. Larren seděl tiše a nehybně, dokud se mu nezačaly klížit oči, pak vstal a několikrát přešel místnost, aby si protáhl ztuhlé nohy. Prkenná podlaha pod jeho kroky tiše sténala, spáč se ale neprobudil.

Minula půlnoc, do konce Larrenovy směny zbývalo méně než půl hodiny, když sebou stařec náhle začal šít. Larren se zastavil a sledoval ho. Muž se převaloval ze strany na stranu, něco tiše mumlal. Pak se náhle vzepjal a vydal pronikavý výkřik. Vrah přešel k němu a natáhl ruku, aby s ním zatřásl, ale stařec ho s překvapivou silou odstrčil. Larren se mu vyhnul a popadl ho za ramena.

„Vzbuď se!" nařídil mu. „No tak!"

„Ur Toer!" vyhrkl muž a konečně otevřel oči.

„Cože?" zamračil se Larren a pomalu ho pustil. „Co jsi říkal?"

Muž však svá slova nezopakoval a postupně opět upadl do předchozí apatie, ve které setrval, dokud Larrenova hlídka neskončila.

***

Poprvé si jí všiml asi dvacet minut po zahájení každodenního šermířského tréninku. Ze zápasů mezi Adsenem a cizím šlechticem se již stala oblíbená podívaná a jim nezbylo než si zvyknout na pravidelné obecenstvo tvořené především sloužícími a vojáky. Významní lidé se ovšem chodili dívat málokdy.

„Soustřeď se," napomenul ho Calymir tiše. Gil přikývl a obrátil svou pozornost zpět k protivníkovi právě včas na to, aby stihl odrazit Adsenovu čepel. Vzápětí se sám pokusil zaútočit, ale sek byl od počátku špatně vyměřený a nejistý. Calymir ukročil ke straně a následným výpadem se dostal přes Gilovu obranu. Zastavil hrot meče těsně před jeho trupem.

„Znova," nařídil. Gil přikývl, ale stále nedokázal zůstat soustředěný a souboj skončil ještě rychleji než ten předchozí. Calymir si povzdechl.

„Dobrá, pro dnešek končíme," řekl. Uklidili meče do pochev a publikum se začalo rozcházet. Elrione Deiatar zůstala.

„Vracíš se dovnitř?" chtěl vědět Calymir.

„Chvíli tu zůstanu," odpověděl Gil. „Jdi napřed." Calymir přikývl a odešel. Gil zamířil k Elrione.

„Dobrý večer, pane," pozdravila. „Vaše šermířské schopnosti jsou obdivuhodné."

Zavrtěl hlavou. „Calymir mě vždycky porazí."

„Myslím, že jen málo bojovníků by se mohlo postavit vašemu příteli," odvětila. „Měla jsem v plánu malou procházku. Doprovodíte mě?"

„S radostí," souhlasil. Bok po boku zamířili k zámecké zahradě.

„Je pravda, co se povídá?" zajímala se Elrione. „Skutečně vás přítel pochází z Adsenů?"

„Hm," zabručel neutrálně.

„Beru to jako ano," usoudila. „Působivá společnost. Zajímalo by mě, kde jste k ní vlastně přišel..."

„Čí zvědavost se to snažíte uspokojit, paní?" opáčil.

„Jenom svou vlastní," ujistila ho.

Prošli tepanou branou a ocitli se v objetí zeleně. Zahrada byla rozlehlá, obklopená zdí, před kterou rostl živý plot. Kolem nich se rozkládaly upravené záhony, mezi kterými se vinuly cestičky vysypané pískem; dál se zahrada měnila v malý les tvořený především listnatými stromy. Vzdálenější konec nebyl vidět.

Zavládlo mezi nimi ticho, jak procházeli mezi květinami. Většina z nich byla čistě okrasná, byly tu však i různé léčivé byliny, z nichž Gil poznal jen některé. Elrione ho vedla k druhé části zahrady. Hradba stromů se před nimi rozevřela a Gil spatřil lekníny porostlou hladinu jezírka. Ve vodě se proháněly kachny a lysky. Když spatřily příchozí, zamířily k malému molu. Elrione na něj vstoupila a zastavila se u zábradlí.

„Odpusťte, jestli byly mé otázky nemístné, pane," řekla. „Nechtěla jsem se vás dotknout."

„Cože? Ne, nic se neděje," mávl rukou. „Jen bych na některé věci radši nevzpomínal."

„Chápu." Přikývla. „Líbí se vám v Toeru?"

Uvízl jsem v tomhle zatraceném městě, nevím, kam jít dál, a nemůžu dělat nic než čekat. „Je to tu pěkné. A co vy, paní? Jste z Věžového Města, že? Trávíte v Toeru hodně času?"

Zahleděla se někam přes vodu. „Poslední dobou. Je potřeba zařídit hodně věcí. Vztahy se poněkud vyostřily." Nechtěla o tom mluvit o nic víc než on, a tak opět upadli do zamyšleného mlčení. Ptáci se začali hlasitě překřikovat. Elrione natáhla ruku do váčku u pasu a vytáhla několik kusů suchého chleba. Lámala ho a házela ho ptákům. Každý kousek potravy vyvolal mezi opeřenci zuřivou bitvu; někdy se z hlubin vynořila ryba a spolkla chleba dřív, než se ho některý pták stačil zmocnit.

Gila se náhle zmocnil zvláštní pocit. Ohlédl se, ale nikoho nespatřil; v celé zahradě byli jen oni dva. Něco na hře prohlubujících se stínů mezi stromy ho však znepokojovalo. Pomalu položil ruku na jílec meče a nepatrně ho v pochvě uvolnil.

„Děje se něco?" zeptala se Elrione.

„Ne," odpověděl. „Jen takový dojem, nic víc." Ještě chvíli se díval mezi stromy, ale nevšiml si ničeho neobvyklého. Až náhle- „Někdo sem jde."

Elrione se obrátila a přimhouřila oči. Po cestičce se skutečně kdosi blížil, oděný v bohatém hávu šlechty, Gil ho ale neznal. Muž přišel blíž.

„Hrabě Despo," zavolala Elrione. „Pozdní hodina na procházku."

No jistě, Despa.... Jak jsem jen mohl zapomenout? Teď Gil muže poznával. Zvedl ruku na pozdrav.

„I pro vás, lady Elrione," opáčil příchozí. „Opět přikrmujete kachny zbytky z kuchyně?"

Přikývla. „A co sem přivádí vás, pane?"

„Vlastně jsem si chtěl promluvit tady s vévodou, jestli vám to nevadí."

„Vůbec ne," odpověděla. „Stejně jsem měla v plánu se vrátit. Má úcta, pánové." S těmi slovy odešla zpět směrem k hradu. Gilovi se zdálo, že je rozzlobená.

„O čem jste se mnou chtěl mluvit?" zajímal se. Despa si přiložil prst na rty a chvíli nehybně setrval na místě.

„Chtěla nás poslouchat," zamumlal potom. „Nebezpečně vychytralá mrcha. No, teď už se jí to nepovede."

„Možná byste si měl dávat lepší pozor na jazyk, pane," nadnesl Gil.

Despa se zamračil. „Nebudeš mi říkat, co mám dělat, smrtelníku."

Hrabě Despa... Byl mu povědomý, jenže když se nad tím znovu zamyslel, stejně jako na začátku... kolikrát ho tu doopravdy viděl?

„Kdo jste?" zeptal se Gil.

„Znáš mě dobře," odpověděl hrabě. „Mé pravé jméno zní Fornekar."

„Nevypadáte zrovna jako bůh," podotkl Gil po chvíli zaraženého ticha. Přesto mu věřil. Ten podivný pocit tu byl zas – závan síly, nepříjemné mrazení v zádech, jejichž stav se po příjezdu do hlavního města výrazně zlepšil. Napětí. Příchuť moci na jazyku.

„Vypadám tak, jak vypadat chci," řekl bůh. „Teď poslouchej, mám málo času. Bitva brzy vypukne na všech frontách. Někdo musí vést vás smrtelníky proti pozemské armádě Sedmého."

„A to mám být já?"

„Nikdo lepší tu není," odpověděl Fornekar.

„To mi lichotíte." Gil o jeho slovech pochyboval. Bylo tu tolik lepších, zkušenějších, schopnějších. „Proč ne někdo jiný? Třeba mí přátelé?"

„Víš to sám. Adsen nemá na téhle věci žádný zájem. A kněžka..." Fornekar zavrtěl hlavou. „Brzy ti do klína spadne příležitost, cesta ke splnění téhle... služby. Jedna jediná. Využij ji. Další příležitost k zásahům ve tvůj prospěch nedostaneme."

„Jaká příležitost?" chtěl vědět.

„Neboj, poznáš ji." Fornekar se odvrátil. „Sbohem, smrtelníku."

„Počkejte!" zavolal za ním. „Co když odmítnu?"

„Nejsme zvyklí slyšet ne," odtušil bůh. Odešel a na Gila už se neohlédl.

Druhého dne hrabě beze stopy zmizel. Gil se na něj zkusil vyptávat a nepřekvapilo ho, když do jednoho tvrdili, že o nikom jménem Despa nikdy neslyšeli.

***

Ve svém slavném díle O původu kouzel Lesso uvádí, že veškerá magická síla má svůj zdroj v krystalech skrytých hluboko pod zemí. Krystaly v sobě koncentrují energii a vyměňují si ji mezi sebou. Protéká mezi nimi v proudech, které tvoří síť pod celým světem. V této síti, někdy známé jako labyrint, přebývá mnoho starších bytostí stejně jako duší uvízlých na půl cesty mezi životem a smrtí. Musí to být zoufalá existence, neboť mnoho z nich se snaží proniknout zpět mezi smrtelníky na povrchu, byť by to mělo být jen v podobě sdílení těla...

Darja zamrkala, uvědomila si, že posledních několik řádků zcela přestala vnímat. Stejně se tu zatím nedozvěděla nic, co by nevěděla. Zavřela tlustý svazek a uložila knihu zpět do jejího místa na polici. Únava ji zmáhala, ale byla odhodlaná nahlédnout ještě alespoň do jedné, než se opět vrátí na hrad. Namátkou sáhla do jedné z polic a vytáhla další velkou, těžkou knihu. Položila ji na čtecí pultík a opatrně otočila zaprášenými stránkami.

„Konečně," zašeptala. Na titulní stránce stálo jediné bohatě ilustrované slovo: KRONIKA.

Listovala, až našla poslední zápisy, jeden z nich vybrala a dala se do čtení.

5012. rok Věznění, 305. rok Tří království

Již od počátku roku roste v našich řadách znepokojení. Ve městě došlo k několika vraždám. Na tělech obětí byly patrné známky mučení, posmrtně byla označena symbolem Koruny. Po první vraždě velekněz ujistil krále, že Řád s tím nemá nic společného, a poté jsme vždy těla včas našli a odstranili. Nevíme, čí je to práce, ani co je vrahovým cílem; nepracujeme však na ničem jiném než na odhalení toho narušitele.

Rada kněží rozhodla na měsíčním zasedání o zákazu vycházení z kláštera bez osobního svolení velekněze. Přesto se našla další tři těla. Pokusili jsme se pátrat pomocí kouzel, ale v blízkosti těl se začala obracet proti nám. Náš Pán mlčí a to nás zneklidňuje ještě víc než mrtví.

Tři měsíce a naše modlitby zůstávají i přes četné oběti nevyslyšeny. Mrtvých je nyní deset, jedním z nich byl akolyta našeho Řádu. Byl nalezen nedaleko od kláštera. Nikdo neví, jak se mohl dostat ven.

Po jarní rovnodennosti nastal klid. Stále pátráme po vrahovi, velekněz však nechová naději, že uspějeme. Čím dál častěji obrací svůj zrak k bohu. Nikomu neřekl, co mu Pán vyjevil, je však stále bledší a zachmuřenější.

Při náhlém návratu mrazů byla zničena většina úrody. Do města přichází stále méně obchodníků, šeptá se o přicházejícím hladu. Všechno je kladeno za vinu králi, který se neodváží proti tomu ohradit. Městem se šíří zvěsti o povstání. Ulicemi teď často projíždí vojáci, neodhodlají se však k žádné akci a lidé si z nich mnoho nedělají. Napětí stoupá.

Vzpoura vypukla tři dny před slunovratem. V čele povstalců stojí Deimas Narban, mladší syn lorda Bautyra z Narvyonu. Zatím se nesetkali s vážnějším odporem, většina nedávno posílené vojenské posádky zběhla k nim. Zbytek se spolu s králem zabarikádoval na hradě. Vzbouřenci neútočí, ale dav oblehl palác ze všech stran. Drží se z dostřelu, ale zabrání králi hrad zásobovat. Nikdo nyní neprojde dovnitř ani ven.

Radu kněží navštívil vyslanec vzbouřenců, bratr lorda Deimase. Velekněz sdělil, že Řád zachová neutralitu. Vyslanci se odpověď příliš nelíbila, ale neodvážil se protestovat. Po jeho odchodu se nám velekněz konečně svěřil se svými obavami. Následuje zápis jeho slov:

„Od počátku roku se modlím k našemu Pánovi, ale On na mé volání neodpovídá. Nepřišla ke mně žádná vize. Jsem slepý, přátelé. Kéž bych tušil, co způsobilo Jeho hněv. Bojím se, že se hněvá na mě, a proto že táhnu dolů vás všechny."

Rozmluvili jsme mu jeho obavy, tušíme ale, že nám neřekl vše.

V posledních týdnech povstalci začali tlačit na Řád. Zvenku už k nám nepřicházejí žádné zásoby. Jídlo nám dochází, brzy budeme trpět hladem. Fardo navrhl prosekat si cestu ven z města, tento návrh byl ale zamítnut. Povstalců je příliš mnoho a nemůžeme prolévat krev bez božího požehnání. Velekněz o něj prosil, ale neuspěl. Máme tedy čekat?

Naše situace je stále tíživější. Navštívilo nás několik vzbouřeneckých vyjednavačů. Požadují naši pomoc s obléháním hradu, nemají dostatek schopných lidí. Odmítli jsme; jsme rozhodnutí neporušit posvátnou neutralitu.

Dnes ráno k nám promluvil velekněz. „Slyšte Jeho slova," pravil. „Pán mě navštívil ve snu. Budeme bojovat na straně povstalců, neboť jejich vůdce má Jeho přízeň." Jeho slova byla přijata s úlevou.

V noci poté mě velekněz navštívil, neboť jsme již dlouhý čas přátelé. „Kelane," řekl mi, „musím s tebou mluvit. Prosím, nezaznamenávej má slova. Ať zůstanou mezi námi." Tímto zrazuji jeho důvěru, věřím však, že celá pravda by měla být známa, byť jen starému papíru.

„Opustil nás," zašeptal velekněz. „Opustil nás, Kelane."

Tomu jsem se podivil. „Copak jsi od Něj neobdržel vizi?" zeptal jsem se.

Velekněz zavrtěl hlavou a já měl pocit, jako by na jeho ramenou ležela všechna tíha světa. „Ne, milý příteli. Ani jediné slovo, jediný pocit, nic už od začátku roku. Nemyslím, že se na nás hněvá, už ne. Jenom se odvrátil. Jeho pozornost se upíná jinam, někam daleko. Jak říkám, opustil nás."

„A proto jsi lhal Radě?" chtěl jsem vědět.

„Je to jediná možnost. Když nám nepomůže On, musíme si pomoci sami."

„Zradils naše zákony, příteli," podotkl jsem. „I jestli to vyjde, budeš nejspíš souzen."

„Nemám v plánu se toho dožít," odpověděl. Potom už jsme spolu nemluvili a druhého rána poslal zprávu povstalcům.

Lord Deimas nás přijal s otevřenou náručí. Po dlouhé době jsme se opět pořádně najedli. Jeho rozhodnutí spojit se s námi však mezi vzbouřenci vyvolalo nepokoje. Strach má příliš hluboké kořeny. Jeden mladý seržant, zběh z vojenské posádky, proti nám často mluví a narušuje tak plány na dobytí hradu. Řád je sebejistý, neboť všichni věří, že máme opět podporu Pána. Já se jen strachuji, co s námi bude.

Třináctého dne spojenectví došlo k boji mezi vzbouřenci. Seržant spolu s několika jednotkami se na nás pokusil zaútočit. Jen jsme se bránili, i to však bylo příliš účinné. Naše schopnosti vyvolávají hrůzu, v porovnání s kterou nenávist ke králi bledne. Vzbouřenci přicházejí o lidi. Král ucítil příležitost a podnikl výpad. Většina povstaleckého vojska přeběhla zpět k němu, Deimas zmizel beze stopy. Chvíli jsme se snažili bojovat. Když bylo jasné, že je situace neudržitelná, stáhli jsme se do kláštera. Zachránil jsem tuto knihu a odnesl ji sem mezi ostatní. Svědectví o zradě našeho Pána musí přetrvat. Naše názory byly možná od počátku pomýlené, jenže není cesty zpět...

Poslední zápis byl mnohem novější a stručný. Písmo bylo roztřesené, jako by ruku, jež vedla pero, opustily poslední zbytky sil.

5016. rok Věznění, 309. rok Tří království

Strávil jsem čtyři roky pátráním po předmětu, který, jak věřím, může jako jediný Sedmého zničit či oslabit natolik, abychom se ho již nemuseli obávat: po jeho Koruně. Cestoval jsem po Třech královstvích, navštívil jsem Lunadskou plošinu i jižní země, strávil nějaký čas v Císařství i v městských státech východu; všechno marně. Pokud Sedmá koruna stále existuje, byla ztracena příliš dávno na to, aby to lidstvo mohlo pamatovat. Vracím se sem zaznamenat svá selhání a zemřít. Nebude to již trvat dlouho, ztráta naděje mi vzala poslední zbytky síly.

Sedmá koruna je ztracená. Věz, drahý čtenáři, že pokud se naplní údajné nejhorší obavy představených, nebudeme ho schopni zastavit.

Darja pomalu vzhlédla, dívala se na hřbety knih v policích, ale ve skutečnosti je neviděla. Ztracená navěky. Je to pravda? Pak už opravdu není žádná naděje...

Měla pocit, že slyší, jak se bůh v dáli směje.

***

Nedlouho poté, co Larren odešel, navštívila vězně Armis a poslala dalšího strážného pryč. Kněz jako by se pod jejím pohledem schoulil. Přistoupila k němu blíž, poklekla před něj a dotkla se jeho ruky. Ucukl.

„Neublížím ti," řekla metijsky. Vyslovovala pomalu a co nejzřetelněji. „Jen řekni, co jsi viděl."

Váhal. Stiskla jeho ruku pevněji. „Něco se ti zdálo. Co?"

Konečně se jí podíval do očí, promluvil svým jazykem. „Metijsky," vybídla ho netrpělivě.

„Na severu," opakoval. „Jsou ve Třech královstvích."

Přikývla, povolila sevření. „Děkuji."

„Zabijete mě teď?" zeptal se. Chvíli jí trvalo, než pochopila.

„Ne," řekla. „Ne, příteli. Ještě tě budeme potřebovat."