Isvyn se ze setkání městské rady vracel mírně řečeno rozčarovaný. Jako by ti hlupáci neuměli nic jiného než se hádat. Kníže Deroten se alespoň snažil být zdvořilý, ale ani on nebral veleknězova varování vážně. Nechte starce žvanit, pomyslel si hořce. Za chvíli stejně umře a bude pokoj, že?

Nemocné klouby ho toho večera obzvlášť trápily a noha zraněná v šarvátce před více než dvaceti lety se ozývala hlasitěji než kdy dřív. Smrt mu dýchala na záda. Zoufale si přál konec oddálit. Pořád zbývalo tolik práce, věci, které chtěl stihnout – které musel stihnout, pokud měl Ristberg přetrvat. Odejít teď by nebylo správné.

Při vstupu do chrámového okrsku potkal několik mladších kněží zabraných do debaty. Když přišel blíž, všichni utichli a uctivě sklonili hlavy.

„Vítejte, mistře," pozdravil ho jeden z nich. „Šlo to v radě dobře?"

„Nechte si ty řeči," vyjel na něj Isvyn. Poslední, co teď potřeboval, byla tahle sebranka a jejich prokletá podlézavost. Nenáviděl je. Tolik ctižádosti a tak málo víry – bylo to tak snad vždycky?

Připadal si tak starý.

Moudřejší bratři odtáhli nešťastného kolegu veleknězi z cesty. Zpráva o Isvynově rozpoložení se zřejmě rychle rozšířila; celou cestu do jeho komnat už mu nikdo cestu nezkřížil.

Zavřel za sebou dveře a otočil těžkým pozlaceným klíčem v zámku, jen pro jistotu. Potom si začal stahovat těžké oficiální roucho. Šlo mu to ztuha.

Zítra to bude lepší, utěšoval se. Budou mi naslouchat a pošlou na sever vojsko. Pak mi snad bohové konečně dopřejí klid.

Konečně se vysoukal zpod oblečení, složil ho a spolu s medailonem sloužícím jako odznak jeho úřadu ho uložil do truhlice vedle postele. Když se opět otočil, nebyl v místnosti sám.

Dívka bledá jako sama smrt seskočila z okenního rámu a několika kroky překonala vzdálenost, která je dělila. Hrůza ho ochromila, nezmohl se na nic. Nedokázal dokonce ani vykřiknout, než mu na hrdlo přitiskla čepel.

Ačkoliv v posledních týdnech stále přemítal o smrti, ve skutečnosti nevěřil, že si pro něj přijde tak brzy.

„Knězi," oslovila ho. „Sedmý ti posílá svůj pozdrav."

***

Setkali se v místě nejjasnějšího světla. Sami neměli fyzické podoby, ale léta uctívání, nashromážděných představ, snů a nadějí vtiskla jejich duším jasně viditelný tvar. Naeben ve zlatém plášti s motivem obilí chovala v náručí děcko. Vedle ní stál Fornekar se svým kladivem, na jeho holých pažích hrály svaly. Starý Farus v purpuru jako by viděl mnohem víc než všichni ostatní. Jeho protikladem byla krásná Linlia, jejíž dlouhé vlasy zdobilo luční kvítí. Jako poslední se objevil tulák Jarndo, který vždycky vypadal, že mezi ostatní vůbec nepatří.

„Tvá zrada je nečekaná," sestro," promluvil Fornekar k poslední účastnici shromáždění dunivým basem.

Taiarel se ušklíbla. „Jaká zrada, nejdražší příteli?"

„Neposmívej se," varoval ji. „Měli bychom této hrozbě čelit spolu, stejně jako naposledy."

„Abychom zase zůstali trčet v labyrintu? Schopní vystoupit na zem jen jako zjevení nebo ve slabých kradených tělech? Děkuji, nechci."

K Fornekarovi se připojila Naeben. „Taiarel, musíme se spojit. Pokud projevíš lítost, uznáš chybu..."

„Všichni jste hlupáci," prohlásila. „Staré cesty se uvolňují, síla se dere na povrch. Tolik magie nebylo na světě tisíc let."

„Přesněji od laerinské pohromy," doplnil ji Jarndo. Jeho věčný šibalský úsměv byl pryč. „Vážně chceš mít něco takového na svědomí?"

„Zapomínáš, s kým mluvíš, bratře," usadila ho. „Kromě toho... Vy mi tu budete kázat o morálce a soudržnosti? To já vytvořila první korunu, a pokud si pamatuji, tady Jarndo byl první, kdo se nezdráhal žádných obětí, aby mě o ni připravil. Copak jste zapomněli, kým jsme byli?"

„Ty časy jsou dávno pryč," řekl Farus.

„Ty časy nikdy neskončily," opravila ho. „Možná jsme se na čas spojili, ale hra se nezměnila. A já mám v plánu zvítězit."

„A proto skáčeš kolem Sedmého jako pejsek," neodpustil si Jarndo.

„Velkým cílům je třeba pokládat velké oběti." V jejím hlase zaznělo sotva postřehnutelné napětí.

„Ta cesta vede k pádu," varoval ji Farus. „Nezískáš od něj nic a ztratíš vše."

„To posoudím sama!"

„Jak myslíš, sestro," povzdechl si Fornekar. „Kéž bychom se mohli znovu sejít v příznivějších časech."

„Kéž by sis ustlal v hnízdě zmijí."

S těmi slovy se Taiarel vytratila.

Zůstalo jich jen pět.

***

Vzduch byl těžký a voněl blížící se bouří. Z ulic Toeru, rozpálených nemilosrdným sluncem, stále sálal žár, ačkoliv již byly skryty pod stínem temných mraků. Brzy začne pršet, pomyslela si Darja. Ať se propadnu, jestli se nevrátím promočená na kost. Jenže nebylo vyhnutí, nemohla to odkládat déle. Prošla téměř všechny svazky v hradní knihovně, dokonce podnikla výpravu do chrámu Šesti (kněží byli naštěstí natolik zmatení, že než si uvědomili, kdo Darja je, bylo příliš pozdě na to, aby jí zabouchli dveře před nosem) – všechno marně. O koruně nikde nepadlo ani jediné slovo. Byla již téměř rozhodnutá, že až se vrátí, požádá Elrione Deiatar o přístup ke knihovně Univerzity, i když tušila, že ani to nebude k ničemu.

Během pátrání ji ale zaujala ještě jiná věc.

Toerský klášter Řádu zanikl před lety. V Řádu bylo obecně známo, že v Monatě žádné sídlo není. Darja se tím nikdy nezabývala, jenže teď byla tady a nemohla se neptat: proč? A proč o jeho existenci není v žádných záznamech ani zmínka?

Opustila výstavní čtvrť bohatých a vnořila se do chudší části města. Nad střechami budov zahlédla věže chrámu. Tohle byl vždycky způsob Řádu: skrytější, méně nápadný život, něž jaký vedla církev Šesti. Přechovávat. Pamatovat. Bojovat.

Z kláštera mnoho nezůstalo. Z ambitu zbylo jen několik sloupů a oblouků. Obytná budova neměla střechu ani část patra. Neporušený zůstal pouze samotný chrám, tyčící se nad rozvalinami jako němý svědek zkázy.

Ačkoliv v Toeru žila spousta žebráků a bezdomovců, sem zřejmě od okamžiku, kdy byl klášter opuštěn, nikdo nevstoupil. I po všech těch letech vyvolávalo jméno Řádu strach a klášter jako by si uchovával temnou auru krvavé minulosti, která zvědavce rychle odradila.

Na Darju ovšem nic z toho neplatilo. Prošla pobořenou branou na dvůr, odkud vstoupila do obytné budovy a zběžně prošla několik místností. Podlahou prorůstala tráva. Všechno zařízení bylo dávno pryč, na některých místech spatřila díry po skobách vytrhaných ze stěn. To sotva bylo dílo času; na svědomí to musela mít lidská ruka.

Dál strop působil nestabilně, a tak se raději vrátila na dvůr. Váhavě pohlédla k chrámu. Dovnitř se jí nechtělo ani dost málo – vzpomínka na Neverath byla stále živá a Darja věděla, že ve svatostáncích pána Sedmé koruny již není vítána. Nezdálo se ale, že by měla moc na výběr.

Setřásla ze sebe pochybnosti a vstoupila do stínu vysokého dveřního oblouku. Zatuhlé dveře odmítavě vrzaly, když je otevřela.

Vnitřek chrámu připomínal mauzoleum. Stejně jako v jiných chrámech, které navštívila, panovala i tady tma, místo kadidla tu však byla cítit hniloba. Překonala náhlé sevření strachu a postupovala do středu chrámu s očima upřenýma tam, kde v temnotě tušila obrysy oltáře.

O cosi zakopla a málem upadla. Obrátila se. Pootevřenými dveřmi sem pronikal proužek světla dopadající přímo na lidskou lebku.

Kněžka šeptem vyslovila zaklínadlo a její ruka se naplnila světlem. Namířila dlaň od sebe, aby ji neoslňovalo, a s mrkáním se rozhlédla po vnitřku chrámu.

Oltář stál asi dvacet kroků před ní, pokrývala ho zaschlá krev. Podlaha před ním byla pokrytá těly. Ležela tu již dlouho, stálý suchý vzduch ale zpomalil rozklad a na mnohých stále zůstávaly zbytky vysušeného masa. Ani ptáci se sem neodvážili, aby si na hostině pochutnali.

Darja přistoupila blíž. Viděla tlející zbytky oblečení i zbroj. A ještě něco: většina z nich v posmrtně ztuhlých rukou svírala nože, ale nevypadalo to tu jako po boji. Takže hromadná sebevražda.

Začala těla prohlížet jedno po druhém. Mrtví ji neděsili, jako kněžka Řádu jich viděla dost. Zneklidňoval ji příběh, který za nimi stál.

Přímo u oltáře konečně našla to, co hledala; mrtvolu muže s černou železnou korunou na hlavě. Symbolizovala Sedmou korunu, nosit ji bylo výsadou velekněží. Zaváhala. A teď – co? Nevěděla, co chce s čelenkou udělat. Myslela na to, kolik času uplynulo od dob, kdy ji její uklidňující váha stále tížila na hlavě.

Přestaň, nařídila si. Té cesty ses vzdala. K ničemu ji nepotřebuješ. Iracionální touhy se ale tak snadno zbavit nedokázala.

Jen ještě jednou. Naposled...

Natáhla se a sáhla po koruně.

***

Hlavní budova hořela. Velekněz cítil kouř smísený s pachem spáleného masa. Několik členů Řádu zůstalo uvězněných nahoře v patře – většinou děti ve výcviku. Jejich vyděšený křik se rozléhal celým nádvořím, útočníky to ovšem jen povzbudilo a pustili se do obránců o to zuřivěji.

V okně se objevil bojovník a mával na kněze. Věděl, o co muži jde. Zavrtěl hlavou, natáhl ruku v gestu posledního požehnání. Uvěznění mohli vyskočit oknem, jenže k čemu by to bylo? Potlučené děti by se jen staly snadným terčem pro krvelačné vojáky, kteří by nemuseli být tak milosrdní. Ne, raději ať jejich smrt dává alespoň nějaký smysl, ať je jejich poslední obětí. Bojovník ho pozdravil obnaženou čepelí, dal najevo, že rozumí, a zmizel.

Takže to je vyřízeno. Zkontroloval situaci. U vchodu se ještě bojovalo, osamělý obránce tam držel dveře proti mnohanásobné přesile. Kněz ho viděl padnout po zásahu nepřátelským šípem. Útočníci zajásali a převalili se přes něj dovnitř. Příliš mnoho. Zastihli nás nepřipravené.

Kněz přiložil ruce k ústům a vytvořil improvizovanou hlásnou troubu, ale věděl, že to nebude stačit. Pane, dej mému hlasu sílu, prosil v duchu. „Ústup!" zahřměl. „Ústup do chrámu!" Bůh ho vyslyšel; kouzlem zesílený hlas se nesl celým klášterem. Poslední obránci se dali na ústup.

Kněz sám sestoupil z balkonu a zamířil úzkými točitými schody dolů do hlavní lodi. Vstoupil právě ve chvíli, kdy dovnitř vbíhali poslední členové Řádu. Celkem se jich tu shromáždil tucet – bojovníci, dva nižší kněží, kuchařka a několik pomocníků, všichni zacákaní krví.

„Zavřete dveře," nařídil těm, kteří se drželi na nohou.

„Již se stalo."

„Dobrá." Kněz se odmlčel. „Selhali jsme. Přišel čas."

Zamlklí přeživší přikývli. Nikdo se nezeptal, nikdo neprotestoval. Neviděl ani žádné slzy, i když to mohlo být vinou šera.

Jeden po druhém klesali k zemi. Odevzdání, ta naprostá oddanost bohu, která tak děsila všechny nezasvěcené...

Kněz byl na řadě jako poslední. Prošel mezi svými ovečkami k oltáři, čepel obřadního nože přitiskl k žílám na zápěstí.

Pane, odpusť nám. Odpusť nám naše hříchy...

Věděl ale, že tady se žádná slova nepočítají.

Pouze krev.

***

Koruna zazvonila o kamennou podlahu. Darja ustoupila o několik kroků, síla vize jí otřásla. Cítila veleknězovy rány jako své vlastní; v nose ji štípal kouř, na jazyku ulpívala krev.

Takže tady se schováváš.

Zakopla o kosti a málem se zřítila přímo mezi ně. Hlas jako by vycházel přímo z oltáře, i když si byla jistá, že zní jen v její hlavě.

Cítila jeho pobavení. No ano, to bylo chytré. Nečekal jsem, že se mého služebníka zbavíte tak snadno. Mělo to pro vás být těžší.

Mlčela.

Dotkla ses veleknězovy koruny. Scházela ti ta moc?

„Odejdi," zavrčela.

Bůh se smál. Vidím do tebe, falešná kněžko. Znám tě do hloubi tvé duše. Pomodlila ses, když jsi svého přítele srazila dolů z útesu? Chtěla jsi odčinit svou zradu?

„Ticho!" Myslela si, že je silná, ale nebyla. A on to samozřejmě věděl.

Brzy se znovu setkáme, slíbil jí. Možná ti dám příležitost... Čekej.

A pak byl náhle pryč, tíživý pocit cizí přítomnosti pominul. Darje poklesla kolena a sesunula se mezi kosti, tentokrát doopravdy.

Když se sebrala a znova se vyškrábala na nohy, na oltář ani mrtvé se již ani nepodívala. Obzvlášť velkým obloukem se vyhnula koruně, strčila do dveří a vyklopýtala zpět na čerstvý vzduch, do jasného světla odpoledního slunce.

Ženy spěchající k ní přes nádvoří si nevšimla, dokud se cizinka nezastavila kousek od Darji.

„Patříte k nim?" zeptala se žena seversky. Vzápětí si odpověděla: „Jo, jasně že jo. Je to z vás cítit na dálku."

Darja zamrkala. „Cože? Kdo jste?"

Neodpověděla. „Pojďte. Musíme zmizet, než vás tu někdo uvidí."

***

Vedla Darju dál od kláštera ke starému domu v chudinské čtvrti a do malého bytu skrytého nad prošlapanými postranními schody. Otevřené okno poskytovalo výhled na tmavé věže chrámu.

Dveře se s klapnutím zavřely. Darja se otočila. Žena pozvedla ruce na znamení míru.

„Klid. Nehodlám vás tu držet. Můžete kdykoliv odejít."

„Co když chci teď?"

„Vaše škoda." Ukázala rukou k hrubému stolu s lavicí. „Jestli si to rozmyslíte, sedněte si."

Darja zaváhala. Nakonec usedla. „Jak jste poznala, že patřím... že jsem patřila k Řádu?"

„Máte takovej výraz. Něco v očích." Pokrčila rameny. „A taky jste chvilku předtím vyšla z chrámu. Nikdo jinej se tam neodváží."

„Vy ano," podotkla kněžka. Ta žena se jí nelíbila. „Kdo jste?"

„Jmenuju se Akhí," představila se. „Jsem pradlena, teda ne že by na tom záleželo. Můj syn byl jeden z vás."

Pradlena, pomyslela si Darja, to určitě. Možná by ale mohla ukojit její zvědavost... „V tom případě byste mohla vědět, co se tu stalo."

„To jo," přikývla Akhí. „Ale odpovědi mají cenu zlata, madam."

Povzdechla si. „Zaplatím, jestli budou za něco stát."

Žena se s tím spokojila. „Fajn, co chcete vědět?"

„Jako by to nebylo dost jasné," zamračila se Darja. „Proč se v klášteře bojovalo? Proč tam od té doby nikdo nebyl?"

„Vypuklo tu povstání. Vedl ho nějakej šlechtic, ale opíral se hlavně o prostý lidi. Šlo to dobře, město bylo jejich, jeho výsost se zabarikádovala na hradě a nechtěla vystrčit nos. Akorát pak to šlo do háje. Vůdce se spojil s Řádem, aby mu pomohli krále vyšťourat ven."

„Porušili neutralitu?" přerušila ji Darja. Pane, odpusť nám naše hříchy...

„Prej dostali slušně zaplaceno, ale já nic nevím," odpověděla Akhí. „Ale ten můj kluk za mnou občas chodil a choval se dost divně. Dělo se něco hnusnýho, to je jasný. Každopádně lidi to úplně odpudilo, nikdo nechtěl mít nic společnýho s Řádem. Král znova zaútočil a povstalce rozprášil. Klášter pak vypálili."

Takže proto se o nich nemluví. Zrádci. Bohové, nevěřila bych, že je něco takového možné.

„Kdy to bylo?"

Akhí přemýšlela. „Šest let? Možná sedm."

Zrovna mě jmenovali velekněžkou. Nic víc jí z toho období neutkvělo. Slyšeli jsme alespoň něco? Předchozí ceornský velekněz zmizel za nevyjasněných okolností...

„Zůstalo po nich něco?" zeptala se. Nemohly přece zmizet všechny stopy... Tedy, mohly, ženino mlčení však ukazovalo na opak. Darja chvíli zápolila s koženou šňůrkou uzavírající měšec, pak na stůl vysázela tři zlaté mince. Akhí se náhle mohla přetrhnout, aby jí pomohla.

„Pojďte se mnou," vyzvala ji. „Schovali to nedaleko. Tušili, že se stane něco zlýho, a chtěli zachránit knihy. Nanosili tam většinu klášterní knihovny, těsně předtím, než se začalo bojovat."

Musela se přemáhat, aby tu zatracenou úplatnou ženskou neobjala. Pokud to byla pravda... Darja si nebyla docela jistá, co to znamená. Ale mohlo to být vodítko.

***

Probral se v zasedacím sále městské rady. Na okamžik si myslel, že to všechno byl jen sen, že si trochu zdříml během zasedání – nebylo by to poprvé. Pak si uvědomil, že je něco špatně, a všechny události se mu vrátily.

Seděl stranou od velkého stolu. Postavili mu židli do výklenku před vyhaslý krb, stáhli mu ruce k tělu a připoutali ho k opěradlu. Nohy mu znehybňoval další provaz v děsivě nepohodlné pozici. Cítil, jak mu tuhnou svaly.

Kolem stolu se sešla společnost cizinců. Zahlédl mezi nimi to děvče, které ho zajalo. Doopravdy ale jeho pozornost přitáhly další dvě ženy v jinak mužském shromáždění. První z nich seděla zády k němu, viděl z ní jen tmavý plášť a uzel vlasů prokvetlých stříbrem. Druhá, mnohem mladší, seděla v čele stolu. Její obličej měl krutý, nelidský výraz, a oči barvy krve se ve svitu svic horečně leskly. Sálala z ní aura moci silnější, než Isvyn kdy cítil. Polkl. Tak může být cítit jedině bohyně.

Jako by vycítila jeho pohled, obrátila k němu hlavu. „Podívejme," řekla. „Náš host se probral. Armis, postarej se, aby nevyrušoval, než skončíme."

Dívka vstala a postavila se za jeho záda. Cítil její přítomnost, ale neviděl, co dělá. Zneklidňovalo ho to. Přiměl se odvrátit od ní pozornost a soustředit se na hovor kolem stolu. Chvíli mu trvalo, než rozeznal melodická slova metijštiny.

„Dobrá, takže s tou sebrankou na hranicích se vypořádáme my," říkal zrovna jeden z mužů. „Zaženeme je zpátky do lesa, kam patří. Nechám tu několik lidí, se zbytkem vás pak doženeme."

„Chcete k ruce několik mých?" nabídla muži tmavovláska.

„Ne," přerušila ji ta v čele. „Vaše lidi budu potřebovat vepředu. Musíte zase čistit cestu."

„Stejně bychom je nepotřebovali," dodal muž. „Jejich schopností by tu byla škoda."

„Jak myslíte." Tmavovlasá pokrčila rameny. „Dobrá. Kněží, mágové, příliš citlivé osoby?"

„Každý, kdo by mohl vzdorovat," souhlasila rudooká. „A my se vydáme na pochod podél Alnevy. Pozítří za úsvitu. Teď-"

Pustili se do debaty o zásobování a Isvyn přestal dávat pozor. Zaobíral se hlasem té mladé válečnice, prastarým a ani trochu ženským. Ne bohyně. Bůh.

Knězi. Sedmý ti posílá svůj pozdrav.

Vzpomněl si na své sny. To snad... Mohla to být pravda?

Porada mezitím skončila a muži jeden po druhém opustili místnost. Uvnitř zůstaly jen ty tři ženy. Isvyn upřel zrak na známý barevný vzor na dlažbě, aby se na ně nemusel dívat.

„Co s ním hodláte udělat?" zeptala se tmavovláska metijsky.

„Mluvme jeho jazykem. Nechceme přece být nezdvořilí," řekl bůh.

„Dobrá." Černovlasá přešla do xy. „A odpovíte mi?" Vůbec poprvé se otočila k Isvynovi čelem. Z jejích očí na něj zírala hluboká, bezedná noc. Bohové, ochraňujte mě. K čemu jsem se to připletl?

„Ano," usmála se rudooká, jako by četla jeho myšlenky. „Jsou blízko, všichni. Taky je cítíš, že, knězi?" Přišla blíž, až se tyčila nad Isvynem jako dávná obryně, a náhle ztratila všechnu předstíranou přátelskost. „Kde jsou?"

„Já... já nevím," zakoktal se. „Nechápu..."

„Jejich fyzická těla," upřesnila. „Několik z nich pořád chodí po světě, i v této chvíli. Kde jsou?"

„Nevím, opravdu nevím!" Fornekare, dej mi sílu, modlil se. Naeben, dopřej mi své milosrdenství, Farusi, požehnej mě moudrostí, Taiarel-

„Nedovolávej se mě, smrtelníku," varovala ho starší žena. „A ostatní ti nepomůžou o nic víc než já." I přes její slova se Isvyn cítil silnější. Ať se to stalo cokoliv, bohové byli při něm; na tom jediném záleželo.

„Hlupáku," ušklíbla se rudooká. „Brzy nebudou nic."

„Nepředstírá nevědomost," podotkla Taiarel.

„Ne," souhlasila. „Nevadí. Stojí tví bohové při tobě, knězi? Dobrá. Budeš jejich očima, aby mohli sledovat svou porážku. Armis, odveď ho. Odteď ho máš na starost."

„Neporoučej mým lidem!" ohradila se Taiarel. Rudooká se obrátila a upřela na ni zrak. Setrvaly nehybně snad minutu. Pak konečně Taiarel uhnula pohledem.

Armis uvolnila Isvynova pouta a přiměla ho vstát. Motala se mu hlava a svaly měl ztuhlé, jak s nimi nemohl pohybovat, popostrčení ho ovšem přimělo co nejrychleji vyklopýtat ven ze sálu. Dveře se za nimi s tupým úderem zavřely.

***

Taiarel byla bohyně, ale její uctívání neprobíhalo v chrámech. Modlitba byla přítomna v každé kapce krve prolité v jejím jménu, v každé smrti, kterou způsobil její služebník. Tiché, soukromé bohoslužby.

Armis to nenáviděla. Kdysi měla s paní Seleronu dohodu, ale teď neklekala před ní. Místo ní tu byla Lona, Sedmý bůh. Její nabídka byla mnohem zajímavější.

„Vstaň," vyzvala ji Lona netrpělivě. „Tak co?"

„Chytili jsme ji," odpověděla. „Neutekla daleko. Do Vraního hnízda žádné zprávy nedonese."

Lona se uvolnila. „Dobře."

„Proč mám na krku toho kněze?" zeptala se Armis. „Obskakování starého tlusťocha v dohodě nebylo."

Bůh se usmál. „Trpělivost. Bude nám užitečný, nakonec prospěje i tobě." Vražedkyně se pochybovačně ušklíbla.

„Budeš mi muset věřit."

„Vážně si myslíte, že to vyjde?"

V bohových očích záblesk. „Zapomínáš, s kým mluvíš, dítě stínů."

„Vůbec ne," ujistila ho Armis. „Smím odejít?"

„Jdi," pokynula. „Dávej pozor... na jeho sny. A zavolej mi sem kapitána Rudé stráže."

„Jako by se stalo." Bledá dívka se otočila a rozplynula se ve stínech. Lona se dívala k místu, kde vražedkyně zmizela, a přemítala, zda v hlase toho drzého spratka slyšela stopy ironie.