Doslova přes noc vyrostla na nádvoří hradu šibenice. Celá konstrukce výhružně vrzala ve větru. Konopné oprátky tančily, jako by se nemohly dočkat popravy, která měla proběhnout hned po poledni.

V určenou hodinu se na nádvoří shromáždilo nepočetné obecenstvo – tři desítky vrahů, kteří se nyní nacházeli ve městě. Larren už několik poprav viděl a tahle se nepodobala žádné z nich. Žádný krvelačný dav. Vrahové mlčeli. Sledovali. Odsuzovali.

Ale koho?

Ruce přivedly provinilce. Nedívej se, poručil si Larren a soustředil se jen na šest vězňů. Na smrt kráčeli tiše, smířeně. Myaron byl mezi nimi. Takže je to pravda... Nemohl tomu uvěřit.

Hypnotizoval Myaronovu tvář, snažil se nevnímat známý hlas předčítající rozsudek. Vybrala si to, připomněl si. A je to už dávno. Tak proč to pořád bolí? Možná to patřilo k ceně, kterou zaplatil za ztrátu strachu.

Konečně Theria umlkla. Odsouzení byli postaveni na stoličky a Ruce jim na krk nasadily smyčky. Dokonce i teď zachovávali zrádci důstojnost, ta však nemohla přežít pudový strach, který nastoupil, když ztratili pevnou půdu pod nohama. Zoufale kolem sebe kopali, jako by se snad mohli někde zachytit, tváře jim pomalu modraly, z hrdel se draly přidušené skřeky.

Trvalo dlouho, než ochabli v sevření smrti. Na nádvoří by byl slyšet upuštěný špendlík.

Larren neměl Myarona rád, ale nehledě na to, co udělal, pořád patřil k Seleronu. Nezasloužil si zemřít takhle. Nebyl to jejich způsob, a Larren si uvědomil, že tohle musel být rozkaz Lony. Taiarel by musela dočista zešílet, aby udělala něco takového.

Mimoděk sáhl do vnitřní kapsy kabátu a nahmatal malou lahvičku. Nosil ji stále při sobě už od událostí v Sirrském průsmyku. V poslední době na ni často myslel. Pokud to médium mluvilo pravdu, mohla by vyřešit všechno.

Trpělivost....

Poprava skončila a nádvořím se rozlehl tlumený šepot. Ruce na něj nereagovaly, Larren však v jednom okně zahlédl pohyb. Ačkoliv Taiarel zařídila alespoň to, aby seleronští stáli na nádvoří sami, někdo další popravu pozoroval a všímal si. Můžete svému pánu nahlásit úspěch, pomyslel si vrah.

Reakce na zradu rozdělila Seleron víc, než by to zrada samotná mohla kdy dokázat.

***

Když byl ještě svobodný – dávno, v jiném životě – znal Isvyn rituály. Určovaly běh života v chrámu stejně jako koryta řeky tok vody. Netrvalo mu dlouho, než pochopil, že od té doby se změnilo málo. Život na sebe vzal jinou podobu, ale rituály, stále se opakující, zůstaly. Byla to nejspíš jediná věc, která mu pomáhala držet se zbytků rozumu.

Vzbudil se zalitý potem z noční můry. I to byl jeden z jeho rituálů. Ode dne, kdy naposledy snil o bozích, ho nikdo nehlídal; a tak křičel do noci a pak seděl sám a snažil se odlišit realitu od snu. Někdy se to dařilo, jindy ne.

Jako právě teď.

Snil o krajině popela. Spálená zem byla černá, ale popel se podobal sněhu, vířil kolem něj, dusil ho a dráždil ho ke kašli. Věděl, že je tu sám; nikdo živý nekráčel touto bezútěšnou plání, dokonce i neklidní duchové mrtvých jako by odešli. Zůstala jen prázdnota a ta ho děsila víc než tisíc pronásledovatelů.

Vypadá takhle smrt?

Kdysi věřil v něco jiného, v posmrtný život, který přinese odměnu za skutky za života. Věřil v zemi krásy, kde se všechno ztracené zas navrátí; v ráj, ve splynutí. Bohové, kteří ho slibovali, ho však opustili dávno, a nechali po době jen tuto zem. Možná je to tak správně, pomyslel si. Jak jinak by měla vypadat smrt než jako místo, kde zemřelo všechno?

Jsem tedy mrtvý?

Popel mu vířil pod nohama a zase usedal za něj, takže Isvyn nezanechával žádné stopy. Prázdnota pod nohama i uvnitř. Ano, připadal si mrtvý.

V šeru před sebou spatřil zvedající se obrysy a zamířil k nim. Když přišel blíž, spatřil, že to jsou trosky města. Z většiny budov zbyly jen základy, jen kdesi před ním se tyčily vysoké, neporušené věže. Veden zvědavostí – či snad jejím slabým odrazem, neboť tady jako by na ničem nezáleželo – zamířil k nim.

Vzdálenost v tomto světě nic neznamenala. To, co se zdálo jako kilometry, ušel za několik vteřin a stanul ve stínu chrámu. Dveře byly otevřené, zevnitř se linula rudá záře.

Vstoupil bez zaváhání.

Kdosi tam na něj čekal, uprostřed temnoty. Neviděl tělo, jen cítil jeho přítomnost, stejně jako dříve – kdysi, než ho bohové opustili – dokázal vycítit přítomnost šestice.

„Líbí se ti můj chrám?"

Rozhlédl se. Hlas nevycházel z jednoho místa, zněl odevšad, zároveň si však byl Isvyn jistý, že ho slyší jen ve své hlavě.

„Kdysi byl opuštěn," pokračoval hlas. „Zrazen. Stejně jako ty."

Ano, zrada. Bohové ho opustili, když je potřeboval, opustili ho – proč?

„Báli se tvých vizí. Báli se toho, že bys je mohl odhalit. Jsou slabí. Nikdy neměli vyhrát, mohla za to náhoda..."

Vyhrát...?

„Válku."

Kdysi by se byl vyděsil při pouhé zmínce o těch kacířských příbězích. Ten život byl ale daleko. Ztratil ho, opustil.

„Jsem mrtvý?" vyslovil nahlas svou otázku.

„Téměř. Došel jsi až na samý okraj. Mohu tě ale přivést zpátky, pokud si to budeš přát."

Přál si to? Nevěděl. Ze života zbyl jen stín mihotající se v dálce, prchavější než sen. Měl vůbec kam se vracet?

„Není to pouhý návrat," opravil ho hlas. „Znovuzrození. Všechny staré mosty už jsi za sebou spálil. Teď můžeš jen jít kupředu. Tvé staré tělo ti zůstane, ale duše... duše se promění, a na tom jediném záleží."

Nepřipadal si proměněný.

„Ale jsi. Tvůj duch ušel dalekou cestu."

Udeřila ho vzpomínka. Staré tělo... „Bolest?" pronesl váhavě.

„Jen ta, jakou se sám rozhodneš podstoupit," ujistil ho bůh.

Starý muž pomalu přikývl.

***

„Ty děti představují problém," řekla Taiarel.

Lona přešla k oknu, pozorovala ulice města hluboko pod nimi. Z věže byl působivý výhled, bůh si však scenérie nevšímal. Přemýšlel. Taiarel si v duchu povzdechla, rozčilovalo ji, jak ji přehlíží, a ještě víc to, že s tím nemůže nic dělat. Poslední dobou začínám být netrpělivá, povšimla si. Přičítala to blížícímu se přechodu a té strašlivé nejistotě. Vrásčitýma rukama plnýma stařeckých skvrn sevřela opěradlo židle před sebou.

„Ne," odpověděla Lona konečně. „Budou užitečné. To médium se pasovalo na strážce trhliny, a někoho takového zoufale potřebujeme."

„Selže," namítla Taiarel.

„Pravděpodobně. Ale poskytne nám čas."

„Bude vtažena dovnitř. Nevíme, co zaujme její místo-"

„Tak daleko to nezajde," odmítl bůh. „Do té doby vytvoříme... záplatu."

Taiarel to proti její vůli zaujalo. „K takovému činu by byla třeba..."

„Oběť," dokončila Lona.

„Tvoje."

Lona zavrtěla hlavou. „Jsou velké věci a ty malé. Jednu velkou může nahradit tisíc menších."

„Tisíc?" Taiarel se ušklíbla. „K čemu ta skromnost? Trhlinu nenasytí ani milion smrtelných duší."

„Tisíc bude stačit," trvala Lona na svém. „Tisíc životů položených dobrovolně. Milion myšlenek a modliteb každý den."

„Řád?"

„Ten je příliš cenný. Ne. Je třeba uvolnit současné magické okovy a nasadit nové, z oddanosti."

„To se nemůže podařit. Bylo by to neudržitelné..."

„Současný stav je neudržitelný," opáčil bůh podrážděně. „Nemám sílu ovládat každého smrtelníka odsud až k horám. Musí se opět naučit žít sami. Řád mě toho naučil hodně. Víra zachvátí zem jako požár, vedený a udržovaný mým veleknězem."

Taiarel pochopila a ta myšlenka ji vyděsila. „Tu roli nepřijme."

„Už to udělal," odvětil bůh. „Víš, proč. Sama ses na tom podílela."

Taiarel rozuměla, jen si to nechtěla připustit. Neboť pokud bylo tak snadné zavrhnout staré bohy a přijmout místo nich nového... co v tom zabrání dětem noci, zrazeným, oslabeným, otřeseným? Samotné základy jejího chrámu se otřásaly v základech. Mohl za to on... Věděla to, jenže co s tím mohla dělat? Jen se zuby nehty držet naděje a doufat, že dodrží své slovo.

„Dost otázek," řekla Lona. „Ty děti nechte na pokoji. Je mezi nimi ještě někdo – tví špehové ti to možná zatajili, nebo to vůbec nepostřehli, ale Myška není jediné médium v Ceornu. A rozhodně není tím silnějším."

Jistě. Tak proto to všechno.

Taiarel se dívala a možná poprvé skutečně viděla.

***

Měla spolu s Lyrou a Dakem pátrat v přístavní čtvrti po něčem k jídlu, Zlodějka však starším dětem utekla. Nedávaly si moc práce s jejím hlídáním – nepokládaly ji za zrovna užitečnou. Navíc z ní měly strach a nezáleželo na tom, že se jich bála téměř víc, než ony jí. Bývaly doby, kdy se Zlodějka nebála téměř ničeho, jenže hlasy v hlavě a Myška za zády jí daly ošklivou lekci. V celém městě ji prostupoval pocit ohrožení. Pokusila se odejít, ale nikdy se nedostala za hradby; ulice se jí vždy zamotaly a ona po dlouhém bloudění skončila zpět ve středu města – u uličky Křiku.

Když byla Zlodějka menší, její matka ji koupávala v dřevěné kádi. Poté, co uznala Rinne za dostatečně čistou, vytáhla ze dna špunt a voda se roztočila, vtahována do díry. Přesně tak na ni Ceorn působil; jako veliký vír vtahující všechno dovnitř. Zvláštní bylo, že na ostatní děti to nepůsobilo.

Zlodějka věděla, že není jako ostatní; jen pořád přesně nedokázala přijít na to, proč.

Chvíli se potulovala po nábřeží mezi tichými moly, nohy ji však nakonec neodvratně zanesly zpět k uličce Křiku. Nahlédla dovnitř, aby se ujistila, že tu není Myška, která zde poslední dobou často sedávala. Nikoho neviděla a i instinkt jí napovídal, že je ti bezpečno, a tak vstoupila do stínu a přešla po dlažebních kostkách asi do dvou třetin délky uličky. Tam se posadila hned vedle stěží patrných skvrn od dávno zaschlé krve.

Hlasy tu byly ještě jasnější, slyšela je hned za krajem vědomí jako šepot vycházející ze samotné země. Obcházely kolem ní, chtěly se dostat nahoru a málem by se jim to povedlo, kdyby je na poslední chvíli cosi nesrazilo zpět. Tahle je moje, syčel hlas. Moje!

„Ticho!" vykřikla Zlodějka. Hlasy utichly ve vzdálený šum. Konečně se mohla volně nadechnout.

A v tichu zaslechla kroky.

Vlastně je tak docela neslyšela, uvědomila si později. Spíš je... cítila.

„Aha. Doufal jsem, že tě tady najdu."

Zlodějka vzhlédla a spatřila toho vraha, kterého před několika nocemi stopovala. Neodpověděla, nechtěla s ním mluvit. Dobře si pamatovala jeho hrubost.

„Mám pro tebe nabídku," pokračoval. Stále mlčela.

„Dostanu tě pryč z města."

Teprve nyní zaujal její pozornost. „Vážně?"

„Když pro mě něco uděláš."

Chvíli to zvažovala, pak přikývla. „Co?"

„Potřebuju zjistit, co se tu děje. Chci, abys pro mě chvíli špehovala tu vaši vůdkyni." Postřehl její úlek. „Jen několik dalších dní, pak budeš volná. Dřív bych to stejně nezařídil."

Bála se, ale touha uniknout z toho víru byla silnější. „Tak... tak dobrá."

„Výborně," vydechl si a přidřepl vedle ní. „Tak mi zatím řekni všechno, co víš teď – o vás, o tom, co se tu děje."

Vyprávěla mu o Myšce a skupině dětí ulice, která se kolem ní shromáždila; o tom, jak jim pomáhá přežít výměnou za jejich služby, o úkolu, kterému nikdo z nich tak docela nerozuměl, ale který souvisel právě s Křikem. Vylíčila Myščinu zlost, když tu Zlodějku našla, mluvila o krvi, která tu prý byla prolita; o tom, jak zde Myška tráví čím dál víc času, i o podivném víru, který jako by sem všechno stahoval. Vrah ji poslouchal a mračil se čím dál víc.

„Labyrint," zamumlal si pro sebe. „Musí to souviset s ním. Trhlina, kudy se snaží všechno proniknout ven. A navíc se blíží přechod..." Umlkl, příliš ponořený do vlastních myšlenek. Zlodějka také zůstávala zticha. Hlasy jako by se v odpověď na vrahova slova přibližovaly čím dál víc...

„Neměl bys tu být," vyhrkla náhle. „Nikdo by neměl být tady."

„Proč?" zeptal se.

„Vytváříš most..." Umlkla. Náhle sama sobě připadala cizí, jako by ta slova ani nepatřila jí.

Vrah si všiml jejího náhlého zaražení. Hrubě ji popadl za bradu, nadzvedl Zlodějčinu bradu, až se jí díval do očí. Hleděl na ni dlouho a upřeně, jako by něco hledal. Nakonec ji zase pustil.

„Co je to, Zlodějko?" zeptal se. „Co se to v tobě probouzí?"

Neodpověděla. Další chvíle ticha, pak si vrah povzdechla a nechal to být. „Dobrá. Sejdeme se za tři dny tady?"

Zavrtěla hlavou. „Radši v přístavu. Třetí molo na tomhle břehu řeky, naproti krčmě."

„Platí," souhlasil. „Za setmění. Zabal si všechno, co chceš vzít s sebou." Vstal a bez dalšího slova rozloučení se vydal pryč. Zlodějka uviděla, jak sáhl do skryté kapsy a cosi odtamtud vytáhl – snad malou lahvičku.

„Nechoď sem!" zavolala za ním.

Sotva znatelné přikývnutí, vzdalující se kroky. A přesto měla Zlodějka ošklivý pocit, že už je pozdě.

Co se to v tobě probouzí? Kéž by to sama věděla.

***

Salur žil v ubohé malé chatrči v nejhorší části města. Klesl hluboko, pomyslela si Darja, když vcházela dovnitř. Nechystala se však si stěžovat; bylo to útočiště a alespoň ne příliš daleko od místa, kde ji věznili. Šla sama, nehodlala přiznat slabost a nechat se podepřít, dobře však věděla, že delší vzdálenost by urazit nedokázala.

„Čaj?" nabídl jí stařec poté, co se usadila na tvrdý slamník v rohu. Přikývla, opřela se o stěnu za sebou a sledovala, jak Salur křísí pohasínající oheň a připravuje konvici.

„Býval jste bojovníkem," podotkla. „Než z vás udělali kronikáře."

Nahrbil se. „Ta cesta se mi uzavřela."

Darja přikývla, znala ten okamžik – ten, kdy se víra střetne s krutou pravdou. „Musel jste si zvolit."

„Jako my všichni." Podal jí velký hrnek s bylinným odvarem, ze kterého se kouřilo. Darja vděčně usrkla a srkla, když si popálila jazyk. „Přiznávám jistou... zvědavost."

„Měla jsem pocit, že umíte číst myšlenky."

„To ani zdaleka," ujistil ji. „Na cestách jsem se něco přiučil. Občas vidím věci... ale ta schopnost je značně nespolehlivá."

„Tak to jste měl tehdy při našem příjezdu šťastný den."

„I tak se to dá říct."

Odložila hrnek na stranu. „Něco jste mi chtěl říct. O hradu. Proč se tam nemám vracet?"

„Došlo k pokusu o vraždu krále," vysvětlil. „A to není domněnka, rozhlásili to všude. Ti dva, se kterými jsi sem přijela, byli zatčeni."

„Cože?" Nechtělo se jí věřit vlastním uším. Takže jste měl pravdu, přece jenom, pomyslela si, ale nahlas to neřekla.

„Nejspíš budou odsouzeni a popraveni," řekl kronikář. „Budou tě hledat. Můžu ti pomoct dostat se z města."

„Ne," odmítla ho.

„Čekat je bláznovství. Později to půjde mnohem hůř."

„Nechápete to, že ne?" Hlava se jí zdála lehká a jazyk se jí trochu pletl, ale bolest ustupovala a ona se cítila plná energie. „Nemůžu je tam nechat. Dlužím jim to, víte? Oni to neudělali, znám je. Jsou to moji přátelé."

Prohlížel si ji s povytaženým obočím. „Doopravdy jsi bývala velekněžka Řádu?"

Zarazila se. „Od té doby... se toho dost změnilo. Jak jste říkal – všichni jsme si museli vybrat." Odmlčela se. „Pokusím se je dostat ven s vámi nebo bez vás. Pomozte mi... ještě jednou."

Pomalu, váhavě přikývl. „Bohové vědí, že potřebujeme každého, kdo bude bojovat," zabručel. „Dobrá. Možná bych o něčem věděl, ale musíme počkat alespoň do zítra..."

***

Dveře narazily do malého zvonku zavěšeného za vchodem obuvníkova krámku, zvonek ale nevydal žádný zvuk. Salur dveře zavřel a Darja pomalu propustila srdce zvonku ze svého sevření, dávajíce pozor, aby se ani teď nepohnulo. Byla to jemná práce, náročná na soustředění a ovládání, a vyčerpávala ji, přestože předtím celý den sbírala síly, zatímco jim Salur připravoval půdu pod nohama. Obuvník i jeho rodina nyní spali tvrdým spánkem a hned tak se neprobudí. Přesto se snažili dělat co nejmenší hluk.

Darja přešla krámkem za Salurem, který pomocí několika šperháků odemykal dveře k obytné části domu. Zámek povolil a oba vetřelci se vydali po schodech nahoru, širokým obloukem se vyhnuli dveřím velké ložnice a zamířili do malé komory hned vedle. Salur ukázal na skříň u zadní stěny. Chvíli jim trvalo, než se jim podařilo odsunout ji na stranu.

Za ní byla jen holá zeď.

Salur se zamračil. „Nemělo to být zazděné," zamumlal. „Hm. Zkusíme tohle." Vytáhl odkudsi malý váček s tmavým práškem.

„Zbláznil jste se?" zasyčela Darja. „Spí hned vedle. Ať jste jim dal cokoliv, tohle je probudí!"

„Tak zařiď, aby nic neslyšeli," odtušil, skloněný nad zdí, do které vrtal díru. Levná omítka se drolila snadno a cihly pod ní nebyly o mnoho pevnější. Salur se potěšeně usmál a nasypal do dírky trochu prášku. „Máš na to asi deset vteřin."

„Zatracená práce!"

Pokojem se rozletěly kousky cihel. Darja se otočila včas, několik větších úlomků se jí zarylo do zad, ale nenapáchaly větší škody. Neozvalo se nic hlasitějšího než šepot.

Po chvíli se prach usadil a ona na místě zdi spatřila průchod do temnoty. Salur se jako stín zvedl od země před ní, setřásl ze sebe prach, čímž ho jen znova rozvířil. Rozkašlala se, když jí prach vnikl do nosu i úst, a klopýtala za ním do chodby.

Nepropustná temnota uvnitř byla hustá jako sirup. Zbytek chodby, která dříve vedla přes celé město a poskytovala šlechtě přístup do chrámu Šesti, aniž by museli vyjít na ulici, byl zazděný celá desetiletí a za tu dobu sem ani jednou neproniklo sluneční světlo. Když se Darja natáhla, mohla se dotknout obou stěn chodby zároveň.

Prošla jsem jeskyněmi pod Revalirami, připomněla si. Tohle sotva může být horší.

Klopýtala za Salurem, kterému tma zřejmě problém nedělala. Nedokázala odhadnout, kolik času uplynulo, než se stařec zastavil. Téměř ho neviděla a málem do něj vrazila. Na rtech ucítila jeho vrásčitý prst. Další zeď, pochopila. Takže byli v hradu. Raději rovnou o několik kroků poodstoupila a přikrčila se k zemi, zatímco Salur připravoval další nálož. Pak se soustředila na zaklínadla. Tentokrát se jí podařilo i zpomalit prach a úlomky a stáhnout je zpět do chodby. Ve světle linoucím se dovnitř z hradu jí Salur uznale pokývl.

„Nevydržím tohle dlouho," šeptla.

„To nebude třeba." Salur vyklouzl otvorem ven. „Ale tohle by chtělo zakrýt, než tvoje přátele odvedeme." Za otvorem byla další holá chodba, přestože tentokrát osvětlená, a vedla kamsi do nitra hradu. V dohledu nic, co by mohlo otvor zakrýt. Darja zaváhala.

„Na dálku to nezvládnu. Musela bych tu zůstat, pak... možná."

Přikývl a vyrazil hlouběji do útrob hradu. Darja se posadila do tajné chodby, hned za otvor. Stejně jako předchozího dne se jí kouzla zdála neobyčejně blízko. Zneklidňovalo ji to. Tušila, že je to tím medailonem; dodával jí sílu, ale zároveň zrychloval přechod mezi pohotovostí a naprostým vyčerpáním a znemožňoval jí dobře odhadnout hranice svých sil.

Sáhla po magii a rozechvělýma rukama začala splétat síť iluze. Nebude příliš dobrá, ale pro oklamání náhodných kolemjdoucích v přítmí by měla stačit. Zavřela oči, soustředila se jen na proudy sil a doufala, že si Salur pospíší.

***

V celách strávili celou noc i další den, alespoň nakolik to Gil dokázal odhadnout. Nebyla tu žádná okna, a tak mohl čas měřit jen podle pravidelných obchůzek strážných. Nejhorší ze všeho byla ta nejistota. Jak dlouho to ještě bude trvat? Co s nimi udělají? Dopřejí jim alespoň řádný soud? A kam se, u všech bohů, poděla Darja? Toužil s někým mluvit, ale Calymir ve vedlejší cele – soudě podle pravidelného oddechování – usnul a nikdo jiný tu nebyl. Zůstala jen samota a ticho.

Ani si neuvědomil, že také upadl do snění, dokud neotevřel oči. Bylo tu však pramálo světla, které by mu mohlo ukázat ten rozdíl. Čekal, zda se jeho oči alespoň trochu nepřizpůsobí, když uslyšel zaškrábání, pak cvaknutí. Gil vyskočil na nohy.

Dveře se otevřely. Za nimi kdosi stál, sotva zřetelnější než stín; Gil i přes veškeré úsilí rozeznal jen tmavý plášť s kapucí. Udělal krok ke dveří, napůl čekal, že mu v tom cizinec zabrání, ten však jen uhnul z cesty.

„Kde je ten druhý?" zeptal se polohlasem.

„Hned naproti," odpověděl Gil. Usoudil, že na kladení otázek není vhodný čas. Vetřelec se sklonil nad zámkem a o chvíli později se otevřela i Calymirova cela. Adsen podezřívavě vykoukl ven.

„Kdo-" začal, ale Gil ho umlčel.

„Kněžka na vás čeká," řekl cizinec. „Pospěšte si, každou chvíli tudy půjde stráž."

„Naše zbraně-"

„Na to není čas!" odsekl cizinec. „Můžete sebrat zbraně strážným, jestli nějaké potkáme."

Zamířili za cizincem ven ze žaláře. Gilovi se zdálo, že jeho kroky musí být slyšet po celém hradě, a záviděl Calymirovi přirozenou adsenskou lehkost pohybu. I jejich průvodce šel téměř neslyšně.

Vedl je k západnímu křídlu hradu. Cestou nikoho nepotkali a Gil už začínal mít naději, že bojové schopnosti muže nebudou muset zkoušet, když tu se náhle Calymir zarazil.

„Stůjte," šeptl. „Někoho slyším."

Gil se zaposlouchal. Skutečně zaslechl hlasy, přicházely zepředu a zleva a s každým okamžikem sílily.

„Sem," zasyčel jejich průvodce a vtáhl je o kus zpátky do výklenku okna zakrytého těžkým závěsem. Tři se tam vmáčkli jen stěží. Calymir na kraji zatáhl závěs až ke kraji okna. „Tiše." Nikdo z nich se nehýbal. Za okamžik už dokázali rozeznat slova.

„Nelíbí se mi to, lorde," říkala Elrione Deiatar.

„Není se čeho bát, paní." To byl Bautyr. Calymir sevřel ruce v pěst, stejně jako Gil měl sto chutí si s ním srovnat účty. „Teď už nezbývá nikdo, kdo by nás mohl ohrozit. A na rozdíl od Jeho Výsosti jsem já nakloněn, řekněme... uvolněnějším dohodám, co se Věžového Města a jeho postavení týče."

Mlčení. Kroky přešly kolem nich a začaly se pomalu vzdalovat.

„Výborně," zaslechl Gil ještě lordův hlas. „Teď k otázce-" Kdesi za rohem zapadly dveře a hlasy náhle umlkly. Cizinec vyhlédl zpoza závěsu.

„Jdeme," vyzval je.

Za rohem zachytila čtveřice strážných, kteří zůstali stát přede dveřmi, podezřelé zvuky. Odhrnutí závěsu, šepot, téměř neslyšné kroky.

Pohlédli na sebe. Zamračili se.

Vydali se za zvukem.

***

Čekání se Darje zdálo nekonečné. Tma jako by ji svírala a dusila, kněžka se ale neodvážila žádného kouzla, kterým by si mohla posvítit. Nejen že by jí to vysávalo síly, navíc by to mnohonásobně ztížilo udržení iluze. A tak nehybně seděla v naprosté temnotě, snažila se pravidelně dýchat a veškerou pozornost soustředila na udržení kouzla.

Kde jen můžou vězet takovou dobu? divila se. Věděla, že o mnoho déle to nevydrží. Pokud si nepospíší-

Do zdi kdosi vrazil a narušil tak kouzlo. Darja ucukla. Iluze se rozplynula, dovnitř proniklo světlo z chodby a v jeho světle Darja spatřila tři známé tváře. Vydechla.

„Trvalo vám to," řekla.

„Měli jsme cestou nějaké nepříjemnosti," vysvětlil Salur a protáhl se dovnitř do chodby. Kněžka vstala a uhnula ke straně.

„Máme problém?"

„Neřekl bych," odpověděl Gil, z hlasu mu zněl respekt, když se podíval na starce. „Ale někdo mohl slyšet boj."

„Tak to bychom si měli pospíšit."

Rychle klopýtali tajnou chodbou, vyšli do domku a vyklouzli ven na ulici. Tou dobou už si jejich zmizení někdo v hradu jistě všiml, ale měli slušný náskok, a tak se ztratili v chudinských čtvrtích Toeru dřív, než je mohli pronásledovatelé vůbec zahlédnout.

Salur je na zbytek noci zavedl do svého domu. „Ráno musíte pryč z města," řekl jim. „Nechtěl bych vás tu skrývat, ani kdybych mohl. Zatím si zkuste odpočinout. Pak zmizel kamsi dozadu a je zanechal v hlavní místnosti.

Chvíli jim trvalo, než si navzájem zodpověděli všechny otázky. Nakonec jim však zůstala jen jedna jediná – kam půjdou dál.

„Chci se vrátit," oznámil Calymir. „Byl jsem pryč příliš dlouho. Musím opět najít svoji rodinu."

Zavládlo ticho. Vyhlídka na loučení byla po takové době Gilovi nepříjemná. Možná se nakonec rozdělíme všichni, napadlo ho, a ač by to byl nikdy neřekl, bylo mu při té myšlence těžko.

„Půjdeme s tebou," navrhl. „Pomůžeme ti. Nebo snad víš, kde přesně je hledat?"

Adsen zavrtěl hlavou.

Darja přikývla. „Dobrá," souhlasila. „Myslím, že ti to dlužíme." A tak bylo rozhodnuto.