Král na jejich počest uspořádal hostinu, což Gila s Darjou postavilo před náročný úkol, a sice přesvědčit Calymira, že odmítnout pozvání by bylo neobyčejně hrubé. Když konečně souhlasil, že půjde, byl ještě odtažitější a málomluvnější než obvykle. S tím už se nedalo nic dělat; možná však nebylo od věci mít v suitě tichého, na první pohled nebezpečného bojovníka. Dají si na Calymira pozor – tedy pokud se mu rovnou nerozhodnou otrávit pití.

Tohle hnízdo je plné hadů.

Ať ale byli, jací chtěli, jídlo vařili výborné. Dlouhý stůl v hodovní síni se pod záplavou mís a talířů téměř prohýbal a v jasném světle znásobeném mnoha zrcadly se třpytily broušené karafy s vybranými nápoji. Všechno se zdálo příliš naleštěné, příliš krásné, než aby to mohlo být skutečné.

Kolem stolu seděli všichni šlechtici a významní lidé, kteří se v Toeru momentálně nacházeli. Všichni byli Gilovi představeni stejně jako on jim a později, když se všichni najedli k prasknutí a přesunuli se do tanečního sálu, za ním mnozí chodili, aby se s ním sami seznámili. Gil si vybavoval jejich jména, zabředal do víru lehké konverzace a mezi všemi nepodstatnými slovy se snažil každého z nich odhadnout a zařadit do pomyslné pyramidy moci. Bolestně si uvědomoval, že je v tomto světě nováčkem, zároveň si však nemohl pomoct a nacházel v celé téhle hře podivné potěšení. Jablko nejspíš opravdu nepadá daleko od stromu.

V krátké přestávce mezi jednotlivými rozhovory se rozhlédl po sále. Většina příslušníků dvora postávala u úzkých stolů podél stěn. Na tanečním parketu uprostřed se několik dvojic pohupovalo do rytmu tiché hudby, která se linula odkudsi z balkónu nad jejich hlavami. Gil se pousmál, když mezi nimi spatřil Darju a Calymira. Kněžka Adsena nejspíš přesvědčila, že takhle je nikdo nebude otravovat. Usrkl vína ze sklenice ve své ruce.

„Můj pane. Chutná vám?"

Gil se otočil a spatřil za sebou mladou šatu v honosných šatech bledě modré barvy. Světlé vlasy jí v účesu přidržovala síťka, a když se žena ohlédla, spatřil na síťce drobné lazurity. Nejpodivnější však na ní bylo něco jiného – nemluvila severštinou, jazykem společným všem Třem královstvím, ale metijsky, a to téměř bez přízvuku. Jazyky si byly velmi blízce příbuzné a pokud ovládala jeden, bylo zbytečné učit se druhý. Usmála se, když viděla, jak si ji Gil prohlíží, a ten si rychle vzpomněl na slušné vychování.

„Má paní," oplatil jí pozdrav s úklonou hlavy. „Myslím, že jsem vás tu ještě neviděl."

„Přišla jsem teprve před chvílí," vysvětlila. „Mé jednání s mistrem pokladním se bohužel poněkud protáhlo a znemožnilo mi zúčastnit se večeře. Věřím, že jste si všichni pochutnali i za mě."

„To nepochybně," přisvědčil. „Kuchaři Jeho Veličenstva jsou neobyčejně schopní."

„Ale, nač ty formality?" mávla rukou. „Tady jste mezi přáteli. Král Reiton na titulech nelpí tak, jako se to možná dělá v Metiji."

„Jak mám vědět, zda jsem mezi přáteli, když ani nevím, s kým mluvím?" zeptal se. Na tváři mu pohrával úsměv, jako by se bavili o počasí, pod ním se však skrývaly trny a žena si toho nemohla nevšimnout.

„Zapomněla jsem se představit? Odpusťte mi, prosím. Byl to dlouhý den a já jsem občas trestuhodně roztržitá. Elarione Deiatar. Jsem u dvora jako mluvčí Univerzity ve Věžovém Městě. Je mi potěšením se s vámi setkat, pane." I ona se usmívala, nepřestávala však Gila ani na okamžik propichovat upřeným pohledem znepokojivě bystrých očí. „Hrál jste někdy šachy, můj pane?"

„Učili mě to," připustil. „Už je to ale dlouho."

„Ve Třech královstvích je ta hra velmi populární. Pošlu někdy svého bratra, aby si s vámi zahrál. Je v nich opravdu velmi dobrý, porazil půlku místní šlechty. Zahrála bych si s vámi sama, mé povinnosti jsou však příliš časově náročné." Povzdechla si a mávla na sluhu, aby jí dolil. Pak sklenku pozvedla. „Na vaše zdraví, pane."

Gil kývl na sloužícího, aby nalil i jemu, a usrkl. Víno bylo sladké a opojně silné.

„Neodpověděl jste na mou otázku," podotkla Elarione. „Chutná vám? Pochází z Edaioru, jejich vinice jsou proslulé po celém severu."

„Je vynikající," souhlasil. „Přesto já sám dávám přednost spíše suchým vínům."

„Ale to se dá snadno napravit!" zvolala a zpoza ní se vynořil jiný sluha s karafou v ruce. Sama vyměnila sklenici v Gilově ruce za jinou a nechala sluhu, aby ji naplnil po okraj. „Pijte do sytosti, můj pane. Támhle bohužel vidím hlavního knihovníka, se kterým si potřebuji promluvit. Doufám, že se brzy opět uvidíme."

A byla pryč, stejně rychle, jako se předtím objevila. Gil víno napřed chvíli podezřívavě pozoroval, než z něj usrkl. Nechutnalo nijak zvláštně, a tak sklenici pomalu vypil. Pak ještě nějakou dobu stál, točil v prstech s téměř prázdnou sklenicí, sledoval, jak se posledních pár kapek přelévá po dně, a přemýšlel.

***

Té noci spala Darja neobyčejně špatně. Přejedla se a jídlo spláchla příliš velkým množstvím vína, takže jen čaj, který si uvařila ze svých posledních bylin, jí zabránil vyzvrátit všechno hned po večeři. Hlava ji ale bolela stejně jako břicho. Dlouho se jen převalovala na posteli a pálícíma očima zírala do tmy. Pochybovala; snad každé rozhodnutí, které udělala od Lonina odchodu z kláštera, se zdálo být špatné, a ona je musela zas a znova převalovat v hlavě a rozebírat je ze všech úhlů. Než si pro ni spánek konečně přišel, zvon na věži kdesi ve městě se ozval třikrát.

Snila o krvi a smrti. Viděla zástupy vojáků, kteří se neúnavně vlekli krajinou, hořící město a louži čerstvé krve rozlévající se po podlaze. Byla tam také brána. Za ní se převalovaly nezřetelné stíny, tápaly mlhou... Blížily se. Chtěla je zastavit, jenže nevěděla jak.

Je to jen špička ledovce...

Probrala se natolik, aby si mohla uvědomit, že se převalila, než se nad ní moře spánku opět zavřelo. Voda byla rudá a v ústech zanechávala železitou pachuť.

Síní se rozlehl třesk mečů. Chtěla se ohlédnout, ale nemohla. Její tělo bylo těžké a víčka se zavírala, ať se tomu snažila zabránit sebevíc. Ležela někde na zemi, ve stínu sloupu. Všechny nervy v jejím ochablém těle vibrovaly přítomností magie. Doléhal k ní smích, který jí připomínal její bezmoc.

Byla uzavřená v maličkém vězení. Okrouhlé, hladké stěny se tlačily na každý kousek její kůže a vlévaly jí do žil ledový chlad. Na okamžik se přes vězení přehodily závěsy a ohrály je, jenže vzápětí zase zmizely a nechaly ji o samotě. Ospalost ji konečně přemohla a ona se propadla ještě hlouběji...

Tichá tma ji obalila a odřízla od křiku i bolesti. Někdo – něco? – k ní promlouvalo.

Dluh musí být splacen, kněžko. Uzavřeli jsme dohodu...

Co když to nedokážu? řekla. Co když mi v tom někdo zabrání?

Tlumený, vzdálený smích. Nemusíš se bát. Labyrint si hlídá, co je jeho...

A pak sen pominul. Darja byla vzhůru, lapala po dechu, jako by skutečně plavala v hlubině; snažila se odlišit sen od reality a vzpomenout si. Strach ji svíral jako železná kazajka a levá ruka ji bolestivě pálila, jako by si ji o kamennou zeď odřela teprve včera.

Labyrint si hlídá, co je jeho...

***

Už z dálky viděli záři, která se odrážela od tmavých mraků zakrývajících noční oblohu. Vypadalo to jako světla některého z velkých jižních měst nebo snad lesní požár. Když se jejich koně vyplahočili na kopec a přehoupli se přes poslední hřeben, výhled se jim konečně otevřel a oni spatřili zdroj záře.

Vojsko tábořilo na rozlehlé pláni. Mezi řadami stanů hořelo velké množství ohňů – i když ten výraz jejich počet ani zdaleka nevystihoval. Larren jen zíral., a přestože žádný ze svých pocitů nedal znát na tváři, užasle přemítal, kde u všech bohů dokázala Lona tak rychle sebrat takovou armádu.

Tehdy se poprvé za posledních deset let začal bát.

Sjeli z cesty a vjeli do tábora, aniž by si jich někdo všiml. Zastaveni byli teprve před samým srdcem tábora, vyhrazeném pro důstojníky a velitelství, a tady stačilo jen ukázat seleronská tetování na zápěstích, aby byli puštěni dál.

„Vaši lidé jsou támhle," nasměroval je strážný k velkému stanu o kus dál.

„Vím," kývl Myaron. Dál si strážného nevšímal, sesedl a vedl koně ke stanu. Před vchodem, prakticky u nohou další dvojice bojovníků, si hrála skupina dětí. Kde se tady vzaly, bylo pro Larrena záhadou. Když spatřily příchozí, rychle vstaly a postavily se do ukázkového pozoru, dívaly se ale k zemi. Bylo jich pět a Larren si všiml, že holé paže několika z nich hyzdí šrámy a modřiny.

„Máme se postarat o vaše koně, sire?" oslovil nejstarší z nich, možná desetiletý, Myarona. Ten kývl a podal chlapci uzdu. Z řady vystoupily další dvě děti a převzaly unavená zvířata i od zbylých vrahů. Když se Myaron nedíval, hodil Larren dětem drobnou minci. Pak vešel za svým velitelem a Armis do stanu.

Podlouhlý prostor byl tmavý, osvětlený jen svíčkami na oválném stole a dvěma pochodněmi hořícími u zadní stěny. Kolem stolu sedělo deset lidí; devět členů Rady, mezi nimi zůstávalo prázdné místo, a u vzdálenější strany stolu mezi pochodněmi sama Taiarel, tichá a vznešená. Sídlila nyní v těle čtyřicet let staré ženy, jejíž vlasy však již zešedivěly a obličej zbrázdily předčasné vrásky. To tělo patřilo Taiarel mnoho let a již se na něm podepisoval zničující vliv magie.

„Máte zpoždění, Myarone," řekl Hyonte.

„Jsem si toho vědom," odvětil velitel.

„Posaďte se," vyzvala ho Taiarel. „Larrene, Armis, zůstaňte, prosím. Rada je již téměř u konce." Obrátila se k Myaronovi, který usedl na volnou stoličku. „Váš úkol byl úspěšný?"

„Vyskytlo se několik potíží, ale cíle jsme dosáhli."

„Dobře. O té druhé záležitosti si promluvíme později. Takže druhá karavana dorazila?" obrátila se k muži po své levici.

„Na hranicích s Císařstvím měli problémy – císař se o nás nějak dozvěděl a burcuje vojsko," odpověděl muž.

„Bez podpory čarodějů nezaútočí," podotkl někdo jiný. „Císař je zbabělá krysa, sám si na nás netroufne."

„Kdyby ano, byl by to Lonin problém, ne náš," řekla Taiarel. „Co spojky v hlavním městě?"

„Poslední hlášení přišlo před týdnem. Nic nenasvědčuje možnosti odhalení."

Taiarel kývla. „Výtečně. V tom případě, pokud některý z vás ještě něco nemá, je naše porada u konce." Okamžik vyčkávala, pak, když nikdo nepromluvil, vstala a ostatní následovali jejího příkladu. Larren ustoupil ke stěně stanu, zatímco nejvyšší vůdci Seleronu tiše vycházeli ven. Myaron a Armis zůstali, stejně jako Taiarel a čtyři Ruce, osobní strážci skrývající se v koutech. Larren si dával pozor, aby se na ně nepodíval. Někdy to bylo těžké, ale zvyk pomáhal.

„Počkej v mém stanu," vyzvala Taiarel Myarona. Ten se prkenně uklonil. „Jak si má paní přeje." Pak stan opustil stejně jako ostatní. Taiarel se obrátila k Armis. Proběhla mezi nimi tichá dohoda. Po chvíli se dívka taktéž uklonila a ustoupila ke straně, kde sklonila hlavu a vyčkávala. Vzápětí se sama stala součástí stínů; když se tam Larren podíval podruhé, už ji nespatřil.

Taiarel se opět posadila na jedno z míst uvolněných členy Rady. Její staré tělo náhle vypadalo ještě unaveněji, Larren však dávno věděl, že se tím nesmí nechat zmást.

„Obdržela jsem stížnost od cechu obchodníků," řekla nakonec. „Zdá se, že jeden z jejich nejvýznamnějších členů byl před několika dny zabit. Přikládají vinu nám a samozřejmě žádají okamžitou kompenzaci." Ušklíbla se. „Také poměrně nezakrytě vyhrožují."

„Nemají žádný důkaz," řekl Larren. Taiarel mlčela, čekala. V duchu si povzdechl. „Postaral jsem se, aby to tak bylo."

„To ano," souhlasila. „I pouhé nařčení však Seleron poškozuje. Rovnováha, která nám umožňuje existovat, je neobyčejně křehká. Za tohle porušení pravidel bych tě měla okamžitě zabít."

„Jenže to neuděláte."

„Jsi pro nás příliš cenný a k naší smůle si toho jsi až příliš dobře vědom," souhlasila. „Potřebuji lidi jako ty, s léty výcviku a zkušeností... A hlavně ty, kteří se nebojí." Odmlčela si. „Ale dávej si pozor. Labyrint ví, že nechci a nebudu stejná jako ten bastard, který posedl to děvče, ale ještě jedno zakopnutí a dopřeji ti čest stát se mou Rukou, ať o to stojíš nebo ne." Její oči se do něj zavrtávaly jako dva nebozezy. „Dávej si pozor, Larrene ar Teirile. Teď jdi." Larren se naposled uklonil.

Než vyklouzl ven ze stanu, nedokázal si pomoct a podíval se. Jen na okamžik, ale stačilo to; a ke své smůle se trefil hned napoprvé. Taiareliny ruce se neskrývaly ve stínech jako to hádě Armis.

Theria ho neviděla. Její oči zaslepovala nejhlubší čerň bezměsíčné noci, dávno nezbylo nic, co by bylo její. Zamrkal o odvrátil zrak. Tiše se proklínal za svou hloupost. Věděl přece, co uvidí, lépe než kdokoliv jiný.

Vždyť to byla jediná věc, kterou posledních deset let vídal v nočních můrách.

***

Snídani jim služebné přinesly do jejich komnat sestávajících z několika pohodlných ložnic a salonku, který je všechny propojoval. Pojedli právě tam, vyhaslý krb hned za zády. Ani jeden z nich neměl příliš dobrou náladu. Darja byla po včerejší hostině unavená a Calymir vypadal, že má zkrátka všeho po krk. Vyhlídka na další pobyt v hradu s jeho tlustými kamennými zdmi, mezi spoustou lidí, se mu příčila.

Po jídle se rychle ukázalo, že tu vlastně nemají co na práci. Nikdo jim nezakázal pohybovat se po hradě, nikomu z nich se však příliš nechtělo opouštět útulné bezpečí komnat. Povídat si neměli o čem, a tak nakonec skončili prostým posedáváním a zíráním do prázdna. Calymir se díval z okna, zatímco Darja si s pramalým zaujetím prohlížela gobelín s motivy bitvy u Šerých brodů. Gil se uvelebil v pohodlném křesle a zavřel oči.

Nestihli však tímto nicneděláním zabít víc než hodinu, když se ozvalo zaklepání, které vytrhlo Gila z dřímoty. Otevřel oči a když se nikdo jiný neměl k činu, zavolal: „Dále!"

Do místnosti vstoupil asi čtrnáctiletý chlapec. Husté prstýnky medově zbarvených vlasů obklopovaly jeho hlavu jako svatozář a spolu s módním, ale střízlivým oděvem dotvářely auru hojnosti a elegance, kterou kolem sebe šířil. Chlapec se usmál, vysekl dokonalou poklonu – uctivou, ale nikoliv podlézavou. Teprve když se narovnal a krátký pláštík mu sjel ke straně, povšiml si Gil, že v podpaží svírá hranatý balíček.

„Jmenuji se Tioner, Vaše Milosti," představil se. „Bratr lady Elarione. Požádala mě, abych vás navštívil a naučil vás šachové hře, pokud si to budete přát."

Ano, to říkala, vzpomněl si Gil. Nečekal ovšem, že to doopravdy udělá.

„Těší mě, lorde Tionere," řekl. „Bude mi potěšením si s vámi zahrát." Vstal a přesunul se ke stolu. Neměl na šachy ani mocenské hry náladu, jenže všechno bylo lepší než tu sedět a nudit se.

Nálada, pomyslel si vzápětí posměšně. Nemůžu to odmítnout. Tohle je jako bažina. Jediné šlápnutí vedle a jsme vyřízení.

„Nejsem žádný lord, Vaše Milosti," namítl Tioner, zatímco se usazoval naproti Gilovi. Ten pokrčil rameny.

„Jak chcete. A neříkejte mi Vaše Milosti, můj pane bohatě stačí." Gil zvuku toho titulu stále nemohl přivyknout. Chlapec kývl.

Ukázalo se, že balíček, který Tioner přinesl, skrývá nádhernou šachovou soupravu. Krabice na figurky byla zdobená malbami s motivem Deeronských válek – přestože skončily již před třemi sty lety, byly zde, jak se zdálo, stále všudypřítomné. Samotné figurky byly vyřezány ze slonoviny s ohromující zručností a citem pro detail. Gil mohl dokonce rozeznat prsten na ruce černé královny.

„To je nádherná souprava," poznamenal. Tioner se usmál, ale neodpověděl. Dokončil rozestavení figurek a pokynul Gilovi.

„Bílá začíná, pane. Jestli znáte pravidla?"

„Poměrně dobře." Pravidla znal, nikdy se ale hře příliš nevěnoval a jemné techniky mu unikaly. Na začátku snad nemůže jít o tolik, usoudil; náhodně vybral jednoho z pěšců a posunul ho o dvě pole dopředu.

Tioner také táhl pěšcem. Na někoho tak mladého velmi dobře ovládal svůj výraz. Gila napadlo, do jaké hry to spadl a jakou roli v ní Tioner hraje.

***

„Mat."

Gil se zamračil. Prohru tušil už nějakou dobu a rozhodně ho netěšila. „Vaše schopnosti jsou obdivuhodné," řekl.

Tioner pokrčil rameny. „Je od vás milé, že to říkáte, ale tohle nebyla příliš náročná partie, můj pane."

„To věřím."

„Musím teď jít, jestli dovolíte." Tioner vstal. „Rád přijdu znovu, pokud se chcete učit. Třeba zítra ve stejnou hodinu?"

„Bude mi potěšením." Gil odcházejícímu pokynul na pozdrav, pak mu zrak padl zpět na stůl. „Tionere?" zavolal za ním. „Vaše souprava."

„Patří mé sestře," odpověděl chlapec. „Přála si, abyste si ji ponechal jako dar."

Gil se zarazil. „To je... neobyčejně laskavé." A podezřelé. „Vyřiďte jí prosím můj dík."

Tioner kývl, pak se za ním dveře zavřely. Darja vzhlédla a ulehčeně si vydechla. „Konečně," zamumlala, načež se v křesle rozvalila způsobem pro dámu zcela nevhodným. Gil zavrtěl hlavou a vrátil se k sadě, místo aby figurky uklidil, znova je však rozestavil.

Ten den stejně neměli co dělat, a tak Gil střídavě nutil Darju a Calymira, aby s ním hráli. Takto se zabavili až do pozdního odpoledne, kdy se objevilo páže se vzkazem.

„Král vás přijme ve své pracovně," oznámilo. Všichni tři vstali.

„Jenom Jeho Milost," dodal chlapec, když si všiml zbylých dvou. Vyměnili si pohledy, pak Gil přikývl. Darja s Calymirem se znova posadili. Gil následoval páže ven z komnat. V žilách mu pulzovalo napětí.

Tak brzo. Může to vůbec znamenat něco dobrého?

***

Polní lůžko bylo nesrovnatelně pohodlnější než zem, na které si stlal posledních několik nocí, spánek se však Larrenovi stále vyhýbal. Ležel a pozoroval temnotu, nehybný; nikdy nepatřil k lidem, kteří se přespříliš vrtí. Temnota mu pohled oplácela.

Hrát podle pravidel – nebo se stát Rukou, bezvýhradně oddanou, bez špetky vlastního vědomí. Osud skoro stejně mizerný jako smrt.

Temnota se přikradla blíž a sevřela mu víčka. Ponořen do chmurných myšlenek Larren konečně upadl do neklidného polospánku, který mu žádný odpočinek nepřinesl.

Procitl náhle, když si uvědomil přítomnost někoho cizího. Nepatrně pootevřel oči, jinak však změnu stavu najevo nedal; jeho dech byl stále hluboký a pravidelný a poctivé srdce ani na okamžik nevypadlo z pravidelného rytmu. Nebylo mu to ale nic platné.

„Já vím ty jsi vzhůru."

Obrátil se na záda. Armis stála nad ním a shlížela na něj z výšky. Dal si ruce za hlavu a s těžce předstíraným úsměvem se na ni díval. To je tedy dáreček.

„Copak, nemůžeš spát?" zeptal se. „Mně se to bohužel právě povedlo, ale nedá se nic dělat. Tak co tě trápí?"

I přes poloprůhledný stínový plášť viděl, jak Armis zaskřípala zuby. Dolehlo k němu několik slov v její podivné chrčivé mateřštině, které nikdo kromě ní a možná Taiarel nerozuměl. Pak přešla zpět do metijštiny.

„Hlupáku. Bojíš se, i když předstíráš, že to tak není." Vyslovovala pomalu a pečlivě, jako by si chtěla být jistá, že jí porozumí.

„Víš, předpokládá se, že přesně to já nedělám. Čeho bych se tak měl bát, hm?" Ironie se bohužel v Armisině slovníku nevyskytovala.

„Cítím to z tebe na dálku," řekla. „Nakonec se tomu stejně nevyhneš, nebudeš mít jinou možnost. Dopadneš jako ona. Řekla ti to tehdy."

„A tohle mi říkáš proč?" Zavřel oči. „Vypadni."

Temnotu vystřídalo světlo dávného jarního dne daleko na jihu; jen na okamžik. Vzpomínka dávno vybledla, zničilo ji neustálé přehrávání. Kdysi se tomu bránil, zkusil si jejich poslední rozhovor zapsat, jenže to stejně k ničemu nevedlo. Zapomnění byla jediná cesta.

Zapomenout.

Když opět otevřel oči, Armis už ve stanu nebyla.

***

„Nevěří nám," řekl Gil, když se vrátil do komnat. Dveřmi za sebou práskl jen nepatrně; jako šlechtic si bohužel nemohl jen tak vybíjet vztek na nábytku. Škoda.

Darja vzhlédla. „Cože?"

Ušklíbl se. „Nabízí nám svoje laskavé pohostinství, ale tím to končí. Neposkytne nám žádnou pomoc. Neudělá zkrátka vůbec nic, ne kvůli nebezpečí, o kterém, cituji: nemá žádné určitější zprávy. Nejspíš nás má za blázny."

„To nemůže myslet vážně. Řád-"

„Řád tady nic neznamená. Na severu nikdy nebylo moc klášterů, ne? Ten toerský zanikl už před několika lety."

„On se snad úplně zbláznil," zamumlala kněžka. „Musel by přece být slepý..."

„Mezi námi a Lonou stojí hory," podotkl Calymir. „Nikoho za námi neposlala. Nezaútočila. Všechno, co Reiton ví, je, že na jihu vypukly nějaké nepokoje."

„Tohle ale není z jeho hlavy," pronesl Gil. „On sám už dávno skoro žádnou moc nemá."

„Co-" Darja se nadechla. „Aha. Chápu."

„Zatím jim vyhovuje, protože je poslouchá, ale podle mého čekají jen na příležitost, aby se trůnu mohl zmocnit některý z nich." Gil si unaveně povzdechl a svezl se do křesla. „Banda krvežíznivých hyen. Vypadá to, že ten čaroděj měl pravdu."

„Takže odejdeme?" nadnesl Calymir.

Gil jen pokrčil rameny. Zmítal jím ohromující pocit marnosti. Upnuli se na představu, že jim Tři království pomohou, stejně jako se předtím upnuli na Neverath, a obojí selhalo. Kdy jim nápady dojdou?

Mlčení prolomila Darja. „Zůstaneme," rozhodla.

„Proč? Co tím získáme?"

„Já nevím, Calymire," odpověděla a Gil si vůbec poprvé povšiml, jak unaveně vypadá. „Ale nemá cenu se trmácet jinam, kde by nás mohli uvítat ještě hůř. To, co se má stát, se stane tady."

„Zní to, jako by ses už vzdala."

„Nemůžeme být pořád jenom v pohybu, to nikam nevede. Všichni si musíme odpočinout. Jestli tu mají nějakou knihovnu, mohli bychom pátrat po starých svazcích, po nějaké nápovědě..."

Gil přikývl na souhlas, promnul si unavené oči. „Jdu spát," oznámil pak. „Král nám sem zítra pošle nějakého průvodce, který nám ukáže palác i město. Taky nám vyřizuje, že si nepřeje žádné nepříjemnosti."

Kněžka se ušklíbla. „No, aspoň v jednom se shodneme. Jsem si ale celkem jistá, že nepříjemnosti nevzejdou od nás."