Několik dní poté, co se rozloučili s Larrenem, už byli hluboko v nitru Monaty a blížili se k Toeru, hlavnímu městu. Postupovali rychle, protože už se nemuseli skrývat a vojáci na hranicích jim půjčili koně. Ne že by se to obešlo bez problémů – popravdě málem skončili v žaláři, a nebýt toho, že někteří z vojáků si pamatovali Gilova otce z diplomatických výprav, kterých se zúčastnil, a že mu Gil byl dost podobný, dost možná by je pověsili na nejbližší větvi jako zloděje. Takhle však byla jejich historka o přísně tajném poselství přijata, a i když strážci, které si mladý vévoda vybral, se vojákům zdáli přinejmenším zvláštní, raději se na nic nevyptávali.

Po takové době skrývání byl pro Gila šok, jak málo se Monaty dotkly události za horami. Ve vzduchu se tady nevznášel strach, a když se člověk rozhlédl, první, čeho si všiml, byly přípravy na dožínky. Přesto si však Gil nedokázal pomoct a necítil se bezpečně.

Pořád se ohlížejte. Hlídejte každý stín – ale stejně to nebude dost.

Najde vás, ať budete utíkat seberychleji.

Nebezpečí jim ale – snad – nehrozilo hned. Ještě měli čas, krátkou chvíli na posbírání sil. A při vzpomínce na Syma a ten neskonale hloupý, zbytečný, krutý způsob, jakým zemřel, Gil cítil, jak ho opouští strach a na jeho místo nastupuje vztek. Nestačilo jí, že ho vyhnala z domova; pořád jen brala všechno, na čem mu kdy záleželo, a dělala všechno pro to, aby bylo jeho nepřátelství co nejosobnější. Tak budiž.

Zničím tě, přísahal v duchu. Ať to bude stát cokoliv.

Pomsta to začala; a pomsta to může i ukončit.

***

Zatímco Darja u večerního ohně chystala jídlo, k Gilovi, který z lesa právě přinesl dříví na otop, se sklonil Calymir.

„Pojď se mnou," požádal Gila. Ten se rozhlédl. Darja si jich nevšímala, a tak nechal dřevo dřevem a zamířil za Adsenem zpátky k lesu.

Ušli pod korunami stromů několik desítek metrů, než se ocitli na poměrně rovném prostoru zapadaném zetlelým listím. Kolem nich se tyčily kmeny buků a držely nad jejich hlavami zelenou střechu, kterou prosvítaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Calymir se zastavil kousek od Gila, chladný jako mramorová socha, a pozoroval ho se svým obvyklým nečitelným výrazem.

„Zachránils mi život," promluvil. „Myslím, že jsem ti ještě nepoděkoval."

Gil se nechápavě zamračil, vděk byl tím posledním, co čekal. „Ale..." začal, jenže slova mu odumřela na rtech.

„Nebyla to tvoje vina," řekl Calymir. Zavřel oči, a přestože jinak se ani nepohnul, zdálo se, že zoufale bojuje, aby cosi udržel uvnitř. Gil se neodvážil vydat ani hlásku v obavě, aby tu křehkou rovnováhu neporušil. Postupně napětí odeznělo.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o něčem jiném," promluvil nakonec Calymir znovu. „Symo tě učil šermovat, že?" Gil přikývl. „Chci vidět, co tě naučil."

Gil váhal, pořád měl v paměti zuřivost, s jakou ho Calymir porazil, když spolu bojovali poprvé. Calymir mlčel; dokonce ani netasil meč, aby se bránil.

Ještě chvíle váhání. Pak Gil tasil. Calymir stále nereagoval, jen ho pozoroval svýma tmavýma očima.

Když máš šanci, zaútoč, vybavila se Gilovi slova, která mu otec často opakoval a se kterými Symo ze srdce souhlasil. Rytířství je dobré leda tak pro mrtvoly.

Přesto nedal do toho útoku všechnu sílu, aby ho v případě potřeby dokázal zastavit, a to se mu vymstilo. Calymir se jeho ráně vyhnul, meč jako by mu sám skočil do ruky a jeho špička měkce dosedla k Gilovým zádům.

„Nepotřebuju šetřit," řekl a stáhl se. „Znovu!"

Tentokrát byl Gil opatrnější. Chvíli vyčkával a pozoroval protivníka, Calymir byl ale zjevně odhodlaný se ani nepohnout, dokud Gil nezaútočí sám. Ještě chvíli čekal, pak se nadechl a s prudkým výdechem bodl. Calymir se opět vyhnul směšně snadno, tentokrát se však nepokusil ránu oplatit, postavil se do střehu a vyčkával.

„Uvolni se," nabádal Gila. „Když jsi napjatý, vidím, že se chystáš zaútočit."

Gil nečekal na vyzvání. Calymir sotva stihl domluvit, když se k jeho krku obloukem snesla čepel. Adsen úder vykryl a meče se s řinčením srazily.

„Nesekej ramenem, ale zápěstím. Nedokážeš do toho dát tolik síly, ale získáš rychlost – tu teď potřebuješ víc."

V rychlém sledu po sobě ještě několikrát zopakovali podobný scénář. Gila už po několika minutách bolela všechna ne zcela zahojená zranění, byl ale odhodlaný nevzdat se dřív, než Calymir sám boj ukončí. Měl pocit, jako by šlo o nějaký druh zkoušky, ve které chtěl za každou cenu uspět.

Konečně – po době dlouhé jako věčnost – Calymir spustil meč.

„Dobře," řekl. Gil nedokázal poznat, zda ho to těší či nikoliv. „Byla by škoda zahodit to, co Symo začal. Zítra večer budeme pokračovat."

Gil přikývl a stejně jako Calymir schoval meč do pochvy u svého pasu. Adsen se na okamžik zarazil, jako by si na něco vzpomněl. „Víš, jak se ten meč jmenuje?"

Gil zavrtěl hlavou; ve víru událostí, které provázely jejich útěk z Metije, záhadu kolem meče docela pustil z hlavy. Calymir to čekal.

„Zapracuj na tom," doporučil mu. „Dost možná to pomůže i tobě."¨

Příliš Calymirovi nerozuměl, neměl však náladu na další adsenské hádanky. Na mysl mu však přišla jiná otázka, která mu vrtala hlavou během celého jejich tréninku.

„Calymire?" zavolal za odcházejícím mužem. „Proč ta náhlá změna?"

„Dlužím mu to," odpověděl velitel po chvíli. Dál už o tom nemluvili a oba se vrátili k tábořišti.

***

Čekali na něj. Věděl, že budou, netušil však, že k setkání dojde tak brzy. Když hleděl do jejich očí, pocítil Larren drobný osten nervozity, kterak se mu kroutí v žaludku – kdybych měl víc času, mohl jsem se lépe připravit – ke skutečnému strachu to však mělo daleko. Nepamatoval si, kdy se naposledy doopravdy bál.

Myaron byl vzteky bez sebe, přestože své emoce celkem dovedně skrýval. Drobného muže ve středních letech, který byl – bohužel – už mnoho let Larrenovým nadřízeným, znal vrah až příliš dobře. Opodál stojící Armis zachovávala svůj obvyklý kamenný výraz. Larren nikdy nedokázal uhodnout, na co myslí.

„Měl jsi být v Neverathu už před týdnem," začal Myaron konečně. „Kde se stala chyba?"

Larren pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo. „Potřeboval jsem si tady něco vyřídit."

„Vražda na vlastní pěst je vážným přestupkem proti našim zásadám."

Larren neřekl nic, jen se usmíval. Tuhle taktiku odkoukal od Armis, a přestože tu holku neměl rád, musel přiznat, že tahle strategie na Myarona zabírá skvěle. Velitel si po chvilce podrážděně odfrkl a odvrátil se.

„Koneckonců není na mě tohle soudit," řekl. „Budeš se z toho zodpovídat přímo před Taiarelinou radou. Teď odjíždíme. Rudá stráž vyrazí z Neverathu zítra; musíme je dohnat, než překročí hranice." Larren kývl, tohle mu vyhovovalo. Musel zmizet, než někoho napadne spojovat ho s Tarysovou smrtí. Přesto se však nemohl zbavit nepříjemného pocitu. S tímhle obchodem od začátku nesouhlasil. V duchu naposledy zaběhl ke třem poutníkům a vráně, kterou za nimi poslal, a přál jim hodně štěstí.

Nahlas neřekl nic; otočil se a spolu s Armis následoval Myarona za město k místu, kde měli uvázané koně, a pak dál na jih, aby se mohli připojit k Rudé stráži na dobyvačném tažení.

***

K Toeru dorazili pozdě večer. Město viděli už z dálky. Na rozdíl od Neverathu nemělo žádnou výraznou dominantu, ale rozkládalo se v nížině jako obrovský přízračný pavouk roztahující svá chapadla a sítě do všech stran. Bylo poměrně velké, ve srovnání s lesem, který začínal několik kilometrů za ním, však působilo nepatrným dojmem.

„Říkají tomu hvozdu Hraniční," poznamenala Darja.

„Nelíbí se mi," zamumlal Gil.

„Mně taky ne," souhlasil s ním Calymir. „Stejně jako to město."

„S tím se ale nedá nic dělat."

Adsen přikývl a jako první pobídl koně dolů po klikaté cestě vedoucí k městským branám.

V tuhle pozdní hodinu procházelo dovnitř a ven jen málo lidí. Strážci je pozorovali ospalými pohledy a jen tu a tam k sobě prohodili několik slov. Gil se zamračil. Po několikahodinovém pečení se na plném slunci ve zbroji byli nejspíš vyčerpaní, to by však jejich nepozornost nemělo omlouvat. Alespoň jim nedělali potíže – Gil se nebyl jistý, zda si jich vůbec všimli. Kopyta jejich koní zaduněla na dřevě padacího mostu a vzápětí zvuk přešel v pravidelný klapot, když se vynořili na druhé straně hradby a pustili se hlavní ulicí do centra města.

Chvíli jeli v tichosti, když náhle Gil získal pocit, že je někdo sleduje. Rozhlédl se a na schodě před vstupem do jednoho z domů spatřil schoulenou postavu starce. Jen obyčejný žebrák, pomyslel si Gil – až na to, že je ani na okamžik nepřestával provázet upřeným pohledem. Gil se otočil a natáhl ruku k Darje, aby ji na podivína upozornil, ta si však starce všimla sama.

„Měli bychom zmizet," řekl Gil polohlasně.

„Zatím ne," odpověděla kněžka a sesedla z koně. Gil si tiše povzdechl a následoval ji. Po zádech mu běhal ráz a přál si, aby mohl být kdekoliv jinde; naopak Darju neznámý přitahoval jako magnet. Stařec se usmál, když k němu přistoupila.

„Nemá to cenu," řekl, pichlavé oči upřené na Darju. Jeho hlas byl hluboký a sytý a podivně kontrastoval s jeho vzhledem žebráka.

„Kdo jste?" chtěla vědět Darja.

„Jmenuji se Salur," odvětil. „Ne že by na tom záleželo. Věřte mi, běžte, dokud je čas."

„Nemáme jinou možnost," prohlásila Darja umíněně. „Řád padl. Musíme se obrátit na vládce-"

„Doufali jsme, že nám král pomůže," řekl Gil. Proč se tomu muži svěřovali se svými plány? Nevěděl. Slova z něj zkrátka tak nějak... vyklouzla.

Salur se hořce zasmál. „Král je slaboch. Nepomůže vám o nic víc než ten, kterého zabili v Neverathu, a nakonec nejspíš skončí stejně. Je tu plno zmijí, víte?"

Víc než kdy předtím měl Gil chuť zmizet co nejdál od toho muže a nejlépe i od celého Toeru. Darja však měla pravdu. Nemohli udělat nic jiného.

Jako by jim to vyčetl z tváří, Salur si povzdechl. „No dobrá. Co s vámi zmůžu? Běžte si. A pokud se vám náhodou podaří přežít, můžete najít Salura ze západní čtvrti – jestli ještě nebude příliš pozdě."

S těmi slovy od nich odtrhl zrak a schoulil se ve svém tmavém plášti, až z něj nezbylo víc než stín na zápraží. Ještě chvíli vyčkávali, stařec však znovu nepromluvil a tak konečně opět nasedli na koně a odjeli. Celou cestu k zámku jim však v uších zněla slova podivného setkání.

***

Možná opravdu nebylo nejmoudřejší zamířit do hradu okamžitě, napadlo Gila, když jim u brány zastoupily cestu stráže. Pozdě.

„Chudina tu nemá co dělat," pronesl jeden z nich.

„Nejsme-" ohradila se Darja, pak se zarazila. Strážce si je výsměšně prohlížel a i ona si náhle uvědomila, jak asi musejí vypadat.

„Zmizte, než vás vyhodíme sami," doporučil jí kapitán.

Darja už se nadechovala, aby něco řekla – nepochybně nějakou hloupost. Ne že by kněžce vůbec nevěřil, ale ona v tomhle nevyrostla. Navíc jestli mělo všechno vyjít, muselo to vypadat, že tu velí on. S tím nasadil svůj nejlepší aristokratický výraz jak-se-vůbec-opovažuješ-mi-odporovat-kryso a protlačil se dopředu.

„Udělej to a zaděláš si na pořádný problém," varoval kapitána chladně. „Neseme Jeho Výsosti důležitou zprávu. Jestli nás zdržíš, rozhodně tě za to nepochválí.

Strážný se pořád tvářil pochybovačně, přece jen však znejistěl. Gil sáhl do kapsy a vytáhl pečetní prsten svého otce – jedinou věc, která mu z Armenu zbyla.

„Odnes to králi a vyřiď mu, že si s ním přeje mluvit vévoda Gilert Takkelar," nařídil. „Máme za sebou dlouhou a namáhavou cestu."

Kapitán, teď už doopravdy vyvedený z míry, prsten převzal. „Počkejte tady," řekl jim a odspěchal do nitra hradu. Zdvořilé zacházení to zrovna nebylo, nic lepšího ale očekávat nemohli. Gil se nepatrně zavrtěl v sedle ve snaze trochu ulevit svému rozbolavělému tělu. Calymir ho zatím tiše, zkoumavě pozoroval, jako by ho viděl poprvé v životě.

***

Do hradu se vkradla temnota, zatímco spěchali v patách královu majordomovi přes rozlehlé chodby a schodiště zahalená stíny. Sloužící již otevřeli světlokamové lucerny zavěšené na stěnách, mnoho světla však neposkytovaly. Světlokamy byly navíc neobyčejně drahé, a tak rozsáhlé části hradu zůstávaly neosvětlené.

Jak se blížili k prostorám obývaným samotným králem a jeho rodinou, počet luceren i intenzita světla se zvyšovaly. Nakonec majordomus zastavil před malými, nenápadnými dveřmi. Muž otevřel a pokynul Gilovi a jeho skupince, aby vešli, načež proklouzl za nimi a opět zavřel.

„Velišenstvo, vévoda Gilert Takkelar a jeho... doprovod," uvedl je, aniž se pokoušel skrýt své pohrdání.

Octli se v malé místnosti obložené knihami. Podlahu přikrýval tlustý, tmavě červený koberec, který dosahoval až k masivnímu dubovému stolu přímo naproti dveřím. Za stolem seděl v na první pohled pohodlném křesle sám král – drobný postarší muž s nahrbenými rameny, ale zvláštní jiskrou v očích. Studoval jakýsi svitek, a když majordomus promluvil, vzhlédl.

Gil se uklonil, Darja ho následovala. Do Calymira museli strčit, aby projevil patřičnou úctu.

„Vítejte," pozdravil je král. „Dlouho jsme tu neměli tak zajímavé hosty. Posaďte se." Pokynul jim k vyřezávaným židlím na bližší straně stolu. Zatímco zaujímali svá místa, král si něco poznamenal na volný kousek pergamenu a pak odložil svitek na nebezpečně se naklánějící hromadu knih po své pravici.

„Mnoho jsem o vás slyšel, Veličenstvo," řekl Gil. Zvyky z Armenu, všechny ty hodiny strávené pozorováním otce při schůzích a výuka etikety a diplomacie se mu rychle vracely zpátky – nebylo to koneckonců tak dávno, co je využíval, přestože nyní mu to přišlo jako v jiném životě. „Je mi ctí se s vámi konečně setkat, stejně jako mým společníkům."

Král se usmál, místo odpovědi se však zadíval na majordoma stojícího v rohu. „Nech nás o samotě, Erile."

Majordomus nakrčil obočí. „Je to moudré, Veličenstvo?"

„Prostě to udělej, prosím."

Muž ještě chvíli váhal, nakonec však přikývl a odešel. Když uslyšel klapnutí dveří, jako by se král trochu uvolnil.

„Omlouvám se," promluvil. „O čem jsme to... Ano, vaši společníci. Domnívám se, že je neznám ani podle jména – představíte nás, prosím?"

Gil kývl. „Tohle je Calymir a Darja, bývalá kněžka Řádu Sedmé koruny. Neseme vám zprávy o tom, co se děje v Metiji."

„Řekli mi to," přitakal král, ale zaměřil se na Darju. „Řád... to není zrovna šťastné. Měli jsme tu s nimi potíže."

„To jste nebyli jediní, Veličenstvo," opáčila.

„Ano, to vám věřím," přitakal král. „Takže - ty zprávy, že?"

„Je to dlouhý příběh, jestli vám to nevadí?" nadhodil Gil.

Král pokrčil rameny. „Stejně už jsem dnes neměl nic zvláštního na práci. Povídejte." Zavrtěl se a usadil se ještě o něco pohodlněji.

„Začneš?" obrátil se Gil k Darje. Ohlédla se k němu s nevyřčenou otázkou. Řekneme mu... ?

Přikývl. Všechno – nebo skoro všechno – jak jsme se domluvili.

Darja shrnula většinu příběhu, který vedl k založení Řádu. Vynechala jediné: samotné koruny a jejich moc. Tahle informace byla příliš důležitá, příliš tajná. Navázala vyprávěním o Loně a jejím vyrůstání v ceornském klášteře. Pak po ní převzal štafetu Gil, objasnil, jak se jeho sestřenice do Ceornu vůbec dostala a okolnosti jejího návratu. Když se dostal k smrti svého otce, král ho přerušil.

„Mrzí mě to, přestože jsem to už pochopitelně věděl," řekl. „Znal jsem ho. Často sem jezdil, víte? Hodně lidí si ho tady oblíbilo. Ten zbytek ho nenáviděl, převážně proto, že byl lepší než oni." Na okamžik jako by se král ztratil ve vzpomínkách, pak se vzpamatoval. „Skočil jsem vám do řeči, že? Pokračujte, prosím."

„Už to nebude trvat dlouho," slíbil Gil. Jejich pouť k Neverathu a následný útěk z Metije vylíčil co nejstručněji – všechno bylo ještě příliš čerstvé. Bylo zvláštní, jak se všechno utrpení a napětí té doby dalo shrnout do několika krátkých, nezaujatých vět.

„Co bych měl podle vás udělat?" zeptal se král, když Gil skončil.

„Pomoct nám," řekla Darja. „Musíme ho zastavit, než bude pozdě. Pokud se Tři království semknou a zaútočí, můžeme ho zabít, než se stane doopravdy mocným." Čili než získá korunu.

Zněl ten plán tak bláhově, i když se o něm předtím bavili?

„Musím o tom přemýšlet," odpověděl král po chvíli ticha. „Zatím přijměte mé pozvání. Můžete zůstat mými hosty, jak dlouho si budete přát. Požádám Erila, aby vám připravili nějaké volné pokoje. Věřím, že si potřebujete odpočinout.

„Děkujeme," řekl Gil a varovným pohledem umlčel Darju, která chtěla něco namítat. Chápal, že doufala ve víc než tenhle neurčitý příslib, zároveň ale věděl, že nic víc od krále momentálně žádat nemohou.

Král je slaboch, zazněla mu v hlavě Salurova slova. Nepomůže vám o nic víc než ten, kterého zabili v Metiji.

Ne. Musí to jít. Musí.

Kdyby ne, doopravdy netušil, co by si počali.