Znáte ten pocit, když dostanete šanci něco napravit a místo toho všechno neskutečně poděláte?

Gil se pomalu vlekl po stezce, soustředil se jen na to, aby kladl jednu nohu za druhou. Události předchozí noci se zdály podivně neskutečné, a nebýt bolestivě pálícího hrdla a šrámů, které po cestě nasbíral, měl by pocit, že nic z toho se snad nikdy nestalo. Ještě něco však zůstalo: prázdné místo; stejné ticho, jaké mezi ně padlo po odchodu z Neverathu; vina těžká jako balvan, který stahoval jejich zraky k zemi a nutil je se navzájem vyhýbat.

Nebýt tebe, možná by Symo ještě žil.

Nebýt tebe, nic z toho by se vlastně nestalo.

Dokonce i Larren byl zvláštně zamlklý. Po celou dobu dopoledního pochodu si od nich držel odstup. Teprve když k polednímu dosáhli vrcholu průsmyku, počkal na ně na odpočinkovém místě označeném velkým plochým kamenem s runovým nápisem. Studený vítr, který je po celou cestu horami doprovázel, tady nahoře ještě zesílil, zakusoval se jim pod oblečení a ani ostré polední slunce nedokázalo zahnat chlad, který je prostupoval.

„Nepřesuneme se radši někam jinam?" chtěl Gil navrhnout, vydal však ze sebe jen jakési zachroptění. Larren ale pochopil.

„Nezdržíme se tu dlouho," odpověděl. „Chci co nejdřív vyrazit. Pokud půjde všechno dobře, zítra touhle dobou byste mohli být na druhé straně hor."

„Nepůjdeš s námi?" zeptala se Darja. Larren zavrtěl hlavou.

„Ne každý má to štěstí, aby si mohl jen tak zmizet. Mám v Metiji ještě nějakou práci." Darja se z něj snažila dostat podrobnosti, Larren však odpovídal vyhýbavě a nakonec se od ní s úšklebkem odsunul a po celou dobu polední pauzy už s ní nepromluvil ani slovo.

***

Podruhé zastavili, až když se stíny prodloužily a slunce zmizelo za horské štíty na západě. Nebe se zatáhlo těžkými šedými mraky a teplota opět rychle klesla, přestože bylo stále tepleji něž minulé noci. V dálce zahřmělo. Gil měl na okamžik pocit, že v doznívajícím rachotu hromu zaslechl ozvěnu křiku, a přestože zvuk odezněl příliš náhle na to, aby si tím mohl být jistý, zanechalo ho to v ještě mizernější náladě než doposud. Opět spal špatně a ve snech ho pronásledovaly rudé oči hledící na něj ze známých tváří.

Přesto ho ráno vzbudily až zvuky hádky.

„Na tohle nemáš právo." Calymirův hlas byl jako vždy tichý, čišela z něj však smrtelná vážnost. Gil se pomalu nadzvedl na lokty a spatřil Adsena tyčícího se nad Larrenem. Žoldák si z toho očividně nic nedělal. Věnoval Calymirovi pouze letmý pohled a pak se vrátil ke své původní činnosti – probírání se jedním z tlumoků.

„Na co konkrétně? Zachraňovat vám život – znova?"

„Čeho chceš dosáhnout prohledáváním jeho věcí?" chtěl vědět Calymir. Larren hned neodpověděl, místo toho zabořil ruce ještě hlouběji do tlumoku. Vzápětí s triumfálním úšklebkem vytáhl ven malý předmět, který se i v mdlém ranním světle třpytivě leskl.

„Eriijské stříbro," vysvětlil. Gilovi trvalo několik vteřin, než mu došlo, co Larren řekl; pak se s nevěřícným výrazem zvedl a přišel blíž. Darja, která doteď stejně jako on jen přihlížela, udělala to samé. Z jejích tváří se vytratila barva, když pohlédla na lahvičku v žoldákově ruce.

Calymir zřejmě jako jediný nerozuměl. „Co je to?"

Gil se pokusil odpovědět, zraněné hrdlo ho však i teď zradilo. Místo něj pokračovala Darja.

„Jed," řekla. „Jeden z nejnebezpečnějších." Přimhouřila oči. Gil přemýšlel, co se asi na lahvičce snaží zahlédnout. „A jeden z nejpřísněji zakázaných. Kdyby u nás tohle našli, jsme mrtví."

„Kde by se k něčemu takovému dostal?" nechápal Calymir.

„Není tak těžké to sehnat, když víš, kam máš jít-"

„Jenže jsme přece celou dobu byli s ním," namítl Adsen. „Navíc vůbec nebyl při smyslech."

„- a mohl si to přinést z Neverathu," dopověděl Larren. „Na vašem místě by mě spíš zajímalo, pro koho to bylo určeno. To samozřejmě závisí na tom, kam máte namířeno pak a jestli to Lona ví..." Zkoumavě si j prohlížel, tentokrát se však nikdo z nich neměl k odpovědi. Nakonec se Larren odvrátil a pokrčil rameny.

„Dobrá, je to vaše věc. Každopádně si pro příště nechte to osočování." Vstal, lahvičku si zastrčil do kapsy. Darja se zamračila.

„Mě by spíš zajímalo, co s tím chceš dělat ty," ozvala se. „Jak jsi říkal, tohle je smrtelně nebezpečné pro všechny snad kromě..." Náhle umlkla a couvla, za hnědýma očima kolečka zapadající na své místo. „Samozřejmě. Mělo mě to napadnout hned." Dívala se na Larrena docela jinak než dosud. Gilovi se sevřel žaludek nepříjemnou předtuchou. „Nejsi žoldák."

„Ne," potvrdil a povytáhl obočí. „Nějaké další postřehy?"

„Odpověz na moji otázku," požádala ho Darja. „Co s tím chceš dělat?"

„Uschovat to. Potvrdit si několik domněnek. Možná to jednoho dne použít." Pokrčil rameny. „Chtěli jste si zachovat nějaká tajemství, ne? Dejte i mně právo na pár vlastních."

„Proč jsi nám lhal?" chtěl vědět Calymir. Gil v duchu protočil oči v sloup a Larren to gesto vzápětí zopakoval i ve skutečnosti.

„Ahoj," obrátil se na Calymira. „Jmenuji se Larren ar Teiril a jsem nájemný vrah. Věřím, že byste mi padli kolem krku." Potřásl hlavou, vzápětí varovně pozvedl prst. „Poslední otázka! Na další neodpovídám." Darja se nadechovala, ale Gil ji přerušil.

„Proč?" zachraptěl těžce. „Proč jsi tady? Nevěřím..."

„Šetři si hlasivky," okřikla ho Darja. Zdálo se však, že i ji odpověď zajímá. „Má pravdu," dodala. „Taky se mi nezdá, že by tě náš příběh mohl zaujmout natolik, aby ses s námi vlekl až sem. Od začátku to bylo podezřelé."

„Co ty víš?" odpověděl Larren otázkou. „Třeba mě to doopravdy zajímalo. Ale s mojí prací to nesouvisí."

Protentokrát. To slovo, ač nevyřčené, viselo mezi nimi jako tichá výhružka.

„No, měli bychom vyrazit," poznamenal Larren, když ticho začalo být neúnosné. „A laskavě na mě tak nezírejte. Včera, když jste nevěděli, že mám se Seleronem něco společného, jste se mnou mluvili úplně normálně."

Nepomohlo to, jen na něj zírali ještě víc. Jen málo lidí koneckonců trousí poznámky o členství v nejproslulejší organizaci vrahů známého světa stejně lehce, jako když se baví o počasí.

Larren povytáhl obočí, pak se odvrátil a vydal se zabalit si věci. Sledovali ho, než si uvědomili, že zatímco tam tak stojí, on je skoro připravený vyrazit; pak se rozešli a napodobili ho. Gil se přistihl, že po Larrenovi každou chvíli letmo pokukuje; jenže žádný z rozumných argumentů pro to, aby mu důvěřoval, ho k tomu nedokázaly tak docela přinutit. Nakonec všechny snahy vzdal. Přece jen, říkal si, Když je někdo členem skupiny jako Seleron, o trochu zdravé nedůvěry si přímo koleduje.

***

Rozloučili se pozdě odpoledne, kdy jim podle Larrenových slov zbývalo k pevnosti na monatské straně průsmyku jen asi deset kilometrů. Gil si povzdechl a nešťastně přemítal, díky už o věčné plahočení skončí.

Stáli proti sobě mlčky, nevědouce, co říct. Znalo se jen několik dní, a přestože společně prožili jedny z nejhorších chvil jejich dosavadních životů, ležela mezi nimi hluboká propast nedůvěry.

Konečně se Darja odhodlala a prolomila ticho. „Larrene... Díky," zamumlala; a přestože to neznělo příliš skutečně, Gil si byl jistý, že to tak myslela. „Hodně štěstí. Snad se ještě někdy setkáme."

„Být vámi bych si zrovna tohle nepřál," podotkl Larren. „My přece jen nejsme zrovna osoby, které byste chtěli mít kolem sebe." Darja pokrčila rameny, zdálo se, že těmi slovy jí dočista vzal vítr z plachet.

Ještě několik vteřin tam takhle stáli; pak Larren pokývl, otočil se a bez jediného dalšího slova se vydal po stezce zpět do hor. Ostatní se po sobě trochu zaraženě podívali a pak ho sledovali, dokud nezmizel za zatáčkou.

„Ten už se asi nezmění," usoudila Darja potom. „Jdeme?"

Naposled se ohlédli – snad aby se ujistili, že je skutečně pryč – a vyrazili svou vlastní cestou, která je do večera zavede dolů do Monaty.

***

Larren se zastavil teprve ve chvíli, kdy nad sebou postřehl tichý černý stín, a otočil se těsně předtím, než vrána stačila zakrákáním upozornit na svoji přítomnost. Když si uvědomila, že si jí všiml, rozladěně secvakla zobák a přistála na kamenech na kraji cesty.

„Jak je možné, že o mně vždycky víš?" stěžovala si.

„Kdes byla celou dobu?" chtěl vědět, ignoruje její otázku.

„Nahoře mezi horami. Musela jsem zařídit několik věcí." Na okamžik se odmlčela. „Takže – co máš v plánu teď, drahý Larrene?"

„Teď, drahá Rhenan," odpověděl, „se vrátím zpátky do Sirru. Ale mám na tebe prosbu."

„Co zas?"

„Dohlédni na ně." Ukázal směrem, kde před půlhodinou zmizela trojice poutníků.

„To je hodně špatný vtip."

„Myslím to vážně," ujistil ji. „Neříkej, že nejsi zvědavá."

„A na co bych měla být zvědavá?"

Larren se ušklíbl. „Já jen hádám z náznaků, ale ty to přece musíš vidět jasně – to, co se kolem nich děje, není normální. Netvrď mi, že něco necítíš."

„Možná ano," připustila váhavě. „Tak dobrá, poletím za nimi."

„Snaž se neukazovat, alespoň ze začátku."

„Kde tě potom najdu?" zajímala se.

„Tam, co vždycky. Přímo v centru dění."

„Dávej na sebe pozor," varovala ho. „Dole to teď nejspíš bude dost ošklivé."

„Díky za varování, to jsem netušil," ušklíbl se. Rhenan se načepýřila a její tmavé korálkové oči se na něj zlostně upřely. Vzápětí se ladně vznesla do vzduchu. Krouživým pohybem stoupala výš a výš, až zakrátko zmizela mezi mraky.

***

O tom, že v uličce Křiku někdo zemřel, se Myška dozvěděla až osm dní po nálezu těla. Tehdy už byly všechny stopy beznadějně pryč a ani ona nemohla zjistit, co přesně se stalo. Když se děti konečně odhodlaly jí něco říct, zuřila; před nimi si však musela udržet chladnou tvář. Upřený pohled jejích slepých očí je stejně zneklidňoval víc, než by to dokázal sebevětší výbuch vzteku, tím spíš, že nevypadala o mnoho starší než většina z nich.

Tři provinilci, do jejichž působnosti čtvrť Ozvěn spadala, před ní přešlapovali z nohy na nohu a zoufale se snažili nedívat se na Myšku ani na ostatní děti, které se shromáždily kolem. Dva kluci a dívka, všimla si Myška, to nikdy nedělalo dobrotu. Stejně by musela rozdělení čtvrtí trochu přeházet. Jediné štěstí, že dětí bylo tolik. Kolika z nich však mohla věřit?

Odpověď znala: ani jedinému. A přesto se právě tyhle děti mohly stát její jedinou nadějí.

Doopravdy nenáviděla, když byla na někom závislá.

„Promiň, Myško," zamumlal nejstarší z chlapců konečně.

„Proč jste mi to neřekli dřív?" promluvila i ona svým zvláštním chraplavým hlasem. „Uvědomujete si vůbec, co jste způsobili?"

Děti sklopily hlavy, nikdo z nich se neměl k odpovědi. I přihlížející o krok ucouvli, jak i přes všechno Myščino sebeovládání vycítily její zlost. Myška si tiše povzdechla, věděla, že tohle nemá cenu.

„Zaveďte mě tam," nařídila. „Ukažte mi, kde přesně to bylo."

Dívka se nadechla. „Ale Myško-"

„Ticho!" řekla Myška. „Prostě to udělejte. A vy ostatní si běžte po své práci." Děti se během chvilky rozprchly a zanechaly ji na malém plácku s trojicí samotnou. „Tak do toho," vybídla provinilce. Tentokrát se nikdo z nich neodvážil odporovat.

Ozvěny vlastně vůbec nebyly daleko, přestože tam příliš často nechodila. Svým způsobem to byla nejnebezpečnější čtvrť ve městě a ona si ji potřebovala držet pod dohledem.

Mezera mezi domy, která tvořila střed toho všeho, měla mnoho jmen a ulička Křiku – nebo zkráceně Křik – bylo jen jedno z nich. Lidé jí říkali Temná, protože úzkou mezerou mezi střechami domů dopadalo dovnitř jen pramálo světla, nebo Smrtná, Prokletá – to kvůli šeptaným pověstem. Ti, kteří na podobné věci nevěřili nebo neměli smysl pro poetiku, jí také říkali Pochcaná – z důvodů poměrně zřejmých. Když Myška mohla, nepoužívala žádné z nich. O některých věcech je lepší nemluvit.

Tak či onak, lidé se jí vyhýbali. Proto tělo muže našli až mnoho dní po jeho smrti – a proto byla Myška tak překvapená, když zjistila, že v uličce nejsou sami.

„Co tu děláš?" zeptala se drobné dívenky, která seděla na úzké římse dávno zazděného okna. Holčička se jen usmála, pohodila zrzavými vlásky a dál kopala nohama ve vzduchu. To bylo pro Myšku nové. Všechny děti se jí bály už od začátku.

Byla si jistá, že ví, kam to směřuje. Stejně jistě věděla, že se jí to nelíbí.

„Mluv se mnou!" vyštěkla.

„Máš strach," poznamenala dívenka. Její oči Myšku zvědavě pozorovaly. Náhle se v nich něco zablesklo, pro ostatní nepostřehnutelné; Myška však hned věděla, odkud vítr vane, a opět pocítila pevnou půdu pod nohama.

Jestli si myslíš, že nemůžu být o mnoho zkušenější než ty, zatraceně se mýlíš, děvenko.

„Slez," nařídila jí a dívka poslechla, ještě než si uvědomila, co dělá. Zamračila se, chtěla se odtáhnout, Myška ji ale nenechala. Zpod střapaté ofiny cizinku upřeně sledovala a holčička chtě nechtě pokročila o několik kroků dopředu.

„Jak se jmenuješ?"

Dívka se pokusila uhnout pohledem, ale nedokázala to. „Říkají mi Zlodějka," zamumlala.

„Chci vědět, jak se jmenuješ doopravdy," zasyčela Myška.

„R-Rinne," zadrhla se Zlodějka. Myška přikývla a pak ji pustila. Pokynula svým průvodcům, aby dívce pomohli – vždycky se po tomhle zhroutily – jenže, jak se ukázalo, to nebylo třeba. Zlodějka rychle nabrala ztracenou rovnováhu a pak se Myšce podívala do očí.

Tentokrát uhnula pohledem Myška, tak byla překvapená. Děti Zlodějku vzaly za ruce, aby se ujistily, že bude následovat, a Myška se odvrátila, jako by se nic nestalo. V hloubi duše však cítila, jak se desetiletí budovaná ocelová pevnost její mysli otřásá v základech. Mnohokrát se setkala s lidmi, jako byla ona sama, a přece jí nikdy nebyli tak podobní... a zároveň tak jiní. Ještě nikdy nepotkala nikoho, kdo by jí dokázal vzdorovat.

Silou vůle odsunula všechny obavy na pozadí. Rinne – nebo Zlodějka, jak si říkala – představovala problém, Myška však měla mnohem naléhavější starosti. Přestože aura cizího média přehlušila všechno, co snad mohla Myška v uličce Křiku zjistit, ve vzduchu stále visela stopa oběti. Nemusela se ptát, jestli si toho všimli.

Otázka zněla: Mohl si toho některý z nich nevšimnout?

***

Ložnice byla v prvním patře, to však pro Larrena nepředstavovalo žádnou překážku. Po zdech šplhal už jako kluk a sirrské domy byly postaveny z neomítnutého kamene, který poskytoval spoustu opor pro ruce i nohy. Dostat se k oknu mu trvalo jen chviličku. S těžkými dřevěnými okenicemi si poradil stejně rychle, a ačkoliv narezlé panty při otevírání trochu zavrzaly, spáče za otevřeným oknem to neprobudilo.

Larren se přehoupl přes parapet a tiše jako stín dosedl na dřevěnou podlahu pokoje.

Až na proužek měsíčního světla dopadajícího na dveře panovala v ložnici temnota. Postel ležela v rohu po Larrenově levici. Jen matně mohl rozeznat obrys spáčova rozložitého těla, víc než zřetelně však slyšel mužovo pravidelné oddechování.

Vrah vstal a dvěma kroky stanul nad spáčem. Dosedl na jeho otylé tělo. Levou rukou mu zacpal ústa.

Tarys ucukl a otevřel vyděšené oči.

Rodící se křik zbrzdila Larrenova ruka, nohy sevřené kolem těla nedovolovaly tlouštíkovi se cukat. Ještě lépe však Taryse zklidnil hrot dýky, kterou Larren přitiskl k jeho krku.

Nádech. Výdech.

Snaha odtáhnout se co nejdál od smrtící zbraně.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem si přál tohle udělat," šeptl Larren. Pak bodl; nebyl z těch, kteří tyhle věci zbytečně protahovali. Dýka ostrá jako břitva se hladově zakousla do masa. Na čisté povlečení vystříkla krev a smáčela Larrenovy ruce.

Vytáhl zbraň z rány. Nevšímal si nového přílivu krve, vstal a otřel zbraň cípem prostěradla. Pak vyklouzl ven do noci stejně tiše, jako přišel, a kupcovo chladnoucí tělo nechal za sebou.

Kdyby tehdy tušil, co všechno jedinou vraždou způsobí, možná by si to rozmyslel... ale spíš ne.

U seleronských člověk nikdy neví, a pro Larrena to platilo dvojnásob.