Řeka Alneva, která protékala kolem Sirru a pak pokračovala dál na jih k Neverathu, vytékala na povrch z prudké skalní stěny nedaleko od ústí průsmyku. Ze svahu se řítila v krátkém, ale divokém vodopádu, vedle kterého kdosi vytesal úzké schody ústící na malou plošinku nad vodopádem. Právě tady pouhé dvě hodiny po nepříjemném setkání s Tarysem stála celá jejich čtveřice a nevěřícně zírala na vránu, která si z toho očividně nic nedělala.

„Děláš si ze mě legraci?" obořila se na ptáka Darja. „Co má tohle znamenat?"

„Larren řekl, ať vás zavedu sem," opáčila vrána. „Hádám, že našel nějakou jeskyni vedoucí k průsmyku. Jestli se ti to nelíbí, můžeš se otočit a vrátit se tam." Poposedla si na zemi a ukázala zobákem směrem k Sirru. Kolem města bylo na tak pozdní hodinu nezvykle živo. Darja se ohlédla.

„A jak se tam asi máme dostat?" zamračila se. „Řekou?"

„Není to až tak špatný nápad," ozval se Calymir, který stál hned u břehu a pozoroval vodu, „Je tu poměrně mělko a hladina je klidná. Když budeme dávat pozor, půjde to."

„Navíc setřeseme případné pronásledovatele," dodal Gil, kterému se ten nápad zamlouval tím víc, čím víc se do něj Darje nechtělo. „Podle mě je to nejlepší možnost, pokud nechceš jít zaklepat na bránu pevnosti."

„Dobrá," podrobila se po jistém zaváhání Darja. „Ale nelíbí se mi to. Kde je vlastně Larren?"

„Nejspíš někde uvnitř," odpověděla vrána. „Když mě posílal se zprávou, byl v průsmyku. Vždycky měl dojem, že jsem poštovní holub," bručela pro sebe nespokojeně.

„Měli bychom tu na něj počkat," navrhla kněžka. „Ty, hádám, cestu neznáš?"

„Ne," odsekla vrána, pak se odvrátila a přestala si jich všímat.

„Není tady bezpečno." Symo mluvil pomalu a těžce, jako by musel bojovat o každé slovo. „Pustí se za námi. Nebude problém nás tady najít."

„To je pravda," souhlasil Calymir zamračeně. „Jestli Tarys rozhlásí informace o odměně, pustí se za námi každý, a ani jeden z vás není ve stavu, kdy by mohl bojovat. Musíme jít. Až se dostaneme dost daleko, můžeme počkat na Larrena."

„A jak nás najde, až se tam ztratíme?" Darja přistoupila blíž k řece a naklonila se k místu, kde se nořila do skály. Neviděla nic; jen tma tam byla ještě černější než okolní noc. Na okamžik zavřela oči. „Jestli se něco zvrtne, je to vaše vina."

Calymir povytáhl obočí. „Vždycky se něco zvrtne," podotkl. „Zmiňoval jsem se, že tak zajímavou zem jako Metij už jsem dlouho neviděl?"

„Velice vtipné," zavrčela Darja. „Chcete jít, nebo tady ztrácet čas? Kde je vlastně ten pták?" Vrána nebyla nikde k vidění. Calymir pokrčil rameny.

„Asi jsme ji omrzeli. Gile, jdi první. Já se Symem půjdeme za tebou, pak Darja. Nad vodopádem opatrně, nepřibližuj se ke kraji, nebo tě proud strhne dolů."

„Rozkaz, pane," zabručel Gil a zul se.

Řeka byla ledová. Gil se bezděky otřásl, když mu spodek nohavic nasákl vodou, a zalitoval, že si je neohrnul. Pak sebral odvahu a udělal druhý krok, po něm další, až stál uprostřed tišiny. Voda mu dosahovala po kolena. Otočil se ke skále a pomalými, opatrnými kroky se vydal do tunelu. Za sebou slyšel tiché překvapené kletby, jak i ostatní vstupovali do vody.

„Já toho Larrena zabiju, jen co ho uvidím," slibovala Darja. Calymir postřehl Gilův pohled a obrátil oči v sloup.

„Myslím, že jsi chtěla jít, ne stát a nadávat," zavolal. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo šplouchání, jak se kněžka brodila k nim. Gil se otočil a vyrazil dál.

Ve vstupu do jeskyně si málem rozrazil hlavu, protože správně neodhadl výšku stropu. Bolestně zamrkal, opatrně se sehnul a v předklonu urazil dalších několik metrů. Dál se strop naštěstí zvyšoval, takže se brzy mohl opět narovnat. Vzápětí zaslechl další kletbu, pak podrážděné hlasy.

„Až příště někde bude něco takového, laskavě to hlas předem," žádal ho Calymir.

„Jen řvi na celé okolí, ať všichni ví, že jsme tady," utrhla se na něj Darja. Vzadu se strhla hádka.

Bohové, pomyslel si Gil. „Buďte oba zticha!" nařídil a k jeho překvapení skutečně zmlkli.

Dál od vodopádu se řeka stávala divočejší a nebezpečnější. Gil uhnul blíž ke břehu, aby se dostal z nejprudšího proudu, na okraji však bylo mnohem více velkých kamenů, kterým bylo třeba se vyhýbat. Každé špatné došlápnutí působilo na bosé nohy jako bodnutí nožem. Pohyb také nedělal dobře všem modřinám a šrámům, sice ovázaným, ale stále nepříjemně čerstvým. Tma byla tak hustá, že krájet by se dala jen stěží, a oči se jí nedokázaly docela přizpůsobit, takže se Gil musel ze všeho nejvíc spoléhat na hmat. Kvůli tomu všemu postupovali žalostně pomalu a zdálo se, že cesta nikdy neskončí.

***

Znenadání se přímo za ním rozzářilo ostré bílé světlo. Oslepený Gil se překotně snažil otočit. Do cesty se mu postavil kámen, a jak Gil vykročil, zakopl a s hlasitým cáknutím se natáhl do vody. Kamínky pokryté dno mu sedřelo ruce do krve. Zamrkal, aby se rozkoukal, a opatrně vstal.

„Co tady vyvádíte?" obořil se na skupinku za sebou, zatímco se snažil alespoň částečně vyždímat promočenou košili. Koule světla, kterou kněžka držela v ruce, ho pořád nepříjemně oslňovala a on se co nejdůkladněji vyhýbal pohledu na ni.

„Něco se mi otřelo o nohu," ozvala se kněžka.

„Jsou tu ryby," vysvětloval Calymir pomalu.

„Něco velkého!" Darjin hlas zněl nepřirozeně vysoce.

„Tak co je s tebou?" chtěl vědět Gil. „Ty přece normálně takhle nevyvádíš."

„Prostě se mi nelíbí tohle místo. Nemám... Nemám ráda stísněné prostory, stačí?" Zdálo se, že jen stěží přemáhá paniku. Calymir si povzdechl.

„Jdi uprostřed," nabídl jí. „A to světlo nech svítit, jestli to zvládneš. Už jsme dost daleko."

Kněžka přikývla, začínala se znovu ovládat. „Ano. Takhle to bude dobré. Díky."

„V pořádku?" zeptal se Calymir Gila, když ho Darja začala obcházet.

„Jen jsem se odřel," odpověděl. „A jsem úplně mokrý. S tím teď ale nic nenaděláme."

„Zkusíme se porozhlédnout po místě, kde bychom mohli zastavit," navrhl Adsen váhavě. „Vedlejší jeskyně nebo něco takového-"

Gil zavrtěl hlavou. „To je v pořádku. Zvládnu to." Alespoň doufám, dodal v duchu. Noc byla teplá, vzduch v jeskyních byl ale mnohem chladnější a Gil už teď cítil, jak ho roztřásá zima. Otočil se ve snaze to zamaskovat. „Můžeme jít?" Odpovědí mu byl sborový souhlas.

S Darjiným světlem nad hlavami se jim šlo mnohem lépe. Gil jen doufal, že magická záře nepřitáhne ničí pozornost. Calymir měl pravdu v tom, že už byli v bezpečí před lidmi, Gil však slýchal mnohé příběhy o tom, co žije pod horami, a přestože v Armenu se jim jen smál, tady, v hluboké tmě jeskyní a s drobnými živočichy, kteří se jim občas otírali o nohy, nebylo vůbec těžké jim uvěřit. Zatnul zuby a soustředil se na cestu. Stačilo, že panikařila Darja. Zkrátka na to příliš nemyslet, dostat historky z hlavy...

Kap. Kap. Kap.

Rozbušilo se mu srdce. Hlupáku, okřikl se vzápětí. Je to jen řeka. Voda je tady všude, samozřejmě vydává zvuky.

Tiché zachřestění padajících kamínků.

Jenom řeka...

Calymir se zastavil. „Co to bylo?" šeptl.

Koule zhasla.

Jemný šum Alnevy se v hlubokém tichu, které nastalo, zdál strašidelně ostrý. Všichni napínali uši, aby zaslechli sebemenší podezřelý zvuk, a mhouřili oči do temnoty. Pak vpředu v tunelu problesklo bílé světélko. Přestože ve vteřině opět zhaslo, nikomu z nich neuniklo. Gil couvl vedle Calymira a oba tasili. Bylo téměř slyšet, jak Darja zběsile tluče srdce.

„Stěny!" vyjekla kněžka náhle. Gil vzhlédl a spatřil to také; bledé tvary, jiskřičky přeskakující kolem drobných těl. Postavil se do střehu –

- vzápětí ho již podruhé oslepilo světlo. Bylo to stejné, jako by se podíval přímo do slunce, až na to, že tentokrát nebylo slunce jen bodem na obloze, ale oceánem běli všude kolem nich. Zuřivě mrkal a snažil se se zorientovat. Světlo trochu pohaslo a mžitky se proměnily v stovky tvorečků hemžících se kolem nich a na nich. Oklepal se ve snaze je setřást a paží se mu rozlehla bolest, když drobné zuby protrhly jeho kůži a zabořily se do masa. Rozmáchl se k úderu, ale klopýtl a minul – což možná bylo štěstí, jinak by místo zvířat klidně mohl zasáhnout některého ze svých společníků. Za sebou zaslechl výkřik, jak se Darja pokusila použít kouzlo, zjevně ale tvory jen ještě víc rozzuřilo.

Pak se vzduch rozechvěl táhlým, nepřirozeně vysokým zvukem. Tvorové ucukli a stáhli se, jejich světlo pohaslo. Místo něj se do tunelu vkrádal strašidelný rudý přísvit doprovázený sílícím zvukem. Gil si zakryl uši právě v okamžiku, kdy to podivná zvířata vzdala a obrátila se k útěku.

Zdálo se mu, že zaslechl kohosi vykřiknout. Vzápětí zvuk utichl. Z rudé záře nezbylo nic, v tunelu zůstala jen tma. Gil si nevěřícně promnul uši a otočil se.

Darja opět rozsvítila čarovné světlo, tentokrát menší a tlumenější. Držela ho v ruce a dívala se na dvě postavy uprostřed vodního toku.

„Co to bylo?" zeptal se Gil. Darja se zastavila a pohodila hlavou k Symovi, který konečně nabyl rovnováhu. Calymir stál u něj, připravený mu pomoci.

„Jsi v pořádku?" zajímal se. Symo neurčitě přikývl.

„Ano... Myslím," zamumlal a rozhlédl se. „Kdo-"

Gil pohlédl zpět tam, kam zmizeli tvorové, a uvědomil si, že slyší sílící šplouchání. Darja zesílila světlo a v něm rozeznali nezaměnitelnou siluetu muže, která se k nim s mumláním přibližovala. Ze srdce mu spadl obrovský balvan.

„Larrene!" zavolal.

„Máš pocit, že vás nevidím?" odpověděl žoldák. „Najít vás by dokázala i moje slepá babička." Došel až k nim a kritickým polednem přelétl celou scénu. „Radši se nebudu ptát."

„Moudré rozhodnutí," prskla Darja, která si uvědomila, že konečně může dát průchod své úzkosti a vzteku. „Pověz mi, děje se tady často, že na tebe zničehonic zaútočí armáda svítících ještěrek?"

„Myslíš naiadjarny," konstatoval Larren. „Občas dost nepříjemně překvapí, ale jinak jsou neškodní. Na člověka si netroufnou."

„Vážně?" Gil se dotkl krvácejícího kousance na ruce. „A tohle je co?"

„Mně tedy přišli agresivní až dost," souhlasil Calymir.

Larren se zamračil. „Byl jsem tady dole několikrát a nikdy jsem nezažil, že by na někoho zaútočili."

„Jo, vypadá to, že jen my vždycky musíme mít něco zvláštního," povzdechl si Gil, kterému se nápad dostat se do průsmyku přes jeskyně zamlouval daleko méně než na začátku. „Můžeme už vyrazit? Nerad bych se s nimi potkal znova."

Žoldnéř přikývl. „Za chvíli se odpojíme od řeky. Je tu chodba, která vede to průsmyku. Dorazíme tam tak za tři čtyři hodiny, pokud všechno půjde hladce."

„Výborně." Gil zastrčil meč zpátky do pochvy a ověřil si, že boty drží pevně na vrcholu tlumoku. Larren se otočil a vyrazil do temnoty. Darja se vydala za ním, čarovné světlo stále v ruce. Gil ještě na okamžik zůstal stát a ohlédl se, aby se ujistil, že ho Adsenové budou následovat.

Symo stál stále na stejném místě a nevěřícně hleděl na své ruce.

„Já... omlouvám se," zamumlal. „Za všechno-"

„Není za co," řekl Calymir, trochu nesvůj. „Můžeme?"

Gil se otočil, jako by ta slova patřila jemu, a zamířil za mizejícím světlem. Po zádech mu přeběhl mráz.

Neměl ponětí, co se stalo, byl si však jistý, že Symo nebyl tím, kdo by se měl omlouvat.

***

Vysoko v horách byla noc jasná a chladná. Gil spal špatně, místo, které Larren vybral k nočnímu odpočinku, se mu nelíbilo. Pod skalním převisem byli sice chráněni proti nepřízni počasí, stezka za převisem však byla velmi úzká a lemovaná skalní stěnou, která strmě padala dolů do rokle. Přestože od okraje byli stále daleko, Gil měl pocit, že se celý plocha svažuje směrem k rokli a že když přestane dávat pozor, nic mu nezabrání v pádu. Nakonec se mu podařilo zavřít oči, spal však neklidně a mělce.

Snad proto se vzbudil, když uslyšel šramot.

Ležel v chladné noční tmě a se zavřenýma očima naslouchal. Slyšel běžné noční zvuky; cvrkot cvrčků, křik nočních ptáků a odkudsi zdálky i táhlé zavytí vlka. A pak se to ozvalo znovu – zašustění pokrývky.

Zamrkal. Ve spánku se otočil na druhý bok a před sebou teď měl mezeru mezi zemí a převisem, kudy do jejich úkrytu pronikalo jasné světlo dorůstajícího měsíce, a za ní stezku klikatící se mezi horami zpět směrem k Sirru. Ostatní spáči byli ve stínu za ním.

Kolik může být hodin? Kdo má hlídku?

„Calymire?" zkusil to.

Ticho.

„Larrene?"

Nic.

Otočil se a zamžoural do tmy pod převisem. Kousek od sebe rozeznal dva ležící stíny. Pootočil se ještě víc a v slabém proužku měsíčního světla spatřil dvě propletené postavy, jednu dole a druhou na ní. Vypadali by téměř jako milenci – kdyby to nebyli Symo a Calymir... a kdyby Symo u Calymirova krku nedržel nůž.

Gil se vymotal z pokrývky a sáhl po dýce, opasek s pochvou však nebyl tam, kam ho večer odložil. V duchu zaklel, vyskočil na nohy, udeřil se o nízký převis a kletbu zopakoval, tentokrát nahlas. Pak se přikrčeně rozběhl ke stezce.

Co mám dělat? Symo měl záchvaty zuřivosti často, ale ještě nikdy to nedošlo takhle daleko. Ještě nikdy se nepokusil někoho z nich zabít.

Symo byl zřejmě hypnotizován ostřím své dýky, které od Calymirova hrdla dělilo pouhých několik centimetrů. Calymir od sebe Symovu ruku odtlačoval a zároveň na přítele tiše mluvil. „Symo, no tak, to jsem já. Uklidni se. Všechno je v pořádku-"

V jeho očích Gil spatřil rodící se paniku.

Tohle není jen tak ledajaký záchvat, uvědomil si. Mluvení není k ničemu a Calymir to ví – jenže nic jiného dělat nemůže.

Nůž se vlásek po vlásku posouval dolů.

Gil se rozběhl a vší silou do Syma strčil. Kutáleli se po stezce – příliš blízko kraje, napadlo Gila – jenže pak už na přemýšlení nezbyl čas, protože Symo vyskočil na nohy a znovu se po Gilovi vrhl. Dýka mu kdesi vypadla, to ho však nezastavilo. Zaútočil holýma rukama. Gil jen tak tak uhnul, překulil se a pod prsty nahmátl Symovu dýku.

Ne. Takhle daleko to zajít nesmí.

Vyšvihl se na nohy a zapotácel se, protože se náhle octl na samém kraji útesu. Uskočil a vzápětí ho Symo zezadu sevřel v drtivém objetí.

Odkudsi zdálky se ozval výkřik.

Gil dupl Symovi na nohu a podařilo se mu otočit, ale vymanit se nemohl. Symo se zazubil – ten úsměv, kdysi tak přátelský, teď budil hrůzu – na vteřinu Gila pustil a vzápětí ho oběma rukama popadl za krk a začal ho škrtit. Veškeré Gilovy pokusy se uvolnit byly marné. Symo měl neuvěřitelnou sílu.

Bylo to jen nedostatkem vzduchu, že se mu zdálo, že jeho oči zrudly?

Pak to uviděl znovu, a tentokrát nešlo o pouhý záblesk. Tlumené, krvavě rudé světlo na něj ze tmy zářilo jako maják.

Dýka mu vypadla z ochablých prstů.

„Mám vám vyřídit pozdrav od vašeho starého přítele," promluvil Symo. „Mrzí ho, že vás nemohl navštívit osobně, ale pokud selžu, určitě vám to prý vynahradí."

Proč nikdo nic neudělá? pomyslel si Gil zoufale. Vzápětí si sám odpověděl: Stojíme příliš blízko. Jakýkoliv zásah a oba se zřítíme dolů.

„Pořád se ohlížejte," pokračoval Symo v řeči. „Hlídejte každý stín – ale stejně to nebude dost. Najde vás, ať budete utíkat seberychleji."

Symo otevíral ústa, ale hlas, který z nich vycházel, nepatřil jemu. On sám byl totiž dávno mrtvý. Kdy k tomu došlo? Gil nevěděl. Přesto si byl jistý, že má pravdu. Ať teď v Symovi bylo cokoliv... nebyl to on.

Adsenův nepřirozený úsměv se ještě rozšířil, zatímco sevření na Gilově krku zvolna zesilovalo. Gil se zoufale zazmítal. Zdálo se mu, že rudá barva se ze Symových očí rozlévá a zaplňuje celý jeho svět.

Ne, pomyslel si. Teď ne-

Na to, aby přemýšlel, už mu ale nezbývala síla. Rudá se měnila v černou, bezvědomí ho zvolna objímalo. Připadal si malátný a ze všech sil se proti tomu snažil bojovat.

„Nevzdoruj," ozvalo se zdálky. „Přijmi to. Vždyť to víš – věděl jsi, že to přijde. Mělo se to stát už dávno..."

Ne!

Gil se znovu začal zmítat, tentokrát silněji než předtím; kopal kolem sebe v zoufalé snaze se osvobodit a náhle ucítil, že jeho noha zasáhla cíl. Symo vykřikl, sevření na krku polevilo. Gil cítil, že padá, zoufale se snažil něčeho zachytit, jenže to nešlo, všechno bylo kluzké a v jeho prstech už nezbývala žádná síla. Pak ho náhle zachytilo něco jiného; poryv vzduchu ho sevřel a postrčil zpět na pevnou zem.

Symo však tolik štěstí neměl.

Gilovi se před očima mihla jeho tvář, když padal. Spatřil jeho oči; už ne rudé, ale světle modré, plné nepochopení, zrady, bolesti, strachu...

Vzápětí Symo zmizel za okrajem útesu a pohltila ho temnota.