Druhého dne jim Larren ukazoval město. Sirr sestával ze dvou částí – opevněného centra a předměstí, které kolem Sirru tvořilo prstenec a na krajích volně přecházelo v tábořiště. Procházeli zrovna touto částí, když zaslechli křik. Larren bez váhání změnil směr a zamířil k houstnoucímu davu čumilů, který se shromažďoval na opačné straně plácku mezi stany. Ostatní ho následovali uličkou, kterou žoldák dokázal vytvořit díky nevybíravému přístupu, a rychle se ocitli přímo ve středu dění.

Jen několik metrů od nich se strhla potyčka mezi ozbrojencem, který měl zřejmě na starosti vůz o kousek dál, a jakýmsi tulákem. Muž ze všeho nejvíc připomínal opilce. Přesto se však zdálo, že v souboji má navrch; byl neuvěřitelně rychlý a během několika vteřin hlídače odzbrojil, popadl ho za krk a přitiskl ho na bočnici vozu.

Bojovníkovi docházel dech, kopal a zmítal se, ale otrhanec se nepohnul ani nepovolil sevření, dokud srážce nezačal ochabovat. Teprve tehdy ho útočník pustil, ustoupil o dva kroky dozadu a nechal kašlajícího muže ležet na sluncem vysušené hlíně.

„Co se to tu děje?"

Mezi lidmi se kdosi prodíral, prudce odstrčil Gila a vyvalil se do prázdného prostoru kolem dvojice. Vyvalil se bylo správné slovo, neboť říct, že byl muž obtloustlý, by bylo hrubé zkreslování skutečnosti. Dle jeho oděvu šlo o některého z bohatších kupců. S sebou si přivedl dva strážce, kteří otrhance obstoupili a namířili na něj špičky kopí. Útočník si toho nevšímal; vlastně to vypadalo, že svoje okolí vůbec nevnímá.

„Tak vysvětlí mi někdo, co se tady děje?" domáhal se tlouštík pozornosti. Vyhlédl si v davu oběť a ukázal na ni. „Ty, kluku! Cos viděl?"

„No-" Vyzvaný na okamžik zaváhal. „Tenhle muž napadl vašeho strážného-"

„Ten hlídací pes ho otravoval," skočil mu někdo do řeči.

„Otravoval? Zeptal se ho, co tu chce-"

„Dost!" Kupec si zřejmě uvědomil, že to nebyl právě nejšťastnější nápad. „Ty," obrátil se k útočníkovi. „Co jsi zač?"

Muž neodpověděl, jen stál na místě a mírně se kolébal ze strany na stranu. Dokonce se ani neotočil za hlasem.

„Je to blázen," zachraptěl voják, který se pomalu sbíral ze země. „Blázen-"

Dav jeho slova mumlavě potvrzoval – přihlížející zřejmě konečně našli bod, ve kterém se shodli.

Tlouštík muže pomalu obešel. „Už to tak vypadá," souhlasil. Pak zřejmě dospěl k rozhodnutí. „Vezmeme ho za hradby. Městská stráž si s ním už nějak poradí."

V tu chvíli do Gila znovu někdo strčil. Mladík se otočil, aby si na nezdvořákovi vylil zlost, a ke svému údivu zjistil, že je to Calymir, kdo si nyní dere cestu do popředí. Ozbrojenci se k němu otočili, když stanul tlouštíkovi tváří v tvář.

„Nechte ho jít," požadoval.

„Proč?"

„Není to blázen. Patří ke mně."

Kupcova tvář se roztáhla do nehezkého úsměvu. „Ne," odmítl. „Spáchal zločin a bude se za něj zodpovídat."

„Nespáchal nic."

Tlouštík otevřel ústa k námitce, pak je zase zavřel, když se Calymir dotkl meče u svého opasku. Kupec měl k ruce tři žoldnéře, přesto se však zdálo, že lesk v Calymirových chladných, neústupných očích ho vylekal.

„Přece nebudeš vyvolávat spory jen kvůli nějakému tulákovi," zamumlal.

„Vsadíš se?" zeptal se Calymir tiše. Gil by za to nedal ani měďák.

Kupec zřejmě rychle došel ke stejnému názoru. Dal pokyn svým mužům a po posledním rozčileném pohledu Calymirovým směrem všichni odešli.

Adsen se obrátil k davu. „Je tu něco k vidění?" chtěl vědět. Podtón výhružky v jeho hlase způsobil, že netrvalo dlouho a dav se vytratil.

Gil pochopil pravdu o chviličku dřív, než Calymir vykročil vpřed a pevně netečného muže objal.

„Zatraceně, Symo," zamumlal, když se odtáhl. „Myslel jsem si, že jsme o tebe přišli... Jak ses odtamtud dostal?"

Teprve teď se Symo otočil a Gil spatřil jeho zmatený výraz. „Kdo-" Vzápětí umlkl a zamračil se

Poznal ho, uvědomil si Gil. Ale jméno z paměti vylovit nedokáže.

Po zádech mu přejel mráz. Náhle si nebyl ani zdaleka tak jistý jako Calymir, že ten kupec neměl pravdu.

***

„Tohle zavání průšvihem," podotkl Larren.

Znovu se tísnili v Calymirově a Gilově pokoji – tentokrát všech pět, neboť usoudili, že Symo by dole v lokále budil přílišnou pozornost. Gil se ušklíbl.

„A já měl dojem, že tohle celé je jeden kolosální průšvih."

Darja se na něj zamračila a pak se sama obrátila k Larrenovi. „Co přesně? Pokud myslíš Syma, tak to nám došlo taky."

„Spíš toho kupce," upřesnil žoldnéř. „Taryse. Mezi svými je dost vážený a trochu moc si o sobě myslí. Měli byste si na něj dávat pozor."

„Vždyť jsme mu vlastně vyřešili problém, ne?" namítl Gil.

Larren se ušklíbl. „Vážně? No, pokud si pamatuju, tady Calymir mu vyhrožoval, což vidělo alespoň dvacet lidí. Navíc hádám, že mu nepotrvá dlouho, něž zjistí, jak tučná odměna je na vás vypsaná. Tarys je hrabivá krysa. Sice s Lonou nijak zvlášť nesouhlasí, ale rozhodně mu to nezabrání, aby si na vás namastil kapsy."

„Pořád mluvíš, jako bys v tom nebyl s námi," upozornila ho Darja. „Nebo snad chceš couvnout od dohody?"

„To ne," popřel Larren. „Svoje slovo držím. Ale o zachraňování vašich zadků, když si sami způsobíte další problém, nepadlo ani slovo."

„Přestaň žvanit hlouposti," okřikla ho kněžka. „Stejně si užíváš, že tomu nafoukanci někdo zkřížil plány."

Larren povytáhl obočí. „Dobrá, dostalas mě," uznal a pohodlněji se rozvalil na slamníku. „Ale teď mi laskavě vysvětli, co hodláte dělat s tímhle." Pohodil hlavou směrem k Symovi. Ten seděl na stoličce v koutě, nezvykle tichý a téměř dokonale nehybný.

„Potřebuje čas," řekl Calymir.

„Který mu nemůžete dát," namítl Larren. „Tím vystoupením jste k sobě přitáhli pozornost. Tarys není jediný, kdo se o vás začne zajímat. Musíte zmizet, co nejrychleji to půjde – a pokud má jít s vámi, musíte si být jistí, že vás neohrozí."

„A ty už víš, jak nás odsud dostat?" nadhodila Darja.

„Mám pár nápadů, ale potřebuji si je ověřit," odpověděl vyhýbavě. „A-" Povzdechl si. „No, na tom vlastně nezáleží. Zkrátka buďte opatrní, ať mi vůbec zbyde něco, co bych do průsmyku mohl propašovat. Budu teď pár dní pryč."

Darja ho sledovala, jako by se ho snažila rozdělit na kousky a zjistit, co se žoldákovi honí hlavou. „Jestli nás zradíš-"

„Jestli vás zradím, jste vyřízení. Nemá cenu pokoušet se mi vyhrožovat. Nemáte jinou možnost než mi věřit." S těmi slovy vstal. „Pošlu vám zprávu, pokud to půjde. Nevěřte nikomu, kdo vám neřekne, že ho posílá Taiarel. A dávejte si pozor," zopakoval naposled, než vyšel ven ze dveří.

Gil se za ním zamračeně díval. Větu „nemáte jinou možnost" slýchal v poslední době až příliš často.

Ale nebyla nakonec taková povaha války?

***

Prkna v podlaze se prohnula a zasténala pod tichými kroky. Gil polekaně zvedl hlavu a zamrkal. Pak v příchozí rozeznal Darju a zase se uklidnil.

„Zatraceně, vyděsila jsi mě," zašeptal. „Musel jsem si trochu zdřímnout. Jdeš mě vystřídat?"

V šeru její přikývnutí stěží viděl. „Jak to jde?"

„Usnul. Předtím to ale bylo krušné. Zase si nemohl vzpomenout na moje jméno. Pak jsem se s ním snažil povídat a uklouzla mi zmínka o Loně."

Darja se rychle ujistila, že Symo doopravdy spí. „Pitomče," zamumlala potom. „Zuřil hodně?"

„Nebylo to tak hrozné jako posledně. Vypadal spíš vyděšený. Pak si sednul do kouta a hodinu neřekl ani slovo."

„Potřebuje čas," zopakovala Darja slova, která se stala jejich mantrou. Gil si povzdechl.

„Vážně tomu věříš?" zeptal se.

„Ne," přiznala. „Nejspíš už nikdy nebude stejný jako dřív. Ale ať tam zažil cokoliv, myslím, že přes většinu z toho by se mohl nějak přenést... časem." Odmlčela se. „Jdeš dolů? Je tam večeře."

Gil zavrtěl hlavou. „Půjdu se napřed projít. Potřebuju na chvíli na vzduch."

„Nechoď daleko," varovala ho kněžka. „Nezapomeň na to, co říkal Larren."

„Jo, vím o tom. Užij si noc."

„Díky," odpověděla sarkasticky. Nevesele se na ni usmál a tiše vyklouzl ze dveří, zatímco se usazovala na jeho původním místě.

Zdálo se téměř neuvěřitelné, že uběhly jen dva dny od chvíle, kdy Larren odešel. Symo nebyl zraněný na těle, ale psychické rány se hojily jen pomalu a obtížně. Koloběh nočních můr, výpadků paměti i náhlých záchvatů zuřivosti je zmáhal, a přestože se Symův stav lepšil, stále byl na hony vzdálený od člověka, který s nimi ušel takový kus cesty.

Za tohle Lona zaplatí, sliboval si Gil. Doufal jen, že někdy dostane příležitost svůj slib splnit.

Vyhnul se hlučnému výčepu a zadním vchodem vyšel do chladivého vzduchu prohlubujícího se večera. Rámus z hospody doléhal na dvorek jen vzdáleně a on cítil, jak ho uklidňující ticho vtahuje do svého objetí.

Teď, když se uklidnil, se o něj opět začal pokoušet spánek. Gil se opřel o stěnu hospody a zavřel oči. Pokud se nás Tarys vážně pokusí zabít, teď má ideální příležitost, napadlo ho v jediném koutku mysli, který ještě nebyl zmožen únavou. Tak ať.

Probral ho tichý, téměř nepostřehnutelný šelest. Prudce vzhlédl a upřel rozespalé oči do okolní temnoty. Co to bylo?

Na dvoře panovalo ticho. Rozhlížel se, ale neviděl nic než zdi a několik sudů na dešťovou vodu v rohu-

„Krá, krá!" Krákorání se ozvalo nečekaně a nepříjemně blízko, až nadskočil. Těkal očima ze strany na stranu.

Uklidni se. Je to jen vrána.

Pomalu vydechl.

„Vážně nechápu, proč se lidi vždycky tak vyděsí," ozvalo se za ním. „Já se jen snažím být zdvořilá."

„Kdo je to?" zeptal se.

Ze tmy vylétl ptačí stín a dosedl na zem před Gila. Ten nevědomky ucukl. Bohové, co má tohle znamenat?

„Nesu zprávu od Larrena," oznámila vrána. Mluvila podivně chrčivě a Gil jí rozuměl jen stěží. „Dostal se do průsmyku. Buďte připravení vyrazit. Sežeňte si zásoby a počítejte s tím, že se zmáčíte."

Mluvící vrána, pomyslel si Gil. Báječné. Ale koneckonců už jsem viděl dost neuvěřitelných věcí na to, aby mě něco takového vyvedlo z míry, ne?

„To je všechno?" zeptal se. Vrána vydala zvuk, který zřejmě vyjadřoval potěšení.

„Posílá mě Taiarel," oznámila. „Larren ale prohlásil, že jestli se alespoň náznakem nezeptáte, jste pitomci a nemám vám říkat nic."

„Dobré vědět." Gil se uchechtl, pořád se snažil vzpamatovat z původního leknutí.

„Budu na vás čekat pozítří za soumraku na severním kraji města, kousek od skály," pokračovala vrána. „Buďte tam. Pokud se něco změní, dám vám vědět." Domluvila a vznesla se do vzduchu.

„Počkej!" zavolal Gil, odpovědí mu ale byl jen vzdalující se tlukot křídel. Protřel si oči; přemýšlel nad tím, jestli se mu to celé nezdálo a hlavně jak to vysvětlí ostatním, aby nevypadal jako úplný blázen.

***

Nakonec se to obešlo bez větších potíží a druhého dne spolu s Darjou vyrazili shánět zásoby, zatímco Calymir držel hlídku u Syma. Měli v plánu vrátit se do tmy, to však tak docela nevyšlo, protože se zdrželi na tržišti poblíž hradeb, kde se marně pokoušeli sehnat zaklínače nebo překupníka s amulety. Zdálo se, že všichni čarodějové a jim podobní práskli do bot ještě několik dní před převratem.

„Museli cítit, co se děje," konstatovala Darja. „Na jejich místě bych zmizela taky. Pojď, vrátíme se. Tohle nemá cenu."

Gil neochotně souhlasil. Vyhlídka na záchvat uprostřed hor, dost možná s nepřáteli za zády, ho netěšila, jenže potloukat se tu ještě chvíli by mohlo být nebezpečné. Už takhle riskovali dost.

Otočil se a vykročil za Darjou zpět k vnější čtvrti. Než však stihl udělat tři kroky, ucítil trhnutí, jak ho něco zatáhlo za opasek. Prudce se obrátil a spatřil vyhublého kluka, který jako o život pelášil pryč. Instinktivně sáhl po měšci a jeho podezření se potvrdilo – ze středně naditého váčku zbyl jen splasklý kus proříznuté kůže.

Do háje. Rozum mu říkal, že zloděje už nechytí, jenže v tom měšci byla skoro polovina všeho, co jim zbylo, a bez peněz se neobejdou jen stěží. Kluk navíc běžel podivně pomalu a kulhal, jako by měl pochroumanou levou nohu.

GIl se rozběhl za ním.

Za sebou uslyšel tichou kletbu, když si Darja uvědomila, že ji nenásleduje. „Kam si myslíš, že jdeš? Stůj, zatraceně!" Další kletba; pak uslyšel dusot, když se pustila za ním.

Zlodějíčkův náskok se rychle zmenšoval. Kluk byl Gilovi téměř na dosah, když náhle prudce zahnul do tmavé vedlejší uličky. Gil neváhal. Jen pár kroků a vrátím se.

Náhle se však zdálo, že zlodějova noha se zázračně uzdravila. Kluk nabral nový dech a zrychlil, zatímco Gilovi pomalu docházely síly. Stačila chvíle na to, aby se mu zloděj ztratil ve tmě.

Že je to past, pochopil Gil až v okamžiku, kdy ze stínů vystoupili muži a obklíčili ho. Sáhl po meči, aby se bránil, jeden z nich po něm však skočil a zkroutil mu ruce za záda. Gil kopal, jenže z ocelového sevření se vyprostit nedokázal. Po chvíli ochabl.

„Tak je to správně. Nemá cenu se bránit, že?"

Tarys, poznal Gil tlouštíka před sebou. Takže Larren měl pravdu.

Zezadu uslyšel hluk. Jeho strach se prohloubil, když dva muži přitáhli před Taryse vzpouzející se Darju. Na rukou měla navlečené kožené pásky, ve kterých Gil poznal antimagická pouta.

„Výborně," usmál se kupec. „Slyšel jsem, že na vás a vaše dva kamarády je vypsaná zajímavá odměna. Tak povězte, kdepak je schováváte?"

„To není vaše věc," odsekla Darja.

Ve tmě Gil zahlédl jen letmý záblesk Tarysových zubů, když se kupec přátelsky usmál a pozvedl ruku. Vzápětí jeden z jeho mužů udeřil Darju do obličeje.

„Myslím, že ano," odpověděl Tarys stále s úsměvem. „Zazpíváte mi, paní?"

Gil sebral odvahu. „Nechte ji být," nařídil nejlepším autoritativním hlasem svého otce. Odpovědí mu byla rána přímo do žaludku.

„Přemýšlej nad tím, co říkáš, chlapče," vybídl ho kupec vlídně a téměř s lítostí sledoval, jak se napůl schoulený Gil zoufale snaží popadnout dech. „Víš, já tady takhle můžu být celou noc. Když mi to řeknete, bude to pro všechny jednodušší. Slibuji, že vás napřed zabiju, než si půjdu vyzvednout odměnu. Rychlé a téměř bezbolestné." Odmlčel se. „Nic? No, myslím, že vás chvíli nechám v péči svých přátel. Nezapomeňte, moje nabídka stále platí." Tiše prohodil několik slov s jedním z vojáků a zamířil uličkou pryč.

Strážci zřejmě usoudili, že Gil je slabší článek dvojice, protože se stal prvním terčem. Schytal ránu do žeber, pak do obličeje. Železný prsten jeho věznitele mu rozsekl tvář. Cítil, jak se do rány valí krev a stéká mu dolů ke krku.

Přišla další rána, a pak ještě jedna. Spíš slyšel než cítil křupnutí svého nosu, když do něj narazila strážcova pěst. Množství krve na jeho košili se rázem ztrojnásobilo.

„Kde jdou vaši kamarádi?" Otázka šlehla vzduchem jako bič. Gil mlčel.

Údery. Bolest. Železitá pachuť krve v ústech.

„Odpověz!"

Mráz na jeho zádech.

„Dělej!"

Rudo před očima.

Nedostaneme se odsud. Tarys mluvil pravdu. Můžeme jen zařídit, aby nedostali Calymira se Symem... Aby alespoň někdo pokračoval v tom, co jsme začali...

Rány pršely jako kapky ocelového deště, Gil už je ale doopravdy nevnímal. Kéž by to alespoň skončilo rychle, pomyslel si; věděl však, že Tarys jim tu úlevu nedopřeje.

Zdálo se neskutečně hloupé, že by to mělo skončit právě takhle.

***

Okolní temnotu náhle prořízl jasný záblesk bílého světla. Gil ucítil, jak tlak na jeho rukou povoluje, a zoufale sebou cukl. Dopadl na dlažbu, protože nedokázal udržet rovnováhu, co nejrychleji se však zvedl a snažil se mrkáním zahnat mžitky před očima.

Darja byla nyní také volná, stále kousek od něj a rozhlížela se kolem. Strážní nebyli daleko, ale nevšímali si jich; krčili se, kryli si hlavy a divoce se rozháněli zbraněmi. Gil se snažil rozeznat, před čím se brání. Zdálo se, jako by na ně zaútočila sama noc, zahalila je do svých křídel a dusila je –

Křídel?

Pochopení přišlo náhle. Nejistou rukou tasil meč, sykl, když ho zmlácené tělo zabolelo, přesto však zaútočil na nejbližšího strážce. Ten ze strany zajatců nečekal žádný odpor a během několika úderů se mu to stalo osudným.

„Znič jí pouta!" křikla po něm vrána, když se otáčela a znova se vrhala proti zbylým dvěma mužům. Gil se otočil a všiml si Darji, která se zoufale snažila přetrhnout kožené pásky. Pomohl jí očarovaná pouta uvolnit, pak se otočil v očekávání útoku, který však nepřišel. Strážci neměli ve smlouvě mrtvé kamarády ani tajemné útoky z temnot a udělali to, co většina žoldáků v jejich situaci - dali se na zběsilý úprk.

Vrána se usadila na mrtvole, rozhlížela se po uličce a vypadala náramně samolibě. Pak se otočila a důkladně si prohlédla Gila s Darjou.

„Nádhera," poznamenala. „Zdá se, že budeme muset vyrazit o něco dřív. Doufám, že máte všechno."

O něco tišeji, ale stále zřetelně pak dodala: „Asi toho Larrena vážně zabiju. Jako bych neměla na práci nic lepšího než dělat chůvu partičce idiotů."