Starý omšelý zvonek nade dveřmi líně zacinkal, když Symo vešel do špinavé hospůdky a zavřel za sebou dveře. Gil s Darjou zvedli hlavy od útržku levného pergamenu na stole a kývnutím ho pozdravili.

„Calymir s tebou není?" zajímal se GIl.

„Nechává se nějakým klukem vodit po západní čtvrti," vysvětlil Symo. „Jsem si jistý, že to děcko na něj chce ušít boudu."

„Tak to narazí," usoudil Gil a posunul se, aby se Symo mohl posadit na lavici vedle něj. Adsen si odfrkl.

„Mám spíš strach o toho kluka," ujistil ho. „Už takhle máme problémů na krku dost, nepotřebujeme se kromě Lony zaplétat taky s místními."

Od noci, kdy se setkali se Zlodějkou, uplynulo už pět dní. První dva dny přežívali v Dírách a dojídali zbytky zásob, zatímco Lonini kněží a bojovníci čenichali kolem. Třetího dne po popravě krále se konečně otevřely do té doby neprodyšně uzavřené městské brány a kdo mohl, vzal nohy na ramena. Tři dny bohatě stačily na to, aby všichni pochopili, že vláda boha není nic líbivého - vraždy, popravy, zatýkání, to vše převrat nevyhnutelně doprovázelo. Nebýt genia loci, mohlo vše být mnohem horší, nepochybně však také čistší. Takhle se Lona musela vzdát magie a uchýlit se ke starým osvědčeným způsobům vlády. A mezitím tam pod hladinou běžných věcí probíhal boj na zcela jiné úrovni; bitva o skutečnou nadvládu nad městem.

Jejich skupina pochopitelně nemohla jen tak utéct, jakmile se brány otevřely. Lona nebyla hloupá a strážní každého z kvapně odjíždějících hostů pečlivě prohlíželi. Díky odlivu lidí se jim ale podařilo najít ubytování v hospůdce na kraji Děr, ze které si jako její jediní hosté udělali základnu pro průzkum a promýšlení únikového plánu.

„Nejradši bych mu šel pomoct," povzdechl si Gil. Nečinnost vynucená skrýváním mu byla proti srsti.

„Neplácej hlouposti a soustřeď se," vybídla ho Darja popuzeně. Pak přisunula rozkreslený plánek města doprostřed stolu, aby na něj viděl i Symo. Ten se natáhl po uhlíku, který používali místo pera, a začal rychle črtat různé boční uličky kolem Králova náměstí a okraje Děr.

„Takhle nějak by to mělo být," řekl, když si spokojeně prohlížel své dílo. „Ale všechno prozkoumat nestihneme."

„To není potřeba. Důležité je vědět, kudy se odsud můžeme dostat," ujistila ho Darja.

„Stejně nechápu, jak tohle děláte." Gil si závistivě prohlížel plánek. Sám by si tu spleť uliček do hlavy nikdy uložit nedokázal.

„Cvik," odpověděl Symo. „Adsenové mají vážně neuvěřitelný cit, co se map týče. Za ty roky jsem se od nich dost přiučil."

Mohl mluvit otevřeně, neboť lokál byl kromě nich zcela prázdný. Dokonce i hostinský usoudil, že ho zde není potřeba, a odešel do zadní místnosti. Doba jako tahle obchodům nepřála.

Cink! Cink! Cink! Zvonek se znovu rozezněl, když se dveře rozlétly a do místnosti vkročil Calymir. Rychlým krokem zamířil přímo k nim.

„No ne!" přivítal ho Symo. „Ukázal ti ten kluk aspoň něco užitečného?"

„Na tom teď nezáleží," zavrtěl Calymir hlavou a hodil před ně na stůl list papíru. Gil natáhl krk, aby viděl, a srdce mu sevřel ledový pařát strachu.

„Docela povedené," okomentoval Symo dva portréty zabírající většinu papíru. „I když Darja tam vypadá mnohem mírumilovněji než ve skutečnosti." Kněžka mu věnovala nevraživý pohled.

„Nabízejí dost slušnou částku," poukázal Calymir.

„Spíš hotové jmění," opravil ho Gil. „Nenapadlo by mě, že je královská pokladnice až takhle hluboká..."

„Každopádně musíme zmizet," přerušil ho Calymir netrpělivě. „Za tohle nás udá úplně každý."

„Jdu pro věci," nabídl se Symo a aniž by čekal na odpověď, vyrazil nahoru k pokojům. Calymir přikývl.

„Kde je hostinský?" zeptal se vzápětí ostře.

Darja se teprve teď probrala z ochromení. „Netuším," uvědomila si. „Zatraceně! A všechno tak dobře vycházelo-" To už se zvedal na nohy i Gil.

Symo se znovu objevil ve dveřích a hodil každému vak s věcmi. „Ještě bychom měli doplnit zásoby," informoval je. Pak spatřil výrazy v jejich tvářích; rozhlédl se a vzápětí si uvědomil to, co oni.

„Do hajzlu," zaklel. „Na co ještě čekáme? Běžte!"

Bum! Bum! Bum! Údery na dveře málem vyrvaly chatrné dřevo ze závěsů. Pak se ozvalo zapraštění, když se prkna konečně prolomila a o několik vteřin později bojovníci Sedmé koruny vstoupili do dveří. To byla chyba - Gil a ostatní nepotřebovali několik vteřin. Ve chvíli, kdy ozbrojenci vstupovali do domu, už vybíhali zadním vchodem.

Nepřátelé samozřejmě byli i tady; jenže tady je nečekali. Stačilo několik krvavých vteřin na to, aby se s nimi Adsenové vypořádali. S obnaženými čepelemi v rukou přeskočili těla a vyběhli do ulice. Za těch několik dní to tady důkladně poznali a teď v němé shodě zamířili k jednomu z nouzových úkrytů, které Symo s Calymirem našli. Celkem jich bylo pět a všechny se nacházely hluboko v Dírách, neboť právě tam byl genius loci nejsilnější.

Tryskem proběhli kolem několika otrhaných žebráků, kteří se jim při pohledu na meče kvapně klidili z cesty, a zahnuli na Říční, jednu z největších ulic Děr. Tady bylo lidí mnohem víc, ne ale na dlouho. Běžící ozbrojenci znamenali potíže a od těch se bylo lepší držet dál.

Zahnuli pryč z Říční a vběhli do vedlejší uličky. Darja hlasitě lapala po dechu. Gil cítil, že tohle tempo také dlouho nevydrží. V zádech mu bolestivě škubalo a nohy ho pálily, jako by běžel alespoň hodinu. Bolesti, které ho od Lonina příchodu provázely, se rychle podepisovaly na jeho kondici.

Uslyšeli za sebou křik a nějak se jim podařilo ještě zrychlit. Brzy však pochopili, že to není k ničemu. Ať se snažili jakkoliv, bojovníci je doháněli - a doháněli je rychle. Gila se navíc zmocňovala nepříjemná myšlenka na to, jak málo to tu i přes pečlivý průzkum znají, a jak snadné by pro místní bylo vlákat je někde do pasti.

Darja náhle zastavila. Calymir běžící v čele se ohlédl.

„Teď není čas na odpočinek!" houkl. Kněžka si ho ale nevšímala; přešla ke stěně nedalekého domu a čelem a dlaněmi se o ni opřela. Ostatní si vyměnili nevěřícné pohledy.

„Musíme jít," domlouval jí Gil. „No tak, už je to jen kousek!" Darja ho odbyla letmým zavrtěním hlavy.

„Co to, zatraceně, děláš?" rozčílil se Symo a vydal se k ní, připravený odtáhnout ji pryč násilím.

„Počkej," zarazil ho zničehonic Calymir. „Nech ji pracovat."

„Vy jste všichni zešíleli!" Symo se bezmocně otáčel od jednoho k druhému. Gil nemohl než s ním souhlasit. Téměř cítil, jak se k nim pronásledovatelé s každou uplynulou vteřinou přibližují. A přece neutekl. Předtím možná byli jen nesourodou čtveřicí, kterou osud na chvíli svál dohromady, po všem, co se stalo, už si ale nemohli nic namlouvat. Byli v tom společně, ať už se jim to líbilo nebo ne.

Pak je uviděl - čtyři stíny běžící ulicí přímo k nim. Darja zavřela oči a začala něco usilovně drmolit. Symo s Gilem si vyměnili zoufalý pohled, pak svorně tasili a připravili se bojovníkům čelit.

„Vážně doufám, že ví, co dělá," zamumlal Gil. Umění bojovníků Řádu bylo legendární, a přestože Adsenové se jim mohli rovnat a dokonce je i předčit, bez momentu překvapení a proti přesile... Gil jejich šance na přežití odhadoval stěží na tři procenta.

Nepřátelé už byli téměř u nich a chystali se rozvinout do řady, aby mohli zaútočit z několika stran. Darja se stále nehýbala, a Calymir se připojil k Gilovi a Symovi, aby se útočníkům bránil.

Pak první z bojovníků náhle zakopl o nerovnost na dláždění. Tím vyvedl z míry i ostatní, kteří na okamžik zaváhali a zastavili se. Muž však rychle opět nabral rovnováhu a s výkřikem se vrhl do útoku.

Ulicí se rozlehlo rachocení. Obránci svorně vzhlédli a vzápětí je Symo, který si uvědomil, co se děje, strhl nazpátek. Jen o chviličku později se kousek před nimi za hlasitého tříštění rozbíjeného kamene a praskajících trámů sesulo k zemi průčelí jednoho z domů. Ozvaly se výkřiky, zvedl se velký oblak prachu, a pak-

Nic. Ticho. Jen uprostřed ulice mezi troskami ležela čtyři bezvládná těla.

„Tohle se tady stává často?" zajímal se Symo, který se jako první vzpamatoval z šoku. „Pokud ne, byla to skutečně pozoruhodná náhoda."

„Žádná náhoda." Darja se konečně odtrhla od stěny a protáhla se mezi nimi, aby měla volný výhled na katastrofu. V obličeji byla podivně bledá a z prstů levé ruky jí na dláždění odkapávala krev.

Calymir zavrtěl hlavou. „Tohle byla nejpitomější věc, kterou jsi mohla udělat," vyčetl jí.

„Díky by stačilo," ušklíbla se, ale chyběla tomu jiskra.

„Co jsi udělala?" chtěl vědět Gil.

„Na tom nezáleží."

„Já myslím, že ano," přidal se Symo. „Sama jsi řekla, že kouzla jsou ošemetná, a ani jeden z vás se netváří zrovna nadšeně, takže chci vědět, jestli máme problém."

„Spíš naopak," odpověděla. „Teď nám to pomůže." Pak si povzdechla. „Spojila jsem se s tím... duchem. Jak jsem říkala, je... rozčilený. Loninu přítomnost vnímá jako narušení svého území. Nebyl problém ho přesvědčit, aby jí trochu překazil plány."

„A že je na tobě lehkost toho přesvědčování vidět," podotkl Calymir kousavě.

Darja unaveně pokrčila rameny. „Brzy to bude lepší. Nechá mě si trochu doplnit síly. Můžeme jít? Brzy se tu nejspíš objeví další." Skupinka se pomalu rozešla.

„Měli bychom se schovat," usoudil Gil. „Dát se dohromady, počkat, než se situace uklidní-"

„Na to nemáme čas," přerušila ho kněžka. „Tady už se neschováme. Musíme zmizet z města, dokud to jde. Genius loci nám pomůže," dodala, když spatřila jejich pochybovačné výrazy. „Ukáže nám cestu k bráně a pak nám pomůže se dostat přes ni."

„Je to jen můj dojem, nebo je ten plán poněkud nepropracovaný?" nadhodil Gil.

„Jednoduché plány jsou nejlepší. Obvykle se tolik nepokazí." Pochopila, že je stále nepřesvědčila. „Podívejte, myslíte si snad, že máme jinou možnost?"

To zabralo - jinou možnost totiž skutečně neměli.

Znovu.

***

Trvalo jim jen něco málo přes půlhodinu, než se vynořili na hlavní ulici na dohled od otevřené brány. Od svobody je nyní dělilo jen několik desítek metrů dláždění - a vojáci. U brány samotné byli čtyři, Darja jim však řekla, že další jsou ve věžích po stranách. Ti venku by je nepochybně stačili zavolat, než by jejich skupinka měla šanci zaútočit.

„Takže co uděláme teď?" chtěl vědět Symo. Darja se soustředěně zamračila.

„Strážce je zdrží," odpověděla. „Zasekne západky na dveřích a podrží bránu, až se ji budou snažit zavřít. Stačí si poradit s těmi venku."

„Dobrá, hádám, že to bychom měli zvládnout," přikývl Calymir. „Ale co potom? Za hradbami je dlouhá rovná pláň, jestli sis toho nevšimla. Budou z nás dokonalé terče."

„To nechte na mě. Připraveni? Výborně." Nečekala na odpověď a pokračovala: „Hlavně se , u Koruny, nerozběhněte, dokud nespustí poplach, ano? Musíme se dostat co nejblíž."

„Nejsme žádní amatéři, chápeme to," ubezpečil ji Calymir. Gil mlčel - přesně to by totiž udělal on a byl si jistý, že Darja to věděla. Překvapovalo ho jen, že mu to důkladně neomlátila o hlavu.

„Tak už pojďte," vyzval je Symo. On a Calymir se zařadili před Gila s Darjou - počítali s tím, že jejich obličeje Lona nezná - a vycházkovým krokem se vydali k bráně. Strážní zpozorněli, ale nezastavili je, dokud nedošli jen několik metrů před ně. Pak jeden z nich vystoupil dopředu a zdviženou rukou je zarazil.

„Stát!" vyzval je. „Co chcete?"

„Jen procházíme," odpověděl Symo. „Potřebujeme vyrazit na cestu. Je v tom problém?"

Kdyby je předtím málem nechytili v té hospodě, možná by jim to i prošlo; jenže strážní teď byli ostražitější než kdy dřív. Voják si je pozorně prohlížel a v jeho tváři se rodilo poznání. Otevřel ústa k výkřiku, místo něj mu však z hrdla vytryskla krev, když Symo jako had zaútočil a zabil ho.

„Rychle!"

Nebylo třeba je pobízet dvakrát. Přeskočili tělo a rozběhli se. Adsenové vyrazili ke zbylým třem vojákům, kteří jim se zbraněmi v rukou zastoupili cestu. Gil se vrhl za nimi, připravený jim pomoct, kdyby se něco zvrtlo. Problém však přišel odjinud.

Ze strážnice se ozvalo zachřestění, pak sténání namáhaných lan a tlumené údery. Gil vrhl rychlý pohled k bráně.

„Spouštějí padací mříž!" vykřikl.

„Do hajzlu!" zaklela Darja. „Běžte! Utíkejte, hlupáci!"

Bylo však jasné, že to nestihnou. Tuny masivního železa se nezadržitelně řítily k zemi, mnohem rychleji, než mohl kdokoliv z nich běžet. Darja zoufale vykřikla a mávla rukama. Vzduchem prolétl závan magie a mříž se z dutým úderem zastavila necelé dva metry nad zemí. Kněžka zbledla, ale kouzlo udržela.

„Rychle!" vykřikla znovu. „Zatraceně, co tam děláte?"

Gil se ohlédl. Calymir si se dvěma vojáky na jedné straně rychle poradil, Symo však měl s posledním potíže. Nepřítel byl silný a rychlý a tlačil ho pryč od brány. Někdo z Řádu, blesklo Gilovi hlavou. Calymir si to uvědomil také a vyrazil příteli na pomoc. Proti útoku zezadu nebyly šermířské schopnosti nic platné - bojovník se bez vlády sesul k zemi.

„Honem!" pobízela je Darja zoufale. Na čele se jí třpytily kapky potu.

„Jsi v pořádku?" křikla Calymir na Syma, který se držel za bok, kde mu košili barvila krvavá skvrna.

„Zvládnu to," odpověděl. „Běž!" Calymir se otočil a dlouhými kroky se rozběhl k bráně, Symo ho v těsném závěsu následoval.

Přitažlivost pomalu, ale jistě vítězila. Darja se jednou rukou opírala o Gila, ale přes všechnu její snahu se mříž kousek za kouskem sunula dolů. Gil vyrazil kupředu, Darjina váha ho však přišpendlila na místě.

„Dělej!" zatřásl s ní. „No tak, musíme jít!" S kněžkou to ani nehnulo. „Darjo!"

Konečně se probrala a potácivým krokem se rozešla. Gil ji stále podpíral a napůl ji táhl ven. Přitom se letmo ohlédl. Symo šel kus za nimi. Na dláždění za sebou zanechával krvavou skvrnu, stále na ně však mával, aby šli dál. Gil ho poslechl - kdyby teď Darju pustil, nikdy by k bráně nedošla. Dělej, Symo, prosil ho v duchu. Znovu se ohlédl. Stihne to.

Mříž pomalu nabírala rychlost. Gil se rozběhl, jak jen to s kněžkou opírající se o jeho rameno šlo; pak skočil. Protáhli se těsně pod hroty mříží a vyběhli na rozblácenou cestu. Calymir branou proběhl zároveň s nimi. A pak se to stalo - příliš rychle, než aby stačili jakkoliv zasáhnout.

Jakmile vyšli z města, Darjino kouzlo náhle zesláblo a mříž mnohonásobně zrychlila. Zaslechli výkřik.

Symo byl pouhý metr před branou. Oběma rukama si svíral břicho, které mu probodla šipka z kuše. Udělal potácivý krok, pak druhý... Jenže neměl šanci.

Mohli jen bezmocně přihlížet, když mříž se zaduněním zajela do žlábků a uvěznila Syma na druhé straně.

Symo se opřel o mříže, natáhl ruku, jako by se je chtěl pokusit zvednout zpátky, síly ho však docela opustily. Zhroutil se k zemi a zbyl z něj jen tmavý stín u paty brány.

Ne!

„Calymire. Gile."

Gil se pomalu otočil. Darja stála za ním a nejistýma rukama kolem nich splétala síť ze zářícího světla.

„Pomozte mi," zamumlala, aniž ustala v pohybu. „Potřebuji sílu-"

„Co to děláš?" zeptal se Gil nechápavě.

„Chráním nás. Dělej, dotkni se mě. Calymire, prober se!"

Calymir, který ustrnul s očima upřenýma na místo, kde mu přítel zmizel z očí, se váhavě ohlédl.

„Musíme mu pomoct!" vykřikl Gil. Zatraceně, copak to nevidí?

„Nemůžeme mu pomoct!" odsekla bledá Darja. „Pospěšte si, nebo nebude pomoci ani nám!"

„Nemůžeme ho tam nechat. Zatraceně, Calymire, vždyť je to i tvůj přítel!"

Bylo to ale marné. Calymir se odvrátil a chytil Darju za rameno. Úbytkem energie, kterou kněžka přečerpala do kouzla, mu poklesla kolena, jí se však viditelně ulevilo.

„Má pravdu, Gile," zašeptal bezvýrazně. „Nemůžeme mu pomoct."

„Ale-" Gil na něj nevěřícně zíral. „To nemůžeš myslet vážně!"

„Gile!" naléhala Darja. „Nemáme čas!"

Neochotně se otočil a stejně jako Calymir se kněžky dotkl. Zatočila se mu hlava, když z něj vysála trochu energie, a v zádech ho zabolelo. Vzápětí se síť konečně zacelila a vytvořila nad nimi kupoli, která naposled zableskla a pak se vytratila. Na jejím místě zůstal jen rozechvělý vzduch, kouzlo se však dalo do práce.

Když vzápětí dveře věží konečně povolily a vojáci se dostali ven, byla pláň před branou prázdná.