Ten okamžik byl nekonečně krátký; setina vteřiny, možná méně, než vyděšený Gil odvrátil zrak. Přesto to ale trvalo příliš dlouho. Jeho společníci to poznali také. Skupinka se semkla pevněji k sobě. Ruce drželi na rukojetích zbraní, Gil si však byl až příliš dobře vědom skutečnosti, že v davu nemají šanci dlouhé meče tasit.

Jako na povel se všechny hlavy obrátily k nim. Tlak stovek očí je přišpendlil k zemi, dokonale znehybněné.

Pak v duhovkách pekaře stojícího hned vedle Gila probleskla rudá. Mužovým tělem otřáslo podivné trhnutí, záblesk však odezněl stejně rychle, jako přišel, a magii vystřídal zmatený výraz. Gil vrhl rychlý pohled k pódiu a spatřil, že Lona se nespokojeně mračí.

Následovala žebračka o kousek dál – se stejným výsledkem. Záblesk, škubnutí a pak nic. Kouzlo odeznělo a nezanechalo po sobě ani stopy.

„Nemůže použít svou sílu!" šeptla Darja ohromeně.

„Posílá sem kněží," všiml si Calymir jako první pohybu na pódiu. „Pryč!"

V davu po předchozím hlubokém tichu zavládl zmatek. Jejich skupinka nebyla jediná, kdo postřehl použití magie; a všichni viděli tělo krále, dosud ležící na pódiu. Lidé se začali vytrácet, napřed pomalu, pak čím dál rychleji. Symo se vzniklou tlačenicí začal prodírat k nejbližšímu okraji náměstí, kde postřehl ústí úzké uličky. Vedla přesně opačným směrem, než kde ležela hlavní městská brána; jenže všichni si uvědomovali, že pokoušet se vystrašeným davem projít na druhý konec náměstí je sebevražda.

Konečně se vymanili z nejhorší tlačenice a zapadli do uličky. Symo se ohlédl zpět na náměstí.

„Blíží se," zkonstatoval. Postavy kněží v černých sutanách neomylně jako honicí psi mířily za nimi.

Čtveřice se rozběhla.

Ulička se stáčela a kroutila, takže bylo velice těžké udržet si povědomí o směru, nikomu z nich však nyní příliš nezáleželo na tom, kam jdou. V dálce za sebou slyšeli dusot kroků pronásledovatelů na dláždění uličky. Doběhli na křižovatku několika cest a pustili se náhodně vybranou z nich. Vedla je dál do spleti křivolakých uliček, které se dál křížily a zaplétaly. Všechno bylo čím dál stísněnější a špinavější.

Poledne přišlo a odešlo a kroky pronásledovatelů se ztratily v dálce. V tomhle bludišti byly i boží oči slepé.

Ze stínů však prchající skupinku sledovalo něco jiného, mnohem staršího a temnějšího. Nikdo z družiny si však ten pohled neuvědomil - byli příliš vyčerpaní.

***

Po nějaké době jim nezbylo než zastavit. Dlouhý běh ulicemi rozpálenými poledním sluncem spolu s napětím a strachem si na nich vybral svou daň. Gilova záda se navíc ozývala čím dál hlasitěji – věděl, že další záchvat na sebe nenechá dlouho čekat. Vlastně byl zázrak, že dosud zůstal při smyslech. Darja si toho všimla.

„Měli bychom najít nějaký úkryt," usoudila. „Hádám, že to odezní rychleji, když budeš v klidu."

Gil přikývl, neodvážil se promluvit v obavě, že by vykřikl. Do zad se mu zarývala oslepující bolest.

„Co se děje?" zeptal se Symo. Gil i Darja dočista zapomněli, že Adsenové tuhle část příběhu dosud neznají. Darja ale jeho dotaz odbyla mávnutím ruky; vysvětlení muselo počkat.

O kousek dál byla mezi dvěma domy mezera, která po několika metrech končila zadní stěnou jakési kůlny. Úkryt to byl mizerný, pořád však lepší než sedět přímo na kraji ulice. Když navíc posunuli bednu postavenou u stěny jednoho z domů tak, aby zakrývala mezeru při pohledu z ulice, získali alespoň nějakou ochranu před zvědavýma očima. Všichni se tam natěsnali a usadili se na špinavé dláždění – dokonce ani Darja se nestarala o to, jak potom bude vypadat její oblečení.

Gilovi se před očima míhaly rudé záblesky. Záda jako by mu někdo polil ledovou vodou, a i přes panující horko ho roztřásala zimnice. Vzpomněl si, jak mu Darja tehdy v lese ulevila. Třeba by to mohla udělat znovu... Pokusil se promluvit, ale vyšlo z něj jen jakési zachroptění. To ho vyděsilo. Copak jsem vážně tak slabý?

Kolem něj tancovala rudá mlha.

„Tady nic udělat nemůžu," doléhalo k němu z dálky. „Magie upoutává pozornost. Musíš to vydržet."

Slyšel slova, jejich význam k němu však nedoléhal. Bolest chladná jako led ho svírala ve svém objetí a stahovala ho s sebou do hlubin zoufalství.

Hlavně nesmím křičet. Hlavně nekřičet...

Krvavě rudá hladina se za ním zavřela.

***

Záchvat trval téměř půl hodiny – tak mu to alespoň řekli, když se probral. Nejhorší na tom bylo, že celou dobu zůstával alespoň částečně při vědomí, snad aby si záchvat mohl vychutnat v celé jeho kráse. Když bolest konečně polevila, přinutila ho Darja sníst trochu paeru a napít se. Opět také prohlédla jeho zranění, nezdálo se však, že by se cokoliv změnilo.

„Myslím, že v principu je to jako padoucnice," řekla nakonec. „Nedokážu říct, co přesně to způsobilo, ale pokud to neodeznělo doteď, nejspíš už se toho nezbavíš. Možná by ti mohly pomoct nějaké léčivé amulety... nevím." Bezmocně zavrtěla hlavou. Její nevědomost – a to, že ji byla nucena přiznat – ji rozčilovala. „Kouzla jsou vždycky ošemetná, a jen málokterá jsou horší než ta spjatá s bohy."

„Ale tam za Lesany jsi s tím něco udělala," namítl Gil.

„Jak jsem říkala, magie přitahuje pozornost. A tohle město je divné. Dokonce ani Lona tu nedokázala použít svá kouzla. Já jsem navíc jako kněžka vždycky spoléhala na sílu Sedmé koruny, takže v obecné magii příliš zběhlá nejsem."

„Pro tohle bych měl vysvětlení," vložil se do hovoru Calymir. „Říkal jsem si, že je to jen můj dojem, protože na města nejsem zvyklý, ale teď se to potvrdilo. Slyšeli jste někdy o geniu loci?"

Gil zavrtěl hlavou. Darja se zamračila. „Někde jsem to četla," připustila. „To je... duch místa? Něco takového."

Calymir přikývl. „Duch, ochránce – říká se tomu různě. Tady to tryská z každého kamene. Jak staré je tohle město?"

„Nevím přesně," zaváhal Gil. „Určitě několik staletí..."

„První zmínka o Neverathu pochází z doby před více než dvanácti sty lety," odpověděla Darja místo něj. „Lidé tu ale žili mnohem déle - a před nimi tu byli Noranthai."

„Noranthové?" ujišťoval se Gil nevěřícně. Mnohem víc než ta informace ho však zaskočilo, že o tom neměl ani ponětí, zatímco Darja, která pocházela z míst stovky kilometrů na jih, odpovídala bez zaváhání.

„Starší rasa," zamumlal Calymir. „V tom případě by to dávalo smysl. Nejspíš to sem přišlo spolu s nimi, duchové a Noranthai vždycky drželi spolu..."

„Musí to být neuvěřitelně staré, jestli to dokáže vzdorovat bohu," podotkla Darja. „Vůbec se mi to nelíbí. Příliš mnoho starých bytostí na jednom místě nikdy nedělalo dobrotu, jenže to se jim těžko vysvětluje, že? Jsou horší než komáři, když se někde rozsvítí lampa -"

„Nerad ruším vaši spiritistickou debatu," skočil jí do řeči Symo, který seděl hned na kraji jejich skrýše, „ale možná by vás zajímalo, že sem někdo jde."

Calymir vyhlédl přes Syma ven na ulici.

„Jenom lůza," zhodnotil. „Stejně bychom měli zmizet, byli jsme tu moc dlouho. Můžeš jít?" obrátil se k Gilovi. Ten přikývl. Stejně jako minule se poté, co záchvat odezněl, cítil překvapivě dobře.

Vyklouzli z úkrytu a vydali se dál. Ulice, předtím téměř liduprázdné, se nyní začaly zaplňovat – Gil to přičítal větší vzdálenosti od hradu a náměstí. Každý, kdo mohl, se odtamtud držel dál. Co se jeho týkalo, téměř zatoužil po tom, aby se tam mohl vrátit. Jejich slušné oblečení, ač poznamenané cestami, mezi potrhanými hadry místních nepříjemně vyčnívalo a lidé za nimi vrhali hladové pohledy. Gil pevněji sevřel jílec meče u svého pasu, nebyl si ale jistý, nakolik by mu zbraň byla platná. Věděl, kde se ocitli. Tohle byly Díry, jedna z nejstarších a nejhorších neverathských čtvrtí, a lidé, kteří tady žili, by pro trochu peněz udělali cokoliv.

Zatím se naštěstí zdálo, že meče a Calymirův výhružný pohled je od pokusů obohatit se na poutnících odrazují. Gil jen doufal, že se dostanou pryč dřív, než to přestane fungovat. Jediné, čím si tady mohli být jistí, bylo, že si nemohou být jistí absolutně ničím.

***

Do ulic Neverathu se tiše snesla tma. Spolu s ní přiletěla bouře, která však neměla ani zdaleka takový cit pro eleganci. Zrodila se na severu mezi štíty Revalirských hor a stejně jako ony byla divoká a nespoutaná; bouře hrdá na to, čím je, a odhodlaná dokázat světu svou sílu. Z nebe se k zemi řítily prudké provazce deště a hrom doprovázející blesky míhající se mezi mraky hrozil rozbít těch několik zasklených oken na neverathském hradě. Byl to působivý pohled – alespoň pokud jste seděli v teple a suchu.

Pro unavené, promrzlé poutníky bez střechy nad hlavou bouře proměnila noc v nekonečný zlý sen.

Díry byly skutečným labyrintem uliček, schodů, malých náměstíček a skrytých dvorků. Bylo zde víc kůlen a skladišť a zchátralých domů než obydlí, ve kterých by skutečně někdo žil. Když už narazili na nějaký přístřešek nebo podezřele vyhlížející hospodu, nepřátelské pohledy místních je rychle odradily od jakýchkoliv pokusů o navazování kontaktu. Obyvatelé Děr byli zvláštní a uzavření a cizince – obzvlášť ty, kteří se zřejmě měli lépe než oni sami – mezi sebou viděli neradi.

Po hodině už všichni čtyři přemýšleli, o kolik horší by to mohlo být, kdyby je Lona zajala.

Hromů a blesků už si dávno nevšímali, ignorovat vytrvalý déšť však bylo téměř nemožné. Houstnoucí tma navíc ztěžovala orientaci; Gil si dávno nebyl jistý, zda nebloudí v kruzích. Jeho odhad se záhy potvrdil, když se náhle vynořili na malém nepravidelném náměstíčku. Calymir, který šel v čele, se zastavil.

„Tady už jsme byli," zkonstatoval.

„Nenávidím tohle město," brblal Symo. Vzápětí se unaveně svezl na mokrou dlažbu a opřel se o nejbližší zeď. Nezdálo se, že by Calymir věděl, co si počít, a tak Gil následoval Symova příkladu. Sedl si přímo do louže, byl už však tak promočený, že mu na tom vůbec nezáleželo. Zády se opřel o dveře. Ty nepříjemně zavrzaly a vzápětí jeho vahou otevřely.

„Do háje," povzdechl si odevzdaně, když lokty narazil do hliněné podlahy.

„Nezajímá mě, jestli tu někdo žije nebo ne," oznámila Darja, která přes něj nakukovala do útrob domu. „Zůstávám tady, dokud ten nečas nepřejde." Jako by si těmi slovy dodala odvahy, vkročila dovnitř. Nikdo se s ní nepřel – následovali ji. Symo za nimi zavřel chatrné dveře.

Vnitřek domu byl tmavý a oprýskaný. Na hliněné podlaze se povalovala trocha slámy, kterou zakrývala tlustá vrstva prachu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu v poslední době někdo žil.

A přece se nad nimi ozval hlas.

„Vypadáte jako zmoklé slepice." Nad ztrouchnivělými dřevěnými schody vedoucími nahoru do patra stála zrzavá dívenka a měřila si je pobaveným pohledem.

„Co ty tady děláš?" podivil se Symo.

„Zrovna v tuhle chvíli tady bydlím," odpověděla. „Co tu děláte vy?"

„Ty ji znáš?" zeptala se Darja Syma tiše. Zlodějka ji ale i tak slyšela.

„No jistě," přikývla místo něj. Pak obrátila svou pozornost k Gilovi. „Říkala jsem ti, že se ještě uvidíme."

„To ano," souhlasil. „Můžeme se tady schovat?"

Zvědavě naklonila hlavu. „Před čím?"

„Před deštěm."

„Aha." Vypadala trochu zklamaně. „Já myslela, že před černokněžníkem. To nebyla pravda," dodala obviňujícím tónem.

„Na tom teď nezáleží, ne?" řekl Symo. „Kde máš rodiče?"

Zlodějka pokrčila rameny. „Teď tady nejsou. Půjdete dál?" Nečekala na odpověď, svižně seběhla po schodech a vedla je dál dovnitř.

Přízemí domu bylo stejně jako vstupní chodbička tmavé a stísněné. Do pečlivě zavřených okenic bubnoval déšť, dovnitř však naštěstí neproniklo víc než pár kapek. Ve světnici jim Zlodějka ukázala několik lavic, na které se s povděkem usadili.

„Nemám tu nic k jídlu," pronesla smutně. „Ale je tu celkem teplo."

„Jídlo máme," ujistil ji Symo. „I když teď už nejspíš bude úplně rozmočené." Vytáhl z vaku to málo, co jim po cestě do Neverathu zbylo. Látka, ve které byly zásoby zabalené, se vskutku dala ždímat, jídlo samotné – sušené maso a adsenská varianta paeru – však neutrpělo žádnou vážnou újmu. Gil už se ani příliš nedivil, přestože uvažování nad tím, jak by se adsenský paer dal zničit, ho poté často zaměstnávalo za dlouhých bezesných nocí. Zlodějka však zřejmě netušila, co má před sebou, neboť se do nabízené porce pustila s chutí, která ji, jak se zdálo, neopustila ani po několika soustech.

Zatímco jedli, Darja si děvčátko podezřívavě prohlížela. Když ve Zlodějčiných útrobách zmizely i poslední kousky chleba, kněžka to déle nevydržela.

„Kdo jsi?" uhodila náhle na dívku. „Kde ses tady vzala? A netvrď mi, že nic nevíš, na to ti neskočím!"

Zlodějka se tvářila stejně zmateně jako Darjini společníci. „Ale já vážně-"

„Neslyšelas mě?" obořila se na ni Darja. Gil ji v takové náladě viděl jen jednou. Zlodějka se však nerozplakala ani neutekla, jak by od dítěte čekal; místo toho její tvář ztuhla v kamennou masku.

„Nevím, o čem mluvíš," zopakovala ledovým tónem, který se k šestiletému dítěti ani trochu nehodil. „Jestli tady chcete přespat, nahoře v patře je nějaké místo. Jestli ne, můžete klidně jít jinam." Měřila si Darju nepřátelským pohledem, který jí kněžka s nemenší záští oplácela. Ticho přerušil až Calymir.

„Zůstaneme tady na noc," rozhodl. „Ráno se domluvíme, co a jak." Probodl Darju přísným pohledem a kněžka od Zlodějky neochotně odtrhla zrak.

„Dobrá, přespíme tu," opakovala. Gil by ale musel být slepý, kdyby neviděl, že se jí to nijak zvlášť nezamlouvá.

***

Nad ránem se Zlodějka vytratila ven. Bouře se v té době již utišila a prudký déšť se změnil v jemné, vytrvalé mrholení. Gila vzbudilo tiché vrzání dveří, které za sebou dívenka zavřela, a v chabém světle pronikajícím do domu škvírami mezi okenicemi spatřil, že i všichni ostatní jsou vzhůru. Nikdo z nich Zlodějce tak docela nedůvěřoval.

„Ta holka se nejspíš úplně zbláznila," zabručel Symo.

„Ne," zavrtěla Darja hlavou. „Má to nějaký účel. Každopádně bychom toho měli využít a zmizet."

„Pomohla nám," namítl Gil. „A i když je trochu zvláštní, nepůsobí nebezpečně."

Darja si ho přeměřila pohledem, který dost jasně naznačoval, kdo se tady podle jejího mínění zbláznil.

„Vy jste všichni možná úplně slepí, ale ta holka je médium," vysvětlovala pomalu. „A pořádně silné. To zavání malérem samo o sobě. Ale alespoň ty," ukázala na Calymira, „sis mohl všimnout, že se v ní zrovna usazuje vědomí." Spatřila nechápavé výrazy na jejich tvářích. „U Koruny, to jste všichni úplně slepí? Když se v médiu usazuje vědomí, je zkrátka lepší být co nejdál, jasné? Některé duše na hranicích jsou doopravdy staré. A tohle město je už teď rozčilené. Jak jsem říkala, příliš mnoho starých bytostí na jednom místě nikdy nedělá dobrotu." Zněla teď doopravdy rozčileně, v jejím hlase se však ozýval i jiný podtón. Strach?

Chvíli panovalo ticho, jak její slova všichni rozvažovali.

„Dobrá," rozhodl za ně Calymir nakonec. „Ale necháme jí tu nějaké jídlo a peníze. Přece jen nám pomohla, a navíc je to ještě dítě."

„Jak chceš," zamumlala Darja. „Hlavně pojďme pryč, než se vrátí."

Přestože dívce nechali všechno, co si mohli dovolit, připadal si Gil jako zloděj, když se v nejtemnější hodině před úsvitem tiše vykrádal z polorozpadlého domu. I když mu do Zlodějky ani jejího osudu nic nebylo, sžíral ho neodbytný pocit, že ve skutečnosti to je jeho věc a že by měl zůstat a počkat, až se Zlodějka vrátí. Cosi v něm zoufale toužilo opuštěné dívence s hladovým pohledem pomoct. Dal však na Darjina slova a zůstal se svými společníky, aby se společně pokusili najít cestu ven z města.

Tak se jejich světy minuly podruhé. A přestože na tomto místě ze Zlodějčina příběhu vystoupil, neznamenalo to, že skončil – to však měl zjistit až mnohem, mnohem později.