Ráno Gila vzbudilo světlo. Zasténal a otevřel oči, pak si je rychle zaclonil rukou, když ho do nich prudce udeřily bodavé sluneční paprsky. Stále ještě poloslepý učinil hrdinský pokus se posadit, v hlavě mu však vybuchl příval oslepující bolesti a přemohl ho. Vzdal tedy veškeré pokusy o pohyb a místo toho se pokoušel rozvzpomenout se, co se stalo. Pili, to bylo jisté; a hodně. Matně si vybavoval, že vystřídali několik hospod – v sestupném pořadí dle ceny a kvality podávaných nápojů – a že se zpátky do pokojů dopotáceli až někdy nad ránem. Symo byl jen lehce přiopilý, což byl vzhledem k tomu, jaké množství alkoholu vypil, učiněný zázrak. Calymir na rozdíl od něj pil málo a zůstal tak téměř střízlivý. A jen já jsem se zlil jako doga, pomyslel si Gil nešťastně. Bohové! Jako by jím Calymir už tak neopovrhoval dost.

Po dlouhé době strávené tupým civěním do stropu nakonec přece jen sebral odvahu a opatrně se posadil, připravený čelit všem nástrahám střízlivého světa (alespoň pokud si na něj netroufnou ve větším počtu). Jeho oblečení bylo cítit levnou pálenkou, kouřem a zvratky, usoudil ale, že je nad jeho síly s tím cokoliv dělat, a s pocitem odsouzence na popravu se vydal na snídani.

Jeho společníci seděli u jednoho ze stolů v jinak prázdném výčepu. Gilovi rázem trochu zvedlo náladu, když zjistil, že přestože Calymir se spokojeně usmíval a ládoval se, Symo se na lavici choulil jako nazelenalá hromádka neštěstí. Možná se tak snadno neopije, ale kocovinou trpí jako všichni ostatní.

„Dobré ráno," pozdravil Calymir zvesela, když Gil ztěžka dosedl na lavici vedle nich. „Dáš si snídani? Jsou tu kupodivu výborná vejce se slaninou." Postrčil před Gila talíř plný lákavě vonícího jídla. Gilovi se zhoupl žaludek. Raději rychle odvrátil pohled od stolu a pro jistotu se na lavici odsunul co nejdál.

„Máme krásný den," pokračoval Calymir, jako by si jeho chování vůbec nevšiml. „Myslím, že bychom se po jídle mohli vydat na slavnosti. V poledne má být na náměstí zahájení a do té doby bychom si ještě mohli projít stánky, myslím, že jsme včera ani zdaleka neviděli všechno-"

„U bohů, nech už toho!" zasténal Symo. „Omlouvám se, že jsem včera tvrdil, že nemáš smysl pro humor, stačí?"

„Dobrá, dobrá. Nechápu ale, proč se tak rozčiluješ. Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mě včera tři hodiny po půlnoci prosil, ať se ještě nevracíme?"

Symo po něm vrhl zničující pohled. „Ještě slovo, Calymire, a přísahám, že ti jednu vrazím."

Calymir si ho ještě chvíli pobaveně prohlížel, než se nakonec slitoval a posunul před Syma malou skleněnou lahvičku. Symo se po ní s nečekanou rychlostí vrhl a okamžitě do sebe obrátil její obsah.

„Idiote," zamumlal vztekle. „Jak se ti podařilo mi je sebrat?"

„Poměrně jednoduše."

„Tse." Symo spatřil Gilův nechápavý výraz. „Dej mu taky jednu," vyzval Calymira. Ten se k tomu ale neměl.

„Je to jeho chyba, že se tak opil," namítl. „Vsadím se, že následky znal. Ať si to odskáče sám."

„Chováš se jako pitomec," osopil se na něj Symo. „Gil je přítel, rozumíš? Když ne přímo tvůj, tak můj. Navíc – takhle se chováš k hostům?" Chvíli se navzájem měřili pohledem. Pak si Calymir povzdechl a podal Gilovi stejnou lahvičku, jakou dal předtím Symovi.

„Vyprošťovák," vysvětlil. „Proti kocovině."

V lahvičce se převalovala trocha husté tmavé kapaliny nevalného vhledu a příšerného zápachu, nechuť by však bylo to poslední, na co by Gil pomyslel. Vytrhl z hrdla zátku a jediným lokem lahvičku vyprázdnil. Zašklebil se nad odpornou chutí, hned ale cítil, že se mu udělalo lépe. Možná bude něco pravdy i na těch historkách o adsenských kouzlech.

„Díky," dostal ze sebe a přisunul k sobě blíž talíř se snídaní. Pak se rozhlédl. „Kde je vlastně Darja?"

„Nevím," připustil Calymir. „Večer tu nebyla. Napadlo mě, že možná někde trucuje za to, jak jsme ji tu nechali, ale nejspíš bychom se po ní měli podívat."

Gil se truchlivě zahleděl na sotva rozjedenou snídani. „Počítám, že to nepočká."

Calymir si povzdechl. „Máš deset minut," zabručel. „Buď od té dobroty a převleč se. A vezmi si s sebou věci. Čím dřív z téhle díry zmizíme, tím lépe."

***

O půl hodiny později už se proplétali houstnoucím davem na Králově náměstí. Stánků od předchozího dne značně ubylo, vyčistil se poměrně velký prostor uprostřed stejně jako oblast kolem pódia. Gil hádal, že to souvisí se zahajováním slavností, mnohem víc však přemýšlel nad tím, kudy se dát. Věděli, že Darja šla do kláštera, takže bylo logické začít tam, ani jeden z nich však nevěděl, kde ho hledat. Původně se chtěli vyhnout vyptávání se kolemjdoucích, aby nevzbudili nežádoucí pozornost, brzy však bylo jasné, že jim nic jiného nezbyde. Chvíli trvalo, než mezi všemi návštěvníky našli někoho z místních, nakonec však konečně získali potřebné informace a svižným krokem vyrazili ke klášteru.

Neverathský klášter Řádu Sedmé koruny byl komplex vysokých strohých budov obehnaný nepřívětivou kamennou zdí. Velká vrata ústící do jedné z hlavních ulic byla zavřená, šňůra od zvonku utržená. Nikde nikdo.

„Tohle se mi nelíbí," zamumlal Gil.

„Zkusíme se dostat dovnitř," navrhl Symo. „Určitě tu někde bude boční vchod."

Objevili ho v zapadlé uličce na druhé straně kláštera. Stejně jako hlavní brána byl zavřený, dveře však vypadaly mnohem chatrněji a zjevně by šly snadno vyrazit. Gil to chtěl zkusit, Symo ho ale zarazil.

„Mám lepší způsob," vysvětlil. Pak se sehnul k zámku a vytáhl z kapsy sadu zlodějských drátků. S jejich pomocí mu otevření dveří netrvalo ani minutu.

Calymir zavrtěl hlavou. „A ty, pouliční zlodějíček, jsi chtěl, abychom ti věřili, že jsi žil v paláci."

„Náhodou, chvíli jsem tam pomáhal v kuchyni," ohradil se Symo a strčil do dveří, které se se zavrzáním otevřely. „Tak, pánové, račte vstoupit."

Dveře vedly do křížové chodby, která ze dvou stran obklopovala prašný dvůr používaný zřejmě jako cvičiště. Naproti nim dvůr ohraničovala podlouhlá kasárna, napravo od nich stála rozlehlá čtvercová budova se dvěma vysokými věžemi. Nepochybně chrám. Všechno vypadalo opuštěně. Mrtvě.

Aniž se na čemkoliv domlouvali, vyrazili všichni tři k chrámu, držíce se ve stínu pod klenbou. Neměli ponětí, co se tady stalo, a bude lepší, když je nikdo neuvidí.

Mohutné dveře, které střežily vstup do chrámu, byly otevřené. Calymir k nim dorazil jako první. Pomalu uvolnil meč z pochvy a opatrně nahlédl dovnitř. Pak, když nespatřil žádnou hrozbu, tiše jako stín proklouzl mohutným zdobeným portálem. Gil se Symem ho následovali.

Vnitřek chrámu byl tmavý a zlověstný. Nebyly zde žádné lavice, jen rozlehlý volný prostor protnutý dvěma řadami sloupů, které podpíraly ochoz v horní části chrámu. Nebyla zde žádná okna. Přímo naproti dveřím stál strohý kamenný oltář, na němž krvavě rudým plamenem hořely čtyři svíce. V jejich chabém světle Gil rozeznal nehybnou postavu, která klečela přímo před oltářem, díky tmavě hnědým šatům v okolní temnotě téměř neviditelná.

„Kdo je tam?" houkl Calymir. Žena se zachvěla, zdálo se ale, že se nemůže pohnout víc. Pak k nim dolehl slabý šepot.

„Hlupáci... Běžte... pryč..."

„Darjo?" ozval se Gil. Kněžka sebou znovu zacukala.

„Drží mě... Jděte pryč... Past..."

Trojice si vyměnila pohledy. Všichni mysleli na to samé. Darja byla občas doopravdy nesnesitelná – nic to ale neměnilo na tom, že je jednou z nich.

„Nenecháme tě tady," promluvil Symo. „Dá se to zrušit?"

Darja mlčela, zdálo se, že sbírá sílu k řeči a s něčím bojuje.

„Gile," vydechla nakonec. „Pojď sem... Nedívej se na oltář! Jen pod nohy..." Skupinka na sebe znovu pohlédla, pak Gil pokrčil rameny a poslechl. Jeho kroky se tichým chrámem rozléhaly jako údery zvonu.

„Pomalu..." varovala ho kněžka tiše. Zvolnil krok. Pohled upíral na dlažbu pod svýma nohama, přesně jak mu řekla, a jen doufal, že Darja ví, co dělá.

Překročil tenký proužek kovu zasazený v podlaze, který kolem oltáře vyznačoval kruh. Najednou se mu zdálo, že dodržet Darjiny pokyny je neuvěřitelně těžké. Zmocnilo se ho nutkání vzhlédnout, jen na chvilku, podívat se na ten oltář, aby zjistil, jak vypadá...

„Nedívej se!" zachraptěla Darja a Gil právě včas znovu sklopil hlavu. Pro jistotu si výhled dopředu zaclonil levou rukou. Pravačku natáhl před sebe, aby do ničeho nenarazil.

„Ještě pár kroků..." navigovala ho kněžka. „Tak... Stůj." Její hlas k němu doléhal zleva a zezadu. „Krok doleva... A dopředu. Natáhni ruce..." Gil to udělal a náhle ho znovu zasáhlo nutkání se na oltář podívat. Ne. Nesmím!

V zádech mu bolestivě zaškubalo.

„Teď poslouchej. Na oltáři stojí čtyři svíčky. Mezi nimi je nakreslené znamení: dvě koruny v kruhu, jedna z nich je hlavou dolů. Musíš..." Přerývavě se nadechla. „Musíš ho smazat, ale jen jednu část, rozumíš? Jen tu spodní korunu. A posuň svíčky o jedno místo proti směru hodinových ručiček. Hlavně rychle... Dívej se co nejméně." Odmlčela se, pak nečekaně hlasitě vykřikla: „Teď!"

Gil vzhlédl a spatřil, že na oltáři přímo před ním do tmy září znamení nakreslené bílou křídou. Jako v transu zvedl ruce a dotkl se spodní hrotnaté koruny, hrozivé, ale přitom krásné... Poklekni, našeptávalo mu cosi. Poklekni a dívej se... Vzdej bohu hold, vzdej hold Sedmé koruně. Neposlouchej tu odpadlici...

Potřásl hlavou a zamrkal. Smaž to! zněl mu v hlavě Darjin hlas. Rychle! Pohnul rukou, napřed pomalu, pak rychleji, a začal bílé čáry rozmazávat. Na prstech mu spolu s křídou ulpělo i cosi teplého a lepkavého. Krev?

Ze spodní koruny zbyl jen prášek. Teď ty svíčky. Byly vysoké a úzké a jejich spodní část Gila chladila do prstů, když dvě z nich vyprostil ze svícnů. Jednu z nich posunul na místo té předcházející, pak totéž udělal s další.

Zdánlivě odnikud se zvedl chladný vítr a plamínky svíček se zamihotaly. Gil cítil, jak se mu zježily chlupy na zátylku, a téměř se zastavil – jako by ho studený vítr zmrazil.

„Dělej!"

Zdálo se mu, jako by se mu i samotný vzduch stavěl na odpor, zatímco přesouval poslední svíčky. Když i čtvrtá z nich konečně zapadla na nové místo, vítr se náhle utišil. Také kouzlo oltáře, které přitahovalo jeho pohled, jako by se náhle zlomilo. Gil se otočil.

Darja pomalu vstávala a protahovala si nohy ztuhlé po dlouhém klečení.

„Co to bylo?" zeptal se.

„Nastražili tu na mě past. Věděli, že sem přijdu," vysvětlila potichu. „Já... děkuju. Musel jsi to být ty, jdi z nás všech nejodolnější proti kouzlům..." Odmlčela se a oči se jí rozšířily. „Zatraceně. Byla jsem tak slepá... Musíme vypadnout."

„Co se děje?"

Darja vykročila a zapotácela se na nohou, do kterých se jí teprve vracel cit. „Musíme zmizet," zopakovala. „Pryč z města, a hned!"

Calymir jí zastoupil cestu. „Můžeš nám laskavě říct, co se tady děje?"

„Copak mě vůbec neposloucháš?" vyjela na něj. „Jsou tady ve městě a už ví, že jste zrušili to kouzlo. Jdou si pro nás."

***

Nejrychlejší cesta k bráně vedla přes náměstí. Možná by to rychleji zvládli bočními uličkami, žádný z nich však neznal město natolik dobře, aby měl chuť to zkoušet, a tak se prodírali davem na ulicích a doufali, že se mezi všemi těmi lidmi ztratí.

Gil náhle zaslechl jakýsi vzdálený, pravidelný zvuk. Napnul uši a poznal ho – pomalé odbíjení zvonu. Proč zvoní? podivil se. Poledne musí být ještě daleko...

Bim, bam, bim, bam...

Ke zvonu se přidávaly další a další. Gil by si nikdy nepomyslel, že jich ve městě může být tolik. Zdálo se, jako by celý Neverath duněl spolu s jejich srdci. Bim, bam, bim... Skupinka beze slova přidala do kroku.

Něco se zřejmě dělo na Králově náměstí, neboť právě sem se stahovali lidé z celého města. Dav zde byl tak hustý, že v něm po několika metrech uvízli, neschopní prodrat se mezi lidmi na jednu či druhou stranu. Gilovi se ta situace ani trochu nelíbila. Až příliš snadno si uměl představit, jak je zdivočelý dav zašlapává do země a dlažební kostky rudnou krví.

Rudá...

Ne! pomyslel si. Teď ne. Ignoroval bolest, která se mu pomalu rozlévala v zádech, a místo toho natahoval krk, aby přes hlavy davu spatřil, co se děje.

„Jde sem průvod z hradu," zamumlal Calymir, který z nich byl nejvyšší a měl tak nejlepší přehled o situaci. „Myslím, že vedou nějakého vězně."

Darja sprostě zaklela, i ona však byla proti davu bezmocná.

Záhy průvod spatřili všichni, když po schůdcích vystoupal na pódium. Zvony se ještě několikrát ozvaly – bim, bam – a pak umlkly. Na náměstí se rozhostilo dusivé ticho.

Příchozí se na pódiu rozvinuli do šířky, většina jich zůstala stát vzadu. Do popředí vystoupili dva z nich, kteří drželi šedovlasého muže s rukama svázanýma za zády, a hubený nervózní muž v dlouhém rouchu kněze. Gil a jeho společníci stáli poměrně blízko pódiu, a Gil si náhle uvědomil, že vězně poznává.

„Vždyť je to král!" zašeptal zhrozeně.

Kněz postoupil o několik kroků vpřed a promluvil.

„Lidé Metije!" začal. Jeho hlas se hrobově tichým náměstím rozléhal ještě hlasitěji než předtím zvony. „Přišli jsme sem dnes, abychom před tvářemi všech dostáli Boží spravedlnosti. Tento muž, Eryon z rodu Altenasů, provinil se proti zákonům nebes, když vzdoroval vůli Boží. Za tento hřích odsuzuje se k smrti." Dav zašuměl.

Kněz nechal šepot odeznít, pak pokračoval. Hlas jako by se mu maličko zatřásl.

„Jeho osud budiž varováním pro všechny, kdo by chtěli kráčet v jeho šlépějích. Odteď bude v zemi Metij vládnout Bůh svou vůlí, spravedlivou a všemohoucí. Vzdejte hold Pánu Sedmé koruny!"

Pochopové srazili vězně na kolena. Král otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, nedostal však k posledním slovům příležitost. Vyšlo z něj jen zachrčení, když se mu z hrudi se sprškou krve náhle vynořila štíhlá čepel meče. Jako had zajela zpět a zanechala na králově tunice rudou skvrnu. Král se zapotácel a pak se sesul k zemi, nevidomé oči upřené do prázdna. Za ním se objevila štíhlá plavovlasá postava.

Lona klidně otřela svůj meč o králův oděv a vrátila ho do pochvy na svém boku. Pak se napřímila. Její ostražité oči zářící krvavou červení si měřily dav a pátraly v něm, jako by hledala někoho konkrétního...

Pak pohlédla přímo na Gila a jejich oči se setkaly.

Lona

(Stále ještě jsem nepřišla na to, jak hezky fotit kresby tužkou - asi budu muset začít používat fix.)