Hospoda byla rozlehlá a plná lidí. Nízký strop na několika místech podpíraly hrubé dubové trámy. Okny zasazenými ve dvou stěnách místnosti pronikal dovnitř dostatek světla, teplo zajišťoval rozměrný krb v jedné z dalších stěn, od nějž se linula lahodná vůně pečínky otáčející se na rožni nad plameny. Mezi hosty se proplétaly obsluhující děvečky s korbely piva a talíři plnými jídla v rukou. Celá hospoda působila velice útulně.

Čtveřice se vydala k jednomu z dlouhých stolů, na jehož kraji zbylo právě dost místa na to, aby se tam všichni vmáčkli. Když se Gil usazoval, pohled mu zabloudil mezi hosty a překvapeně zamrkal, protože jednoho z nich poznal. Nedokázal si vzpomenout na jeho jméno, byl si však jistý, že ho vídal v Armenu mezi rytíři, kteří přísahali věrnost jeho otci. Rychle sklonil hlavu, zdálo se však, že si ho ten muž nevšiml.

Vadilo by to vůbec? napadlo ho. Kdyby v něm někdo poznal vévodu z Armenu, hostinský by se ho nepochybně okamžitě ujal. Dostali by skvělé jídlo a pokoj s nejlepšími postelemi; nebo by to všechno dostal jen on. Záleželo by na tom, zda by se rozhodl se před hostinským zmínit o svých přátelích. Povzdechl si. Představa Calymirova nasupeného obličeje se mu neuvěřitelně zamlouvala, jenže by to mohlo narušit zdárný průběh jejich výpravy a to by neprospělo nikomu. Zdálo se, že na pořádnou postel si ještě bude muset počkat.

Rytíři u krbu svými požadavky zaměstnávali obě obsluhující dívky, a tak se k novým hostům vydal sám hostinský. Elanar Lare byl podsaditý obtloustlý muž ve středních letech, s mohutným pivním břichem, ale překvapivě mrštnými pohyby a veselými jiskrami v očích, které mu propůjčovaly neobyčejně přátelský vzhled. Gil hádal, že Lare sám byl jedním z důvodů, proč pocestní často vyhledávali právě Královskou číši.

„Vítejte, vítejte!" zahlaholil, když se mezi stoly konečně propletl až k nim. „Co vám mohu nabídnout? Máme vynikající vepřovou pečeni – přišli jste právě v pravý čas, je teď úplně akorát, jen se vám rozplyne na jazyku – a nejširší výběr nápojů, jaký si jen můžete přát! Pivo, které sem vozíme z Neverathu, je vyhlášené v celé zemi, a medovina z drsných hor či jemná jižní vína-"

„Jídlo pro všechny," přerušil ho Calymir. „A pivo."

„Já zkusím raději to víno," doplnila Darja.

„Bude to všechno?" ujišťoval se hospodský. „V tom případě vydržte, za minutku jsem u vás!" S těmi slovy se otočil a s rychlostí získanou léty praxe se propletl lokálem zpět ke kuchyni. Trvalo jen chvilku, než se vrátil se vším, co si poručili.

Jídlo bylo vskutku vynikající, stejně jako pivo. Gil se na lavici spokojeně rozvalil a užíval si pocit sytosti, který z táborové kuchyně nikdy nezískal. Tohle bylo téměř jako v Armenu.

Lare se znovu přispěchal zeptat, zda něco nepotřebují. Jelikož se venku pomalu začínalo šeřit, zaplatili mu. Gil mu ze svého měšce přihodil ještě dobrý stříbrňák a pak, protože se k tomu nikdo jiný neměl, se konečně zeptal na to, co je všechny zajímalo nejvíc – možnost přespávání.

„Nejste první, kdo se ptá," odpověděl Lare. „Hostinec je bohužel plný od sklepa až po půdu – to ty slavnosti, obchody jsou jako nikdy, vůbec nevím, kam skočit dřív – ale hned za vsí je tábořiště, kde přespávají všichni, kdo se sem nevešli. Pokud na tom nejste špatně s penězi," hodil očkem po Gilovi, „můžete si za drobný poplatek zapůjčit stan i všechno ostatní táborové vybavení-"

„Dobře, rozumíme." Calymir byl opět tím, kdo upovídanému hostinskému skočil do řeči. „Díky za vaši pohostinnost."

„Ále, to nestojí za řeč, to vůbec nestojí za řeč!" ujišťoval ho Lare. „A určitě se zastavte i na snídani, zítra děláme lívanečky s povidly, a pokud by vám to nesedlo, najde se tu i spousta dalších věcí, nepochybně si vyberete." Pak náhle spatřil, jak na něj mává někdo na opačné straně hospody. „Omluvte mě, práce volá. Jsem pořád v jednom kole, vážně nevím, kdy si mám odpočinout," mumlal si, zatímco se hbitě proplétal pryč. Darja ho chvíli sledovala a pak nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Půjdeme?" navrhl Symo. „Ten hostinský je moc milý chlapík, ale obávám se, že ještě chvíli jeho řečí a tady Calymir by ho něčím vzal po hlavě. A hádám, že ty bys toho taky byla schopná," otočil se k Darje.

„Myslím, že bychom si měli pospíšit, nebo se tady nebohý Symo nakazí jeho výřečností," odtušila. „A v takovém případě by se do Neverathu dostal leda tak v krabičce od sirek, protože nic většího by na jeho ostatky potřeba nebylo."

Gil se usmál. Nebyl si tak docela jistý, zda to nemyslela vážně, ale znělo to jako pokus o vtip – a to byl dobrý začátek. Dokonce i věčně vážný Calymir se pousmál.

Nehledě na to, jak se v posledních dnech těšil, až se jich konečně zbaví, teď, s plným žaludkem a pocitem bezpečí, si nedokázal pomoct a na okamžik zalitoval, že se s nimi brzo rozloučí. Možná, napadlo ho, že kdybychom dostali víc času, nemusela by z nás být až tak mizerná skupina.

***

Z mnoha ohňů stoupal k nebi kouř, který označoval tábor lépe než jakýkoliv ukazatel. Gil spolu s ostatními procházel mezi pestrobarevnými stany a vozy, a zatímco oni hledali klidné místo k přespání, on se nestačil divit. Od doby, kdy byl naposled na slavnostech v Neverathu, uplynulo několik let a zdálo se, že od té doby jejich popularita neobyčejně vzrostla. Vypadalo to, že se tady sešla půlka Metije, a to ještě ani nedorazili do města. Neverath bude praskat ve švech.

Konečně našli místo, které se jim zamlouvalo – u skupinky mladých bříz vzdálených od srdce tábora dost na to, aby jim to poskytlo alespoň nějaké soukromí, ale ne natolik, aby to vypadalo divně. Rozložili si pokrývky a začali se chystat na noc. Gil navrhl, že by si mohli půjčit stany, jak jim radil Lare, dostalo se mu však jen úšklebku a ujištění, že noc bude jasná a teplá. Pokrčil rameny a nechal to být; jak zjistil, Adsenové měli na tyhle věci šestý smysl. Veškeré úvahy po tom, že se mu po Calymirovi možná bude stýskat, však rázem vzaly za své.

Těsně před setměním se Symo s Gilem jako obvykle vypařili, aby mohli trénovat. Gil si nedělal iluze o tom, že jejich mizení zůstalo nepovšimnuto, Symo však zřejmě zařídil, že Darja ani Calymir se o tom ani slovem nezmínili. Gil mu za to byl vděčný.

Dnes Symo objevil malé prostranství ze všech stran kryté před zvědavýma očima hustými keři. Bylo také dostatečně daleko od tábora na to, aby k nikomu nedolehl třesk adsenské oceli.

Jako obvykle se pustili do cvičného boje, po němž následovaly Symovy výtky a opravy. Souboj trval déle než všechny předchozí, a přestože Gil věděl, že ho Symo šetří, měl z toho radost. Symo byl dobrým učitelem a Gil cítil, že na to, jak krátký čas měli k dispozici, udělal značný pokrok.

„Škoda, že se zítra rozloučíme," poznamenal Gil udýchaně, když se konečně zastavili. Nebylo to jen kvůli šermu; díky loučení na obzoru si uvědomil, že se z nich dvou za těch několik dní stihli stát přátelé.

„To ano," přisvědčil Symo. „Poslyš, vím, že se s Calymirem moc nemusíte, ale... kdybys měl někdy Armenu po krk, my tě rádi uvidíme."

„Díky," usmál se Gil. „A kdybys ty někdy zatoužil po pohodlí civilizovaného života, dveře mého hradu ti vždycky budou otevřené."

Symo přikývl. Pak náhle zpozorněl a nastražil uši. Gil už už otevíral pusu, aby něco řekl, Symo ho však nepatrným zavrtěním hlavy zarazil. Vzápětí se ladným, rychlým pohybem vrhl do křoví za sebou.

Znovu se vynořil dřív, než mohl Gil cokoliv udělat. Mračil se, v očích mu však tančilo pobavení. Za košili svíral malou dívenku, možná šestiletou, s vlasy rezavými jako liška a vykuleným výrazem. Gil se uvolnil a spustil meč z útočné pozice.

„Doma ti neřekli, že odposlouchávat cizí hovory je neslušné?" obořil se na dívku Symo, i Gil však viděl, že svou zlost jen předstírá.

„Možná jsem pořádně neposlouchala," odvětila dívenka a zvědavě si oba přátele prohlížela. Vůbec nevypadala jako dítě přistižené při něčem zakázaném – zdálo se spíš, že se dobře baví. „Ty máš hrad?" zeptala se Gila.

„Ne," odpověděl.

„Ale říkal jsi, že máš hrad," trvalo dítě na svém.

Gil bezmocně pokrčil rameny. Symo dívku s povzdechem pustil a usadil se na trávu naproti ní.

„Víš, tady můj kamarád má veliký hrad," vyprávěl, „ale sebral mu ho mocný zlý černokněžník, který se tam usadil. Proto se tam Gil nemůže vrátit."

„Aha." Zdálo se, že ta historka ji zaujala. „Ale maminka říkala, že čaroděje hlídá rada, aby nemohli být zlí."

„Neříkala jsi náhodou, že maminku pořádně neposloucháš?" nadhodil Gil jízlivě.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se Symo dívenky.

Na okamžik se zamyslela. „Zlodějka."

„Tak se jmenuješ?"

„Tak mi někdy říkají."

„To ale není moc hezké jméno."

Zlodějka pokrčila rameny. „Mně se líbí."

„Tak dobrá, Zlodějko," přikývl Symo. „Král má hlídat lidi, aby se nedali špatnou cestou. Je to tak?

Dívenka váhavě přikývla.

„A myslíš si, že žádní takoví lidé neexistují?"

„To ne," připustila.

„Tak vidíš." usmál se na ni. „A to taky znamená, že v tomhle světě není holčička, která se někde toulá sama, v bezpečí. Tak honem utíkej za rodiči, než se tady objeví velký zlý černokněžník, rozumíš?"

Nevypadala vystrašeně, ale přikývla. Symo ji postrčil a ona se rozešla zpátky k táboru. Těsně předtím, než se jim ztratila v houstnoucí temnotě, se na okamžik zastavila a ohlédla se. „Ještě se uvidíme."

Gil se za ní starostlivě díval. „Možná jsme ji neměli nechat jít samotnou."

„Ta se jen tak něčeho nelekne," usoudil Symo. „A i kdyby, za to slídění jí to patří. Navíc tak sobě i jí ušetříme spoustu otázek."

***

Když druhého dne po poledni dorazili k branám Neverathu, zbýval do oficiálního začátku slavností pouhý den, a přestože ještě ani zdaleka nedorazili všichni návštěvníci, město kypělo čilým životem. Na louce za hradbami se stavělo prostorné kolbiště určené pro rytířský turnaj, který se měl u příležitosti slavností odehrát, a kolem jako houby po dešti vyrašily desítky stánků nabízejících rozmanité zboží od ovoce přes zbraně až po magické amulety a lektvary. Najít se zde také dalo zboží jiného druhu – mezi stánky se potloukala spousta muzikantů, divadelníků i kejklířů stejně jako pouličních kouzelníků a nevěstek. Prostor před branami města se tak proměnil v jeden velký radostný chaos, který plynule pokračoval i v ulicích – a do Neverathu stále proudili noví pocestní.

Strážní u brány z nich příliš velkou radost neměli; ozbrojení tuláci jsou vítáni málokde. V době slavností jim však přístup do města nemohli zakázat, a tak se jim dostalo jen důrazného varování, aby nedělali problémy. Gila ta příkrost rozčilovala – kdyby věděli, kdo jsem, ještě rádi mi uhnou z cesty, pomyslel si – pak ho ale napadlo, že je to pořád lepší než podlézavé lichocení, kterého se jako vévodův syn nasytil víc než dost.

Najít ubytování ve městě bylo peklo. Vůbec ho nemuseli potřebovat, jenže Darja se chtěla trochu upravit, než předstoupí před představené neverathského kláštera, a Adsenové souhlasili, že je lepší mít v záloze místo ke spaní, kdyby se zdrželi déle. Zatímco postupně navštěvovali snad každý hostinec ve městě, vrhal Gil každou chvíli toužebné pohledy ke královskému hradu, který se vznešeně a netečně tyčil na skále nad městem.

Nakonec jim štěstí přálo v bezejmenné putyce na jižním okraji města. Darja se nad nepříliš čistými pokoji ušklíbala, byla však nucena uznat, že nic lepšího se jim nejspíš sehnat nepodaří. Ani Gilovi se to místo nelíbilo, byl ale odhodlaný držet jazyk za zuby a užívat si Darjino znechucení. Dával si ale dobrý pozor, aby si hlídal měšec, kdykoliv se starý shrbený hostinský objevil na dohled.

Darja bůhvíodkud vyčarovala relativně čisté šaty a vydupala si u hospodského koupel. Mužská část družiny jen s úžasem sledovala, jak se pokroucený muž vztekle šourá ke studni na dvoře a nosí do zašlé dřevěné kádě jedno vědro vody za druhým. Jeho protesty umlkly teprve ve chvíli, kdy se Darje v ruce zaleskl zlaťák.

„Zatracený sever," mumlala Darja vztekle, když se konečně vynořila z improvizované koupelny. „V každém ceornském hostinci bych dostala koupel. Teplou, hned a hlavně bez řečí."

„Smůla, že nejsi v Ceornu," pokrčil rameny Calymir.

„Tady máme jen lázně," přisadil si Gil.

„Lázně?"

„No, ano," přikyvoval Gil. „Moc příjemné místo. Těm jižanským se pochopitelně nemohou rovnat a i na naše poměry je to tam celkem malé, ale koupe se tam výborně."

„Vy tu máte lázně," opakovala Darja mdlým hlasem. „A ty jsi nepovažoval za vhodné mi to říct? Víš, jak studená ta voda byla?"

„Neptala ses." Gil se tvářil jako ztělesnění nevinnosti, ve skutečnosti se však výborně bavil a Darja to pochopitelně poznala.

„Jdu do kláštera," oznámila mu, propaluje ho vzteklým pohledem. „Vy si dělejte, co chcete. Vrátím se za soumraku - a doopravdy doufám, že to bude naposled." S těmi slovy se otočila na podpatku a vyšla z hospody ven.

„Dobrá práce," zazubil se Symo. „To její brblání mi taky lezlo krkem. Tak co budeme dělat teď?"

„Mohli bychom se projít po městě," navrhl Gil. „V Armenu nejsou slavnosti ani zdaleka tak zajímavé jako tady – a trhy už jsou v plném proudu."

***

Calymir s nimi jít nechtěl – Gil už postřehl, že se ze všech sil snaží vyhýbat větším shromážděním lidí – Symo ho však z hospody vytáhl způsobem, který by se při troše nadsázky dal nazvat hrubým psychickým nátlakem. Gil z toho napřed nebyl příliš nadšený, brzy se však o své společníky přestal zajímat, neboť se dostali k samotnému srdci města. Ulice tady byly širší a čistší než ve čtvrti, ze které právě přišli. Po obou jejich stranách stály stánky, mezi kterými proudil dav. Nad jeho hlavami znělo vyvolávání prodavačů, křik nabízených zvířat i hudba pouličních muzikantů. A pořád bylo na co se dívat – ať už to bylo vystavené zboží, tanečníci v barevných kostýmech nebo hluboká modř oblohy a zlatá sluneční záře, kterou nezastíral jediný mráček. Dokonce ani Calymir nedokázal atmosféře slavností odolat a tvářit se nevraživě.

Najedli se u stánku s klobásami a jídlo spláchli trochou sladké, husté medoviny, která jim rozvazovala jazyky. Zastavovali se, poprvé, aby se podívali na vystoupení s tancujícím medvědem, a potom znovu, aby mohli shlédnout představení loutkářů. Nakonec, když už se slunce sklánělo k večeru, se velkou oklikou dostali až a největší neverathské náměstí, to, kterému se říkalo Královo. Trh tady rozbujel do nevídané šíře - kromě úzkého průjezdu uprostřed, kudy se mohly prodrat vozy, bylo náměstí plné do posledního místečka. Stánky se lepily dokonce i na vyvýšené pódium s pranýřem a šibenicí.

„To je divné," poznamenal Gil. „Stráže obvykle drží dav dál."

„Vsadím se, že strážci jsou právě teď součástí davu," odpověděl Symo. „Ách!" Zhluboka se nadechl a šťastně se usmál. „Tohle mi tak chybělo."

„Myslíš ten blázinec okolo, nebo tu medovinu, které jsi vypil čtyři poháry?" zeptal se Calymir kousavě.

Symo se na okamžik zamyslel. „Obojí," pronesl, očividně náramně spokojený sám se sebou. Calymir si povzdechl.

„Nikdy se nepokoušej ho opít," doporučil Gilovi. „Skončíš v bezvědomí pod stolem. V životě jsem neviděl někoho tak odolného proti alkoholu."

„To je tím, že jsem syn krále," vykládal Symo rozjařeně. „Víte, že víno vzniklo v Císařství? Královský palác jím přetéká, takže jsem na alkohol zvyklý od mládí."

„Leda tak když jsi v tom paláci kradl." Calymir se ušklíbl nad Symovým ublíženým výrazem. „Víš, milý Symo, při všem tom vyprávění jsi pozapomněl na to, že v Císařství žádného krále nemají."

„S tebou není žádná zábava," obvinil ho Symo uraženě.

Calymir pokrčil rameny. „Na to už sis snad zvykl, ne?"

Symo si pohrdavě odfrkl, uražený výraz mu ale dlouho nevydržel.

„Kam půjdeme teď?" zeptal se dychtivě.

„Nejspíš bychom se měli vrátit," uvažoval Gil. „Darja říkala, že bude zpátky za soumraku..."

Symo nasadil výraz odkopnutého štěněte.

„... ale," pokračoval Gil mnohem veseleji, „komu by se chtělo, že?"

Odpověď byla nasnadě.