Krátce po převratu přijeli z jihu od Neverathu vojáci a uzavřeli pevnost střežící Sirrský průsmyk. Přecházení hranic je zakázáno, řekli; průsmyk zůstane zavřený, dokud Pán nepřikáže jinak. Ve městě kousek pod ústím průsmyku se toto rozhodnutí nesetkalo s příliš nadšeným ohlasem.

Sirr byl původně malým městečkem vybudovaným pro potřeby hraničářů a horníků z nedalekých lomů. S postupujícími lety se však vztahy mezi sousedícími zeměmi upevnily a rozproudil se mezi nimi čilý obchod. Sirrský průsmyk byl jediným skutečným přechodem přes hory mezi Metijí a Monatou a jednou z nejlepších cest spojujících Tři království na severu se zeměmi ležícími jižně od hor. Ročně tudy prošly stovky karavan – a každá z nich musela zastavit v Sirru, aby nakoupila zásoby nebo najala ozbrojený doprovod. Kupci přicházeli a odcházeli a Sirr bohatl. Když se tady před dvěma dny ukázali vojáci, místní je s vidinou brzkého poklesu zisků z města vyhnali. Zastrašování by možná fungovalo jinde, ne však tady, kde byli kvůli nebezpečí lupičů všichni ozbrojení a se zbraněmi dokázali zacházet. Několik místních se dokonce vydalo přímo k pevnosti, ale vojáci po nich stříleli a asi deset lidí zabili. Od té doby panovalo mezi městem a pevností napjaté příměří, které mohlo prasknout každým okamžikem.

A pak tu byli ti cizinci. Ti dělali Larrenovi skutečné starosti.

Ne že by Sirr nebyl plný cizinců – tři čtvrtiny obyvatel města tvořili lidé, kteří tu jen krátce zastavili na cestě za svými zájmy. Tihle ale upoutali jeho pozornost, přestože na začátku nedokázal říct proč.

Zvláštní skupinka, pomyslel si, když sledoval, jak vcházejí do dveří hospody Pod hradbami. Pyšnil se tím, že má dobrý odhad na lidi. Vysoký šermíř v čele byl i přes svou nepříliš svalnatou postavu smrtelně nebezpečný, tím si byl Larren jistý. Hnědovlasá žena za ním byla o něco větším oříškem. Na první pohled působila jako obyčejná bylinkářka, něco v jejím postoji ho však donutilo přehodnotit názor a podívat se důkladněji. Tak postřehl amulet na jejím krku, o kterém si zřejmě myslela, že je dobře schovaný, stejně jako několik téměř vyčerpaných magických kamenů v brašně, již nosila na opasku. Takže čarodějka, přestože nejspíš ne příliš mocná. Stále však měl pocit, že je tu něco, co dosud neodhalil.

Poslední z trojice byl mladíček, určitě mu nebylo přes dvacet. Stejně jako druzí dva měl otrhané oblečení a byl špinavý od bláta a prachu cest, jeho zevnějšek však mohl oklamat málokoho. To, jak se pohyboval a choval, do Larrenových uší přímo křičelo slovo šlechta.

Pak překvapeně zamrkal, protože ho poznal; a čím déle se díval, tím jasnější se mu to zdálo. Tak proto. Kluk starého Takkelara. Co jen ve jménu bohů dělá tady?

Původně v Sirru sice vůbec neměl být, ale v jediném okamžiku – jak to ostatně bylo jeho zvykem – přehodnotil plány. Ostatní můžou počkat.

Zdálo se, že tady to bude ještě zajímavé.

***

Hospoda Pod Hradbami byl odporný špinavý pajzl, po čase stráveném na cestách se o to Gil ale příliš nestaral. Bylo zvláštní, jak se za tu krátkou chvíli od doby, kdy Lona vstoupila na armenský hrad, změnil. V době, kdy byl synem jednoho z nejmocnějších mužů v zemi a budoucím vévodou, by ho ani ve snu nenapadlo na podobné místo vstoupit. Teď byl rád, že má střechu nad hlavou a teplé jídlo. Nebo alespoň jiné jídlo než lesní zvěř a zbytky adsenského paeru.

Zavrzaly dveře a do zakouřené místnosti zavanul průvan, jak dovnitř vstoupil nový host. Gil ze zvyku zvedl hlavu, aby se ujistil, že jim od něj nehrozí nebezpečí. Další taková změna – neustálý útěk a hrozba ho naučily mnohem větší ostražitosti. Muž byl ozbrojený, to tady ale nebylo nic divného – pohybovala se tu spousta žoldáků. Nezdálo se, že by chtěl vyvolávat problémy, a tak Gil bez zájmu sklonil hlavu zpět k nevalně chutnající polévce.

O několik vteřin později mu do talíře padl stín, když se cizinec usadil přímo naproti němu.

Gil vrhl rychlý pohled ke straně a zjistil, že Darja se pořád dohaduje s hostinským ohledně ceny pokojů. Calymir se mezitím někam vytratil, jak to poslední dobou míval ve zvyku. Takže v tom byl sám. Vrátil se pohledem k cizinci a spatřil, že se na něj upírá pár pobavených tmavých očí.

„Už ses vynadíval?" zajímal se muž. Vypadal, že pochází zdaleka, se svou snědou pletí, bradkou a vlnitými vlasy, jejichž barva byla příliš tmavá na to, aby mohla být přirozená. Nejspíš odněkud z jihu, možná z Derintu nebo jiných městských států. Napovídal tomu i jeho přízvuk, přestože metijsky zřejmě mluvil plynně.

„Přejete si něco?" zeptal se a snažil se skrýt netrpělivost a nervozitu. Nedokázal odhadnout, co by po něm ten člověk mohl chtít. Pod stolem tajně sevřel prsty kolem rukojeti meče a dotek hrubé kůže v dlani ho trochu uklidnil.

„Jen si popovídat," pokrčil cizinec rameny. „Víte," naklonil se k Gilovi trochu blíž, „zajímalo by mě, co tu asi můžete chtít."

„To, co všichni," odpověděl Gil nechápavě. „Přejít přes hory. Na tom snad není nic špatného."

„Jistěže ne," přikyvoval muž. „Ale nejspíš jsem svou otázku formuloval špatně. Povězte mi," ztišil hlas, „proč utíká přes hory vévoda Gilert Takkelar?"

Gil ztuhl. Vždycky samozřejmě existovala možnost, že ho někdo pozná, jenže čím víc se vzdalovali od Armenu, tím menší ta pravděpodobnost byla. Jistě, byla tu Lonina odměna, ale s tím, jaká nálada v Sirru panovala, doufal, že tu bude v bezpečí. Neviděli zatím navíc ani jediný plakát. Tak proč teď?

„Nikoho toho jména neznám," odpověděl, možná až příliš rychle.

Muž povytáhl obočí. „Nehrajte si se mnou. Poznám Arlinova syna, když ho vidím. Ale není důvod k obavám, nemám v plánu vás předat Řádu."

Nemělo smysl pokoušet se lhát. „Jestli víte o té odměně, pak je myslím odpověď na vaši otázku více než zřejmá."

„To ano," připustil cizinec. „Jenže se mi zdá, že část příběhu stále chybí. Co je pravdy na tom, že je starouš Arlin mrtvý?"

Gil se zamračil nad cizincovou neúctou, jenže hádat se o zdvořilosti bylo zbytečné. „Nevím, proč bych se s vámi měl vůbec bavit," řekl místo toho. „Ani nevím, kdo jste."

„Já jsem se nepředstavil?" Muž vypadal upřímně překvapený. „Larren ar Teilir, svobodný bojovník k vašim-"

„Takže, pane Teilire," přerušil ho Gil, „nevím, kdo vám dal právo strkat nos do cizích věcí, já to ale nebyl a rozhodně vám nedoporučuji to dělat."

Larren se uznale pousmál. „Opatrný. Na zelenáče jako vy to nebylo špatné. Já ale neslídím – nabízím vám obchod. Informace za informace. Vy uspokojíte mou zvědavost a já vám na oplátku pomůžu. Do průsmyku se jen tak nedostanete, ale jestli spěcháte, těžko narazíte na někoho, kdo je lepší v hledání neobvyklých cest. Kromě toho znám Sirr i jeho okolí jako své boty a můžu vám říct všechno, co by se vám mohlo hodit."

Gil váhal. „Jak můžu vědět, že to, co vám řeknu, nezneužijete proti mně?"

„Jak můžu vědět, že si na mě nenajmete vraha, jakmile přestanu být užitečný?" oplatil mu Larren otázku. „Život je plný nebezpečí. Někdy je zkrátka nutné si věřit bez záruky."

„Dobrá," přikývl Gil nakonec. „Platí." Larren se zazubil a na stvrzení dohody si podali ruce.

A samozřejmě si právě ten okamžik vybrala k návratu Darja. Nevěřícně se zastavila kousek za Larrenem a sledovala, jak Gil cizinci tiskne ruku.

„Gilerte, můžeš mi laskavě vysvětlit, co u Koruny zase vyvádíš?"

***

Kněžka, rozzuřená málem k nepříčetnosti, přecházela sem a tam po malém pokoji, který sdíleli Calymir s Gilem, a příležitostně vrhala po Gilovi vzteklé pohledy.

„Obchod," cedila mezi zuby. „Zatraceně, řekni, že si ze mě děláš legraci."

„Larren bude užitečný," hájil se Gil. „Pamatuješ si, jak to dopadlo v Neverathu, ne? Kdybychom náhodou nenarazili na Zlodějku, mohli jsme už všichni být mrtví."

„Náhody neexistují," odsekla Darja. „Vždycky za vším hledej něčí vůli. Copak jsi vážně tak naivní?"

„Copak jsi vážně tak slepá? Potřebujeme ho!"

„A co kdyby ses o tom příště zkusil napřed s někým poradit, než něco slíbíš?" obořila se na něj. „Jestli jsi na to zapomněl, jsme tým!"

„Takže já zapomínám, že jsme tým?" opakoval Gil posměšně. „Příště si laskavě napřed zameť před vlastním prahem. Jestli se tu někdo od začátku chová, jako by mu všechno patřilo, já to tedy rozhodně nejsem. A to, co předvádíš teď, není týmová práce."

Darja zrudla. „Nebýt mě, už byste všichni byli mrtví!"

„Nebýt tebe," odsekl rozzuřený Gil, „možná by Symo ještě žil."

A bylo to venku – to, na co ve třech dnech od odchodu z Neverathu všichni mysleli, ale neodvážili se to vyslovit nahlas. Darja naprázdno otevřela ústa, na svou obranu ale neřekla nic. Zdálo se, že ta slova rezonují všemi kouty místnosti, umlčují... obviňují.

Nebýt tebe, možná by Symo ještě žil.

Nebýt tebe, vrátili bychom se pro něj.

Nebýt tebe, nic z toho by se vlastně nestalo.

Darja se přerývavě nadechla a konečně našla ztracený hlas.

„Já... dělala jsem jen to, co jsem pokládala za nejlepší. Kdybychom se vrátili nebo zdrželi, nejspíš bychom dopadli stejně jako on. To- Jsme jediní, chápete? Řád padl, selhal. Jsme jediní, kdo ví dost, jediní, kdo ho může zastavit. Vůbec si neumíte představit-"

„Tak nám to vysvětli," promluvil poprvé za dlouhou dobu Calymir. „Jediné, co jsme původně chtěli udělat, bylo odvést vás dost daleko na to, abychom byli v bezpečí. A teď se to všechno zvrtlo, jsem bůhvíjak daleko od všech, na kterých mi záleží a které jsem slíbil chránit, Symo je nejspíš mrtvý a ty po nás chceš, abychom ti pomohli zachránit svět. Vysvětlení je to nejmenší, co nám dlužíš. Pokud máme bojovat, chci vědět, za co. Chci vědět, pro co zemřel můj nejlepší přítel." Jeho hlas byl chladný a tichý, téměř bez pocitů – během let se Calymir naučil nasazovat si téměř dokonalou masku. Slova samotná však prozrazovala, jak moc ho ztráta přítele zasáhla.

Darja pomalu přikývla. „Dobrá. Hádám, že teď je na to stejně dobrá chvíle jako kterákoliv jiná." Odtrhla se od okna a usedla na nízkou stoličku u jedné ze stěn. „Všechno je to samozřejmě přísně střežené tajemství, ale předpokládám, že teď už na tom stejně nezáleží. Na začátek musíte pochopit, že spoustu částí toho příběhu neznáme. Sahá hluboko do minulosti a mnoho zdrojů je přinejmenším nespolehlivých. Je tam také mnoho bílých míst, o kterých se můžeme jen dohadovat... Chci tím jen říct, že to, co vám řeknu, nemusí být úplně pravdivé, ale podobá se to pravdě nejvíc ze všeho, co víme." Na okamžik se odmlčela, přemýšlela, kde začít.

„Předpokládám, že víte, že tenhle svět nepatřil vždycky lidem. I teď jsou ještě kraje, kde se zdržují starší kouzla a bytosti, ale mnoho jich nezůstalo. Každopádně bývaly doby, kdy hrstka lidí byla jen prachem pod botami mnohem mocnějších. Noranthai, duchové jako geniové loci, Teimanové a, samozřejmě, bohové. Tehdy nebyli příliš uctívaní, jen nesmírně mocné bytosti, které nejvíc ze všeho zajímaly vzájemné boje. Jak šel čas, začali vymýšlet zbraně, které by jim pomohly své protivníky porazit. Vrcholem mezi těmito zbraněmi se staly koruny. Navrhl je jeden Noranth ve spolupráci s několika nižšími duchy, ale bohové plány zabavili a jejich tvůrce povraždili, aby nemohli tajemství jejich výroby prozradit nikomu dalšímu. Pak začali hloubat nad tím, jak smrtonosné magické zbraně ještě vylepšit. Zároveň spolu bojovali o plány, protože pochopili, že právě koruny představují cestu ke konečnému vítězství.

Nakonec jich bylo vyrobeno sedm. Poslední bůh, který plány získal, je zničil, včetně informací o všech vylepšeních, která přidal. Sedm bohů se tak pustilo do boje o to, kdo se stane jediným vládcem všech ostatních. Možná jste už o tom období slyšeli-"

„Válka bohů," zamumlal Gil. „Nejnebezpečnější příběh vůbec..."

„Nejnebezpečnější ne, ale rozhodně dost kacířský na to, aby se z toho kněžím Šesti pěkně zvedal tlak," souhlasila Darja. „Nikdo neví, co přesně se tehdy stalo. Jisté je, že nakonec se šest ze sedmi korun rozpadlo. Přemíra magie je rozežrala na prach. Zůstala jen ta poslední, sedmá, nejmocnější ze všech – ale jejímu tvůrci nebylo dopřáno vítězství. Ostatní bohové se proti němu semkli a díky zradě se jim podařilo od něj korunu oddělit a ukrýt. Jejího pána samotného vlákali do uzavřené dimenze, kde ho uvěznili. Právě tehdy byly položeny základy Řádu, nebo se to tak alespoň říká. Jejich úkolem bylo pamatovat a nikdy nedopustit, aby se Pán dostal ven. Oficiální záznamy tohle samozřejmě nezmiňují, ale sami vidíte, že se to trochu zvrtlo. Pán Sedmé koruny totiž objevil ve svém vězení slabinu – mohl do světa smrtelníků prostrčit malou část své síly. Kdyby se mu podařilo natrvalo se jí zachytit v nějakém člověku, mohl by mezeru postupně zvětšovat a byl by tady čím dál silnější. A tak začala hra, která trvala celé tisíciletí. Potřeboval oddanost, skutečné a naprosté odevzdání člověka, který bude mít předpoklady pro to, aby přežil nesmírně vysoké soustředění magie. Nabízel členům Řádu moc, bohatství, cokoliv, po čem by mohli zatoužit; a Řád se snažil získat pro sebe co nejvíc moci a zároveň nedovolit, aby jí do sebe někdo nasál příliš. Vznikla velice přísná pravidla; stali jsme se polovojenskou organizací, protože vojáci jsou disciplinovaní a snáze se ovládají. Řád s nimi navíc získával moc v našem světě... Je to dlouhá a složitá historie, na které teď příliš nezáleží. Nakonec se to zkrátka zvrtlo, a zbytek toho příběhu znáte."

„Ještě kousek chybí," namítl Gil. „Ovládl Lonu a získal přístup do našeho světa – dobrá. Svrhl krále, začal budovat vlastní říši. Co bude dál? Kde je Koruna ukrytá? Jak ji bude hledat?"

Darja zavrtěla hlavou. „Nevím."

„Nevíš?"

„Netuším, kde je ukrytá. To je nejpřísněji střežené tajemství vůbec. Možná už nežije nikdo, kdo by ho znal. Hádám, že při pátrání využije Řád – nedokáže nás jednoduše ovlivnit kouzly, lidé se ale dají ovládat i jinak. Celá ta věc s uctíváním je směšná, jenže to samozřejmě byla cena za jeho sílu. Každopádně díky tomu mnoho lidí nemá ani tušení o tom, jaké nebezpečí jim hrozí. To je taky důvod, proč jsme pro něj tak nebezpeční."

„A pokud Korunu získá?" chtěl vědět Calymir.

Darja s odpovědí chvíli váhala. „Pořád sní o vládě nad ostatními bohy. Vydá se za nimi – už samotný svár nesmrtelných by byl důvodem k obavám. Jenže my jsme ho navíc pomáhali věznit. Mnoho let v sobě živil zášť a zlobu, a když znovu získá nejničivější zbraň, jaká kdy byla vyrobena... Je vážně tak těžké si to představit?"

Nebylo. Gil polkl, jeho představivost ho dovedla ještě dál – k budoucnosti, která je čekala. Nemohli couvnout, protože nikdo jiný tu nebyl. Nezbývalo jim než udělat všechno pro to, aby dokázali... co? Je vůbec možné zabít boha?

Jedno po druhém, napomenul se. Nebyl důvod dělat si s tím starosti, dokud byli uvěznění v Metiji; pravděpodobnost, že je zabijí dřív, než stihnou o dlouhodobém plánu vůbec přemýšlet, byla až příliš vysoká. Možná tady byli alespoň na chvíli v bezpečí, ale dřív nebo později je někdo vypátrá. A pak ať nás bohové ochraňují.

Možná jsi z nás nakonec dopadl nejlépe, Symo.

„Tak bychom asi měli začít pracovat na tom, aby ji Lona nezískala," prolomil nakonec mlčení. „Půjdu najít Larrena a zeptám se ho, jestli už našel nějakou neobvyklou cestu." Dřív, než mu to stačili odsouhlasit, vstal a prudce rozrazil dveře –

- kde se střetl s překvapeným pohledem žoldákových očí.