Ztuhl jako solný sloup. Byl v pasti.

Jenže, jak si vzápětí uvědomil, neviditelní střelci nemířili na něj - všechny šípy kolem něj jen neškodně prosvištěly. Otočil se a spatřil, že lovci se kácí k zemi s těly prošpikovanými šípy, jejichž ostré hroty prošly koženou zbrojí jako máslem. Do uší se mu zařízl křik – ani zdaleka všichni ještě nebyli mrtví. Vypadají jako ježci, napadlo ho bezděčně a zvedl se mu žaludek. Odvrátil se od toho masakru a střetl se s pohledem podsaditého tmavovlasého muže, který právě vracel do toulce poslední šíp.

„Nesnáším tyhle rudooký hajzlíky," zabručel. „Jsi v pořádku?"

Gil přikývl. Ještě se tak docela nevzpamatoval z šoku, ale rozhlédl se kolem – mrtvým a zraněným lovcům se přitom pečlivě vyhnul – a spatřil, že mezi stromy se míhají další postavy napůl splývající s okolním lesem. Některé mířily mezi těla, jiné se vydaly po stopách několika prchajících přeživších.

Muž znovu promluvil. „Můžeš jít se mnou do tábora. Hádám, že by ti jídlo a odpočinek prospělo."

„Proč? A kdo jste?" zeptal se Gil zmateně.

„Jmenuju se Symo," představil se muž. „A to, že potřebuješ pomoct, je celkem jasné, ne?"

„Ale proč bys mi měl pomáhat?"

Symo se ušklíbl. „Každý, koho tihle," ukázal na mrtvoly, „nesnášejí, je mým přítelem, a ostatní to mají podobně."

„Ostatní?"

„Uvidíš. Jdeš?"

„Dobře." Gil nechal nezodpovězené otázky stranou a pustil se za Symem hlouběji do lesa. Za tu relativně krátkou dobu, kterou strávil s Darjou, si na tajnůstkářství zvyknul.

Darja! Během útěku si na ni téměř nevzpomněl. Doufal, že se odtamtud kněžka v pořádku dostala.

„Je ten váš tábor daleko?" zavolal na Syma. Bolely ho nohy, v krku ho pálilo a na plicích jako by se mu usadil těžký balvan. Navíc se zase začínalo ozývat jeho zranění. Po tom záchvatu na cestě naivně doufal, že je to naposled, co jeho následky pocítil; ale tak jednoduché to bohužel nebylo.

„Jen kousek," ujistil ho Symo. „A tam si odpočineš. Máš za sebou dlouhou cestu?"

„Spíš namáhavou," přiznal Gil. Pak pokračovali mlčky.

Les byl v těchto místech velice tmavý. Listnaté stromy rostoucí v okolí statku vystřídaly starobylé jehličnany. V jejich stínu Gil jen občas zachytil pohyb dokazující, že nejsou sami. Napřed ho to znervózňovalo, ale Symo vypadal uvolněně a bezstarostně, a tak se rozhodl vzít si z něj příklad a lidí, kteří je následovali, si nevšímal. Jeho průvodce tu a tam zčistajasna napodobil zvuk nějakého ptáka a po chvíli mu v odpověď zazněly jiné ptačí hlasy. Dorozumívací systém?

Nakonec se před nimi stromy rozevřely a oni vešli na rozlehlou mýtinu. Celý tábor ohraničovalo několik krytých vozů, za kterými stály barevné stany. Po nenápadnosti oblečení Syma a jeho společníků ho ta pestrost překvapila. Když přišli blíž, spatřil Gil, že uprostřed mýtiny hoří jasný oheň, jehož dým stoupal vysoko k podzimní obloze. Všude se hemžili lidé, nejen muži, ale i ženy a děti, které navracející se bojovníky vítaly.

Gil si myslel, že své vévodství zná dobře, ale o těchto lidech nevěděl nic a to ho mátlo. Bylo jich příliš mnoho na to, aby mohli zůstat skrytí. Mohli to být kočovní herci, ale ti většinou nebyli tak zruční v zacházení se zbraněmi. A tohle bylo pro jejich tábor velice zvláštní místo. Tak daleko od cesty... Jak sem dostali ty vozy?

Symo se usmál Gilovu překvapenému výrazu. „Vítej mezi Adseny."

Adsenové! V tom případě to možná začínalo dávat smysl.

Adsenové byli zvláštní lidé. Kolovalo o nich mnoho příběhů a nepodložených zvěstí. Kočovali krajem, objevovali se a mizeli jako pára nad hrncem. O záležitosti jiných se nestarali, přestože boj byl jedním z mnoha umění, které ovládali. Zdálo se však, že tihle tajemní lidé umí všechno, včetně čarodějnictví a magie. Gil polovině těch pohádek nevěřil, zdálo se ovšem, že některé z nich jsou přece jen pravdivé.

„Myslel jsem, že vaši lidé se zdržují spíš na jihu," poznamenal.

Symo pokrčil rameny. „Sever nebo jih, komu na tom záleží? Země je pořád stejná." Ta slova byla zvláštní a jiná než všechno, co od něj Gil zatím slyšel.

To už k nim z tábora mířili další lidé. Symo vykročil, aby se s nimi přivítal, a pak se obrátil na Gila. „Jsi si jistý, že nejsi zraněný? Protože jestli jsi a Erna to zjistí sama, asi mě přetrhne."

„Ne," ujistil ho Gil. Přes všechny příběhy pochyboval, že by s jeho zády svedli něco, co Darja ne.

Vzápětí si ho kočovníci povšimli a vtáhli ho mezi sebe. Většina z nich byla neuvěřitelně přátelská, přestože z některých z nich Gil cítil spíš odtažitost a chlad. Zavedli ho k ohni a málem ho utopili v záplavě jmen, když se mu všichni postupně představovali. Gil si z nich i přes svou největší snahu dokázal zapamatovat pouhý zlomek. Zdálo se, že nemají problém mezi sebe cizince alespoň na tento den přijmout, a Gil jim za to byl vděčný. Potřeboval si odpočinout a alespoň na chvíli zapomenout na všechno, co se stalo během posledních několika dnů.

Zdálo se, že se všichni nenuceně baví, ale Gil si povšiml prázdných míst v kruhu i toho, jak se jim všichni pečlivě vyhýbají pohledem, a zeptal se na to Syma. Myslel si, že to řekl potichu, ale místo něj mu odpověděl Calymir, vůdce Adsenů, který seděl o několik míst dál.

„Někteří jsou na hlídce, měli by se vrátit každou chvíli," řekl tiše. „Ale někteří už se nevrátí. Rudoocí nás mnoho zabili." Jeho hlas byl prosycený čerstvým zármutkem.

„A-" nadechoval se Gil k další otázce, ale Symo ho umlčel.

„Adsenové jsou zvláštní lidé," varoval ho šeptem. „Příliš se jich na jejich zvyky nevyptávej. Jsou na ně celkem hákliví."

Gil na něj udiveně pohlédl. „Mluvíš, jako bys nebyl jedním z nich."

„Patřím mezi ně, ale nenarodil jsem se jako jeden z nich," vysvětlil. „Pocházím z Císařství."

„Aha." Gila napadlo, že ten příběh by si někdy chtěl poslechnout.

Jak odpoledne ubíhalo, většina lidí se od ohně rozešla k práci v táboře i kolem něj. Gil jim nabídl pomoc, ale odmítli ho s prohlášením, že pro dnešní den je jejich hostem. Gila jejich vstřícnost překvapovala, ale Symo, který s ním zůstal u ohně, Gilovi vysvětlil, že Adsenové nenávidí rudooké tak, že kdyby rudoocí bojovali proti samotnému Onkthanerovi, Adsenové by se s ním spojili, jen aby mohli rudookým uškodit. Nestvůře z pověstí mohl jeden podivný cizinec těžko dělat konkurenci.

„Všichni Adsenové jsou úzce propojení," vysvětloval. „Povražděním tolika z nás nám rudoocí ublížili víc, než si umíš představit." Sevřel ruce v pěst. „Vážně bych rád věděl, kdo to je a odkud se tu vzali."

Gil mlčel. Jako jeden z mála by mohl Symovi odpovědět, ale nezdálo se mu moudré vyprávět to, co věděl, na potkání téměř cizím lidem.

Snad se odtamtud Darja dostala, zadoufal znovu. Něco se musí udělat, jenže já nevím co. Rozšířit tu zprávu? Držet to v tajnosti? Neměl ani tušení, co tohle všechno pro Metij – a možná pro všechny lidi – znamená.

Postřehl, že Symo zvedl hlavu a pozoroval Calymira, který znovu usedl nedaleko od nich. Calymir byl jako většina Adsenů vysoký a tmavovlasý, z jeho kamenné tváře nedokázal Gil vyčíst nic. Zdálo se však, že pro Syma je vůdce Adsenů jako otevřená kniha.

„Co se děje, Cale?" oslovil ho tiše.

„Průzkumníci," odvětil velitel. „Museli narazit na komplikace. Jestli se do půl hodiny nevrátí, musíme se je vydat hledat."

Nebylo to však nutné. Právě v té chvíli se zpoza vozů ozval křik. „Vracejí se! Jsou zpátky!" Trojice u ohně vyskočila na nohy. Calymir se navracející se skupině vydal vstříc. Symo s Gilem čekali u ohně, kam už se teď sbíhali další Adsenové, kteří chtěli průzkumníky přivítat doma. Brzy se tu sešli téměř všichni obyvatelé tábora. Zdálo se, že shromaždiště kolem ohně je středobodem jejich života.

O chvíli později mezi ně vstoupila velká skupina Adsenů v čele s Calymirem, zabraným do rozhovoru s jedním z průzkumníků. Gil si příchozí se zájmem prohlížel, ale zdálo se, že se v ničem neliší od Adsenů, které už viděl – jen snad byli o něco zachmuřenější. Mezi tou záplavou průzkumníků však Gil náhle zahlédl známou tvář.

Darjiny šaty byly pokryté krví a špínou a vlály za ní, když s výrazem bohyně pomsty kráčela přímo k němu.

„Ty." Rozčilením sotva popadala dech. „Ty nafoukaný, sebestředný, nedovyvinutý blbečku!"

Gil instinktivně o krok ustoupil. Darja vypadala, že přestože se ho zatím uškrtit nepokusila, vážně o tom uvažuje.

„Jsi v pořádku?" zajímal se. Nejspíš to nebylo zrovna taktické.

„Jsem," odsekla. „Ale rozhodně to není tvoje zásluha."

„Nemohl jsem ti pomoct," bránil se. „Šlo jich po mně aspoň sedm, stříleli na mě. Co jsem měl dělat?"

„Především poslouchat moje pokyny a vůbec tam nelézt, ty idiote!"

Zarazil se. „A co by to změnilo?"

„Co by to změnilo?" zopakovala posměšně. „Vlastně nic. Jenom nás vůbec nemuseli najít, kdyby je na sebe někdo neupozornil tak pitomým-"

„Dost." Calymirův pokyn, ač tichý, zazněl táborem jako prásknutí biče. Kněžka zmlkla a Gil si uvědomil, že oči všech přítomných se upírají na ně.

„Nevím, co máte vy dva za spor, ale nebudete jím kazit náladu všem," pokračoval Calymir důrazně. „Vyřešíte to tady večer jako rozumní lidé. Jestli se nedokážete dohodnout, pomůžeme vám hádku rozsoudit. Ale pokud uslyším jediné další unáhlené prohlášení pronesené ve vzteku, zapomenu na pravidla pohostinství a vykážu vás z tábora. Rozuměli jste?"

Gil přikývl. Darja po chvíli neochotně následovala jeho příkladu. Bylo vidět, že Calymirův rozkaz se jí ani trochu nelíbí, ale byla dost rozumná na to, aby jeho autoritu nezpochybňovala. Věnovala Gilovi poslední nenávistný pohled, než odkráčela a posadila se na opačnou stranu kruhu. O chvíli později jí na rameno poklepala Erna a šeptem s ní promluvila. Pak plavovláska kněžku odvedla k jednomu z vozů.

„Zatracená práce," zamumlal Gil potichu. Symo si ho pobaveně prohlížel.

„Doufám, že se večer dozvím podrobnosti," poznamenal. „Tohle vypadá velice zajímavě."

Gil se slabě usmál. „To se ještě uvidí." Zíral do plamenů a přemýšlel, zatímco lidé se začínali znovu rozcházet.

„Z Calymira nemusíš být nervózní," řekl mu Symo. „Srovnal vás dost ostře, ale je to dobrý chlap. Bude se ti líbit."

To nemůžeš vědět, pomyslel si Gil, ale nahlas řekl jen: „Hm." Pak, aby změnil téma, dodal: „Kam vlastně odešly Erna s Darjou?"

„Do lékařského vozu. Erna se tvojí kamarádce postará o zranění."

„Aha." To Gilovi na náladě nepřidalo, jen si připadal ještě provinileji. Nemohl jsem to vědět, pomyslel si; jenže to ničemu nepomohlo. Samozřejmě to mohl vědět.

Jak tak uvažoval, napadla ho i jiná věc. Poprvé po několika dnech měl trochu klidu a do hlavy se mu neúprosně vplížila myšlenka na mlhavou a neurčitou budoucnost. Darja chce cosi udělat s Pánem Sedmé koruny a nejspíš k tomu z nějakého záhadného důvodu potřebuje jeho – jenže to přece ve skutečnosti vůbec nebyl jeho problém.

Co vlastně chci?

Tuhle otázku si předtím nikdy nepoložil, ne v tomhle měřítku. Od okamžiku, kdy se narodil, měl jasně naplánovanou budoucnost nižšího šlechtice a později vévody. Oženit se, převzít po otci vládu, vychovat dědice vévodství. To byl jeho úkol. Jenže teď se celý ten pečlivě připravený plán rozpadl. Gil neměl z dědictví nic, jen prázdný titul, a všichni ho nejspíš pokládali za mrtvého. Mohlo by mu to vadit – jenže on si náhle uvědomil, že mu na otcově majetku nezáleží ani zdaleka tolik, jak by mělo. Vlastně byl poprvé za celý život svobodný. Kdyby se teď rozhodl, že s Darjou a celou tou šaškárnou kolem Řádu nechce mít nic společného, kněžka by mu těžko mohla bránit v odchodu.

Samozřejmě, bylo tu jeho zranění a Lonini rudoocí služebníci, kteří prahli po jeho smrti. Jenomže jak daleko by ho byli ochotní následovat? Gil pochyboval, že Lonina nenávist sahá až na jih k moři nebo za severní hory. A ať má ta bytost, která ji posedla, jakékoliv plány, pro něho bude nejlepší, když se do toho vůbec nebude plést. Gil se nehodlal nechat ve dvaceti zabít kvůli nezdravé míře altruismu.

Problém tkvěl v tom, že ta protivná, panovačná kněžka, která by si momentálně s radostí vystavila jeho hlavu, mu zachránila život, dokonce několikrát. Dlužil jí mnoho – a přece jenom nebyl takový sobec, aby se po tom všem sebral a prostě odešel.

A navíc začínal být doopravdy zvědavý.

K čertu s tím vším!

***

Setmělo se a lidé se opět začali scházet u ohně. Kruh teď byl mnohem celistvější než v poledne, stále v něm však zůstávalo mnoho prázdných míst. Zaplní se ještě někdy? napadlo Gila. Uzavřou Adsenové někdy svůj kruh docela? A jak rychlý ten útok rudookých musel být, když dokázali zabít tolik z nich?

Brzy dorazili všichni. Calymir pozvedl ruku a hovor u ohně okamžitě utichl.

„Dnes jsme mezi sebe přijali dva cizince," promluvil. „Doufám, že budou ochotní podělit se s námi o svůj příběh. Všichni jsme zvědaví na to, jaké okolnosti je sem přivedly. Než ale začnou s vyprávěním, je nutné vyřešit jejich roztržku. Dokážete se domluvit, nebo potřebujete soudce?" obrátil se k cizincům.

Kněžka se nadechovala k odpovědi, ale Gil ji přerušil. Ani v nejmenším se mu nechtělo tu záležitost rozebírat před celým táborem.

„Omlouvám se, Darjo," řekl. „Choval jsem se jako hlupák."

Calymir obrátil pohled ke kněžce. „Přijmeš jeho omluvu?"

Darja sevřela rty a na okamžik se zdálo, že neodpoví. Pak k Gilově úlevě odměřeně přikývla.

„Tím je to tedy vyřízeno." Calymir se viditelně uvolnil a velitelská aura, která ho předtím obklopovala, se vytratila. „Povíte nám teď svůj příběh?" zeptal se.

Gil mlčel a čekal, co udělá Darja. Ta chvíli přemýšlela. „Ráda vám povím svůj příběh," prohlásila nakonec. „Napřed se ale potřebuji ujistit, že jsme mezi vámi v bezpečí." Odmlčela se. „Vím, že rudoocí jsou vaši nepřátelé, ale většina z nich nejedná z vlastní vůle. Můžeme si být jistí, že tomu kouzlu nepodlehnete také?"

Vzduch náhle vibroval napětím a Gila napadlo, že Darja možná přestřelila. Pokud si Adsenové její slova vyloží jako urážku, mohou na jejich pomoc rovnou zapomenout. Jediní Calymir se Symem zůstali klidní.

„Víš toho o nás málo," promluvil Calymir po chvíli. „Sotva ti můžeme mít za zlé, že jsi opatrná. Nemusíš mít obavy. V naší krvi proudí kouzla, která nás ochraňují. Jen Symo nemá naši krev, ale je chráněn téměř stejně dobře jako my. Dokud jsme naživu, nedostanou nás."

„Dobře," přikývla Darja, Calymirovo ujištění jí zřejmě stačilo. Začala vyprávět a napjatá atmosféra se záhy uvolnila. Adsenové milovali příběhy a byli ochotní pro ně rychle zapomenout na mnoho věcí.

K Gilovu překvapení Darja vypověděla vše, co se stalo, od smrti Lonina otce až po okamžiku, kdy se vrátila do rodného Armenu s pomstou v srdci. Některé podrobnosti doteď neznal ani on. Hlavní z nich bylo zjištění, jak se Darja vlastně ocitla v Armenu právě včas na to, aby mu zachránila život.

Jak už mu řekla, věděla, že se Lona snaží vypátrat ty, kdo ji chtěli zabít. Nedlouho poté, co Lona složila závěrečnou zkoušku, si s ní o tom Darja otevřeně promluvila a rozhodla se, že ji nechá, ať si svou pomstu vychutná, pod podmínkou, že poté se Lona bude naplno věnovat službě Řádu. Loně to trvalo několik let, ale když za ní před několika dny přišla a žádala o dva dny volna, Darja pochopila, že se jí to podařilo. Volno jí dala – a ze zvědavosti využila svých schopností služebnice Pána Sedmé koruny, aby zjistila, kam se její svěřenkyně vydala. Spatřila ale něco úplně jiného, než čekala.

Magie byla v pohybu. Nad Metij se stahovaly neuvěřitelně mocné síly. Tehdy pochopila, co se stane, a vyrazila do Armenu v zoufalém pokusu tomu zabránit. Jenže její snaha byla samozřejmě marná; Lonin osud byl zpečetěn v okamžiku, kdy se vydala na armenský hrad.

Když Darja domluvila, Adsenové mlčeli. Zajímavější a neuvěřitelnější příběh dlouho neslyšeli. Přesto nikdo nepochyboval o pravdivosti kněžčina vyprávění. Okolnosti mluvily příliš jasně.

„Co máte v plánu dál?" zeptal se Calymir nakonec.

Darja zaváhala, ale odpověděla. „Musíme do hlavního města. Řád se musí dozvědět o tom, co se stalo." Gil si připadal trochu ukřivděně, když si uvědomil, že jemu cíl jejich cesty předtím nesvěřila, zatímco cizincům, na které náhodou narazili, o něm bez problémů vykládá.

„Dobrá." Zdálo se, že Calymir uvažuje. „My tu také nemůžeme zůstávat o moc déle. Nabídl bych vám, že můžete cestovat s námi, ale rudoocí po vás jdou a já nechci ohrozit životy svých lidí. Přesto je proti mému přesvědčení ponechat naše hosty v nebezpečí, aniž bychom jim pomohli." Odmlčel se. „Zítra za úsvitu odejdete z našeho tábora. Nepůjdete ale sami. Já a Symo vás doprovodíme."