Několikrát se zastavili, aby Darja mohla prohlédnout Gilova zranění. Za úsvitu již však bylo jasné, že Gil nemůže pokračovat bez delšího odpočinku. Svíral ho chlad a černá skvrna se po jeho kůži opět rozšířila.

„Moc jsme toho neušli, co?" konstatoval, když se podél kmene jednoho ze stromů sesunul na zem. „Dej mi dvacet minut, víc ne."

Pochybovačně si ho prohlížela. „Dobrá. Ale kdybys měl velké potíže, zůstaneme tu déle. Co dělá rameno?"

„Je v pořádku," ujistil ji unaveně. „Bylo to jen škrábnutí." Opřel hlavu o hladký kmen a zavřel oči.

Uslyšel křupnutí, když Darja vytáhla z tlumoku oplatku paeru a rozlomila ji na dva kusy. Menší si nechala, ten větší pak podala Gilovi. Z chuti cestovního chleba už se mu dělalo špatně, ale vzal si ho bez protestů.

„To jsou naše poslední zásoby?" zeptal se, namáhavě přežvykuje sousto chleba. Paer byl tvrdý jako kámen a neměl žádnou chuť.

„Budeme si muset obstarat nové."

„Takže nám nezbyde než něco ukrást," usoudil Gil. Jenže kde? „Jdeme pořád podél západní cesty?" Kněžka přikývla a on začal v duchu počítat. Z Lesan jsme odešli včera odpoledne. Šli jsme do večera a teď polovinu noci, ale celkem pomalu... Skládal dohromady informace z map i ze svých četných vyjížděk po kraji, aby určil jejich polohu.

„Dobrá," řekl nakonec. „Vím, kde se zhruba nacházíme. Pokud se budeme držet cest, měli bychom při tomhle tempu kolem poledního dojít k jednomu statku. Možná i dřív, ale nedokážu říct, jak daleko od cesty jsme. Kdybychom šli přímo po ní, bylo b to samozřejmě nejrychlejší – ale předpokládám, že to nepřichází v úvahu."

„Jak dlouho by to trvalo po cestě?"

„Poté, co bychom se na ní dostali, tak hodinu nebo dvě."

„A chodí tudy hodně lidí?"

„V tomhle ročním období ne. Ty chceš vážně jít po cestě?" zajímal se.

„Přemýšlím o tom. Tímhle způsobem se lesem daleko nedostaneme, navíc bychom se snadno mohli ztratit. Po cestě bychom mohli získat náskok." Odmlčela se. „Samozřejmě je to risk. Pokud mezi nimi bude víc čarodějů, nejspíš je nezvládnu – ale dohonit nás můžou tady stejně jako jinde. Záleží na tobě."

„Věřím ti," zabručel. „A nepokoušej se předstírat, že téhle výpravě velím já. Vždyť ani nevím, kam to vlastně jdeme."

„Napřed pro jídlo a potom co nejdál od nich."

„Stejně by mě zajímalo, co je ten Přítel zač," uvažoval Gil. „V Armenu pár čarodějů je, ale nikoho jako on jsem tam nikdy neviděl. Vypadá jako žoldnéř."

„Nevšiml sis ho, protože se nechtěl nechat vidět," řekla Darja. „Musel ale patřit k Řádu, podle toho, jak mluvil a jak se choval. Tenhle nebyl očarovaný – přidal se k Pánovi Sedmé koruny dobrovolně." Povzdechla si. „Jsi připravený vyrazit?"

Přikývl a vstal. Skutečně se cítil o dost lépe a doufal, že mu to vydrží. Na cestě nebudou moci zastavovat tolik jako dosud, a pokud dojde k boji, bude potřebovat všechnu sílu.

***

O půl hodiny později již pochodovali po cestě, jak nejrychleji to šlo. Slunce se vyšplhalo nad špičky stromů, opíralo se jim do zad a rozehřívalo prach cesty. Gil byl vděčný za své dobré boty i za dlouhé hodiny strávené na cvičišti, které mu umožňovaly držet s kněžkou krok i přes zranění a vyčerpání. V denním světle nevypadalo všechno ani zdaleka tak černě. Únava z něj pomalu opadávala. Po cestě se navíc šlo mnohem lépe než lesem, a tak si Gil brzy začal chůzi užívat.

Vyšlapali mírný kopeček a vcházeli do zatáčky na jeho vrcholku, když Darja náhle zastavila. Gil se za ní ohlédl a spatřil, že je bílá jako křída.

„Co-" začal.

„Idioti," procedila mezi sevřenými rty. „Používají kouzla... Naprosto příšerným způsobem. Asi budu zvracet." Zvedla ruku k ústům a rozběhla se po cestě pryč.

„Počkej!" křikl a rozběhl se za ní. Myslel si, že ji dostihne hned, ale byla rychlejší, než čekal. Jeho tělo, oslabené zraněním, ho navíc začínalo zrazovat. Utíkal teď z kopce, takže nepotřeboval tolik sil; jenže mu to nebylo nic platné. Jeho nohy se zkrátka rozhodly, že toho mají dost, a vypověděly službu. Podlomila se mu kolena.

Rudé oči. Rudá krev. Rudá mlha vířící všude kolem – a v protikladu k té teplé barvě ochromující mráz, který pohltil jeho tělo. Znovu padal do hlubin. Nemohl se zastavit... Nemohl...

Dost!

Musím vstát.

Mechanicky ten pohyb vykonal a zjistil, že okolní svět se trochu projasnil. Mlha nezmizela, ale z clony se stal jen vířící závoj barvící les do červena.

První krok. Druhý. Třetí.

Klopýtal ve směru, kterým zmizela kněžka. Kdykoliv pohlédl do rudých vírů kolem sebe, zatočila se mu hlava; a tak se raději nedíval vůbec. Oči přivřené tak, že z nich zbyly pouhé škvírky, upíral na špičky svých nohou a spoléhal se na instinkt, že ho bezpečně povede po cestě, která se zdála být nekonečná.

Ve chvíli, kdy už si myslel, že to nevydrží, se před ním náhle objevilo světlo, místo, kam rudá mlha nedosáhla. Zbýval mu k němu jen kousek – jenže nohy ho opět zradily. Klesl na kolena jen několik metrů před cílem. Pak ho náhle sevřely něčí teplé ruce a doslova ho vytáhly na světlo.

Bylo to jako vynořit se z hluboké vody. Gil zalapal po dechu. Chlad ustoupil a rudá mlha se rozptýlila. Zůstalo jen jasné dopolední slunce zalévající svou konejšivou září okolní les.

„Jsi v pořádku?" zeptala se Darja.

Přikývl. Jeho prudce bušící srdce se pomalu začínalo uklidňovat. „Asi ti znovu vděčím za život," vypravil ze sebe. „Jsou za námi, předpokládám?"

Zdálo se, že Darja na sebe má zlost. „Ano. Kdybych byla opatrnější, nemuseli jsme se vůbec octnout v nebezpečí. A to, jak jsem zpanikařila..." Potřásla hlavou. „Zdá se, že už jsem zapomněla, jak utíkat před kouzelníky. Kdyby tě Lona nezranila, vběhli bychom přímo do pasti. Teď se jí musíme vyhnout. Můžeme jít?"

„Hrozně rychle to zmizelo," přikývl. „Teď se cítím, jako by mě to nikdy nezasáhlo." Uvědomil si, že nepřehání. Připadal si jako znovuzrozený.

„Výborně." Darja mu zřejmě tak úplně nevěřila, ale hádat se s ním nechtěla. „Vidíš ty stromy?" ukázala na skupinu rozložitých borovic naklánějících se nad cestu. „Přímo pod nimi je nastražené zmrazovací kouzlo. Ve chvíli, kdy bychom tam vstoupili, by nás to zastavilo a pak by na nás ty stromy spadly."

„Možná se nakonec přece jen chytíme," poznamenal, když si prohlédl okolí. Cestu z jedné strany lemoval prudký sráz a z druhé skalní stěna. „Tady to prakticky nemáme šanci obejít."

„To nebude potřeba," prohlásila Darja sebejistě. „Odstraním to kouzlo. Připravovali ho ve spěchu, nemělo by to představovat problém. Dej mi jen chvíli klidu." Gil se opřel o skálu a zpovzdálí sledoval, jak se Darja posadila na paty přímo před začarované místo a začala složitě gestikulovat a šeptat podivná slova.

Vtom náhle ztuhla s rukama přímo nad oním místem. Gil si pomyslel, že jde nejspíš jen o další část kouzla -

- a pak zaslechl zapraštění lámajícího se dřeva.

Skočil a narazil do kněžky zezadu. Na okamžik to vypadalo, že tam uvíznou oba. Pak Gilova hybná síla zvítězila a dvojice se vykutálela ven z pasti. Za sebou Gil uslyšel tlumené zadunění, jak stromy dopadly. Jehličí na jedné z větví se otřelo o jeho tvář – a to bylo všechno.

Darja už se otřeseně sbírala ze země. „Zdá se, že jsme vyrovnáni," zamumlala.

Gil se spokojeně uchechtl. „Myslím, že si Přítel a jeho kamarádi naběhli. Vymysleli to opravdu pěkně. Jsem zvědavý, jak dlouho jim potrvá, než se přes tohle dostanou." Bariéra ze dřeva a jehličí nebyla nepřekonatelná, ale rozhodně představovala značnou nepříjemnost pro kohokoliv, kdo by se chtěl pustit za nimi.

„Bylo by skvělé přidat jim k tomu pár kamenů," posteskla si Darja a toužebně pohlédla na skalní stěnu nad nimi. „Ale kouzla radši nechám na pokoji. Oni jsou lepší než já."

„Tak to abychom zmizeli dřív, než se sem dostanou," usoudil Gil. „Ten statek už by neměl být daleko."

Znovu vyrazili, tentokrát o něco rychleji. Cesta rychle ubíhala. Les se před nimi záhy rozestoupil a odhalil pohled na hospodářství usazené nalevo od nich do mírného svahu údolí. Kolem stavení se rozprostírala pole a pastviny. Cesta dál běžela mezi nimi, a aby poutníci nestrádali horkem, obklopovala ji alej ovocných stromů.

Darja se na kraji lesa zastavila a prohlížela si usedlost. Nakonec pro sebe přikývla a poodstoupila zpět do stínu lesa.

„Tady musíme sejít do lesa," řekla. „Vyjdeme po severním úbočí nad stavení. Les se tam spouští blízko k domu, takže se tamtudy můžeme nepozorovaně dostat téměř k cíli."

„Už jsi tohle někdy dělala?" zeptal se Gil, jehož výchova vévody byla v oblasti krádeží žalostně skoupá.

„Jednou nebo dvakrát," odtušila, vstupujíc do lesa. „Největší problém pro nás představuje utajení. Kdyby nachytali malého otrhaného kluka, nejspíš by ho akorát zmrskali a pak ho nechali jít. Kdyby přistihli nás..." Nemusela větu dopovídat. I kdyby lidé ze statku nebyli očarovaní ani neznali Gilovu tvář, povšimli by si drahého oblečení zlodějů. V lepším případě by to pro ně znamenalo otázky a zvěsti roznesené po celém kraji. V tom horším by se okradení domnívali, že Gil s Darjou své šaty také někomu sebrali, a rovnou je pověsili na nejbližší větvi.

„Takže nás nesmí vidět," řekl Gil. „A co dál?"

Darja mu mávnutím ruky naznačila, aby zmlkl a nechal ji přemýšlet. Došli nyní až na kraj lesa, přímo nad stavení. Kněžka se skryla ve stínech mezi prvními stromy a znovu si celý statek prohlížela.

„Ty počkáš tady," oznámila mu tiše. „Bez námitek. O tomhle nevíš nic, jen bys mi překážel."

„Tak, jako bych ti překážel u kouzlení na té cestě?" zeptal se ironicky.

„To byla nehoda," odsekla. „Myslíš si, že na tom statku je další kouzelná past – a že dokážeš být celou dobu dostatečně potichu na to, abychom se dostali aspoň k ní?"

Mlčel. Ani na jedno by si nevsadil.

„Výborně," prohlásila Darja. „Brzy se vrátím. Zůstaň tady." S těmi slovy se otočila a zmizela. Viděl ji, jak se plíží ke stavení, a musel uznat, že jí to jde - kdyby o ní nevěděl, nejspíš by si jí vůbec nevšiml. Napadlo ho, jestli si vypomáhá kouzly. Možná měla předtím pravdu, ale stejně se mu ani trochu nelíbilo, že tu má trpně čekat, aniž by byť jen tušil, co se dole děje. Z místa, kde stál, mu výhled do dvora zakrývaly stromy.

Možná bych mohl alespoň jít blíž, napadlo ho. Pokud se skryje mezi stromy a keře nahloučené na jednom místě asi v polovině louky, nikdo ho neuvidí, zato on by mohl získat přehled o tom, co se děje. Darja sice zdůraznila, že nemá nikam chodit; ale copak byl malé dítě? Ještě chvíli počkal – zdálo se mu to jako věčnost – ale jelikož se Darja nevrátila, vklouzl na louku a vydal se ke stromům.

Jednu velkou slabinu svého plánu pochopil poměrně brzy: o plížení nevěděl vůbec nic. Snažil se napodobovat Darjiny pohyby, ale připadal si jako slon v porcelánu. Nebylo přece možné, aby ho nikdo neviděl. Zdálo se mu, že temná, mlčenlivá okna statku ho sledují.

Konečně dosáhl relativního bezpečí skupiny stromů. Právě se usazoval mezi jejich větve, když uslyšel hlasy. Vyhlédl ven. Měl odsud dobrý výhled na dvůr statku i na cestu, která k němu vedla. Dvůr byl prázdný, ale po cestě směrem od Armenu přicházela skupina lidí. Na rozcestí zahnuli a bez váhání zamířili přímo ke statku.

Mohli to být kupci, čeledíni nebo nějací jiní obyčejní lidé; jenže mezi „mohli by" a „s největší pravděpodobností jsou" zeje propastný rozdíl.

Když přišli blíž, Gil spatřil, že jeho tušení bylo správné. Skupinu asi deseti lidí tvořili většinou muži, oblečení byli stejně jako Přítel v noci – do lehké kožené zbroje kombinované s pohodlným cestovním oblečením. Na opascích se jim houpaly meče a nože všech různých tvarů a velikostí, dva z nich měli navíc luky. Tihle lidé šli na lov – a Gil si byl jistý, že ví, kdo je kořistí.

Obrátil svou pozornost ke dvoru. Po Darje nebylo ani vidu, ani slechu, a on si náhle uvědomil, že o lovcích nejspíš neví. Musím ji varovat!

Přikrčeně se rozběhl a přesunul se do jiného úkrytu o něco níž. Zdálo se, že díky neuvěřitelnému štěstí si ho nevšimli. Gil byl teď přímo u otevřených zadních vrátek a nakukoval do dvora. Chtěl najít Darju a vypadnout odsud, jídlo nejídlo.

Jenže už bylo pozdě. Lovci právě procházeli branou.

V duchu zaklel. Věřil, že zatím je tady v bezpečí – jenže o kněžce se to nejspíš říct nedalo. Svou šanci ale propásl, teď mohl jen doufat.

Viděl, že z jedné z budov vyšel jakýsi muž a začal se s lovci dohadovat. Napřed to vypadalo, že je vyhodí, jenže pak mu jeden z nich zamával pod nosem nějakým malým předmětem a hospodář se okamžitě stáhl a nechal lovce projít. Ti se rozdělili – a jeden z nich k Gilově hrůze zamířil přímo k jeho skrýši. Okamžitě se přikrčil a doufal, že ho mine – jenže se mu zdálo, že jde až moc cílevědomě. Musím to vydržet, opakoval si, pohybu si všimne mnohem spíš.

Problém byl v tom, že na začátku počítal s tím, že se tu nebude skrývat dlouho, a tak si jen přidřepnul, aby mohl rychle vyskočit na nohy. Ty už ho teď pořádně bolely. Pokusil se jen maličko si přesednout, aby jim trochu ulevil, jenže ztratil rovnováhu –

- a skácel se přímo na branku.

Lovec mohl těžko přeslechnout ten hluk. Tasil a rozběhl se. To už přicházeli i další. Gil se vyhrabal na nohy, rozhlédl se... a pochopil, že ať se s Darjou děje cokoliv, musí utíkat.

Rozběhl se vzhůru po svahu s úmyslem dostat se co nejrychleji do úkrytu lesa. Kolem uší mu zasvištělo několik šípů. Zrychlil.

Běh mezi stromy byl náročnější, ale lovci alespoň nemohli střílet, pokud si alespoň trochu cenili svých šípů. Kličkoval, jak se dalo, a mířil co nejdál od statku. Po chvíli se dostal až na hřeben. Nyní opět mířil dolů, prudký sklon svahu ho přinutil stočit se mírně doprava.

Přeskočil několik kmenů a při dopadu si málem zvrtl kotník, ale to ho nemohlo zastavit. Každá buňka jeho těla se naplnila vědomím, že běží o život.

***

Konečně se mu zdálo, že nechal lovce daleko za sebou, a na okamžik se zastavil, aby nabral dech. Pak poklusem pokračoval v cestě. Ještě neměl vyhráno, ale usoudil, že to nejhorší má za sebou. Běžel teď víceméně po rovině, kus od něj se zleva i zprava zvedal svah. Znovu trochu zpomalil, protože mu byla jasné, že tempo, které nasadil na začátku, by dlouho nevydržel.

V tom okamžiku se k němu vrhli.

Přišli zprava a zezadu. Zdálo se mu, že je jich mnohem víc, než kolik předtím viděl, ale neměl čas je počítat. Jeho nohy vyhodnotily situaci rychleji než jeho hlava a než se nadál, zase se šíleným tempem řítil vpřed. Nebylo to nic platné. Doháněli ho.

Jestli tohle přežiju... Slib nedomyslel, ale na tom nezáleželo – nezdálo se příliš pravděpodobné, že by dostal příležitost ho splnit. Byli blízko... Příliš blízko.

Cítil za krkem něčí horký dech. Ostří jejich zbraní cupovalo jeho plášť na cáry. Příliš blízko. Špička meče se dotkla jeho zad...

Pak náhle z lesa před Gilem začaly pršet šípy.