Křičel, křičel a křičel. Místo dopadu však ucítil jen dotyk ruky na svém předloktí a hlas, který k němu mluvil.

„Probuď se. Probuď se!"

Otevřel oči.

Kolem panovala temnota. Ze stínů se k němu skláněla nezřetelná postava. Gil zamrkal a obraz se zaostřil. Hnědé vlasy lemující ustaraný obličej, ostražitý pohled. Darja. Když spatřila, že se probudil, oddechla si.

„Musím ti prohlédnout zranění," sdělila mu šeptem. „Noční můry jsou poměrně běžným vedlejším účinkem, ale je na tom něco divného. Chci se ujistit, že se to hojí. Dokážeš zůstat vzhůru, než rozdělám oheň?"

„Oheň?" zasípal. „Ale-"

„Risknu to." odpověděla dřív, než stačil námitku vyslovit. „Jsme hluboko v lese, není pravděpodobné, že si ho někdo všimne. Poslední, co potřebuju, je, abys mi tady umřel."

„Naštěstí," zamumlal a pokusil se posadit. Záda mu sevřela ledová bolest.

„Nehýbej se!" okřikla ho Darja potichu. „Jen neusni. Za chvíli jsem zpátky." Slyšel šustění listí, jak odcházela hledat suché dřevo na oheň. Hleděl na kousek volné oblohy prosvítající skrz mezeru mezi větvemi nad sebou a snažil se zabránit svým víčkům, aby se opět zavřela. Na jazyku cítil pachuť krve smísené se strachem.

Sny, pomyslel si. Koho by napadlo, že mě dokážou tak vyděsit?

Jenže tohle nebyly obyčejné sny. Darja mu odmítala říct cokoliv podstatného, ale něco si sám domyslel. Irathis - ne, opravil se, Lona - po něm na útěku vrhla nějaké kouzlo, což způsobovalo všechny jejich současné potíže. Nebýt jeho zranění, mohli už být daleko.

Jenže před čím přesně utíkali? Ani tohle mu Darja neřekla. Jenom to, že by se měl bát.

Což docela dobře pochopil i bez ní.

Zaslechl prasknutí větvičky a strnul, vzápětí se nad ním však objevila Darjina silueta. Složila svůj náklad kousek od něj a dala se do práce. Stačila chvíle a místo, které si vybrali k nocování, zalila oranžová záře plamene. Darja se ujistila, že oheň nezhasne, a pak si opět přisedla k Gilovi.

„Potřebuji, abys byl blíž," oznámila mu. „Pomůžu ti si přesednout." Napůl ho vytáhla do sedu a pak mu pomohla převalit se tak, aby ležel přímo u ohně. Cítil na tváři jeho žár, ale nebylo to nepříjemné - oheň tvořil příjemný protiklad k mrazu, který mu spaloval záda.

„Zatraceně," ulevil si potichu. Byl bezmocný jako novorozeně. Jeho život závisel na ženě, o které nevěděl nic kromě toho, že už mu jednou pomohla. Jenže co kdyby se rozhodla odejít? Mohla by. Kdo ví, proč tohle vlastně dělá? „Připadám si jako idiot." Slabý a neschopný.

„Buď zticha," napomenula ho. „A lež klidně." Jemně mu vyhrnula oblečení a dovolila tak nočnímu vzduchu, aby ho zaštípal na zádech. Cítil doteky jejích dlaní, od kterých se do jeho těla rozlévalo teplo. Kouzla?

„Vypadá to dobře," řekla nakonec. „Lépe, než jsem čekala. Skvrna už ustupuje, brzy by ti to mělo přestat dělat problémy. Dostal už ses někdy do kontaktu s vysokou magií?"

Zavrtěl hlavou. „Nevím o tom."

„Hm," zabručela. „Pak musíš mít vrozenou odolnost. Všimla jsem si něčeho podobného i u Lony, ale je to poměrně vzácné. I když vy jste příbuzní..."

„Kdo vlastně jsi, Darjo?" zeptal se. „A odkud znáš Irathis?"

„Irathis je mrtvá," řekla. „To Lona se přišla pomstít... A ani ta už není doopravdy naživu. Teď máme ale důležitější problémy."

Rozčililo ho, jak opět odvedla řeč, ale nedal to na sobě znát. „Například?"

„Jídlo." Povzdechla si. „Vyrostla jsem ve městě, v lese se nevyznám. Nedokážu nám tu sehnat potravu a zásoby kvapem docházejí. Zítra už možná nebudeme mít co jíst."

„Co navrhuješ? Já toho v tomhle stavu moc neulovím. Ale nechci, aby to dopadlo jako minule," podotkl. To, co se stalo, když se chtěli naposled uchýlit do hostince, mohl těžko zapomenout.

Po útěku z hradu, ještě předtím, než se následky Gilova zranění naplno projevily, si chtěli někde odpočinout. Darja odmítla zůstat ve městě v podhradí, jelikož prohlásila, že je to sebevražda, ale nakonec souhlasila, že zkusí štěstí ve vesnici kus na západ od hradu. Už v okamžiku, kdy vstoupili do hospody, ucítili, že je něco špatně; jenže měli hlad a místní se chovali přívětivě. Nechali se oklamat pocitem bezpečí a usedli k jednomu ze stolů. Všechno se zdálo být v pořádku.

Tedy do chvíle, než v očích šenkýře náhle probleskla rudá.

Trvalo to jen okamžik. Téměř nepostřehnutelná drobnost - ale atmosféra v místnosti se náhle dala krájet. Rudé odlesky tančily v očích všech přítomných, když se náhle začali stahovat ke stolu, u kterého seděli Gil s Darjou. Z jejich výrazů běhal mráz po zádech.

Rudá. Všude jen rudá... Byly to jejich oči, nebo krev? Náhle se mu zatočila hlava.

Věděl, že než se odtamtud dostali, museli bojovat. Několik jich zranil, možná zabil. Ostatní pak před jeho mečem ustupovali. Podařilo se jim uprchnout do lesa... Načež to, co ho zasáhlo při útěku z hradu, náhle zesílilo.

„Gile. Slyšíš? Vnímej!"

Zamrkal. Oči i krev byly pryč; před sebou měl jen uhlíky z vyhasínajícího ohně. „Cože?"

Darja opět byla u něj a vyhrnovala mu košili. Vzápětí cosi zamumlala - Gil jí nerozuměl, ale usoudil, že to byla nadávka, a poměrně ostrá.

„Co se děje?" zeptal se.

„To kouzlo by mělo být jednorázové, ale..." Na okamžik zaváhala. „Včera ses ptal, jak to vypadá." Tenká černá linka, rovná jako pravítko - zdálky by sis ji mohl splést s obyčejnou jizvou... „Když bylo zranění čerstvé, kůže kolem zčernala. Vrcholu to dosáhlo včera večer, od té doby se to mělo jen zlepšovat. Nakonec by tam zůstala je tenounká čára."

„Ale?"

„Už když jsi křičel ze spaní, napadlo mě, že to možná nebude tak jednoduché," přiznala. Hnědé oči upírala do dáli, bylo vidět, že přemýšlí. „Ale teď... Na chvíli jsi byl úplně mimo, a ta skvrna se rozšířila. Už to zase ustupuje. Nechápu to. Čáry spojené se Sedmou korunou máme důkladně nastudované, tohle by nemělo být možné."

„Možná by mě mohlo napadnout nějaké vysvětlení, kdyby ses mi konečně uráčila vysvětlit, o co tady jde," nadhodil.

Chvíli panovalo ticho.

„O tom pochybuji," odpověděla nakonec. „Ale nakonec mi asi nic jiného nezbyde. Původně jsem nechtěla, abys věděl, co se děje, protože čím méně se do toho zapleteš, tím lépe pro tebe. Jenže se obávám, že už nemáš na výběr, stejně jako já. Nejspíš teď budeme nějakou dobu cestovat spolu."

Ten nový vývoj událostí ho překvapil - ve skutečnosti vůbec nečekal, že mu Darja doopravdy něco řekne. „Proč si to myslíš?"

„Tohle," ukázala na jeho záda, „to celkem jasně potvrzuje." Na okamžik se odmlčela. „Ptal ses, kdo jsem. Předpokládám, že víš něco o Řádu Sedmé koruny?" Přikývl. „Patřím mezi jeho kněží, mám na starosti klášter v Ceornu. Jsem hlavně léčitelka, znám něco málo z magie. Starám se taky o klášterní školu - s čímž souvisí tvá další otázka.

Jednoho večera asi před dvanácti lety ke mně dva akolyté přivedli těžce zraněné dítě. Tehdy jsem ještě nebyla kněžkou, ale v klášteře jsem proslula jako nadaná ranhojička. Udělala jsem pro tu dívku vše, co bylo v mých silách - marně. Brzy bylo jasné, že svým zraněním podlehne. Mohla jsem jí jen dát léky na bolest, abych jí usnadnila odchod. Trvalo to dlouho, ale nakonec přestala dýchat.

Jenže pak se něco stalo - zázrak. Ve chvíli, kdy jsem chtěla zavolat mnichy, aby její tělo odnesli, jsem zjistila, že jí bije srdce. Měla zdravější barvu, a zdálo se, že její zranění se začíná hojit. Brzy bylo jasné, že se úplně zotaví; jenže po tom, co se stalo, jsme ji nemohli nechat odejít." Přes oheň Gil zahlédl její oči a všiml si bolesti, která v nich dlouho byla pohřbena. Předstíral, že to neviděl, ale zasáhlo ho to. O Řádu věděl jen málo, říkalo se ovšem, že jejich chrámy jsou děsivá místa, a Lonina slova to potvrzovala. Jenže žena zírající do plamenů nevypadala jako bezcitný netvor, jakým by si myslel, že bude.

Hlupáku, vynadal si. Říkáš si dospělý - stále jsi nepochopil, že svět není černobílý?

„Kněží se shodli na tom, že její uzdravení měl na svědomí Pán Sedmé koruny," pokračovala kněžka tiše. „Zachránil ji. Z nějakého důvodu si mezi všemi, kterým mohl věnovat svou přízeň, vybral malé dítě... Potřebovali ji mít pod dohledem, aby ji mohli hlídat - a v případě nutnosti zabít."

„Proč?" vyletělo z Gila. „Nebylo by to, ehm... Maření božích záměrů?"

„To nejspíš ano," přikývla. „Ale nemůžu ti k tomu říct víc, ani kdybych chtěla. Všechno, co se týká vnitřních záležitostí řádu, je přísně tajné, a já jsem přísahala, že naše tajemství nevyzradím. Někdy si říkám, jestli je to skutečně moudré... Ale na tom koneckonců nezáleží.

S přesvědčováním té dívky nebyl problém, po naší nabídce života v klášteře přímo skočila. Neměla kam jít, byla vyděšená - a taky měla vztek. Jak už jsi nejspíš uhodl, představila se nám jako Lona."

„Pomsta," uvědomil si náhle.

„Ve staré metijštině," souhlasila. „Poslali ji mezi bojovníky, jak se to v podobných případech dělává. Jejich výcvik je velmi přísný, takže riziko, že se vymknou kontrole, není příliš velké. A kdyby se tak přece jen stalo..." Pokrčila rameny. Tvář jí zakrýval stín. „Výcvik je tvrdý a nebezpečný. Nehody tam nejsou nijak zvláštním úkazem."

Dvě děti ze třiceti, vzpomněl si náhle na Lonina slova. Z dívky, kterou znal, se stal kdosi cizí. Přestože se ho pokusila zabít, Gil ji litoval. Jestlipak otec věděl, kolik utrpení jeho touha po moci způsobí?

„Co bylo dál?" zeptal se.

„Lona prošla výcvikem i všemi zkouškami. Nikdy se nezdálo, že by byla něčím zvláštní. Pravda, s mečem byla obratnější než mnozí chlapci cvičení od narození, ale to mohlo být způsobeno talentem a odhodláním stejně dobře jako cizím zásahem. A odhodlání jí nikdy nechybělo." Tiše, hořce se zasmála, jako by si vzpomněla na nějakou dávnou událost. „Mysleli jsme si, že Pán Sedmé koruny o ni ztratil zájem, a nejspíš nemusím říkat, že se nám všem ulevilo. Lona byla věrná Řádu, přestože našeho boha nechovala úctě ani zdaleka tolik, jak by měla - ale za to jsem ji zrovna já těžko mohla trestat. Jedinou její chybou byla posedlost pomstou, jenže kdo by se na jejím místě nechoval stejně?" Povzdechla si. „Obvykle z bojovníků tyhle věci vytloukáme, ale v jejím případě by to stejně nepomohlo. Já jsem jí navíc rozuměla... A měla jsem ji ráda, od první chvíle, kdy k nám přišla. Nejlogičtějším krokem bylo dopřát jí to, po čem prahla, a ušetřit tak problémy sobě i jí. To se, jak víš, tak docela nepovedlo. Tam na hradě začala ztrácet půdu pod nohama a zavolala o pomoc... A té se jí dostalo."

„Takže ten bůh ji posedl?"

„Ano."

„A ti lidé s rudýma očima-"

„Dostali se pod jeho vliv," dořekla Darja. „Obávám se, že Pán Sedmé koruny nás chce mít mrtvé. Překvapivě."

Zavládlo ticho, ze kterého ostře vystoupilo praskání ohně a zvuky nočního lesa. Gil ani jedno z toho příliš nevnímal. Měl pocit, jako by vstoupil do jiného světa. Samozřejmě už viděl mágy, a jednou na trhu v hlavním městě Metije navštívil kouzelný zvěřinec, kde byli k spatření nejpodivuhodnější tvorové světa, ale tohle... Tohle bylo jiné. Předtím kolem příběhů jen procházel, zato teď byl vhozen přímo do jednoho z nich. Nikdy se o to neprosil - jenže jeho se koneckonců na názor nikdo neptal.

„Co chceš dělat teď?" zeptal se nakonec.

„Cože?" Darja ho zřejmě neposlouchala, a tak svou otázku zopakoval. „Jak to myslíš?"

„No," ušklíbl se, „nejsem expert, ale hádám, že tohle se běžně nestává. Ty ale vůbec nevypadáš překvapeně. Co tohle všechno znamená? Jaký je tvůj plán?"

„Znamená to špatné časy pro všechny," řekla pomalu. „Ohledně plánu... To musí ještě počkat. Stejně bys potřeboval pár dní v klidu."

„Škoda," ozval se náhle ze tmy hlas, cizí a výsměšný. „Už jsem doufal, že se tady dozvím něco zajímavého."

Darja vyskočila a rozhlížela se po mluvčím, připravená zaútočit. Gil se vyšvihl do sedu, aby alespoň viděl, co se děje. Bolest sice během Darjina vyprávění poněkud ustoupila, ale bylo mu jasné, že jestli dojde k boji, příliš platný kněžce nebude.

„Kdo je tam?" otázala se Darja.

„Přítel." Ze stínu pod stromy se vyloupla postava muže. Na sobě měl lehkou koženou zbroj, jeho tvář halil stín.

Z Darjina ostražitého postoje bylo zřejmé, že jeho slovům nevěří. „Jestli jsi přítel, proč nepřijdeš blíž a nepředstavíš se?"

„K čemu by byla dobrá jména? Všichni jsme přátelé jednoho Pána. Nebo se snad mýlím?"

Bude mít rudé oči, uvědomil si Gil s jistotou. Od toho se přátelství nedočkáme. Nebo alespoň já ne.

„Kterého pána?" zeptala se Darja opatrně.

„Nehraj si se mnou, kněžko!" zavrčel náhle neznámý. „Ty dobře víš, o kom mluvím. Zhřešila jsi proti němu, ale on ti nabízí milosrdenství výměnou za věrnou službu. Je tvou povinností vydat mi vévodu Gilerta Takkelara a vrátit se se mnou do Armenu!"

Darja mlčela. Gila zachvátil strach. Myslel si, že jí porozuměl, ale přece jenom... věděl o ní tak málo. Doteď ho z nějakého důvodu chránila, ale klidně si to mohla rozmyslet. Kdyby se ho teď rozhodla vydat, nedokázal by se ubránit.

„Tvá nabídka zní spravedlivě," promluvila nakonec. „Naše zájmy se ale bohužel rozcházejí, příteli. Vrať se ke svému pánu a vyřiď mu mou omluvu."

„Jak si přeješ." Na okamžik to vypadalo, že muž skutečně odejde. Udělal několik kroků zpět do lesa... Načež se otočil a skočil. Vzduchem zavířily čepele.

Darja vykřikla a mávla rukama. Mužovo oblečení vzplálo. Zavyl bolestí a vztekem. Kněžka znovu zamumlala zaklínadlo.

Náhlý ostrý záblesk bílého světla Gila oslepil. Zamrkal. Když znova otevřel oči, Přítel byl pryč. Darja stála kousek od Gila a vztekle se mračila na místo, kde muž před chvilkou stál.

„Hajzl," ulevila si. „Do pekel s čaroději!"

„Dostala jsi ho?" zeptal se Gil.

„Utekl," vysvětlila. „Zatracená práce. Mohli jsme se ho zbavit. Teď poběží rovnou za svým pánem a pěkně zčerstva mu vyklopí, kde nás viděl a co jsem mu řekla. Musíme odsud zmizet. Myslíš, že dokážeš jít?"

Gil se opatrně pokusil zvednout a zjistil, že se konečně může postavit na nohy. „Snad to půjde," odpověděl. „Bude muset. Stejně mi nic jiného nezbývá."