A/n: konečně teda nějak rozumná délka kapitoly, asi... Takže se teď pro změnu omlouvám za kratší.

***

Něco k tomu rozhodně vedlo.

Ale ani jeden by nebyl schopen říct, co.
Harry rozhodně ne, a on by teď tím, kdo měl iniciativu, když používali kuchyňskou linku k úplně jinému účelu, než k jakému byla stavěná.

Možná, že Mafoy mrmlal na chuť toustů, které Harry připravil, možná, že prostě měli oba po ránu náladu pod psa, a tohle…

Jako kdyby to bylo něco, co přesně takhle potřebovali oba.

Harryho to nakoplo lépe, než ranní kafe, Malfoy vyloženě kňučel rozkoší.

Pořád v tom byl i přesně takový ždibec překvapení a nevíry v to, že se to mezi nimi děje, aby to jako vzácné koření dodalo na chuti.

Harry držel Malfoye natlačeného na linku, svíral v pěsti ty hebké platinové vlasy, a vyloženě ho do linky zašukával.
Až se třásly skleničky a talíře.

Měl dojem, že v jednom bodě mu říkal „ty čubko” a že blonďák na to reagoval pozitivněji, než by se dalo předpokládat.

Ale ani jeden z nich teď dlouze - ani krátce - nerozebírali psychologické pohnutky takového chování, zkrátka si jen užívali, co se naskytlo.

Až nastal čas skončit, a chvíli jen tak oddechovali, Harry nalehlý na Malfoyových zádech, a sklouzli oba na zem, posadili se, zády opření o linku.

„Kritizoval bych ti snídani častěji, Pottere,” řekl Malfoy po nějaké době. „Ale už jen zítra…”
To znělo skoro až nešťastně.

Harry se zvedl, použil vlhčené ubrousky, aby se očistil a začal si zapínat kalhoty.
„Myslel jsem, že to tu nenávidíš,” nadhodil zlehka. Tohle bylo něco, co by si osobně také klidně opakoval… každé ráno, dokud by mu stačily síly.

„Nenávidím tohle místo,” řekl Malfoy a následoval ho. „Ne tebe nebo… hm. To, co se mnou děláš.”

„No, ber to jako bolestný, protože jinak to dneska asi bude nuda.”

Měli navštívit místní poštu a absolvovat přednášku o komunikačních kanálech mudlovského světa, a ani jeden z nich na to neměl náladu, třebaže kocovina ze včerejška se jim vyhnula.

Každý tak šťastný nejspíš nebyl.

„Stejně, kdo vymýšlel ten program, tak asi nikdy celou noc neprořádil,” usoudil Harry. „Dát na jeden večer pijatyku jako stehno, a na další den nějakou supernudnou přednášku, to může udělat jen nějakej… úředník.”

„Blbec, Pottere, blbec, neboj se to nazvat pravým jménem,” povzdechl si Malfoy. „Teď mě omluv, jdu se na chvíli natáhnout.”

***

Bylo to přesně tak záživné, jak Lucius předpokládal.

Bolestné od Pottera to stále maličko vylepšovalo, stejně jako zjištění, že na téhle exkurzi měla být přítomna celá Cromwellovic rodina, avšak Robert Cromwell zůstal zalezlý a nejspíš se neodvažoval po té události v Rajčíku vystrčit nos, ale celkově to vážně bylo k uzívání.

Dobrá.

Mudlové měli zajímavé způsoby, jak se vyrovnat se svou neschopností kouzlit.

Čili, psali dopisy jako normální lidé, ale neposílali je po sovách, místo toho je svěřovali řadě dalších lidí, což tedy Lucius považoval za dost nespolehlivé.

A znovu ta jejich technika, třídící linka, auta, vlaky, lodě…

Viděli tedy jen jedno poštovní auto, plné bezpochyby jen atrap balíčků a dopisů, protože odsud přece takové množství odcházet nemohlo.

Lucius musel uznat, že pokud potřebuje člověk někam poslat třeba klavír, potom je tohle nejspíš praktičtější.

Ale to bylo zatím to jediné, co byl ochoten mudlovské poště uznat.
Že by měli nějací pošťáci vědět, kde přesně bydlí, to už se mu tak praktické nezdálo.

Nabídku, kterou několik kouzelníků přijalo, aby odeslali na svoje adresy pohlednici s výjevy z mudlolandu, Lucius promptně odmítl.

„Nestojím o to, aby každý znal moji přesnou adresu,” odpověděl Potterovi na jeho tázavý výraz, ani se neobtěžoval tlumit hlas.

Po tomto jeho prohlášení si to další dva kouzelníci rozmysleli, pohlednice si zkrátka jen tak ponechali, přece…

„Však takhle je to rychlejší, když si je rovnou necháme, no ne?” ozval se vychytrale se tvářící muž středního věku. Poklepal si ukazováčkem na spánek.

Personál pošty špatně skrýval rozladění, ale Lucius se nehodlal omlouvat za to, co způsobil, byl jen hlasem rozumu.

„Poštovní Grinch,” prohlásil Potter pro něj dost nepochopitelně.

Lucius pokrčil rameny.

Potom, co si prohlédli, jak to na takové poště funguje - a že sovince byly mnohem méně chaotické - nahnali jejich skupinku do patra do konferenční místnosti.

Nepohodlné židličky z umělé hmoty nejspíš taky musel navrhovat blbec, ale Lucius věděl, že nemá smysl protestovat, pro něj tohle bylo povinné.

Mohli tam ovšem dát aspoň podsedáky.

Lucius nespokojeně vydechl nosem a pohlédl dopředu, kde kudrnatá čarodějka v poštovní uniformě stála na stupínku a usmívala se, jako kdyby tohle bylo její nejoblíbenější místo na celém světě.

Vedle ní na stolku stál jakýsi přístroj a leželo několik dalších, a Lucius přece jenom natáhl krk, aby lépe viděl.
Ne, že by se nejraději ještě nenatáhl a prostě to celé nezaspal, ale…

„Ano, jsem zvědavý, no a co, Pottere,” zavrčel, když si všiml bystrozorova pobaveného pohledu.

„Já nic neříkám,” zvedl Potter ruce, ale to už celou jejich mírně hlučící skupinu čarodějka utišila.

A popořadě jim začala představovat přístroje na stole. Telefon, mobilní telefon, přenosný počítač.

Potter seděl se založenýma rukama, skloněnou hlavou, a Lucius ho podezříval, že si tu sprostě dává šlofíka.
Jeho to ale vážně zaujalo.

Nakláněl se dopředu, tohle bylo zkrátka chytré, a on zatoužil mít jeden z těch přístrojů doma, snad jen o něco míň, než si toužil pořídit pár koní.

Mudlové dokázali přes tyto věci být ve spojení, čistěji a příhodněji, než přes krby, vlastně, ten mobilní telefon mohli použít kdykoli a kdekoli-

„…pokud mají signál.”

Pokud měli signál.

Předpokládal, že signál by mohli říkat i nějakému druhu magie… ačkoli, spíš ne. Museli nějak obcházet svou neschopnost, a s magií zacházet neuměli.

„Signál mám skoro všude,” zašeptal v tu chvíli Potter, vytrhl tím Luciuse ze zamyšlení. A ukázal v dlani vlastní malý mobilní telefon.

„Nevěděl jsem, že máš tuhle věc,” šeptl zpátky Lucius, a zatěkal pohledem z kudrnaté čarodějky na přístroj v Potterových dlaních. „Potom… mi můžeš předvést podrobněji, jak to vlastně funguje. Když budeš chtít.”

„No, když budeš hodnej…”

Lucius se mírně ušklíbl, ale jen zase zaměřil pohled dopředu, čarodějka v uniformě teď předváděla, jak funguje ten… poznámkový blok? Ne, tak by přece tu věc nepojmenovali ani mudlové…

Ale bylo to tak, jenom už nad tím Lucius nezvedal obočí, protože tohle byla perfektní náhrada krbu, dalo se tam evidentně cosi nastavit, a mudlové spolu mohli mluvit, i když se každý nalézal na druhém konci světa, a vidět se u toho navzájem.

„Ach,” vydechl Lucius, přemožený nadšením, které už dlouho necítil nad ničím hmotným.

„Tebe to vážně zaujalo, co?” uchechtl se vedle něj Potter, ale on teď hltal informace o těchto technologiích, a uvažoval o tom, co by musel udělat, aby si je mohl pořídit.

Nejspíš by jako úplně první věc musel nějak získat elektřinu.

A už to se zdálo být tak velkým krokem, že ho to odrazovalo. Ne, ne, žádné mudlovské záležitosti na Malfoy Manor…

***

Přednáška nakonec nebyla ani trochu nudná, jak Harry s velkým překvapením shledal, a ještě víc ho překvapilo a pobavilo Malfoyovo nadšení pro věc.

Byl v pokušení mu říct, že by si mohl popovídat s Arthurem Weasleym, ale pro dobro obou zúčastněných nic takového nenavrhnul.

Místo toho se s ním podělil o svoje malé tajemství, telefon, který ale teď měli prakticky všichni bystrozorové, až na vyjímky, staré školy.

Byl to skutečně šikovný vynález, a hodně kouzelníků, kteří i něm věděli, hlavně těch mudlorozených, už překonalo přežité předsudky vůči všemu, co nebylo na kouzelné bázi.

A když potom skončila přednáška, čarodějka jménem Julia byla odměněna mohutným potleskem, odebrali se znovu do přízemních prostor, kde ještě účastníci této expedice za hranice kouzelných dní nakupovali různé malé suvenýry…

Mobilní telefony tu k Malfoyově zjevnému zklamání na prodej neměli.

„Pojď,” vzal ho Harry kolem ramen. „Stejně nemáš doma elektřinu, a neměl by sis ho kde nabíjet.”

„Co mi řekneš příště?” prasknul Malfoy jako podrážděný křeček. „Že je voda mokrá a Slunce hvězda?”

Nicméně nechal se odvést na cestu zpátky k hotelu.

Cestou mu Harry ještě dovysvětlil, co přednáška na poště vynechala, a předběžně… k jeho údivu koketovali s myšlenkou, že si Malfoy možná pořídí menší naftový generátor, aby uchoval před zbytkem světa a nejspíš i svojí rodiny v tajnosti, že používá elektřinu. A potom telefon.

„Nejspíš bych měl to telefonní číslo jen na tebe, Pottere,” řekl zadumaně, když už se blížili ke svému zdejšímu doma. „Nenapadá mě nikdo jiný, kdo by tu věc chtěl mít a s kým bych já chtěl být ve spojení.”

„Uh- wow. Jo, jsem poctěnej.”

„Hlavně to nadšení nepřeháněj, že,” utrousil Lucius poněkud kysele.

Pak už byli doma, a blonďák trval na tom, aby mu Harry telefon předvedl naživo. I to, jak se s ním dá fotit.

Jediné, k čemu měl námitky, byl fakt, že se fotky v telefonu nehýbají, šťouchal do displeje prstem ve snaze svůj vlastní portrét rozpohybovat, a mírně dopálený Harry mu předvedl, že může i točit krátká videa.

Na to už blonďák sklapnul, a jeho touha bystrozorovi telefon zabavit a zkoumat ho sám, zůstala nenaplněna.

Musel si vystačit s knihou.

Harry mu nehodlal dávat do ruky něco tak soukromého.

„Pro spoustu lidí je tahle věc jako takový viteál, víš,” řekl zamyšleně. „Vlastně trošku i pro mě. Je v tom kus mojí osobnosti, a víš… no. Sice spolu máme… Něco. Ale…”

„Jistě, nechceš, abych se hrabal v tvojí duši,” řekl blonďák bez sarkasmu a kousavosti. „Tomu rozumím. Půjdu si číst.”

***

Den se přehoupl do večera, a večer v brzkou noc.

Harry seděl na Luciusově posteli.

Blonďák teď ležel na břiše, nahý, až na závoj svých vlasů, bradu si opíral o ruce, založené na polštáři.

Nejspíš teď byli do spokojena unavení oba, ale Harrymu, který se opíral hlavou o zeď a díval se střídavě do stropu a na linii Luciusových zad a zadku, v hlavě vyvstávaly dost… nepohodlné myšlenky, ke kterým se jeho mozek dopracoval od pošty, sov a…

Až k domácím skřítkům.

Někdy svému mozku moc nerozuměl. Jak teď mohl sakra myslet na Dobbyho?

Se vším smutkem, který to provázelo.

Po výborném sexu s Dobbyho minulým majitelem.

Tiše si povzdechl.

Lucius se ani nepohnul, ale nějakým způsobem… měl teď Harry pocit, že se na něj dívá. On, nebo i jeho hadí hůl, opřená o zeď blízko postele.

Znovu si povzdechl, a tentokrát už se blonďák dost netrpělivě ozval: „Tak to vysyp. Nebo ti to nestačilo a ještě si děláš dobře?”

Harry mu přejel ukazováčkem po páteři, od krku až k zadku, a znovu, jemně ho hladil.

„Jenom mám dojem, že mi ruplo v kouli a… prostě myslím na věci, který bych teď vůbec řešit neměl,” přiznal tiše.

„Hmmm,” zamručel Lucius, ale pořád se nehýbal. „Jaké věci?”

Harry zavrtěl hlavou, nebyl si jistý, jestli o tom chce mluvit.

„Skřítci,” řekl přesto nakonec, zdráhavě, ale řekl. „Já jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlel, až… nevím, proč to přišlo teď.”

Lucius se konečně pohnul, otočil se na bok, podepřel si hlavu a napůl se zvednul, zahleděl se na Harryho s podivnou směsicí nechápavosti, pobavení a otrávenosti.
„Co je se skřítky?”

„Hele, já nejsem Hermiona, okay?” vyhrknul Harry, sám na sebe naštvaný, že se posunul do defenzivní pozice. „Nezakládám žádný SPOŽÚS, ale prostě… Já vím, že jim to vyhovuje a tohle všechno. Jenže proč se k nim spousta kouzelníků chová tak hnusně? Proč ses ty choval tak hnusně k Dobbymu?”

Chvíli bylo ticho, až si Lucius odfrknul, tentokrát už jen otráveně.

„Nemůžu uvěřit, že sis zašukal tak špatně, že tu teď řešíš tohle, Pottere.”

Harry se tím odmítl nechat odradit, ale přesto ještě víc ochladl, naskočila mu z toho husí kůže, takže beze slova vstal, hodil na sebe pyžamo a přesunul se do svojí postele.

Položil se na záda, zazíral na strop, kde tančily stíny větví stromů před domem.
„Zašukal jsem si skvěle,” řekl konečně, a od Malfoye se ozvalo nespokojené zamručení. „O to nejde.”

„Tak o co, pro Morganinu nehynoucí slávu?”

Zase nastala chvíle ticha.

„Já chápu,” ozval se potom pomalu Harry, rovnal si v hlavě myšlenky, v tom postkoitálním, mírně omámeném stavu, „chápu, že domácí skřítci jsou prostě… šťastný jako otroci. Ale nerozumím, proč by se k nim majitel měl chovat hnusně. To je celý.”

Teď na chvíli mlčel Malfoy, ale když znovu promluvil, v jeho hlase už nezněla otrávenost, spíš jakási snaha se obhájit: „Můžu tě ujistit, že se k nim nechovám vlastně… nijak. Většinu času si ani nevzpomenu, že existují. Žijí si na Malfoy Manor, slouží, jak mají v přirozenosti, a já nemám důvod je týrat.”

„A Dobby?”

„To byla výjimka! Dobře víš, jak to bylo. On mě zradil.”

Harry se díval na tanec stínů, a usoudil, že s tímhle by asi dokázal žít. Nějak. On nechtěl Malfoye nenávidět, už ne, už nikdy.

„Dobby byl hrdina,” řekl tiše.

„Ve světle toho, jak se všechno odehrálo, tak ano,” potvrdil Malfoy.

V tu chvíli ne, že by bylo vše odpuštěno nebo pochopeno, ale i v téhle věci mezi nimi zavládlo příměří.

„Jo,” šeptl Harry a zavřel oči. „Dobrou noc, Malfoyi.”

„Dobrou noc, Pottere.”