A/n: Poslední den... Ještě tedy zbývá epilog, takže úplně nezoufejte. :D Jenom trošku.

***

„Ty fazole byly naprosto nechutné, Pottere,” prohlásil Malfoy poté, co celou anglickou snídani do posledního drobečku snědl.

Harry pozvedl obočí.

„Můžeš normálně říct, že chceš ojet, a nehanit mi moji slavnostní snídani,” zabručel pak, ale už jen při představě toho, jak Malfoye zase ohýbá přes linku, mu dost slušně houplo.

Na okamžik to vypadalo, že se Malfoy omluví, ale na té úrovni nejspíš ještě nebyli.

„Jak vidíš, tak nemůžu,” řekl místo toho mírně upjatě, jako by tu už spolu neprosouložili skoro týden.

„Jak vidím, tak to sakra potřebuješ,” namítl Harry, a setkal se s ním pohledem.

Ta bouřková šedá teď byla zamlžená chtíčem, který nemohl Malfoy nijak zamaskovat.

A nejspíš ani nechtěl.

Protože jeho ruka se natáhla k Harrymu. Dlaní přejel po bystrozorově stehně, až do klína, přitom udržoval oční kontakt.
„Ano. Potřebuju,” připustil tiše.

V návaznosti na to Harry chytl jeho ruku, vstal a dost hrubě ho potáhl za sebou.

„Ale nemysli si, že se vyhneš mytí nádobí,” zavrčel.

Měl dojem, že Malfoy má hrubé zacházení tak nějak rád, že mu to dělá dobře, a i teď slyšel, jak vzdychl, když s ním Harry smýkl k lince a ohnul ho o ni.

A zase to tu bylo, to částečné zatmění, kdy vládu převzaly instinkty, něco temnějšího v něm, a přitom měl paradoxně hlavu úplně jasnou a totální kontrolu nad vším, co dělal.

Tedy i nad tím, že sténajícímu Malfoyovi strhnul kalhoty, osvobodil jeho péro, už tvrdé a vztyčené, ale než aby se mu věnoval, popadnul obracečku.

„Tak nechutné?!”

„Pottere…” vydechl Malfoy. Nijak se však nebránil, jen zatínal pěsti, a zdálo se, že zadek naopak nastavuje.

Harry na nic nečekal, začal ho vyplácet, a bílá kůže té aristokratické zadnice nabírala zvolna rudou barvu, a Malfoy se sice trochu kroutil a sténal a vzdychal, ale stále se nepokoušel uniknout.

Až Harry sáhl po ověřeném lubrikantu, kokosovém oleji, příhodně zanechaném po ruce. Nepřemýšlel dvakrát, kdo ho tam tak příhodně zanechal, poplácal ještě Malfoye po rudém zadku, a už mu začal masírovat olejem věneček, a připravovat ho - nechtěl mu doopravdy ublížit, tohle bylo sotva prokrvení té bledé kůže…

Chytil ho potom za vlasy, zase a opět, i to si Malfoy podle svých reakcí užíval.

„Čubko!”

Odpovědí mu bylo tiché zasténání, a něco v Harrym si tohle všechno vychutnávalo stejně, jako si to vychutnával Malfoy.

Jen ještě nanesl vrstvu kokosového oleje, a potom už na nic nečekal, a jedním přírazem do Malfoye pronikl.

Volnou rukou sevřel jeho péro, a Malfoy se celý propnul, v jakési křeči rozkoše.

„Ano… ano… Pottere…”

Harry do něj přirážel, jako by se jím chtěl probourat na druhou stranu. Aspoň pro tu chvíli… pak zvolnil, a zase zrychlil, zatímco jeho levice pracovala na Malfoyově penisu. A on sám už vysledoval, jak trefit přesně to správné místečko, činil tak se skoro chladnou vypočítavostí, toužil Malfoye přivést k šílenství, aspoň pro tu chvíli.

Možná, že ho tak trochu doopravdy chtěl potrestat za jeho provokaci.

Když cítil, že už se pod ním Malfoy skoro roztéká rozkoší, náhle znehybněl.

„Popros,” přikázal.

„Ah… nepřestá- Pottere! Prosím!”

Harry ani nečekal, že by se ta hromádka touhy teď zmohla na nějaký delší odpor.

Pousmál se, znovu rozpohyboval svou ruku, olej krásně klouzal, a i jeho pták bez potíží vjížděl do Malfoyovy zadnice.
Už to neprotahoval.

Bylo stále teprve ráno, a ještě měli dost času na další… seance.

Několik rychlých tahů rukou, a po prstech mu stékalo Malfoyovo semeno, zatímco on tím svým nadíval blonďákův zadek jako Američané krocana na díkůvzdání.

„Ještě jednou urazíš moje jídlo, a… tohle se už nikdy nezopakuje,” varoval nakonec Harry ještě Malfoye, když konečně popadl dech.

„Potom… už budu… Uh… budu chválit i štěrk s kečupem,” vypravil ze sebe blonďák.

Harry se usmál a poplácal ho po stále ještě rudém zadku.

„Neboj, štěrk s kečupem si nechám pro lidi, který nemám rád.”

***

Těstoviny byly něco, s čím už měl Lucius své zkušenosti, tedy, on měl zkušenosti se špagetami, ale přišlo mu, že tohle je totéž. Potter dával do kupy směs zeleniny a kuřecího masa, měnil to všechno v napohled docela chutnou omáčku, a on tedy zase dal vařit vodu, už s výrazem šéfkuchaře s letitou zkušeností do ní přidal, když začala vřít, sůl a olej.

Pořád ho fascinovalo, jak po přidání soli voda vybublá, bylo to, jako kdyby připravoval lektvar, a přitom to bylo pouze jídlo.

Nasypal do hrnce půl pytlíku těstovin, na dvě porce jim to bude stačit a zbytek tu nechají pro někoho, kdo přijde po nich.

Z té myšlenky se mu tak trochu sevřelo hrdlo neznámým pocitem, snad steskem, který už teď cítil.

Ne po zatraceném Mudlolandu jako takovém. Po tom, co tu měli s Potterem…

Do bledých tváří se mu nahrnula krev, a bystrozor si toho všimnul, uchechtl se.

„Je mi jasný, na co teď myslíš,” ozval se.

„Mhm,” udělal Lucius, vlastně mu to nevadilo. Nestyděl se, tohle byla jen reakce těla, taková podvědomá. „Jestě… ještě jednou. Než odejdeme. Na rozloučenou.”

Potter trochu zvážněl, pohladil ho po zadku.
„Neboj, všechno stihneme. Ale teď doděláme ti jídlo. Taky poslední.”

A nostalgická nálada se zmocnila jich obou.

Jedli mlčky, kávu a čaj si vypili mlčky, a potom…

Přišel slíbený zákusek.

Už ne v kuchyni, přesunuli se zvolna do obývacího pokoje, a potom do ložnice, jako kdyby ještě chtěli pořádat tour po všech místnostech, a ano, skončili, oba nazí, v koupelně.

Měli ještě čas.

Jenže teď už počítaný na minuty, ne dny, a to, co se teď dělo, bylo skoro až zoufalé sycení se tělem toho druhého.

Až se, příjemně unavení, začali utírat a Potter rovnou i oblékat, ale Lucius ještě odvíčkoval dvě skleničky z broušeného skla, kde měl pleťový a tělový krém.

Začal se poměrně hojně natírat, až náhle znehybněl, když si uvědomil, že na něj Potter zírá, jako by mu vyrostla druhá hlava.

„Něco je špatně?” otázal se Lucius mírně kousavě a pokračoval v natírání, masírování jemné pokožky obličeje.

„Ne, taky se občas namažu… jakože i krémem,” pokrčil Potter rameny. „Ale tohle jsem viděl snad jenom u Ginny.”

Lucius ho zpražil pohledem. Bylo mu však ještě až moc příjemně na to, aby se doopravdy zlobil, tak jen ukázal na obě skleničky.

„Elixír pro hebkou pleť a Zázrak pro jemnou kůži, oboje vyrábí pan Eliáš Von Nanoha, jeho rodina pracuje v tomhle odvětví už od dvanáctého století. Jedna ta sklenička stojí víc, než kolik dostáváš měsíčně za tu tvoji šílenou práci, takže… Myslíš, že to, jak vypadám, je magie sama o sobě?”

Přejel si ukazováčkem po hladké tváři, ušklíbl se.

„Klidně si buď v padesáti scvrklý jako hrozinka. Já preferuji trochu toho sebehýčkání a péče o sebe.”

Vmasíroval poslední zbytky krému, zavřel obě skleničky a povzdechl si, už by si je nejspíš měl sbalit do tašky, tady už je nepoužije, stejně jako jeho Šampon pro vlasy plavé.

***

Ani sebehýčkání, ani péči o sebe Malfoyovi Harry brát nechtěl, a na tom, co blonďák říkal, bezesporu něco bylo.

Ale on počítal, že to ještě pár let potrvá, než bude muset i on na svoji pleť něco občas máznout.

„Hrozinka,” zopakoval, zavrtěl hlavou, nechal Malfoye, aby se obléknul, a šel se ještě napít, než na něj počká v předsíni.

Uvažoval, že by si na tuhle exkurzi měl možná pro všechny případy vzít neprůstřelnou vestu. Byl si téměř stoprocentně jistý, že už ho Malfoy zabít nechce, ale nehody se dějí.

Nevěděl, jak přesně ta věc bude koncipována, jenomže představa tlupy kouzelníků s nabitými střelnými zbraněmi v rukou, to mu nepřišlo jako moc dobrý nápad.

Tentokrát se taky nepřesunovali pěšky, oba dva měli až moc zesláblé nohy, ještě, ačkoli nelitovali, i tohle bylo nejspíš naposledy.

Nasedli do vláčku, a ten zvolna vyjel přímo od hotelu, nepohyboval se o moc rychleji, než byla průměrná rychlost pěší chůze.

A po minutě Malfoy do Harryho nenápadně drknul, byl příliš dobře vychovaný, než aby ukazoval prstem, ale když Harry sledoval směr jeho pohledu, zahlédl rodinu Cromwellových, jak ji pan Cromwell pěkně svižně žene ke stanici s přenášedly.

Holčička řvala jako na lesy, chlapeček poskakoval okolo a halekal, takže snaha o nenápadnost Robertovi moc nevycházela.

Vláček je minul právě ve chvíli, kdy pan Cromwell popadl vzpouzející se dceru pod paži, načež se mu syn pověsil zezadu na kalhoty a brzdil patami.

Harry se uchechtl, ale to už byla ta podívaná za nimi, a on se nenamáhal ohlížet.

„To vypadá, že karma s ním po Rajčíku ještě neskončila,” řekl a Malfoy kývl.
Tvářil se, jako kdyby i tuhle ostudu on osobně zařídil.

„No tak,” napomenul ho Harry. „Nebuď zlomyslnej. Nebo se ti to taky vrátí.”

„Zlomyslnost je moje přirozenost.”

„Jo, Trelawneyová by nejspíš řekla, že je to proto, že jsi Štír. Jsi Štír?”

„Pardon?” zatvářil se Malfoy zmateně.

„No… astrologie. Tak něco.”

„Ah, tohle. Myslím, že možná ano,” odpověděl blonďák tajemně. „A možná ne.”

Harry stiskl rty a odfrknul si.

Ne že by úplně věřil na znamení zvěrokruhu a povahy podle nich, určitě v tom bylo daleko víc, nějaké ascendenty a určitá hodina a tak, a navíc, za sekundu se celosvětově narodí kolem čtyř lidí, a i kdyby tyhle odhady povahy a osudu byly založeny na přesné minutě narození, muselo by mít přesně stejnou povahu a životní osud přes dvě stovky lidí.

„Jo, je to stejně pitomina,” řekl, když se vynořil z hloubky soukromých výpočtů. „Denní Věštec už i celýho Limunuse posunul zase dozadu.”

Vláček se pomalu blížil ke střelnici, což byla přízemní budova s tmavě zeleným průčelím, která měla vzadu ohraničené pole, které chránil před náhodným vniknutím nějakého neukázněného turisty vysoký drátěný plot.

Harry se otočil na Luciuse.
„Těšíš se?”

„Nevím,” odpověděl aristokrat, vstal, vystoupil z vláčku. „Nevím, co si mám představit pod střelnicí.”

„Eh, no… místo, kde se střílí?”

Teď byl Harrymu odpovědí jen pohled, který vyloženě říkal: no, nepovídej, Sherlocku. Jenže, co měl říkat? Střelné a palné zbraně nijak v malíku neměl. Byl bystrozor, ne člen mudlovských speciálních jednotek.

***

Uvnitř se jich ujala nakrátko ostříhaná, šedovlasá čarodějka, a dva její asistenti, jeden z nich měl bezpochyby skleněné pravé oko.

To Luciuse moc neuklidňovalo, ale mlčel a jen naslouchal tomu, co jim v místnosti plné vitrín s různými druhy mudlovských zbraní čarodějka Jill vyprávěla.

Lucius si z toho vzal to hlavní, kašlal na zdlouhavou historii střelných zbraní, zkrátka šlo u mudlovské vynálezy, kde už ty opice nevěděly, jak se zabíjet navzájem, když neměli kouzla jako Avada, a kameny a klacky už jim nestačily.

Uvážlivě přikývl, když se Jill ptala, jestli pochopili, že jde o věc na úrovni kletby, která se nepromíjí.

Nebyl blázen, aby nepochopil, že vystřelený náboj už nevezme zpátky, a že ty věci mají obrovskou ničivou sílu.

Pohlédl krátce na Pottera. Kdyby Lord-
Kdyby Voldemort neměl takový odpor ke všemu mudlovskému, nejspíš by mu tenkrát přišla vhod jedna taková pistole, a místo jizvy na čele by malý Vyvolený vyfasoval díru do hlavy, kterou by už nerozchodil ani se vší magií.

Podle toho, jak se mladý bystrozor tvářil, si to sám moc dobře uvědomoval.

Mezitím Jill pokračovala ve výkladu práva v Británii.

Na rozdíl od kouzelníků, kde každý, kdo měl dost chladnokrevnosti a nenávisti na to, aby seslal smrtící kletbu, ji seslat mohl, zbraně tu vlastnilo jen minimum mudlů.

Čarodějka rozohněně citovala jakýsi slogan, který prý přišel z Ameriky, že jestli postavíme zbraně mimo zákon, jen zločinci budou mít zbraně, ale Lucius si soukromě myslel něco jiného.

Totiž, že kdyby mohl mít nabitou pistoli každý chlapík typu Cromwella, takové legrácky, jako rajčatová kanonáda v karaoke baru, by lehce skončily masakrem.

Tohle bylo šikovné. Ne každý labilní pitomec měl možnost postřílet všechny okolo.

Lucius si založil ruce na prsou, zatvářil se nesouhlasně, i když Jill nepřerušoval.

***

Harry si všiml jak toho, že je Jill zastánkyní hesla „zbraň do každé rodiny”, tak toho, že Lucius s ní velice tiše a velice důrazně nesouhlasí.

Čekal, že nastane slovní přestřelka, ale blonďák si evidentně vybíral svoje bitvy dost pečlivě. Tady to i podle Harryho nestálo za to, pouštět se do diskuze.

Navíc se už přesunuli z výstavy zbraní k další výstavě zbraní, tentokrát ale interaktivní.

Stolek, na kterém ležely vyleštěné zbraně, nabité a připravené, před nimi malá stání, visící sluchátka proti hluku, a Jill a její dva asistenti začali všechno organizovat.

Vždycky tři z celé výpravy dostali zbraň dle vlastní volby, a Jill nebo jeden z asistentů je doprovodili do jednoho stání.
V dálce stály terče, lidské figury, s body za trefu, čím blíž k smrtící trefě, tím víc bodů.

Harrymu se tohle celé nelíbilo, ale viděl, jak Malfoy ožil. Jeho odmítavý postoj zmizel, a když na něj přišla řada a dostal do ruky zbraň, na uši sluchátka, začal pálit jako na Divokém západě.

„Měním názor,” oznámil Harrymu, mírně zadýchaný a s růží ve tvářích, když byl zase vystřídán. „Tohle je ten nejlepší vynález… no, hned po telefonu!”

„Hele, je to v konečným výsledku o tom, zabíjet lidi,” zabručel Harry. „Jak z toho můžeš být tak na větvi?”

„Jill mluvila o sebeobraně. Než na tebe někdo stihne seslat Avadu… bam!” předvedl Malfoy ukazováčkem výstřel.

„Hodně lidí na tebe zkouší seslat Avadu? Protože na mě jo, a tyhle věci fakt nepotřebuju.”

„Hloupost. Měli by vás vyzbrojit.”

Harry zavrtěl hlavou. Teď se zase on nehodlal pouštět do hádky, jen uvažoval o tom, že předvádět kouzelníkům střelné zbraně VÁŽNĚ nebyl dobrý nápad.

„Ale ty si pistoli nepořídíš, že?” zeptal se zachmuřeně Malfoye, ale ten už ho nevnímal, zase si bral sluchátka a Desert Eagle, což bylo nejspíš to jediné, co ho svou velikostí uspokojovalo, a šel ještě jednou střílet.

„Jasně, že si pořídí pistoli,” zavrčel Harry. „Do hajzlu s tím…”

On sám se střílení neúčastnil. Ne, že by byl až takový pacifista, ale zkrátka neviděl důvod, proč by si to měl zkoušet. Nikdy v budoucnu střelné zbraně používat nehodlal. Ne proto, že by měl odpor ke všemu mudlovskému.

Jednoduše byl rád, že se naučil dost obranných a útočných kouzel, byl v nich vážně dobrý a stačilo to pro to, aby mohl perfektně vykonávat svoji práci.

Jestli se teď kvůli téhle ministerské iniciativě naučí střílet všichni ti zlodějíčci, pašeráci a násilníci, pak Merlin s námi a zlé pryč.

Opřel se o stěnu za sebou a zamračeně sledoval, jak Malfoy střílí a juchá a nechává si vysvětlovat podrobnosti, učí se nabíjet a všechno.

Snažil se vymyslet způsob, jak blonďáka přesvědčit, že pořídit si Desert Eagle není dobrý nápad, ale nemohl na nic přijít.

Malfoy se rozhodně považoval za způsobilého k tomu, vlastnit střelnou zbraň, a Harry pochyboval, že by se chtěl namáhat pořídit si mudlovský zbrojní průkaz.

Nebo se řídit mudlovskými zákony.

Povzdechl si, prostě tu ty ostrostřelce nechal, vyšel ven, kde zalitoval, že je nekuřák.

Tohle si říkalo o to, dát si cigaretu na uklidnění.

***

Zpátky, naposledy zpátky do jejich zdejšího domova, šli už pěšky a Malfoy úplně sršel nadšením. Skoro by prý uvažoval o tom, přestěhovat se do Texasu, kde podle Jill na tom se zbraněmi byli nejlépe.

Harry doufal, že ho to přejde, jinak by ho asi chystala práce přímo na Malfoy Manor, až by Malfoy začal střílet každého, kdo se tam objeví a nebude se mu líbit.

Nijak mu to teď nevymlouval, vlastně víceméně mlčel a jen hučel a vrčel.
Což nakonec stačilo.

Malfoy se uklidnil, než došli k hotelu, a začal menší monolog o tom, že to zase nebude tak horké, že musí zjistit, jak jsou na tom kouzelnické zákony, nejspíš si uvědomil, že tu svoje potenciální nekalé úmysly odhalil před bystrozorem.

„Ani Starostolec nějak myslím nepočítá s tím, že by se kouzelníci chtěli ozbrojovat mudlovskými zbraněmi,” řekl mírně unaveně Harry, a Malfoy vážně přikývl.

Začali si balit věci, neprodleně po poslední exkurzi se mělo vrátit na stanici s přenášedly, a do svých domovů, ale…

„Pojď sem, ty pistolníku,” vyzval Harry Malfoye mírně ochraptělým hlasem.

Blonďák šel.

A Harry věnoval dalších dvacet minut snaze vyšukat mu z hlavy všechny myšlenky na vlastní, pozlacený Desert Eagle.

***

Konečně nastala chvíle, na kterou se, alespoň první dny tady, Lucius tolik těšil. Jenže teď z toho nedokázal mít upřímnou radost. Jistě, pokud by tu s Potterem měl trávit delší čas, pravděpodobně by si dřív nebo později začali hrozivě lézt na nervy, ale teď…

Teď mu bylo líto, že to celé končí.

Možná by se sem někdy mohli vrátit, už na vlastní náklady, s vlastním programem, chodit jezdit na koních, chodit střílet a obrážet hospody, ne nutně v tomto pořadí.

Věděl, že je to spíš jen toužebné přání, které se nikdy nevyplní, on sám si nedovolí ho vyplnit.

Snít mohl.

To ano.

Teď… ještě chvíli, ještě pár minut.

Pak se ale musel vrátit do reality, v níž byl on bývalý smrtijed a nadutý postarší aristokrat, a Potter mladý bystrozor, který má svoji kariéru před sebou a nejspíš by ani jednomu z nich zrovna neprospělo, v kariérním postupu ani co se týče kontaktů a známostí, které si vedl Lucius, kdyby vešlo v obecnou známost, že spolu mají pletky.

Sevřel v kapse lísteček s Potterovým číslem, stiskl rty.

To, na čem se domluvili včera, platilo.

Bude tedy chvíli trvat, než to Lucius nějak zařídí, protože sice měl pořád úctyhodnou síť všemožných kontaktů, i těch více či méně pochybných, ale nevěděl o nikom, kdo by mu sehnal tu věc.

Naftový generátor.

I to si v duchu zopakoval, aby na to nezapomněl.

Už byli na cestě na místo, kam je prve přeneslo přenášedlo, a oba šli mlčky, pohroužení do vlastních myšlenek.

Lucius však Pottera po očku pozoroval.

Nikdy dřív by ho nenapadlo, že by mu tenhle muž, který vyrostl z protekčního spratka, mohl poskytnout přesně to, po čem v sexu vždycky toužil. Přirozenou dominanci, naplnění jeho potřeby být pro jednou ovládán a mrdán jako poslední děvka, a přitom… přitom bral na něj Potter ohledy i v takové situaci, zkrátka, bylo to s ním to nejdokonalejší, co Lucius kdy zažil.

A navíc, i mimo to pošukávání okolo, snášel bystrozor překvapivě dobře Luciusovy vrtochy, jeho mrzutost, jeho upjatost a jistě poněkud staromódní názory.

Přičemž nejdůležitější pro Luciuse bylo, že mu v nejmenším nepřipomínal ani nevyčítal jeho minulost.

Lehce se usmál.

Celé to zůstávalo zvláštní a těžko uvěřitelné.

A teď to končilo.

Jeho úsměv zmizel.

Měl by mít radost, teď dostane zpátky hůlku a svoji tašku, ale…

Ztratí Pottera.

***

Harry po cestě k přenášedlům také uvažoval, o tom, jak Malfoye považoval za nafrněného nafoukance, a jak tak blonďák vážně na první dobrou působí.

Byl moc rád, že odložil svoje vlastní předsudky, a dokázal se probourat pod tu odpudivou fasádu.

Nepovažoval tedy ani teď Malfoye za někoho, kdo by měl srdce ze zlata, ve skutečnosti, dovedlo ho být až dost a ta jeho nafrněnost nebyla zdaleka jen maskou, ale…

Poznal i jeho lepší stránky.

To, jak se dokázal pro věci nadchnout.
To, jak dokázal, třeba v případě Dobbyho, uznat svůj omyl, svoji chybu.

Mohl celý tenhle pobyt dost jednoduše sabotovat a dát tak Harrymu pěkně zabrat, ale snažil se, byť svým vlastním, malfoyovským způsobem.

Harry měl pocit, že konečně potkal někoho, s kým by chtěl zestárnout a lézt si vzájemně na nervy.

Jenže to nebylo v nabídce, a nejen proto, že Malfoy by tu nejspíš už nebyl, až by Harry zestárnul - dobrá, kouzelníci měli větší délku života, než mudlové, ale stejně.

Nebylo to v nabídce proto, že byli zkrátka až moc odlišní, a Malfoy si s ním možná užil, ale rozhodně nemohl mít zájem zaplést se s bystrozorem.

Už kvůli povaze svých obchodů a spojení s kouzelnickým podsvětím.

Že by Harry nejspíš v práci dostal pěkně za uši od nadřízených a kolegů a na nějaký kariérní postup by mohl zapomenout, to bylo to poslední, co řešil.
Zkrátka nemyslel, že by ho Malfoy chtěl na nějaký vážnější vztah.

Po očku se na něj podíval, zrovna ve chvíli, kdy jemný úsměv na blonďákových rtech zmizel.

Harry nechápavě svraštil čelo.

Vstupovali přece už do malé, přízemní budovy, kde Malfoy dostane zpátky hůlku, svoji cestovní tašku a přenášedlo, které ho vrátí do jeho vlastního světa, do jeho pohodlí, do jeho života.

Tak proč se sakra tvářil, jako by ho právě něco kouslo do prdele?

***

Stáli teď vedle sebe, možná naposledy, připraveni vrátit se ke svým životům. Ti samí dva zaměstnanci IEMS, kteří je přivítali na začátku jejich týdne tady, teď vrátili Malfoyovi jeho věci, a už pro ně měli připravená přenášedla.

Opět dva střevíčky, rudé jako krev, ležely na zemi před nimi.

Ale ani jeden z nich se toho svého nechtěl chytit jako první.

„No tak… nejseš rád, že se konečně vrátíš domů?” obrátil se Harry na Malfoye, ale ten na něj pohlédl, jako by byl… jako by se bál.

„Tak asi nejseš,” povzdechl si bystrozor. „Každopádně… musíme, blokujeme provoz.”

„Seru na provoz,” řekl Malfoy ochraptělým hlasem, a na okamžik to vypadalo, že se odváží, a Harryho políbí, ale nakonec ho jen vzal za ruku. „Díky, Pottere. Za všechno.”

Harry zůstal jako zkoprnělý, ale trvalo to jen pár vteřin, než stiskl blonďákovu ruku a kývl.

„Já děkuju, že jsi byl mnohem menší vosina v prdeli, než jsem čekal, Malfoyi,” řekl s mírným úšklebkem.

Jejich ruce zůstaly ještě chvíli tak, jako by nahrazovaly vřelé objetí, a pak Malfoy první tu svou odtáhl, odvrátil se, bez dalšího se sklonil pro své přenášedlo.

Harry ho následoval jen chvilku na to.

S hořkou myšlenkou, že co se stane v Mudlolandu, zůstane v Mudlolandu.