Harry se vzbudil chvíli předtím, než by mu zazvonil budík na mobilním telefonu. Ano, měl mobilní telefon, protože občas při své práci potřeboval komunikovat s nekouzelníky a protože to jednoduše byla dobrá věc.

Nikdy pořádně nechápal, proč kouzelníci, jako tlupa upjatých ludditů, odmítali technologické vymoženosti mudlů. Ano, na většinu věcí stačila kouzla, ale právě třeba telefony Harrymu připadaly jako dost dobrý vynález.

Tentokrát vypnul zvonění dřív, než se stačilo ozvat. Zkontroloval, že Malfoy ještě spí, a potichu se oblékl, načež se odkradl do kuchyně.

Sice nastavil pravidla tak, že pokud se Lucius nebude podílet, on mu jídlo připravovat nebude, jenže vyjít s hladovým Malfoyem bylo ještě těžší, než vyjít s najedeným, takže v zájmu klidného dne začal chystat šunkovo-sýrové tousty pro oba. Koneckonců, nebyly nijak náročné na přípravu.

Malfoy se objevil, znovu oblečený, jako by se chystal na audienci u královny, právě když Harry dával zapéct poslední dva tousty. V kuchyni to už vonělo, a blonďák nabral vzduch, podoben nedůvěřivému zvířeti.

„Je to... I pro mě?" ukázal na stůl, kde na talíři ležely čtyři teplé tousty a před ním stála sklenice s džusem.

„Když umyješ po snídani nádobí," dal si Harry přece jenom podmínku, a hodlal ji dodržet, i kdyby měl Malfoyovi tousty sebrat z talíře.

„Proč nemůžu použít ani to pitomé Pulírexo?" zamrmlal Malfoy, nicméně se posadil a zvedl jeden toust, aby ho prozkoumal nejdřív zvnějšku, než se do něj zakousne. „Nechápu, jaký má tohle celé význam. Jestli mě to mělo naučit milovat mudly, pak se to zcela míjí účinkem," zopakoval, co už jednou říkal.

Harry pokrčil rameny. Sám o významu toho všeho dost pochyboval. Malfoy to evidentně vnímal jako formu týrání. Těžko si díky tomu začne říkat, jak jsou ti nekouzlící lidé vlastně geniální.

Na druhou stranu, Harry si to vážně nevymyslel a byl tu jen s o něco málo větším nadšením, než Malfoy sám.

Zbytek snídaně proběhl v tichu, které se stávalo čím dál tím zlověstnějším, jak se blížila chvíle, kdy se bude Malfoy muset přemoci a umýt dva talíře a dvě skleničky.

Harry myslel na hory nádobí, které sám myl u Dursleyových v době, kdy do dřezu ani pořádně nedosáhl.
Skoro by blonďákovi přál, aby jednu takovou hromadu viděl, aby si uvědomil, že jeho úkol je nakonec perfektně snesitelný.

***

Snesitelný bylo to poslední slovo, které by Lucius použil. Tohle byla v podstatě platba za jídlo a on to tak bral. Ty tousty nakonec nechutnaly špatně, hlavně proto, že už byl doopravdy hladový.

Stejně však měl teď nutkání odmítnout, třebaže šlo o obchod, na který přistoupil.
Pohlédl na Pottera, na nádobí, a zase zpátky. U všech rarachů, nejradši by teď dělal něco úplně jiného, než strkat ruce do dřezu.

Ale nakonec se zvedl a s kamenným výrazem ve tváři nádobí posbíral a složil na linku.

Ulevilo se mu, když se Potter diskrétně vzdálil do obýváku, nesnesl by, kdyby ho u toho ponížení pozoroval.

Vykasal si rukávy a přistoupil ke dřezu.
Pravděpodobně to bude chtít nějaký čistící prostředek a vodu. Zase tak hloupý nebyl, aby si tohle nedovedl odvodit.
Pustil teplou vodu, na jakousi pofidérní houbičku dal hojně mycího prostředku a pod proudem vody se jal omývat první talíř, stačilo v podstatě spláchnout drobky.

Celé mu to zabralo dlouhou minutu a půl.

Už chtěl v duchu zajásat, ale bylo to předčasné. Protože sklenička, kterou se chystal postavit na odkapávací podložku, mu vyklouzla z ruky a když ji chtěl zachytit...

***

Z kuchyně se ozvalo křupnutí a pak tříštění skla o podlahu. Spolu s tím tiché, frustrované: „Do chlupaté trollí řiti!"
Harry se s povzdechem zvedl a vydal se zkontrolovat, jak velkým fiaskem skončilo aristokratovo první mytí nádobí.

Malfoy stál uprostřed střepů skleničky, pravou ruku ve dřezu, kapala mu z ní krev a on měl ve tváři výraz někoho, kdo se právě holýma rukama popral s norským ostrohřbetým.

Harryho první myšlenka byla na lékárničku v koupelně, přece jenom, měli žít jako mudlové, ale nakonec se mu Malfoye zželelo.

„Udělej s tím něco, Pottere!"

Tak dobře, úplně se mu ho nezželelo, prostě to chtěl co nejrychleji vyřídit.

Vytáhl hůlku a naklonil se k blonďákovi, až cítil jeho zrychlený dech a také... santálové dřevo? Rozhodně tam ten tón byl, mísil se s vůní citronového mycího prostředku a heřmánku z Luciusova šamponu, zkrátka svět vůní Harryho na okamžik skoro pohltil. Nicméně jeho bystrozorský výcvik se vyplatil. Namířil hůlku na Malfoyovy řezné rány a napůl zazpíval zaklínadlo: „Vulnera sanentur."

Mohl použít obyčejné obvazové kouzlo, ale tohle bylo stokrát účinnější, ačkoli to chutnalo trochu trpce při vzpomínce na Snapea.

„Jen si umyj krev," doporučil mírně blonďákovi. „V koupelně. Zatím uklidím ty střepy."

Malfoy na něj ještě několik vteřin hleděl se stisknutými rty, až se evidentně přemohl a vyplivl: „Děkuji."

Potom konečně odsunul svoje ctěné pozadí do koupelny a Harry mohl uklidit tu spoušť v kuchyni. Uvažoval přitom, jestli to Malfoy neudělal naschvál, aby se vyhnul další práci, ale teď měl rány zacelené, tohle kouzlo by zvládlo mnohem horší zranění, takže se neměl na co vymlouvat.

Kupodivu to však ani nezkoušel. K obědu Harry nechtěl vymýšlet žádné extrabuřty, zapekl polotovar, mražené lasagne. A nejlepším kuchařem bývá hlad, takže se to obešlo bez stížností, jen s tichým blonďákovým mrmláním, že postrádá domácí skřítky.

Potom se ovšem Malfoy bez řečí postavil ke dřezu, odhodlán tentokrát vyhrát bez ztráty kytičky.

„Bude potřeba... sehnat další mýdlo na nádobí," ukázal na láhev, která už skutečně byla skoro prázdná, hlavně proto, že Malfoy každý talíř či hrnek považoval za nutné celý mycím prostředkem pokrýt.

„Chlape," vydechl Harry, když si toho všiml. „Stačí tak deset procent toho množství, co tam dáváš."

„Tak pardon, že nevím, kolik toho... toho prostředku je nutné použít," vyjel Malfoy a skoro jako rozdurděná hospodyňka začal třískat věcmi. Naštěstí bez toho, aby zase něco rozbil. „Úplně bych zapomněl, že slavný Harry Potter se vyzná úplně ve všem!"

„Když jsem byl malej, Dursle- lidi, u kterých jsem žil, tak... musel jsem dělat všechny práce, a věř mi, tohle není nádobí po opulentní večeři čtyř lidí, ze který dostaneš leda tak zbytky," ohradil se Harry přece jenom, nechtěl si stěžovat, jenže tohle z něj vypadlo celkem samovolně.

„No, jestli tě teď mám začít litovat a obdivovat," řekl chladně blonďák a utřel si ruce do utěrky na háčku vedle trouby, „tak tě asi zklamu. Nejsi sám, kdo měl zlé dětství, jenom každý jiným způsobem."

Harry věděl, že víc z něj asi nevytáhne, a vlastně se o to ani pokoušet nechtěl. Dovedl si představit, že být dědicem jména Malfoy s sebou nepřinášelo kdoví jaké radosti a bezstarostné dětství. Sám by teď nebyl schopný vzpomenout si na jména Malfoyových rodičů, ani na detaily z jeho dětství. I drby v novinách a bulváru se zaměřovaly spíš na Draca, který byl žádoucí partie, dosud svobodný a už dost starý na to, aby se pustil do zajišťování pokračování rodu. Ale Harry přesto chápal, že život ve zlaté kleci s chladnými rodiči... Také stál za pendrek.

Trochu trapné ticho přerušily kroky u dveří, zaklepání a pak klíč v zámku, což Harryho přimělo vytáhnout hůlku a postavit se do předsíně, v polovičním krytu za botníkem, Malfoye zahnal do obýváku.

Přece jenom... bývalý Smrtijed a lidé, kteří mohou mít představu pomsty na něm...

Místo vesničanů s pochodněmi a vidlemi se objevil muž, kterého znal z ministerstva, Finley Silverback, vymahač dodržování nařízení, vážně dělající čest svému jménu, protože vypadal jako gorilí samec, vůdce tlupy.

„Nazdar Harry," pozdravil a schoval hůlku, kterou měl také v pohotovosti. „Prej tu někdo použil kouzlo, tak se jdu mrknout... je všechno v pořádku?"

Harry schoval svoji hůlku a kývl na Finleye, aby šel do kuchyně. Malfoy, který předstíral s knihou, že vůbec není zvědavý, pozdravil z obýváku a znovu se schoval za Victora Huga.

„Všechno je v pohodě," zahučel Harry. „Malfoy se pořezal, tak jsem ho vyléčil."

„No, na takový případy je tu telefon a číslo nouzové linky," mávl Finley rukou do předsíně, ale potom vylovil pergamen a podal ho Harrymu. Spolu s perem a lahvičkou inkoustu. „Ale to je už fuk, jen mi tohle vyplň a já půjdu."

Harry spolkl protesty.
Vztekle pleskl pergamenem na kuchyňský stůl a začal vyplňovat. Jestli něco nesnášel, tak formuláře a ty pitomé otázky.

„Prosím, popište situaci, za níž k incidentu došlo, použité kouzlo a důvod jeho použití."

Chtějí to? Mají to mít.

„Hlídaný subjekt myl nádobí, přičemž na něj zaútočila sklenice a v boji s ní utržil rozsáhlé řezné rány na ruce. Na ošetření bylo použito Vulnera sanentur. Důvod použití: snaha nenechat subjekt vykrvácet ještě před první exkurzí."

Nakonec se podepsal a pak papír vrazil Finleymu, spolu s perem a lahvičkou inkoustu.

Silverback poděkoval, nijak nekomentoval styl, v jakém to Harry vyplnil, takže pokud z toho bude problém, tak až později. Ještě mávl na Malfoye a rozloučil se, načež se vyprovodil ven.

Harry mrkl na hodiny na zdi kuchyně. Měli nejvyšší čas, aby se začali připravovat na první exkurzi.

***

Pekárna pana Ctimršky se nacházela v zadní části domu, v přední byl umístěn obchod s výlohou do ulice.

Harry by si nejspíš ještě před pár dny užil pohled na to, jak si Malfoy musí dát vlasy do hygienické síťky, obléci si rukavice a dát roušku přes ústa i nos, ale on musel sám udělat totéž a vlastně mu bylo aristokrata tak trochu líto.

Na to, že se kdysi nenáviděli s opravdu smrtelnou intenzitou, to byl obrat o sto osmdesát stupňů.

Exkurze byla důkladná. Začali v šatnách, kde měli zaměstnanci skříňky, tam se však moc nezdrželi, a pokračovali chodbou do samotného provozu.

Ve vzduchu byla i přes ochranné pomůcky cítit vůně čerstvého pečiva, která se aspoň Harrymu vážně líbila. Jak to všechno vnímal Malfoy, nikdo nemohl vědět, protože pod rouškou nebyl poznat žádný výraz, jen pichlavý pohled bouřkově šedých očí.

A blonďák mlčel, než došli k velké kádi, kde těsto hnětlo a míchalo velké kovové rameno, to se mu oči ještě zúžily a ozvalo se od něj: „Ha! Pak že žádná magie, to zrovna."

Pan Ctimrška, kulatý, přívětivý chlapík, který je provázel, se tiše zasmál a ukázal na kabel, který vedl od stroje k zásuvce ve zdi.

„Jen technika, vážený pane, jen technika a elektřina," prohlásil melodickým hlasem a Harrymu se zdálo, že Malfoy zrudl, i když s rouškou to šlo těžko poznat.

„No, když říkáte," zahučel blonďák, jen aby něco řekl, a zbytek exkurze už byl potichu.

I v místnosti, kde mladá slečna krájela a balila chleby a veky, i u pecí, ze kterých sálalo horko, dokonce i na rampě venku, kde jejich exkurze končila.

Dostali kulatý, ještě teplý bochník chleba do papírového sáčku, nějaké tvarohové a marmeládové koláče, a teprve potom Malfoy zase našel řeč, aby škrobeně poděkoval.

Harry se na pana Ctimršku široce usmál a vyjádřil své díky i s tím, že zmínil, jak to celé bylo zajímavé.

Ne že by po této zkušenosti už nikdy neměl na pečivo hledět jako dřív, ale aspoň se přesvědčil, že je vyráběné v čistých podmínkách a nejsou do něj zapečené myší bobky, pavučiny a mouchy.

To už se ocitli zpátky na ulici, a jeho napadlo, že by mohli vzít v řeznictví kotlety a opéct je k tomu chlebu, různé omáčky a hořčice se v kuchyni jejich bytu daly najít.

Malfoy měl na procházení se po městečku odlišný názor, tvářil se, jako by to pro něj bylo čiré utrpení.

Po otázce, jestli chce jíst, se však podrobil, třebaže pořád vypadal, jako by musel polykat ježky.

***

Před řeznictvím narazili na problém. Lépe řečeno na kouzelnickou rodinku, která byla ubytovaná nad nimi, zřejmě. Dvě děti ve věku kolem pěti, šesti let, rozložitá mamča, zářící jako sluníčko, a někde daleko za sebou nechali otce rodu, který se zdržel u výlohy obchodu s jízdními koly.

„Dobrý den," zahlaholila žena a spiklenecky se usmála, což měl Lucius pochopit až vzápětí, kdy ukázala na oba ty nevycválané spratky, kteří se teď bavili tím, že jí okopávali kotníky a naklonila se k aristokratovi: „Nemohl byste je trochu postrašit?"

A jemu došlo, že ona ví, co je zač. Měl chuť se zachovat jako v jednom pitomém vtipu, ale nakonec zavrtěl hlavou.

„Obávám se, že tu skutečně nejsem proto, abych strašil něčí nevychované potomky," řekl tónem tak ledovým, že se na výloze řeznictví málem objevila námraza.

To už svou rodinku dohnal i atleticky stavěný tatík a chytl ženu za paži.

„Omlouváme se," zahučel. „Emilka má občas vážně hloupé nápady."

„Ceme pálky!" zahlaholil chlapeček a holčička se přidala: „Pálky a buštíky!"

A celá rodinka vešla do řeznictví, zatímco Lucius zůstal stát venku, svíral svoji hůl a držel se, aby jí nešel někoho přetáhnout.

„Zvládl jsi to dobře," ozval se vedle něj Potterův hlas a on se na něj ohlédl.

„Nepotřebuju tvoje uznání," zasyčel. „Potřebuju odtud zmizet."

„Tak mi dej pár minut," povzdechl si Potter rezignovaně a nechal Luciuse stát před obchodem, sám vešel dovnitř.

Blonďák přešlápl na místě. Měl dvě možnosti - buď tu čekat jako pes, nebo jít dovnitř a riskovat konfrontaci s tou příšernou famílií.

Vybral si to první a jen doufal, že ven vyjde první Potter. Což mu samozřejmě nevyšlo.

Ven se vyhrnula rodinka a děti začaly vyvádět, že je tu "ten zlej pán". Je třeba říct, že Lucius se nijak nesnažil nepůsobit jako "ten zlej pán", spíš naopak.

Vlastně v tu chvíli tak trochu plnil přání matky rodu, aby její ratolesti postrašil. Zatínal zuby, rty stažené do úzké čárky, a pozoroval ty oprsklé spratky pohledem, který měl sílu strhat omítku.

Kupodivu ani matka, ani uštvaný otec to nijak zvlášť neocenili a k Luciusovu uspokojení svoje potomstvo urychleně vedli na hotel.

Krátce nato vyšel z řeznictví Potter s plátěnou taškou, skrývající kýžené kotlety a nejspíš i něco navíc, koneckonců, měli tu otevřený účet od ministerstva, takže šetřit nemuseli.

„Půjdeme pomalu," prohlásil Lucius a ukázal směrem k domu, hotelu, kde ještě byli v dálce vidět oni malí trapiči. „Vážně je nepotřebuji znovu potkat."

„Jsou to jen děti," řekl přezíravě Potter, ale pak kývl.

Snad dokonce pochopil hloubku Luciusovy nechuti k téhle otravné rodině, takže se vlekli „domů" tempem unavené želvy, jen nahlížení do výloh obchodů jim to trochu usnadnilo.

***

Kotlety se Harry rozhodl udělat až k obědu následující den, k večeři osmažil vajíčka se slaninou a k tomu si dali čerstvý chleba.

Rozdělení činností, kdy Harry vařil a Malfoy myl nádobí, už se docela dobře vžilo, a blonďák aspoň už dokázal používat mycí prostředek ne tak rozmáchle, takže i když našli ve skříňce pod dřezem novou láhev, nebyla pryč hned.

Večerní rituály, mytí a cvičení, u Malfoye čtení Huga, pak se dokonce chvíli dívali na televizi, než aristokrat prohlásil, že je to barevná lobotomie, a šli si zalézt do postelí.

Harry chvíli hleděl do stropu, než i Malfoy odložil knihu a zhasnul,
Rozhostilo se ticho, a on zavřel oči.
Nějak mu moc nešlo spát, v hlavě mu probíhalo všechno, co se dneska dělo, a myslel na tu rodinu shora - děti teprve před chvílí přestaly vřeštět a dupat.

Zasloužil si tohle Malfoy? Aby ho na každém kroku takovým způsobem pronásledovala minulost?

Harry si to nemyslel. Ačkoli původně čekal, že tohle bude čistý horor, kdy si bude muset hlídat, aby mu Malfoy nenalil do kafe louh, nebo mu nenasypal střepy do snídaně, nakonec se ukázalo, že se s ním dá vyjít.

Moc spolu nemluvili, pokud to nebylo nutné, vzájemné porozumění se mezi nimi však rodilo, křehké a nové...
Myšlenky Harrymu přerušilo tiché šeptání a naříkání.

Posadil se na posteli.

„Ne, Draca ne," ozývalo se mezi nezřetelným mumláním a Malfoy sebou pod přikrývkou házel a zase ležel úplně strnule, jen sténal a zrychleně dýchal.

To už byl Harry u něj, zatřásl s ním, pokusil se ho probrat. Málem schytal ránu pěstí, ale instinkty zapracovaly a on Malfoyovu ruku zablokoval, aby v bledém světle luceren před domem zachytil pohled šedých očí.

„Chceš mě zabít, Pottere?" zeptal se blonďák ochraptěle, skoro až konverzačním tónem.

„Měl jsi noční můru," řekl Harry stejně klidně a pustil jeho ruku.

Malfoy se otočil na bok, zády k němu, a ozvalo se od něj jen tiché, nezřetelné a skoro nerozeznatelné „děkuji".

Harry měl chuť lehnout si k němu a obejmout ho. Sám se za to proklínal, přece jenom... tohle zkrátka nešlo, neexistovala možnost, aby oni dva spolu sdíleli lože.

Ještě chvíli seděl u něj na posteli, zatímco Malfoy mlčky hleděl do zdi.

Nakonec ho potlapkal po rameni, na což blonďák něco zabručel a Harry se vypravil na záchod, aby ulevil plnému měchýři, aspoň to byl původní účel, jenže...

Hodně rychle si připomněl, že s plnou erekcí je v podstatě nemožné se vymočit.
Vsedě na zavřeném záchodě pochmurně čekal, až to opadne, a uvažoval, jak je možné, že ho takhle vzrušuje bývalý Smrtijed, starý dost na to, aby byl jeho otcem.

Jenže vzrušoval.

Stačilo ucítit vůni santálu a heřmánku a ucítit pod prsty ty hebké vlasy, stačilo jen na to myslet, a ztvrdnul mu tak, že to až bolelo. Tohle nebyla cesta k vysvobození, takže Harry rezignoval, vzal si ptáka do ruky a při myšlenkách na blonďatého aristokrata a jeho zadek v saténových kalhotách po chvilce vyvrcholil do zmačkaného toaleťáku.

Teprve potom se s neurčitým pocitem provinění konečně vyčůral a mohl se jít uložit, s očekáváním, že se ozve "já jsem to slyšel, Pottere".

Ale Malfoy vypadal, že klidně spí.
Harry si tiše povzdechl. Natáhnul se na postel, ale trvalo mu poměrně dlouho, než dokázal taky zabrat.