Mattova první pusa s Peterem byla naprosto obyčejná a jako z každého druhého filmu, ale upřímně? Ani trochu mu to nevadilo.

Byli na jejich prvním rande. Oba věděli, že jde vyloženě o rande, byl to kupodivu Matt, kdo ho vyloženě na jedno pozval. Strávili spolu uplynulých šest hodin, přišly mu ale jako jedna. A pak ho Peter doprovodil domů.

Stáli na terase. Slyšeli televizi jeho táty přes otevřené okno v přízemí. Matt sotva otevřel pusu, aby něco řekl, třeba se rozloučil nebo se zeptal, jestli to někdy zopakují, když ho Peter předběhl, položil mu jednu ruku na tvář a bez jediného slova ho políbil. 

Matt se tenkrát do toho doteku úplně roztekl, to si pamatoval. Pousmál se do polibku, chytil Petera za pas. Byl v tu chvíli neuvěřitelně šťastný. 

"Chci jít na nějaký rande znovu. Co nejdřív," zašeptal Peter, když se odtáhl.

"Máš to mít," odpověděl Matt, protože to cítil úplně stejně. Miloval, jak ho Peter držel. Miloval dotek obecně, ale ještě od Petera? Cítil se jak ve snu.

Momentálně se ale nacházel v noční můře, protože měl poslechnout ten hlásek, co mu napovídal, ať na tu pitomou sešlost na právnické fakultě nechodí. 

Stál v rohu místnosti a tak trochu si hrál na pokojskou kytku. V ruce měl skleničku vína zadarmo a rozhlížel se po přítomných. Nikoho nehledal, přesně věděl, kde jsou všichni s kým přišel. 

Gavin s Melissou tančili. Axel se bavil s Gavinovým bratrem u baru. On se vyhýbal všem. Protože od Peterovy smrti jakýkoliv dotek nesnášel, jenže tady bylo tolik lidí, že se lidem zkrátka vyhnout nemohl. Jen u zdi ano. 

Snažil se sám sebe přesvědčit, že to vydrží. Axel i Gavin měli pravdu, měl by se zkusit socializovat, třeba to pomůže. I jeho psycholožka mu řekla, že by to mohl zkusit a uvidí, třeba se mu udělá líp.

Momentálně mu bylo strašně. A i když to ve finálne bylo jeho rozhodnutí, proklínal v duchu Axela, že mu to vůbec nabídl. 

Usrkl si vína. Když ruku opět svěsil, uviděl, že k němu míří Axel. Matt protočil očima a dal se do chůze podél stěny, protože dle Axelova pohledu mu bylo naprosto jasné, že za ním jde jen proto, aby tam nestál tak sám. 

"Matte!"

Lehce zrychlil. Možná byl přece jen čas jít zpátky na kolej, tam ho Axel rozhodně nebude následovat. 

Odložil u východu prázdnou skleničku od vína. Bál se vůbec otočit, jestli jde Axel stále za ním. Odpověď se mu ale ukázala sama, když vyšel z budyvy a hned na to o někdo zastavil chycením za paži.

Matt sebou trhl a o krok ustoupil. "Běž zpátky," řekl prostě Axelovi.

"Jdeš už na pokoj? Proč?"

Musel se lehce uchechtnout. "Není to jasný? Tohle byl prostě špatný nápad. Nejsem... nejsem úplně připravený na něco takovýho."

Axel si povzdechl. "Jen jsem ti chtěl pomoct. Vždyť jsi tomu ani nedal šanci, stál jsi u zdi od samýho začátku. A i když chápu, že tě musí tvá ztráta bolet, neznamená to, že noví lidé najednou začali kousat."

"Tohle rozebírat nebudeme," řekl tvrději, než chtěl, zatímco vrtěl hlavou. "Prostě mi to nesedlo. Chci jít domů. Hotovo."

"Tak se zkus bavit aspoň s námi," nevzdával to Axel. 

"Gavin s Melissou tančí, co, mám se k nim přidat?" uchechtl se zoufale. 

Axel se povzdechl. "Ne. Můžeš se držet u mě. Seznámím tě s někým, jestli chceš."

Matt na něj chvíli jen vyjeveně koukal, protože proč to s ním ještě nevzdal? Matt ho odpálkoval pokaždé, co se o něco pokusil, zdálo se mu to jako jasný signál. "Já ale nechci, to je to. A už vůbec ne být tvůj ocásek celou dobu, panebože. Není mi pět."

"Nevyjížděj zase-"

"Když mně přijde, že ty to zkrátka nedokážeš pochopit!" Axel mu řekl, ať nevyjíždí. Tak zrovna to v tu chvíli udělal. "Každý den se snažím jen přežít! Nepotřeboval jsem další připomínku toho, jak se všude cítím mimo."

Axel se na něj díval jen s naprostou starostí v očích a Matt chtěl v tu chvíli zkrátka utéct. Nechápal to. Nechápal, proč se tenhle kluk stále tak snažil mu pomoct. Možná to nechápal právě z toho důvodu, že nikdy nevynaložil jediné úsilí ho blíže poznat. 

Pak mu přišlo, že v jeho očích uviděl jistě uvědomění.

"Já... Já netušil. Promiň," řekl nakonec. "Jen jsem se snažil pomoct."

Upřímně? Tak přímočarou omluvu v tu chvíli nečekal. Projela ním naprostá vlna emocí a aktivně začal bojovat se slzami, aby nevyšly na povrch. To mu ještě tak v tu chvíli zbývalo. Jeho zranitelnost byla v tu chvíli jak otevřená kniha, což bylo snad to poslední, co v tu chvíli před Axelem chtěl.

"Jen..." vydechl, "stalo se toho tolik a je těžký cítit se zase normálně. Cítit se, jakože někam patřím, ještě v tak celkově novým prostředí."

Axel udělal nepatrný krok k němu, Matt zase zacouval. "Ty ale patříš, Matte," řekl klidným hlasem. "Možná jinak než ostatní, ale patříš. A i když vím, že mě nemáš rád, kdykoliv jsem tady pro tebe. Já si jen... nikdy neuvědomil, kolik tíhy neseš na ramenou."

"Stále nemáš tušení," zašeptal Matt, jeho pohled zabodnutý v zemi.

"Nepotřebuju vědět konkrétní věci. Vidím to i na tom, jak na to reaguješ."

Zvedl k němu pohled. "Jsi psycholog nebo co sakra?"

Uchechtl se. "Ne. Jen jak by řekla moje máma, mám velkou úroveň empatie."

"No jasně. Dobrovolničíš. Mohl jsem si zvolit dvě a dvě dohromady."

A v tu chvíli se na sebe i trochu pousmáli. Matt hned na to trhl pohledem zpátky do strany, mezi nimi kupodivu příjemné ticho, jak si to napětí ze skoro hádky sedalo. 

"Řeknu Gavinovi, že se ti udělalo špatně," řekl nakonec Axel. "Ještě tam na chvíli půjdu."

Matt přikývl. "Díky," zamumlal. A zůstal stát. 

To Axel byl ten, co odešel a Matt sledoval každý jeho krok zpátky dovnitř. Měl na sobě černé společenské kalhoty a bílou košili s vyhrnutými rukávy, takže mu šly vidět všechny jeho šperky, což znamenalo, že Matta píchlo u srdce. Peter, Peter, Peter.

Musel s tím přestat. Přestat s tím si neustále Petera představovat, neustále ho srovnávat se všmi a se vším, protože to byl ten hlavní důvod, proč se nemohl dostat z toho jednoho místa. Nechtěl na něj zapomenout, to vůbec, nemusel ale na něj myslet každou volnou chvíli a lámat se pod tíhou toho smutku.

Otočil se na patě a vydal se zpátky na kolej. Bylo něco neuvěřitelně uklidňujícího na tichu noci, jak procházel pod rozsvícenými lampami. Aktivně se snažil myslet na cokoliv jiného než na svého přítele. Musel začít hned, jestli se chtěl někam posunout. 

A tak přemýšlel nad jeho dalším projektem s Axelem. Přemýšlel, jak se naučí na jeden test. Přemýšlel, kdy by mohl naplánovat cestu domů, aby se ukázal rodině. Přemýšlel, že by mohl zavolat zítra babičce, ať vůbec víc, že ještě žije. Přemýšlel, přemýšlel, přemýšlel. 

Cesta na pokoj mu trvala patnáct minut. A ani jednou si na Petera nevzpomněl, snad nejdelší interval od jeho smrti. 

§

...proč se mi zdá, že tady tvořím další perfektní bf material