Matt ty noční můry tak trochu podcenil.

Protože hned další noc se mu zdála zas. Tu další zas. Neustále to samé, kdy před sebou viděl Petera hořet a nedokázal s tím udělat vůbec nic. 

Někdy Axela probudil, někdy ne. Když jo, stejně odmítl jakoukoliv interakci, protože upřímně? Styděl se. Bylo mu vyloženě trapně. A měl snad ještě větší problém se mu podívat do očí než kdy dřív. 

Axel se ale od té první noci s noční můrou opět snažil s ním o něco víc mluvit a Matt to stále nezvládal. Navštívil školní psycholožku, byl s ní domluvený na další schůzce, splnil svůj slib, co od ně ještě chtěl?

Účinky pomoci ale nepřišly hned, ještě když sny pokračovaly. Takže únava začala i ovlivňovat i jeho výkon ve škole. A tím pádem i jeho projekt s Axelem.

Zbývaly jim pouhé čtyři dny, když se vrátil z přednášky, viděl Axela u stolu aktivně na něčem pracovat, a tak si hlasitě povzdechl a promnul si spánky. Únavou ho bolela hlava. "Kouknem na to? Asi bychom měli."

"Mám pár podkladů. Trochu jsem s tím pohnul," přiznal Axel. 

"Oh?" Matt k němu trhnul pohledem, pak došel k jeho stolu. Axel měl otevřený na notebooku jejich sdílený dokument pro finální projekt a když sjel Matt pohledem, uviděl, že je na sedmé straně. "Počkej," zamumlal. "Vždyť máme mít dohromady deset stran."

"Já vím."

"Ty jsi na sedmý."

"Toho jsem si taky vědom."

"Víš, proč se tomu říká skupinová práce?"

Axel se uchechtl. "Nejsi úplně v rozpoložení, abys dělal nějaký pitomý práce, nebo?"

Matt zmlknul, protože měl pravdu. Zaostával ve všech předmětech, protože byl zkrátka tak moc unavený, nedokázal udržet pozornost a byl rád, když měl denně více jak pět hodin spánku. Otočil se ke svému stolu. Hromádka věcí, co měl ještě udělat, se jen zvětšovala. 

"No vidíš," podotkl Axel, který jeho pohled sledoval. 

"To ale neznamená, že jsi měl udělat většinu sám. Pomohl bych ti."

"Tohle není zas takový dobročinný čin. Klidně tě nechám udělat většinu dalšího. A třeba se u třetího konečně sejdeme a uděláme ho spolu, kdo ví?"

"Jak si ale zvládl... ty biologický části?" zeptal se.

"Zas tak blbý nejsem. Sílá internetu a trocha selskýho rozumu."

"Tím selským rozumem jsi mě moc neuklidnil," zamumlal.

"Já mám dobrý selský rozum," namítl.

"Studuješ práva. Jen se učíš zákony nazpamět, kde je potřeba nulový rozum."

"A ty se neučíš věci nazpaměť?"

"Já ale netvrdím, že mám selský rozum," odvětil. Axel se ušklíbl. A Matt se nachytal, že jeho koutek úst se lehce zvedl. 

Axel vůbec nebyl špatný člověk a popravdě? Dokázal si s ním představit dobré kamarádství. Stále ho nemohl oddělat úplně od Petera, ať už to bylo jakkoliv nefér. 

Na druhou stranu, čím déle s ním bydlel, tím více viděl ty rozdíly. Jasně, když přijel zaslepený zármutkem, každý špinavě blond kluk s pár prstýnky, náramky a řetízky by mu přišel jako Peter. Vsugeroval si to do hlavy. A teď se toho horko těžko zbavoval. 

"Jen na to koukni, než to odevzdáme," řekl nakonec Axel. "Kdyby můj selský rozum nerozumoval."

"Jasně," zamumlal a vydal se ke svému stolu. Otevřel svůj počítač a najednou tamd alší dvě hodiny seděli a jako by si nikdy neřekli nic škaredého, nikdy se nepohádali, dvě hodiny v kuse spolu pracovali, diskutovali, dokončovali. 

A najednou, najednou se nezdálo být tak špatné, že byli přiřazeni do dvojice. Protože jim to spolu docela šlo.

"Tak já k tomu udělám prezentaci," ukončil jejich práci Matt, aby alespoň trochu vyrovnal všechno to, co udělal Axel. Ten jen přikývl. 

Stačilo patnáct minut a už si přitáhl židli k Mattovi v návaznosti na jednu otázku. A tak opět spolupracovali. 

Axel se v jednu chvíli natáhl, aby přečetl poznámku pod čarou, zdroje v jeho části pro onen slide prezentace, a upozornil Matta: "Tenhle to není, stejný autor, ale ten druhej."

Matt na chvíli zamrzl. Protože tím, jak se Axel naklonil, byl neuvěřitelně blízko a i když se zase hned odtáhl, i když v tom samozřejmě nebylo nic víc, Matt viditelně nasucho polkl. Nikdo mu od Peterovy smrti nebyl tak blízko. Bylo to najednou zvláštní. 

"Jsi v pohodě?"

Vzpamatoval se, podíval se na Axela. "Jsem já někdy v pohodě?" odpověděl nenuceně.

Axel pobaveně protočil očima, pak ale jeho tvář zvážněla. "Asi mě pošleš někam, že se ptám, ale... co ta psycholožka? Dobrý?"

Matt nepatrně přikývl, čímž mu dal nejspíše naději, že se dočká normální odpovědi. "Máš pravdu," odpověděl Matt. "Pošlu tě někam."

A tak Axel protočil očima podruhé. "V návaznosti na to jsem se chtěl zeptat," nevzdal to. "Máme na fakultě takovou akci, sešlost. Gavin s Melissou jdou taky a nutí mě pozvat i tebe. Tak ti to říkám."

"Sešlost?" zeptal se zmateně.

"Takové setkání studentů práv, jenže už to dávno nejsou jen studenti práv. Fakulta platí drinky, všechno. Stačí si jen koupit lístek za hubičku. Je to fajn na seznamování se."

"Nech mě hádat, Gavin usoudil, že se mám více socializovat?"

Axel lehce našpulil pusu. "Tak to úplně neřekl-"

"Vsadím se, že řekl. Něco podobného mi řekl dva dny zpátky, protože si myslí, že tam je kámen úrazu. Že nemluvím s lidmi."

"A není?" zeptal se Axel jednoduše.

Byl. Od Peterovi smrti teoreticky na lidi zanevřel a jediný, s kým se opravdu seznámil a bavil dobrovolně, byl právě Gavin. 

Matt zavřel oči. A jen částečně se přiznal. "Jak Gavin říkal, že mi někdo zemřel," začal opatrně a rozbušilo se mu srdce. "Zemřel mi kamarád. Takže nemám úplně chuť si dělat nové."

Axel si lehce povzdechl a sklopil pohled. "Promiň. Tak na to zapomeň. Řeknu Gavinovi, že nechceš."

Matt stáhl rty do úzké linky a nakonec vydechl: "Popřemýšlím o tom. Díky."

Tohle byla snad jejich první normální konverzace, která se netýkala školy, protože jinak byl Matt mnohem více nepříjemný. Vždycky. A opravdu toho začal litovat. 

Ani tu noc ho nezapomněly špatné sny otravovat. Tentokrát mu ale přišlo, že je to všechno tak nějak silnější, reálnější a poprvé se probudil vyloženě způsobem, že vystřelil do sedu a zalapal po dechu. Nebavilo ho to. Tak moc ho to nebavilo a nesnášel, že se to opravdu začalo dít téměř každý den, tři měsíce od Peterovy smrti. 

Trhl pohledem k Axelově posteli, který se pomalu začal otáčet. A tak Matt, se slzami v očích, vystřelil z postele a vletěl do koupelny, ve které se zavřel a opřel o dveře. Zavřel oči a zhluboka vydechl. 

Ani ho nepřekvapilo, že za pár sekund uslyšel tiché ťukání. "Jsi v pohodě?"

"Jo," řekl jednoduše, jeho hlas ho zradil ale i na tomto jednom slově. Přesto ho Axel nechal být a na více se neptal. 

Sedl si na zem, zády opřený o dveře. Jen se potřeboval chvíli soustředit na dech, uklidnit se. Už to bylo téměř jako rutina. Koukl se na hodinky, se kterými občas spal, když vyloženě nepotřeboval nabít. Bylo půl třetí ráno. 

A hned mu tam skočilo upozornění, že by si měl hlídat více spánek, spát déle a kvalitněji, pro zdravý životní styl. Uchechtl se. 

Po chvíli přešel k umyvadlu a umyl si obličej. Spláchl, aby to vypadalo, že tu byl přesně z toho důvodu, i když to Axelovi muselo být jasné. A když se vrátil na pokoj, Axel už ležel čelem ke stěně a spal. 

Matt tak nevěděl, že do chvíli, než šel k umyvadlu, Axel seděl na zemi na druhé straně dveří a poslouchal, jestli nebude potřebovat přece jen pomoct.

§

pray for me, asi mě zabije alergie na kočky. právě se vedle mě perou tři koťata. měla jsem vás ráda