Lhal sám sobě.

Myslel si, že se posunul, že v sobě zpracoval Peterovu smrt natolik, aby mohl své srdce otevřít někomu jinému a i když mu stoprocentně Axel pomohl v tom, se alespoň posunout, ne že ne, ani zdaleka nebyl připravený na vztah.

Protože jen bral a málo dával. Protože stále žil až moc Peterem. Axel měl pravdu, doteď byl v jeho stínu a ani za milion on nebyl člověk, který by si to zasloužil.

Zůstal u rodičů další tři dny, aby si urovnal myšlenky a popřemýšlel, co by bylo nejlepší ne pro něj, ale pro Axela. Protože i když si celou dobu myslel, že všechny jeho činy dělá s myšlenkou na něj, byla to lež. Dělal to jen s myšlenkou na sebe a teoreticky ho jen využil.

Axel mu napsal na druhý den, co odjel, zprávu, jestli je v pořádku. Matt nejprve nechtěl odpovídat, pak si ale uvědomil, že Axel musí mít upřímnou starost a tak mu odepsal, že jen potřebuje chvíli na přemýšlení a že se uvidí na koleji.

Na tu teď mířil. Aby udělal ve všem pořádek a konečně se postavil pravdě čelem.

Bilo mu srdce jako o závod, když stanul před dveřmi jejich pokoje. Axel byl stoprocentně uvnitř, slyšel tichou hudbu, kterou si pouštěl. Zavřel oči, dal si ze pár hlubokých nádechů. A pak si odemkl a vešel dovnitř.

Axel seděl u stolu, hned se ale na Matta otočil. A pro jednou byl pro Matta jeho pohled nic neříkající.

Odložil si tašku s věcmi na postel. "Jak se máš?" řekl slovy, ale očima se toho ptal na mnohem víc. Neptal se jen tak. Ptal se vzhledem k jejich hádce.

Axel polkl. "Uhm, vystrašeně?" odpověděl nejistě. "Ty?"

"Proč vystrašeně?"

"Protože se bojím, s čím za ty tři dny přemýšlení přijdeš."

Matt se smutně pousmál a sklopil pohled. "Přijdu s dopisem."

"S dopisem," zopakoval Axel.

"Jo. Protože neumím ovládat emoce, pravděpodobně bych na půlku věcí zapomněl a kdo ví, jak bych reagoval, kdyby... kdybychom vedli konverzaci. Takže bych byl rád," řekl a vytáhl připravený dopis z tašky, "kdybys přečetl to všechno, jak se cítím, a pak... pak se o tom můžeme pobavit. Abych měl jistotu, že všechno, co chci, abys věděl, doopravdy víš tak, jak bych si to přál."

Axel nevypadal moc přesvědčeně, ale vzal si od něj obálku. Sklopil k ní pohled a chvíli mlčel, dokud se nezeptal: "Jen mi řekni... Je na konci toho celýho rozchod?"

Matt polkl, protože bál se říct nahlas pravdu. "Prostě si to přečti, prosím."

To nějak odpovědělo samo za sebe.

Axel přikývl a složený papír rozdělal. Matt se posadil a schoval hlavu do dlaní.

Bylo to zvláštní? Ano. Ale nedokázal by mu to jen tak říct. Na něco by zapomněl, ještě by na poslední chvíli měnil názory na základě reakcí od Axela, takhle to měl černé na bílém z chvíle, kdy si byl jistý, že to je to správné rozhodnutí.

Po chvilce se na Axela podíval a už nedokázal z něj spustit pohled. Sledoval tak, jak se mu oči plní slzami, jak mu první slza stéká po tváři.

Přesně poznal, kdy to Axel dočetl, i když ještě nějakou chvíli do papíru hleděl. A pak zašeptal: "Já si to myslel."

Matt se kousnul do rtu tak moc, až ho to bolelo. Axel zvedl pohled. "A stále si za tím stojíš?"

Matt přikývl, i když to bolelo.

Axel odložil dopis na stůl a otřel si slzy. "Já taky přemýšlel hodně, věř mi," začal konečně mluvit více. "A rozchod mě taky napadl, ale... Musím říct, že jsi asi silnější člověk jako já."

"Právě, že vůbec," zamumlal Matt.

"Jsi. Protože já usoudil, že ti to nedokážu ještě navrhnout, že třeba-"

"Já už si od tebe nezasloužím jedinou šanci, Axeli," skočil mu do řeči. "Protože máš pravdu. Jak tam píšu, pořád si nějakým způsobem ve stínu Petera a i když se za to nesnáším, momentálně... nedokážu to změnit lusknutím prstu. A ty si rozhodně nezasloužíš být v téhle pozici."

Opakoval jen to, co už napsal. Psal o tom, jak byl Axelovi vděčný, protože mu opravdu hodně pomohl. Ale vztah... před touto metou se měli ještě zastavit. Miloval Axela a on miloval jeho, o tom žádná, ale zkrátka to ještě nebyla z Mattovy strany tak čistá láska, jakou by si člověk jako Axel zasloužil.

"Matty, já..." vydechl. Nenacházel slova. A tak mu Matt pomohl.

"Řekni mi to," vybídl ho. "Jak se doopravdy momentálně cítíš. Že i když máš velkou trpělivost se mnou, přece jen není nekonečná."

"Takhle to zas není."

"Tak mi řekni přesně, jak to je. Přežil jsem smrt přítele, zvládnu pár slov teď od tebe."

Axel se na něj podíval. "Jen... přišlo mi, že začínám pociťovat více to, jak se nedokážeš od Petera úplně odpoutat a s tímhle celým projektem se to ještě znásobilo. Chápu tvůj postoj, ale na druhou stranu, když pomyslím na sebe... v určitých směrech mi přijde, že strádám."

Matt chápavě přikývl, nebylo to nic nového pro něj. Sám si totiž uvědomil, že nedává Axelovi tolik, kolik by měl.

"A za to se omlouvám," řekl upřímně. "Omlouvám se i za to, jak jsem ti ty tři dny zpátky řekl, že Peter by mě chápal. Vždyť to nebyla ani pravda, Peter by byl na tvé straně a nejspíše by si to ode mě nenechal líbit ještě desetkrát víc." Několikrát se mu v tom dopise omluvil. Měl ale potřebu mu to říct upřímně i nahlas. "Já... nejde mi o tvoje odpuštění, to vůbec, jen chci, abys věděl, že je mi to upřímně líto. Všechno. A taky že jsem ti vděčný, jak moc jsi mi pomohl, ale sám vidíš, že ještě mě očividně nějaká cesta čeká a..." Polkl. "Už ti nechci více ubližovat. A opravdu se ti upřímně omlouvám za každou chvíli, kdy jsem ti ublížil."

"Není to až tak horký, Matty, vždyť ty jsi teď jak zbitý pes," vydechl Axel. "Vždy jsme vždy vyřešili, promluvili si. Neměl jsem pocit, že bys mi ubližoval."

"Okay. Jak myslíš. i tak... i tak ale na tom dopise trvám, na všem, co v něm je."

Axel se na ten kus papíru podíval. "Takže si zažádáš o nový pokoj?"

Matt přikývl. "Zítra zajdu do kanceláře."

Axel se podíval do stropu a začal mrkat ve snaze zamrkat slzy. "Já bych to nevyřešil tak radikálně, víš to."

"Vím. Máš... máš v sobě tu potřebu lidem neustále pomáhat, i když raníš sám sebe. To jde vidět už na celým tom projektu a faktu, že riskuješ své stipendium. Takže když už si necháš ubližovat z týhle strany, nemusím ti ubližovat ještě já z té druhé, ne?"

Axel se uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Copak to nevidíš? I když se pohádáme, zvládneme vše nakonec v klidu vyřešit."

"Takže říkáš, že neustálé hádky jsou vlastně v pořádku?" zeptal se Matt pobaveně.

"Víš, že já už ani nevím, co říkám? Prostě... je to asi šok, no."

"Věř mi, já nejsem ten typ, co se neustále hádá. Už jen to pro mě měla být velká červená vlajka, že moje hlava není úplně srozumělá s jeho smrtí. A přeci to nebudeš neustále schytávat jen ty. Což schytáváš, když s tebou trávím devadesát procent svého volného času."

"A co chceš dělat teď?" otočil se na něj Axel.

Matt pokrčil rameny. "Vzpamatovat se. Sám. Bez toho, abych spoléhal na někoho jiného, ždímal někoho jiného. To je to, co teď potřebuju. Možná jsi mi pomohl prolomit ledy, co se týče vztahů k jiným lidem, podcenil jsem ale tu část, kdy musím... prolomit sám sebe, řekl bych."

Axel několikrát nepatrně přikývl. A pak vstal a došel k Mattovi s otevřenou náručí. Matt se nebránil, neřekl by ne poslední šanci se Axela dotknout takhle. A tak se klasicky ztratil v jeho objetí, zavřel oči a nasál jeho vůni. "I přes to všechno se nerozcházíme ve špatném duchu," zašeptal Axel, "takže kdybys přece jen někdy potřeboval pomo-"

"Ani to nedoříkávej," přerušil ho Matt. "To by byla jen cesta zpátky na začátek."

"Možná. Ale mý city k tobě stejně nevypneš jen tak, takže... jasně, že mi na tobě záleží a ještě dlouho bude. I když budeš na jiným pokoji a i když... se asi tolik neuvidíme."

Matt se odtáhl, lehce se pousmál. "Přestaň být tak hodnej. Pak po tobě lidi jako já dupou."

"Nejsi špatný člověk, Matty. Jen stále... truchlíš."

"Ale to mě nikdy nemělo omlouvat. A omlouvám se, že mi to došlo tak pozdě."

Axel to sice za celou dobu neřekl, ale už jen to, jak ten rozchod přijal, napovídalo tomu, že i pro něj to bylo to momentálně lepší řešení. Samozřejmě, že bylo. Matt nad tím nepřemýšlel tři dny v kuse pro nic za nic.

"Okay, já... potřebuju si jít nakoupit nějaký jídlo a tak. Takže jdu, abychom to mohli oba tak nějak zpracovat, hm?"

Axel přikývl. Než ale ustoupil, ještě dal Mattovi krátkou pusu na tvář. "Nesnáším tě. A miluju. Ale chápu tě."

Matt si otřel slzy. "Děkuju," řekl jednoduše. Protože nejvíce mu byl vděčný za to, jak v klidu to přijal, jak v klidu si o tom mohli promluvit.

Takže šel nakoupit, protože by nedokázal jen tak sedět na posteli a sledovat, jak Axel brečí. I když byli ještě ve stejném pokoji, potřebovali chvilku o samotě, aby si to v sobě urovnali.

Odešel z pokoje, ještě než se ale vydal do obchodu, došel na konec chodby, který byl slepý a nechal průchod plně slzám. Přes to všechno totiž věděl celou dobu jistě alespoň to, že Axela miloval.

§

hehe, matt vás naštval minule a nebudu lhát, to byl kinda můj plán :D on je snad moje první postava, která je taková... morálně šedá, znáte ten pojem? :DD

přijde mi totiž, že všechny mý postavy jsou až moc dokonalý, že nikdy neudělají pořádně nic špatně, tak mi hned přijde matt o něco reálnější :Dd

ale damn, tahle kapitola se kupodivu psala sama