"Matty, já... musím tam jet."

Matt to čekal. Když se po Vánocích vrátili na kolej a on uviděl poprvé Axela, viděl na jeho obličeji, že mu chce něco říct, něco, co se mu nebude úplně líbit. A tady to bylo. 

Neměl už ani sílu pořádně reagovat. Povzdechl si, zavrtěl lehce hlavou. "Víš, že jsi naprosto pitomej?" řekl mu vážně.

"To není všechno," zamumlal. "Adan nakonec nemůže. To já povedu rozhovor s Peterovým otcem."

Matt k němu zvedl pohled, jeho obličej plný nepochopení. "Si děláš srandu, ne? To jsem ti tak ukradený?"

Nesouhlasil s tím od úplného začátku, hlavně s tou částí s panem Thompsonem. Adan? Ten ať si klidně dělá rozhovory, ale Axel? Aby seděl sám v jedné místností s manželem své biologické matky, když rozhodně nepřijde na přátelský pokec? Když se snaží firmu osočit z nelegálních praktik?

"Nejsi mi ukradený," odsekl Axel zpátky. "Samozřejmě, že ne. Věř mi, že jsem dělal všechno proto, abych to nemusel být já, nikdo ale nemůže a jiný termín nám Thompson taky není ochotný dát."

"Tak se na to vykašli úplně," vydechl Matt. Stáli uprostřed jejich pokoje, Matt blíže ke dveřím pryč. A momentálně ho docela lákaly. 

"A co kdyby ses ty pokusil pochopit, že je tohle pro mě důležitý? Celý tento projekt? Jsme na až moc dobré cestě, abychom to teď vzdali. Konečně taky můžu něčeho dosáhnout."

Za normálních okolností Matt miloval, jak ambiciózní člověk Axel byl, ale teď? Teď ho to neuvěřitelně vytáčelo. "A k čemu ti to bude, když vás ta firma zničí, protože je ohrožujete?" zeptal se.

"Já nevím, co si furt představuješ, z jakých filmů-"

"Žádný filmy, Axeli. Sakra, znám Peterovu rodinu skoro jako vlastní, znám jeho otce. A i když je to skvělý člověk, co se týče rodiny a soukromého života, v pracovním světě by se dal přirovnat k ďáblu. Proto je postaven tak vysoko už několik let."

Axel polkl. "Víš něco? Co dělá?"

"Nevím žádný konkrétní věci a i kdyby jo, asi ti je ani neřeknu. Protože vrháš se do jámy po hlavě."

"Jsme jen studenti. Nemůže nám nijak ublížit."

"On si vždy najde cestu. Okay, možná jsi student, ale mimo školu, mimo práci, jsi pro něj nemanželský dítě. Jak myslíš, že bude reagovat?"

"Třeba ani neví moje jméno."

"To silně pochybuju."

"Myslíš snad, že by mu řekla o nemanželským dítěti?"

"Ty ses stal před ním. A když se seznámili, už tě neměla. Proč by ne? Možná ukázala všechny svý karty hned na začátku," rozhodil rukama. Bylo ale pravdou, že hluboko uvnitř toužil vědět, jestli to Peterův otec věděl. 

Axel si hlasitě povzdechl. "Víš co? Já... já to teď nechci řešit."

"Tak proč jsi mi to říkal?"

Axel se na něj zoufale podíval. "Protože jsem konečně taky naivně očekával tvou podporu. A já teď... nemám na tohle kapacitu. Fakt ne." Vzal si z postele telefon, který tam dříve odhodil, ze stolu klíče a bez dalšího slova se vydal z pokoje pryč. Než stihl Matt vůbec zareagovat, že oschází, dveře za Axelem práskly. 

Něco se dělo, došlo mu. Axel nebyl ten typ, co by odešel uprostřed nedořešené konverzace, nedalo se ani vyloženě říct hádky, měli už horší. Jestliže ale už na to neměl kapacitu, jak sám řekl, šlo tady i o něco jiného. A Matt se najednou cítil strašně, že první, co udělal, když se po Vánocích uviděli, bylo, že na něj tak trochu vyjel o té samé věci stále dokola. 

Posadil se na židli, chytil se za hlavu a vydechl. Musí se dostat pro jednou do Axelových bot v tomhle celém, ne na to hledět neustále z Peterových, protože samozřejmě, že se nebál jen o Axela, bál se i o Peterovu rodinu, stále mu na nich jistým způsobem záleželo a věděl, že tohle je pošpiní. Byl přesně mezi. 

Přelétl pohledem místnost. Zastavil se na Axelově stole, konkrétněji na hromádce knih, poznámek a jeho počítače, protože na jejím vrcholku ležel papír s jeho plánem učení na zkoušky. Zvedl se a vzal ho do ruky.

Měl tam na každý den rozepsáno, kolik a jaké otázky se učit. Z druhé strany si odškrtával, jaké otázky má už tedy hotové i s poznámkami, které si chce projít ještě jednou. Matt nakrčil obočí, protože dnešním dnem měl mít hotovo třicet otázek, na druhé straně jich měl odškrtnutých ale jen devatenáct. A že jeho otázky neměly většinou tři strany, spíše tak deset každá.

Povzdechl si. Axel byl vystresovaný, samozřejmě. Nestíhal se učit na zkoušky, řešit jejich projekt, nestíhal si tu a tam zahrát florbal nebo si jít zaběhat, což by ho trochu uvolnilo, protože pohyb mu vždy pomáhal. A Matt mu ještě přiložil. 

Práskl papírem zpátky. Nevěděl, kam Axel šel, ale najednou ho chápal. Stresy ze školy mu. nebyly cizí, samozřejmě, Axel měl ale k tomu letos ještě dva opravdu těžké povinné předměty. A jak pochopil z otázek, na ten jeden se právě učil. 

A tak obrátil list. Přijel na kolej dříve jak Axel, protože jel autobusem přes noc, a tak stihl i nakoupit. Vzal tedy několik ingrediencí a navázal na jejich tradici společných večeří. Udělá mu jídlo. Omluví se. Zjistí, co se děje. A jestli opět budou řešit ten jeho projekt, nebude zase vyjíždět. 

Ani to nečekal, ale když se z kuchyně vrátil, Axel už tam byl. Seděl u stolu a zoufale koukal na jeho plán s otázkami a an to, jak opožděný byl. 

Matt si položil jeden talíř na stůl, druhý před Axela. Ten k němu zmateně vzhlédl, o to víc, když mu Matt prohrábl vlasy a pak mu ruku nechal na rameni. "Co se děje, Axeli?"

"Co by se mělo dít?"

"Nech toho. Přece jen tě už číst trochu umím."

Axel zvedl jeden koutek úst do smutného úsměvu, pak sklopil pohled. "Jen... stres. Hodně stresu. Nestíhám nic, z toho moc nespím. A nemám kapacitu se ještě do toho všeho hádat s tebou pořád dokola o tom samém, promiň."

Až v tu chvíli si Matt všiml těch dalších náznaků toho, že něco není v pořádku. Axel byl bledý, měl kruhy pod očima. A takový člověk nejspíše očekával po příjezdu podporu od svého přítele, ne další hádku.

"To já se omlouvám, prosím tě," vydechl Matt. "Vím, že je to se mnou na prášky, protože jsem rozpolcený mezi tebou a Thompsonovými. Ale jednou věcí jsem si jistý a to tím, že já jen nechci, aby ti v tomhle celém bylo ublíženo kvůli tomu osobnímu střetu."

"Však já vím. Děkuju." Podíval se n ajídlo na talířku a lehce se ichechtl. "A děkuji za večeři."

"Jsme v pohodě?" zeptal se Matt.

"Jsme v pohodě," přikývl Axel. "Jako vždy." Postavil se a dal Mattovi krátký polibek přímo na rty. Matt ho chytil za ruku.

A rozhodl se, že když nedokáže Axelovi zabránit v jeho vysněném projektu, možná by se naopak mohl pokusit ho ochránit. "Říkal jsi, že nikdo jiný nemůže na ten rozhovor?"

Axel zavrtěl hlavou. "Ne, ale myslel jsem, že tohle už raději neřešíme-"

"Takže pojedeš tam sám?"

"Jo."

Matt se nadechl. "Pojedu s tebou. Thompsonovi se budu vyhýbat obloukem, ale nenechám tě jet samotnýho."

Axel se na něj překvapeně podíval. "Nemusíš to dělat, hele. Všichni víme, jak tohle celý nesnášíš."

"Ale více nesnáším tu představu, že se něco pokazí, což si piš, že se pokazí, a ty tam někde budeš na to sám," řekl rozhodně. To totiž nelhal. "A stejně jsem jediný, který ví tuhle tvou konexi k tý rodině, ne? Takže pojedu s tebou."

Axel se pousmál. "Tak jo. To jsem nečekal, děkuju."

Matt se na něj pousmál zpátky, nevědomý, že tenhle výlet se stane začátkem jejich konce. 

§

úplně si to užívám. od příští kapitoly bude jízda