Čtyři dny před Vánoci se kampus doslova vyklízel, jak všichni na volno odjížděli. I Matt nebyl výjimkou, akorát že odjížděl nejprve na dva dny k Axelovi domů, aby poznal jeho rodiče.

Normálně nebyl ten typ, co by ohledně něčeho takového stresoval, tady ale jistou nervozitu cítil, protože jeho rodiče věděli, kdo je. A že chodil s Peterem, synem Axelovy matky, kterého si ale narozdíl od něj už nechala. Všechno bylo tak zamotané.

A navíc, Axel jako vždy v den jejich odjezdu necítil. Matt vytočil jeho číslo. "Měl jsi tady být před patnácti minutami," řekl hned, jak mu to Axel zvednul.

"Já vím. A omlouvám se. Už běžím!"

Šel z té jejich pitomé právnické skupiny. Matt si jen odfrkl a posadil se zpátky na ke stolu. Kupodivu byl Axel opravdu rychlý, když se v jejich pokoji objevil do pěti minut. A s růží v ruce.

"To ti zdechne, než dojedeme k vašim," utrousil Matt.

Axel se uchechtl. "Šel jsem na čas, fakt. Byli jsme v kavárně kousek od kampusu. A cestou jsem potkal takovou milou paní, která prodávala růže. Tak jsem se zakecal."

"A? To tě má omluvit, že už teď přijedeme pozdě?" odvětil.

"Ty jsi strašnej," uchechtl se Axel. "Ta růže je pro tebe. Jinak bych se ani nezastavoval."

Matt se na něj překvapeně podíval. Nebyl ten typ, co by vyžadoval dárky a květiny, musel ale uznat, že gesto to bylo pěkné. Že si na něj Axel takhle vzpomněl a pomyslel si, že by to Mattovi mohlo udělat radost. "Tak zdechne tak jako tak, jupí," odpověděl.

Axel se zasmál. Nebral to jako odmítnutí, na to Matta až moc dobře znal. Došel k němu, dal mu růži, Matt si ji vzal. Dali si krátký polibek. "Díky," zamumlal Matt a posumál se. "Je to od tebe pěkný."

"Já vím, že je to pěkný," odvětil spokojeně. "Tak pojď, jdem to hodit do auta a jedem. Je na čase, abys poznal mý rodiče."

"Oh, neděs mě tak dopředu."

A tak vyjeli. Cesta byla delší, protože se cestou stavili na menší výšlap na nějakou vyhlídku, kterou Axel chtěl Mattovi ukázat a že stála za to - dojeli a došli k ní při západu slunce, nebyla tam ani noha a bylo to zkrátka dech beroucí. 

Takže přijeli, když už byla venku tma, i když bylo teprve půl osmé. A Axelovy rodiče je přivítali s teplou večeří.

Ve finále to nebylo ani trochu divné. Přece jen o Mattovi už věděli, nebylo to nějaké velké překvapení. Jeho starší sestra, Morgan, bydlela už mimo, mladší bratr Gus, se hned dal do konverzace s Mattem o tom, jak se mu líbí studium biologie, protože o tom taky přemýšlí. A hlavně, všichni to byli neuvěřitelně milí lidé, stejně jako Axel. I když neměli kapku společné krve, rodinná aura z nich čišela víc než z kohokoliv jiného. 

Axelův táta byl taky právník. A tak když se večeře rozpustila a Matt se nabídl, že pomůže s úklidem, ani se nedivil, že Axel ihned začal konverzaci se svým tátou ohledně jejich projektu a jestli jdou správným směrem. Sice se specializoval na rodinné právo, nějak jim pomoct ale mohl. 

"Právníci," povzdechla si najednou Axelova máma. "Neumí tu část v sobě zkrátka vypnout ani na rodinné večeři."

Matt se uchechtl. Že by našel svou spřízněnou duši? "To mi povídejte. Axel tím jeho právnickým spolkem žije."

Podala mu umytý talíř, aby ho osušil. "A o co vlastně jde? Moc mi toho neříkají."

Matt jí to ve zkratce vysvětlil, snažil se ale naprosto nezaujatě. Jedinné, co tedy na konci zmínil, co bylo čistě subjektivní, aby si ji tak trochu dostal na svou stranu, bylo to, že jí řekl i o Peterovém otci. Neboli manželovi jeho biologické mámy.

Bylo to za ten večer poprvé, co to vytáhli. Jeho máma na chvíli přestala umývat nádobí, svěsila ruce a povzdechla si. "To mi nepřijde jako ten nejlepší nápad."

"Říkám mu to pořád."

Podívala se na svého syna a manžela, jak se bavili na druhé straně místnosti. "Ještě si s nimi promluvím. Dáš nám chvilku?"

Matt přikývl, najednou se ale cítil provinile, že řekl něco, co neměl. Ovšem nelhal. Řekl realitu. "Kde má Axel pokoj, jestli se můžu zeptat?"

"Do patra a dveře na úplném konci. Děkuji, Matte."

Přikývl ještě jednou a dal se do chůze. Když procházel kolem Axela a jeho táty do chodby, jen se lehce pousmál a na chodbě si vzal věci. Axel ho zmateně sledoval pohledem, ale otočil se, když na něj promluvila máma. 

Našel Axelův pokoj, pousmál se, když uviděl extra povlečený polštář a peřinu na jeho posteli. Zavřel za sebou dveře, aby nic neslyšel, protože nechtěl odposlouchávat rodinnou konverzaci. A raději nechtěl slyšet, jaký tón konverzace nabere a tím pádem s jakou se Axel vrátí náladou. 

A tak poprvé nezačal hádku on, ale Axel. Tedy, oni se nikdy moc nehádali, maximálně se krátce chytli a do minuty toho druhého uklidnili (většinou Axel Matta), protože šlo o kraviny. Axel? Toho bylo téměř nemožné naštvat. Až do této chvíle. 

Protože přišel a už z jeho pohledu bylo patrně, že je na Matta naštvaný. "Proč jsi jí to řekl?" zeptal se ublíženě.

"Chtěla vědět, na čem pracuješ," odpověděl nevinně. 

"To jsi mohl vysvětlit i bez té částí s Peterovou mámou," namítl.

"Přišlo mi to jako důležitý aspekt."

"Důležitý aspekt toho se ujistit, abych s tím skončil? Aby mě máma donutila skončit?"

Axel byl... lehce děsivý. Vždy měl v očích jistou jiskru, v tu chvíli ale naprosto potemněly. "Donutila tě?" zeptal se opatrně.

Zavrtěl hlavou. "Ale snaží se. Sakra, já nevím, o co vám jde. Peterova matka je pro mě cizí člověk."

"Je to i tvá máma," odvětil Matt tiše.

"Není!" okřikl ho Axel. "Ve tvé rodině je možná krev všechno, v tý mý? Krev je nic. Krev nedělá rodinu. Ta žena se mě vzdala. Až pak jsem našel mámu. Ta teď sedí o patro níž, ne stovky kilometrů odsud."

"A proč teda nechce ani tvá máma, aby ses v tom nějak více vrtal, hm?" zeptal se. "Nech mě hádat. Peterova matka je možná pro tebe cizí člověk, ty pro ni ale ne. Celý první rok života co týden psala vašim, jak se ti daří, ne? Sám jsi mi to říkal. A teď je zdrcena zármutkem, protože přišla tragicky o syna. Vsadím se, že ani tvé mámě se tohle kombo nelíbí."

"A co si myslíte pořád, že udělá? Bude se mě snažit získat zpátky, když jsem dospělý člověk?"

"Samozřejmě, že ne. Ale třeba bude chtít vědět, jak se máš, jak se ti daří. Bude se možná snažit napojit na jejího jedinýho žijícího syna."

Axel zavrtěl hlavou. "Já nejsem její syn."

"Z tvýho pohledu ne. Ale z jejího možná jistým způsobem stále si. Nemyslím si, že by se tě tehdy vzdala, kdyby si mohla dovolit mít dítě. A na jednu stranu samozřejmě chápu tvůj postoj ale na druhou? Zlomíš jí srdce, když půjdeš proti její rodinně. Veřejně."

Axel nasucho polkl. Lehce zavrtěl hlavou, jako by stále nechápal, co se mu Matt snaží říct. "A co já s tím?"

Tentokrát Matt nevěřícně zavrtěl hlavou. "Tohle nejsi ty, Axeli. Neubližuješ lidem."

"To máš pravdu. Ale ta společnost jo. A raději ublížím jedný pro mě cizí ženě, než těm několika lidem, kteří kvůli té společnosti ztrácí domovy, promiň."

Přerývaně se nadechl. Chápal ho a nechápal. Byl naprosto chycen uprostřed, protože miloval Axela, samozřejmě, kdysi ale miloval i Petera a jeho rodinu. Cítil se u nich jako doma. A i když je Peterova smrt rozdělila, stále mu na nich jistým způsobem záleželo.

Povzdechl si. "Nechme to teď být, prosím. Protože mám pocit, že to povede k hádce. A já nechci být s tebou rozhádaný o Vánocích."

"Takže tenhle problém chceš prostě odsunout? Až se to bude více hodit?"

"Asi?" odpověděl zoufale. "Ty se chceš hádat? Když jsem poprvý u tvý rodiny?"

"Tak jsi jí to neměl říkat."

"Tak bys mohl pochopit, že mně i jí jde o to samé - aby ti nebylo ublíženo."

Axel viditelně polkl. Sklopil lehce pohled. "Víš, já mám pocit, že tobě jde v tomhle případě víc o o Petera a jeho rodinu. Protože mě vytáhneš vždy až později, kdy ti dochází argumenty."

Matt zavřel oči a málem hlasitě zakňučel. Nesnášel to. Nesnášel to neustále handrkování, co se tohoto týkalo. "Nejde mi o ně víc. Jen promiň, že mi stále záleží na rodině člověka, se kterým jsem myslel, že budu už navždy."

"Nechci tvou omluvu," vydechl Axel. "Možná... možná jen chci, aby jsi konečně přehodnotil své priority." A s těmito slovy se otočil a místnost zase opustil. 

Matt nevěděl, kam šel a bál se pokoj opustit, aby to zjistil, aby třeba jeho rodiče poznali, že se pohádali. A tak raději zůstal v jeho pokoji, v jednu chvíli se šel osprchovat, pak si lehl ke zdi do postele, i když bylo na něj a na spánek brzy. 

Axel se vrátil kolem půl jedenácté, vzal si věci do sprchy a hned zase zmizel bez jediného slova. Když si o patnáct minut později lehal do postele, lehl si k Mattovi zády, jak zjistil, když se k němu otočil. Váhavě k němu natáhl ruku, chytil ho za paži a zašeptal: "Promiň." Přiblížil se k němu a vtiskl mu polibek na rameno. "Miluju tě," dodal potichu.

Protože mu to řekl teprve podruhé, protože nebyl ten typ, co by měl potřebu mu to neustále říkat. Raději ho překvapil uvařenou večeří, raději mu koupil nějakou blbost, která mu ho přípomínala, raději ho vytáhl uprostřed noci ven, aby sledovali hvězdy, jak už to dvakrát udělal, zatímco si povídali a Matt tak nějak nedokázal přežít sekundu bez toho, aby se ho nějak dotékal. 

Uvědomil si ale, že možná to není dost. Že vzhledem k tomu, jak měl Petera neustále na mysli, by se měl snažit o to víc, aby Axelovi ukázal, že je pro něj tím jediným. 

Už si myslel, že Axel ani nijak nezareaguje, ale snad po té nekonečné minutě se otočil na záda a lehce se tak smutně pousmál. Položil dlaň Mattovi na tvář a natáhl se pro krátký polibek. "Já tebe taky, ale teď pojďme už spát, hm?"

Matt přikývl, doopravdy se ale cítil strašně. Protože na jeho omluvu Axel nereagoval, přitom mu v minulosti vždy dal jasně najevo, že omluvu přijímá. Ne tentokrát. 

A od té chvíle... od té chvíle už to šlo zkrátka jen z kopce. 

§

já: omg psací krize

taky já: kapitola o 1600 slovech další den

:DDD