Večer se vydali zpátky do školy. Po příjezdu šli spát. Začali jim pomalu zkoušky. Jeho první na vysoké se blížil ke konci. 

A jejich vztah se kupodivu nezdál být nijak narušen, i když byla pravda, že Matt nedokázal myslet na nic jiného, než na Axelovo přiznání. Vždy, když si zkusil připustit, že by to s Axelem mohl zkusit, objevil se Peter. Vždy, když si představil, že by ho jen políbil, přišel si jako zrádce. Naví, byl to doslova Peterův bratr.

Sledoval ho více, jak kdy dřív. Když se učil u stolu a Matt na posteli, sledoval ho zezadu. Snažil se uspořádat své myšlenky. Nešlo to. 

Věděl, že nemůže zůstat navždy sám, že dříve nebo později si někoho najde, posune se. A Axel byl téměř dokonalý kluk. Matt ale připravený nebyl, i když si uvědomoval, že možná promarní jeho jedinou šanci. 

Axel byl tady. Ale Matt neměl momentálně na city kapacitu. 

Alespoň ho Axelovo přiznání nutilo přemýšlet o tom, co vlastně v lásce bude dál. A upřímně, s tím, že nikam nechodil, s tím, jak ho Peterova smrt změnila, neměl tušení. 

Seděl tam opřený o zeď, Axel ponořený do učení. Stekla mu po tváři slza. Pak se sklonil k vlastnímu učení. A pak se raději zvedl úplně, zamumlal, že jde udělat něco na večeři, pobral nějaké ingredience a zmizel v kuchyni. 

Než ale začal cokoliv vařit, opřel se o linku a zhluboka vydechl. Věděl, že to nebyl Axelův úmysl, jeho hlava teď ale byla po jeho přiznání jeden velký zmatek. Protože najednou si chtěl uvědomit, jak se pod tou dekou zármutku a bolesti cítí. Tyto emoce ho ovládaly celý jeho poslední rok, i když věděl, že pod nimi je starý on, normální kluk, co cítí normální věci. Potřeboval se k němu dostat. 

Takhle to bylo snad dva týdny po tom, co se vrátili. A za dalších deset dní po zkouškách byl čas, kdy se měli vystěhovat z koleje. 

Poslední dva dny byl tedy jejich pokoj v naprostém zmatku. Matt si zrovna vyklízel stůl a Axel si skládal trika do kufru, když se zeptal: "Podal sis přihlášku na koleje na další rok?"

Matt se k němu otočil. "Do včerejška to bylo, ne?"

Přikývl. "Jo. Jen se ptám."

"Dal," odpověděl Matt. "Ty?"

Další přikývnutí. "Žádal jsi o stejný pokoj?"

Matt se narovnal. "To šlo?"

"Automaticky se hlásíš o stejný pokoj, pokud tam vyloženě nezaklikneš, že si ho přeješ změnit. Nevšiml sis toho?"

Zavrtěl hlavou. "Abych byl upřímný, skoro nic jsem nečetl. Jen jsem to podal."

Axel se pobaveně pousmál. A pak ještě dodal. "Tak budeme asi spolubydlící i další rok."

Matt nedokázal popsat ten pocit, který jím projel. "Nevadí ti to?"

"Kdyby mi to vadilo, žádám o jiný, abych měl jistotu, nemyslíš?"

Pousmál se. Axel se na něj pousmál zpátky. Cítil určitou úlevu, že budou spolubydlící i další rok, protože si nedokázal představit zvykat si na někoho jiného. A navíc, je spojovala už minulost. Nechtěl to ztratit. 

Na druhý den to byly Mattovi rodiče, kteří přijeli jako první. Axel jim pomohl nanosit Mattovy věci do auta. Matt odešel do kanceláře odevzdat klíč od pokoje. A najednou z něj byl v tomhle kampusu bezdomovec. 

"Tak se vidíme v září?" prohodil Axel, když se z kanceláře vrátil. 

"Asi v září," přitakal. "Tři měsíce máš pokoj od tvého nerudného spolubydlícího."

"Budeš mi chybět, to si nemysli, když jsem měl každý druhý den večeři na stole," odvětil Axel. 

Matt se usmál, Axel taky. A právě Axel byl ten, co ho na rozloučenou krátce objal. "Jeďte opatrně," řekl pak. "Napiš, jak dorazíte."

Přikývl a nedělal si.z jeho starostlivosti srandu. Oba věděli, že svět byl plný nečekaných nechtěných situací. Tenkrát ten požár taky nikdo nečekal. 

Matt půlku cesty prospal. Další půlku se snažil číst si. Skončil ale u seriálu, který nevnímal. Jeho hlava zkrátka nešla vypnout.  A poslední hodinu cesty si jen psal s Axelem, protože přece jen koukali zrovna na stejný seriál a jak to tak vypadalo, i Axel si momentálně krátil čas právě tím. 

Už jsme doma, napsal mu pak. Jdu padnout do postele. 

Lhal. Když mu Axel odepsal dobrou noc, nechal si zprávu v oznámeních a neotevřel si ji. Místo toho se jen převlékl, hned opustil svůj pokoj i dům a vydal se pryč. Se svíčkou v ruce se vydal na hřbitov. 

Rozhodně to nebyl jeho dnešní prvotní plán. Měl v plánu za Peterem zajít někdy později, přišlo mu ale, že je to to, co potřebuje, aby se trochu uklidnil. Aby jeho hlava nebyla jak bludiště myšlenek. 

Takže tam došel. Zase se mu zaplnily oči slzami, to už byla klasika. Zapálil svíčku. A posadil se přesně tam, kde skoro měsíc zpátky seděl i s Axelem a vyprávěl mu o Peterovi. 

Zbývaly pouhé čtyři dny do výročí jeho smrti. Za čtyři dny to měl být rok, co onen bar vzplál v plamenech a vyžádal si hned několik obětí. Rok, co byl bez Petera. 

Nezamrkal slzy, začaly téct proudem. Byly ale tiché. Dokud Matt zničehonic nezačal na Petera mluvit. "Promiň mi to," vydechl. "Promiň, že vůbec přemýšlím, jaké by to s Axelem mohlo být."

Nedostalo se mu odpovědi, samozřejmě. Vždyť mluvil jen na kámen. 

Zavřel oči. Chtěl by toho Peterovi tolik říct, přišel si ale jako hlupák, aby tady mluvil do větru. 

Přesto tak nějak pokračoval. "Je mi jasný, že bys chtěl, abych se posunul a všechny tyhle kecy. Ale... mám z toho celýho tak špatný pocit, protože je to tvůj nevlastní brácha." Otřel si oči a popotáhl. "Myslím... Myslím, že ho mám taky rád. Jen je to prostě všechno naprosto pitomý," vydechl.

Blížili se k němu lidi. Nechal je projít a mlčel. Pak si znovu povzdechl. "Promiň," zopakoval. "Opravdu. Že jsem sem přišel, jen abych ti řekl, že mám rád tvýho bráchu. Panebože. Já jsem takový pokrytec."

Věděl, že by mu Peter řekl, že není, kdyby mohl. Tak jako Axel, Peter byl taky neuvěřitelně hodný a chápavý člověk. A co rád vždy říkal, srdci člověk neporučí. 

Peter tu nebyl. A už nikdy nebude. Nemohl ho až tak držet zpátky, uvědomoval si to. Ale Matt měl vlastní hlavu, která mu zkrátka říkala, že tohle celý je špatně, prala se s jeho srdcem a vyhrávala. Vyhrávala ty poslední tři týdny od Axelova přiznání, protože se bála. Tím pádem se bál i Matt. 

Přitáhl si kolena k sobě a nechal jeho vzlykům volný průběh. Nebrečel už tak často, někdy to ale zkrátka potřeboval. 

"Neboj se," řekl nakonec Peterovi. "Sejde z očí, sejde z mysli, ne? Mám na to tři měsíce."

Opravdu tomu věřil. Věřil tomu i opačně - Axelovi taky sejde z očí i z mysli. Sám mu říkal, že to zvládne. A Matt doufal, že tomu tak opravdu bude. Protože jeho srdce bylo stále zamknuto zármutkem a bolestí. 

§ 

továrna na kapitoly (já) je fakt zpátky v plné síle lol

protože příští týden jich moc nebude :DD pět dní v týdnu jsem fuč