"Stále vypadáš jak mrtvola. Co Axel?"

Matt se možná stále i jako mrtvola cítil, každopádně už neměl teplotu, už více než třicet hodin nezvracel a neměl ani pocit, že se mu chce, a tak se vrátil do školy. 

"Axel ještě den nebo dva poleží," odpověděl Gavinovi.

"Takže s ním nemám zítra počítat?"

"Co je zítra?"

Gavin se uchechtl. "Neříkal ti? Domluvili jsme Axelovi s Melissou rande naslepo s její kamarádkou. Jakože bude to ve finále dvojitý rande."

"Oh." To bylo první, co řekl. Pak raději dodal. "Nezmiňoval se. Můžu se ho zeptat."

"Prosím. Je momentálně mizernej, co se odepisování týče."

Matt se lehce uchechtl. To byl, Axel totiž jen spal nebo koukal na Netflix, mobil úplně mimo. Ani by se nedivil, kdyby ho měl úplně vybitý a ani by si toho nevšiml. 

Takže když se s Gavinem po hodině rozloučil, přičemž mu za celou dobu Axel neodepsal, vydal se na kolej. Cestou se stavil do jejich univerzitního supermarketu, aby dokoupil nějaké základní věci, co by mohl začít normálně jíst, a Axelovi ještě pár rohlíků. 

Pak se vrátil na pokoj. A jak předpokládal, Axel ležel zkroucený v posteli, notebook před sebou s nějakým seriálem, jeho telefon za ním na stole, pravděpodobně v režimu nerušit. 

"Tak co první den školy po nemoci?" zeptal se Matta hned. 

"Mluvil jsem s Gavinem."

"Oh, takže strašný."

Matt se uchechtl. "Ptá se, jestli zvládneš zítřejší rande na slepo."

Málem se viditelně zasmál tomu, jak se Axelův výraz v tu chvíli změnil, v jeho očích téměř hrůza. "Sakra, já na to naprosto zapomněl. Úplně jsem to vyzdil."

"Stejně nejsi ve stavu, abys zítra šel na rande a ohromoval cizí holku, ne?" podotkl Matt. "Tedy, vypadáš jak zombie. Myslím, že by to šlo na tobě vidět hned první sekundu."

Axel se opřel o loket a natáhl se pro telefon. "No nic, musím mu napsat, že to nepůjde. Jaká škoda."

Matt odložil svůj nákup na stůl a začal ho vytahovat tašky. Nedíval se tak na Axela, když promluvil. "Proč mi přijde, že jsi rád, že to nevyšlo?"

"Možná jsem," odpověděl Axel nenuceně.

"Proč? Vždyť ani nevíš, co za holku by to bylo," namítl Matt. "Třeba byste si sedli."

"Necítil jsem se moc jít na rande, když se mi líbí někdo jiný."

Matt se zatvářil překvapeně a otočil se. "Ale? Kdo se ti líbí?"

Axel si odfrkl. "Jasně, řeknu ti to a veškeré šance budou pryč."

"Neříkej, že něčemu takovému věříš."

"Víme, že ty jsi klasický pesimista, co nevěří v osud a takový věci. Nech mě žít."

"Ty věříš na osud?"

Axel se chvíli zamyslel. "Zpětně? Jo. Protože beru jako osud, že mě adoptovala moje rodina. Takže docela tomu věřím, i co se budoucnosti týče."

"Takže vidíš v budoucnosti sebe s tím, kdo se ti líbí?"

"Popravdě? Ne," odpověděl k Mattovu překvapení. "Kvůli okolnostem."

"Nech mě hádat. Ten někdo je zadaný."

"Jop." Axel stáhl rty do úzké linky. "Na ty já mám štěstí."

Matt se uchechtl. O tom taky mohl vyprávět. Než začal s Peterem chodit a někdo se mu zalíbil, opravdu v devadesáti procentech případů to byl někdo zadaný. A nebo jasný hetero kluk. 

Přešel k Axelovu stolu a položil mu na stůl sáček s rohlíky. Byl tak v pozici, kdy ho Axel nemohl vidět, a tak se na chvíli zastavil. Proč měl najednou pocit, že by chtěl tolik vědět, kdo je to, kdo se Axelovi líbí?

Axel mu to ale neřekl. A více to už nerozebírali. 

Dva dny an to šel už Axel taky poprvé do školy po celém týdnu, co proleželi. Vrátili se tak do staré rutiny školy, učení se, jídla, spánku. Co se ale týkalo jídla, to byla opravdu ta část, co se změnila. Protože večeře si dělali spolu. 

Jednoho dne, uprostřed semestru, byla řada na vajíčka a Axel se nabídl, že je udělá. Když se pak vrátil s dvěma talířky na pokoj a podal jeden Mattovi do postele, Matt si odkašlal: "Uhm, myslíš, že bych se tě mohl ještě na něco zeptat ohledně toho večera?"

Axel vypadal překvapeně. "Jasně. Ale myslím, že jsem ti už všechno o Peterovi řekl."

Nasucho polkl. "Nejde o Petera. Ale o tebe."

Axel byl při požáru zraněný a Matt se stejně vždy jen zajímal o Petera, o každou malou informaci z toho dne, co jen mohl. 

Nikdy se nezeptal Axela, co se dělo s ním. 

Axel se váhavě posadil na svou postel. "Mám se bát?"

"Jen... říkal jsi, žes byl dva týdny v nemocnici?" zeptal se a Axel přikývl. "A s čím? Tedy, samozřejmě ta záda, ale jakože... jak vážný to bylo?"

"Popáleniny druhého stupně, převážně," odpověděl, najednou téměř bez emocí. Pohled měl zabodnutý v jídle. "Měl jsem ale ještě štěstí."

"A jinak se ti nic nestalo?"

Zavrtěl hlavou. "Ani ne. Chvíli mě teda bolel kotník kvůli tomu, jak jsem dopadl na zem z toho okna, ale to nic nebylo. Stejně jsem se kvůli těm zádům sotva hýbal. Měsíc jsem si nebyl schopný lehnout na záda."

"To, jak to vypadá teď... napraví se to ještě?"

"Mělo by to ještě trochu vyblednout. Pak existují různé procedury, co by tomu mohly pomoct taky, ale vždy bude vidět, že se mi něco stalo. Je to moc velká plocha."

"A nikdo o tom neví, co? Gavin, jeho brácha, tví spolužáci..."

"Gavin s jeho bráchou to ví," přiznal k jeho překvapení. "A vlastně, Gavin mě příjemně překvapil, že ti to neřekl hned první týden výuky."

"Naznačoval, že sis něčím prošel. Ale že to není jeho místo, aby mi to řekl. A upřímně, kdyby mi řekl, že jsi přežil požár někde u Chicaga, ani bych mu nevěřil."

Axel se uchechtl. "No jo."

Další den, když se Axel převlékal na trénink florbalu, se poprvé nešel převléct do koupelny. Sundal si triko, hodil ho na postel, oblékl si sportovní. Matt měl tak první pořádný pohled na jeho záda, protože upřímně? Tenkrát s tím vším to bylo to poslední, co vnímal. 

Píchlo ho u srdce. Ne kvůli požáru, ne kvůli Peterovi, čistě kvůli Axelovi a kvůli tomu, jak to sám musel mít těžké.

Axel se zničehonic otočil. Když na něj Matt zíral. Nakrčil obočí, ale nijak to naštěstí nekomentoval. "Po tréninku jdeme s kluky někam na jídlo. Nevím, kdy se vrátím."

"Takže večeři si mám obstarat sám. Jasný. Zrádce," odpověděl Matt. 

Axel se uchechtl. "Víš, je někdy zajímavý tě porovnat s tebou v září-"

"Oh, mlč. Jinak se nedožiješ rána."

"Ah, tady ho máme zpátky."

Vzal si florbalku a tašku, mávnul mu na rozloučenou a byl pryč. Matt lehce sklopil pohled a vzpomněl si na sebe v září. A musel uznat, že se neuvěřitelně posunul. Konečně.

§

we are slowly getting somewhere. nereknu vam where tho