Omluvy byly vyřčeny a přijaty. Vše bylo vyrozuměno. Stejně to jejich vztah nakřáplo způsobem, jak asi ani jeden nepředpokládali. 

Matt se musel vyrovnat s celým tím faktem, že jeho spolubydlící byl nevlastním bratrem jeho tragicky zemřelého přítele. A že při tom požáru byl s ním. Axel na něj nijak netlačil a sám byl opět uzavřenější, za což nejspíše mohla Mattova slova. Jasně, odpustil mu, vnitřně mu to ale muselo ublížit hodně. 

Takže druhý semestr začali vlastně úplně stejně jako ten první, Peter jako by nad nimi neustále létal a připomínal se jim. Viděl Petera v Axelovi víc než kdy předtím. Axel zas musel v Mattovi vidět připomínku toho traumatického zážitku, na který se snažil aktivně zapomenout. A doteď byl úspěšný. 

Ale na druhou stranu byli na sebe milejší než ten první semestr. Tedy, Matt byl milejší. Se všemi těmi novými informacemi nezvládl být na Axela ani trochu hrubý. Možná to byla právě i vina, co hnusného mu řekl. 

Asi dva týdny po jejich konverzaci Axel nachytal Matta, jak na něj zkrátka jen zírá. "Potřebuješ něco?" zeptal se Axel nepatrně.

Matt zavrtěl hlavou, sledoval ho ale dál. "Je strašně divný najednou vědět, že máte stejný geny. Třeba ten nos? Ten máš definitivně z máminy strany. A Peter měl taky."

"Neděláš si to tak ještě horší?" zeptal se Axel.

"Dělám," uznal Matt. "Ale zkrátka nedokážu svou hlavu vypnout v tomhle směru. A kdybys jen viděl, jak podobný styl máte? Peter taky miloval šperky."

Axel se na sebe podíval, jako by chtěl zhodnotit, co měl na sobě. Měl těsné bílé triko a šortky, jeho klasický pokojový outfit, šperky ale jeho ruce a krk neopouštěly až na spánek nikdy. 

"Není to úplně tak, že bych si v nich liboval," namítl. "Většinou mají nějaký význam."

"Oh?"

Začal ukazovat na jednotlivé náramky. "Od mámy. Tenhle je z dovolený asi tři roky zpátky. Tenhle? Paradoxně od ex. Ale líbí se mi stále." Ukázal na prsten. "Tenhle jsem si koupil po mým prvním rozchodu." Další prsten. "Tenhle od táty. A tenhle jsem si koupil první den na vysoké." Vzal do ruky perlový náhrdelník. "Tenhle jsem si koupil, když jsem se dostal na vysokou. A tenhle," šáhnul na druhý, jednoduchý náhrdelník s přívěskem, "jsem si koupil ten den, co jsem opouštěl Chicago po tom, co mě propustili z nemocnice."

Matt dostal neuvěřitelnou potřebu ho vidět blíže. "Můžu?"

Axel přikývl. Matt tedy došel k jeho posteli, kde se opět válel v učivu na další zkoušku, a vzal přívěsek do ruky. Axel se k němu trochu naklonil, aby ho mohl vidět více z blízka. 

Všechny Axelovy šperky nebyly zlaté nebo stříbrné nebo nějaké kvalitní. Byla to spíš taková bižuterie, včetně tohoto. Byl spíše z nějakého kovu, přívěsek ve tvaru obdélníku s něčím neurčitým vyrytým na něm. "Připomíná mi to P," podotkl potichu.

"Taky. právě proto jsem si to koupil. Peter mě chtěl poznat, ale nestihl, tak jsem si říkal..."

Matt vstal z jeho postele a otočil se k němu zády, protože se mu opět nahrnuly slzy do očí. "To teď bude takhle furt?" zeptal se. "Slzy pokaždý, co spolu promluvíme, protože si ho vždycky nějak připomeneme?"

"Já nevím," přiznal potichu. "Je to... jiný teď. Všechno. Nemyslíš?"

Matt se k němu zpátky otočil. "Jsi nevlastní bratr mého přítele, o kterém jsme nevěděli, nepřijde ti to jako pádný důvod?"

Axel se lehce uchechtl. "Wow. Zní to úplně jinak, slyšet to takhle nahlas."

"Že?"

Bylo to těžké. Pro ně pro oba. Tohle byla jejich první pořádná konverzace za poslední dva týdny, jediná i na další týden. Najednou bylo těžší s Axelem mluvit. A Axel to vůči Mattovi nejspíše cítil stejně. 

Do chvíle, než Matt druhý týden semestru onemocněl. To tak nějak prolomilo ledy, protože Axel se vrátil po celém dni školy a tréninku zrovna ve chvíli, kdy byl Matt nakloněný přes okraj postele a zvracel ten oběd, který ani nejedl. 

"Ou, to je mi přivítání," okomentoval to Axel a zavřel za sebou dveře. 

Matt to vzdal, praštil sebou zpátky do polštáře. "Hned si to uklidím, jen- Co děláš?!"

Axel vzal onen kýbl, který jim Matt vzal z koupelny a používal ho jako chytač svých nevolností. Nic v něm nebylo, Matt se teď už jen nadavoval bez ničeho a spíše do něj vházel jen kapesníky, Axel to ale stejně donesl ke svému koši. "Stejně jsem chtěl vynést odpadky."

"Nebudeš po mně uklízet posmrkaný kapesníky," namítl Matt. 

"Čekal jsem zvratky. Tohle je ještě dobrý. Nemoc nebo kocovina?"

"Včera jsem šel spát tak v deset, jestli sis nevšimnul." Byli oba večer na pokoji. 

"Mohl ses ožrat ráno, co já vím," odpověděl Axel nenuceně a vysypal kapesníky do svého koše. "Máš i teplotu? Nebo?"

"Netuším. Nemám tady teploměr."

"Vzal sis nějaký léky?"

"Žádný nemám."

"Panebože," zamumlal Axel a vzal krabičku z poličky nad postelí. "Horší jak s dítětem." Hodil po Mattovi teploměr. A pak se začal prohrabovat v nějakých lécích. 

"Jsem v pohodě," zakňučel Matt.

"Já oči mám, Matty," utrousil a další chvíli se přehraboval. Pak podal Mattovi plato nějakých prášků. "Tohle mi vždy uklidní žaludek. Zkus to. Cos dneska jedl?"

Kývl ke kýblu vedle jeho nohou. "Zdá se ti, že jsem něco jedl?"

Protočil očima. "Nějaké suché pečivo? Něco?"

"Nemám."

"Samozřejmě, že nemáš," povzdechl si. Vzal si něco ze stolu, strčil to do kapsy od kalhot a popadl pytel s odpadky. "Potřebuješ ještě něco? Skočím do obchodu."

"Brzdi, kovboji," odvětil hned Matt a chtěl toho říct víc, ale rozkašlal se. Další protočení očí z Axelovy strany.

"Oh, ty jsi hotovej." A bez dalších slov pokoj zase opustil. 

Matt zůstal zaraženě ležet. Tohle úplně nečekal, ještě, když za poslední tři dny spolu skoro nepromluvili. 

Axel se vrátil za několik málo minut, taška plná suchého pečiva a nějakých dalších léků. "Co teplota?" zeptal se.

"Trochu je. Nic hroznýho."

"To je?"

"Třicet osm a půl."

Axel se na něj podíval pohledem, jestli to myslí vážně. "Nic hroznýho si představuju tak třicet sedm."

"Subjektivní názor."

Hodil po něm další léky. "Tak tohle je na teplotu. Dělej. A taky mi v lékárně vnutili jakýsi čaj, takže ať už bude nechutný jakkoliv, vypiješ ho."

"A když odmítnu?"

"Tak si mě nepřej."

Matt ho sledoval, jak onen čaj vytáhl z tašky a přešel k varné konvici, kterou měli na ledničce. Stále s nepochopením. "Nemusíš mě opečovávat," řekl zničehonic tišeji.

"Je to i v mým vlastním zájmu," vysvětlil Axel. "Máme právnickou akci za dva dny. Jestli to od tebe chytnu, jsi mrtvej."

Axel to od něj chytnul. A tak o dva dny později, v čas nějaké té právnické akce, seděli oba na Mattově posteli, kolem nich rohlíky a posmrkané kapesníky, a dívali se na seriál za seriálem. 

Nebylo příjemné, že byli nemocní, to vůbec. Bylo to ale přesně to, co potřebovali, aby se po tom měsíci od jejich konverzace alespoň nějak vrátili do starých kolejí. Do těch posledních dnů před tím vším, kdy si rozuměli nejvíce. 

Axel byl možná člověk, který mu neustále Petera připomínal, byl ale taky jediný, s kým mohl tíhu toho celého teď už sdílet. A byl to opravdu lepší pocit. 

§ 

dneska už fakt poslední