We get what we deserve...

Pansy Parkinsonová se na začátku školního roku rozhodla, že se nebude bránit. Byla si jistá, že si to zaslouží. Neměla v úmyslu se jim snažit utéct nebo je přeprat. Toto předsevzetí porušila o silvestrovské noci. Tentokrát totiž byli opilí a její pud sebezáchovy převzal kontrolu nad jejími činy. Poprvé se snažila bojovat. Brzy poznala, že je zbytečné se bránit, když jsou druzí v přesile. Navíc okusila poznání, že čím větší bude člověk klást odpor, tím hůř dopadne.

Ležela na zemi. Už nedokázala ani plakat. Jen se snažila dýchat, i když i to bylo náročné. Cítila v ústech chuť krve. Tentokrát věděla, že nevstane. Neměla sílu. Nemohla se pohnout, vše ji bolelo. Byla si téměř jistá, že tu zemře. Když jí ta myšlenka poprvé prolétla hlavou, začala panikařit. V myšlenkách bědovala, že je mladá na umírání, nic nezažila a celkově zemřít nechce. Postupem času však té myšlence uvykla. A nakonec, po hodinách bolestí, ji umírání začalo utěšovat. Bolest odeznívala, ani chlad necítila... Propadla se do heboučkého stavu otupělosti. V dálce slyšela odpočítávání. Blížila se půlnoc. Očekávala, že se něco zázračného stane, až zazní: ,,Dva, jedna, šťastný nový rok!" Ale nic se nestalo. Jen se ozval vzdálený jásot a pár minut nad hradem šramotil ohňostroj. To bylo vše. Pansy nadále ležela na stejném místě. Vlastně netušila, co očekávala. Záchranu? Smrt? Nebo něco mezi tím? Najednou si vzpomněla na Snapea a její srdce se rozbušilo rychleji. Sevřel ji strach. Byla smířená, chtěla to vzdát, přála si zemřít... Jen ta jedna maličkost, to sladkobolné něco, co chovala ve své duši k Severusovi, ji zrazovalo od umírání. Až zemře, už ho neuvidí. Až zemře, nebude mu moct říct... Trhla hlavou, aby ty myšlenky zahnala. Nechtěla už myslet na Severuse Snapea, jen jí to ubližovalo. Zavřela oči a snažila se usnout (navěky).

Probudil ji podivný stav, kdy kolem sebe necítila vůbec nic. Jako kdyby vteřinu neexistovala. Otevřela oči a zamžourala. ,,Přemístil jsem vás," informoval hlas, který Pansy znala. Věděla, že na ni mluví Snape, ale nerozeznala jeho tvář. Vše viděla rozmazaně.
,,Nechte mě umřít," zašeptala.
,,I kdybych vás tam nechal, nezemřela byste. Maximálně byste chytila zápal plic," pravil. Slyšela cinkání lahviček, pak ucítila, jak Snape usedá vedle ní. ,,Nicméně vaše zranění jsou ošklivá, to bezesporu," dodal a nadzvedl jí hlavu. K ústům jí přiložil lahvičku s lektvarem. Ani se ho nezeptala, co to je. Naprosto Snapeovi důvěřovala. Lokla si a pomalu se jí navrátilo normální vnímání. Konečně zaostřila zrak a podívala se mu do očí.
,,Co bych si bez vás počala..." zašeptala vyčerpaně a neslyšně se zasmála. Snape na to nic neodpověděl. I když se Pansy snažil přesvědčit, že jí nic není, stejně se o ni strachoval. ,,Kde jsem?" zeptala se po chvíli ticha.
,,V ředitelně," odpověděl. Pansy si vybavila pohovku, která stojí v rohu. Na té určitě ležela.
,,Ani v hodině mé smrti mě nevezmete do svých komnat?" ušklíbla se. Snape se zamračil.
,,Neumíráte, Parkinsonová."
,,Odbíháte od tématu," opáčila slabě. Snape souhlasně přikývl. Jistěže její poznámku o komnatách musel ostentativně ignorovat. To se přece od něj očekávalo.
,,Zbytek vám ošetřím až ráno. Nyní byste se měla prospat," pravil. Pansy byla skutečně unavená a celé její tělo žadonilo o odpočinek. Jenže Pansy spát nechtěla. Přála si probdít celou noc se Snapem. Ale oči se jí samy od sebe zavíraly. Snape chtěl vstát, ale Pansy ho chytila za ruku.
,,Buďte tu se mnou," požádala ho tichounce. Nechtěla, aby ji opustil.
,,Budu," ujistil ji. Uklidnilo ji to. Spokojeně vydechla, možná se i pousmála. 
,,Šťastný nový rok," zašeptala.
,,Dobrou noc, slečno," odvětil a opatrně ji pohladil po tváři. To už necítila, usnula ve vteřině.