Pansy si stáhla vlasy do culíku.  Hleděla na sebe do zrcadla. Kam zmizela všechna ta sebejistota? Před rokem touto dobou zářila sebevědomím a hrdostí. Jako kdyby uběhla celá desetiletí.  Nos se jí skutečně zahojil, jen měla maličké modřiny okolo. Nespokojeně se zamračila. Nějakou pošramocenou částí své duše chtěla vidět ty rány. Chtěla cítit tu bolest jako včera v noci. Zamítavě zavrtěla hlavou. Už bláznila. Nebyl správný nápad vracet se do Bradavic. Ne po tom všem, co se během bitvy událo. Přemýšlela o tom, že to vzdá. Měla by prostě odejít, opustit tohle místo, kde stejně nikoho neměla. Jenže kam by šla? Domů k rodičům se vracet nechtěla. Neměla kam jít. Musela zůstat. Možná ji to zocelí. Nebo zlomí. Na výsledku už nezáleželo.

Severus Snape si promnul znavené oči. Nechápal, proč se vrátil. Měl všechno nechat za sebou. Měl být rád, že vyvázl živý a nepokoušet štěstěnu. Měl se sebrat, zmizet a už nikdy se na tato místa nevracet. Přesto tu stál uprostřed ředitelny, kde každá prasklina ve zdi šeptala jeho viny. Dny se vlekly a všechno bylo tak nevlídné. Jako kdyby stál v dešti, zatímco ostatní se vyhřívají na slunci. Byl to nový svět! Voldemort byl poražen! Ale pro Severuse jako by se nic nezměnilo. Jako kdyby všichni vyhráli a on stále vedl boj. 

Nesla si učebnice v rukou. Měli hodinu společně s Nebelvírem. Kráčela za jedním z nich. Otevřel dveře od učebny, Pansy chtěla projít s ním, ale když ji uviděl, nenávistně řekl: ,,Vstup smrtijedům zakázán." Zabouchl jí přímo před nosem. Leknutím se jí rozbušilo srdce. Pansy zavřela oči a napočítala do deseti. Potřebovala se uklidnit. Však si to zasloužíš... Zhluboka se nadechla nosem. Našla v sobě špetku síly a odvahy. Učebnice pevně přidržela jednou rukou, druhou si otevřela a vešla do učebny, i když by se raději rozběhla s pláčem pryč. Místo toho nasadila kamennou tvář, pomalým krokem vplula dovnitř.

Chodil na večeři mezi posledními. Neměl rád ten ruch a prázdné rozhovory kolegů. Usedl k učitelskému stolu, kde už nikdo nebyl. Nenápadně se rozhlédl po Velké síni. U zmijozelského stolu seděla Parkinsonová. Pamatoval si na předchozí léta, kdy sedávala v hloučku chlapců a hlasitě s nimi rozmlouvala. Bývala oblíbenou. S tím rozverně svůdným chováním ještě aby ne. Všichni zmijozelští chlapci chtěli být Parkinsonové nablízku a ona toho dokázala řádně využít. Nikdy si nenosila brašnu ani učebnice. Pokaždé se všichni smáli, když z úst vypustila nějakou trapnou urážku. Nikdo jí neodmlouval. Bývala hadí královnou. Teď seděla sama. Hlavu skloněnou k polévce. Nevypadala smutně, tvářila se neutrálně. Přesto Severus věděl, že je úplně jiná. Jistě, stále měla jazyk ostřejší než břitva a věřil, že stále lidi soudí rychle a bez soucitu. Ale už to nebylo tak okaté. Snažila se. Nevyjadřovala se v situacích, kdy by jindy ihned něco pověděla. Mlčela a přemýšlela o svých soudech, znala své nedostatky a snažila se na nich pracovat. Vzhlédla a přejela pohledem po poloprázdné síni. Nakonec očima spočinula na Snapeovi.  Přísahal by, že na vteřinu viděl v jejím pohledu smutek. V další sekundě se však jemně usmívala a spokojeně ukazováčkem poklepala na svůj nos. Nevěděl, jestli tím něco naznačuje, nebo jestli pouze ukazuje, že její nos je v pořádku. Tak jako tak na její gesto nereagoval. Uhnul pohledem.

Pansy seděla na okenním parapetu a kouřila. ,,Pans, sakra, zavři to okno. Je tu děsná zima," zanadávala jedna z jejích spolužaček.
,,Už jen chvilku, počkej," požádala Pansy, ale ve skutečnosti by okno nezavřela ani kdyby to dostala přikázáno. Dívala se směrem k věži, ve které byla ředitelna. Bylo to jediné místo, kde se ještě svítilo. Nerozeznala v okně nic, dokonce by ani neviděla, jestli ředitel zrovna nestojí v okně. I tak o tom pochybovala. Opřela si hlavu a povzdechla si. Měla zvláštní pocit, jako kdyby Snape byl jediným člověkem na světě, který by jí mohl rozumět. Nezajímala ho v romantickém slova smyslu a on ji taky ne. Ale bylo mezi nimi zvláštní spojení. Jako kdyby se jejich osudy stáčely stejným směrem (jen v jiné době). Dřív by mu nerozuměla, dřív bývala oblíbená. Nyní však zažívala to, co on jako student (aspoň se tak domnívala). Byla sama. On byl sám. Už ani její vlastní kolej jí nedávala jistotu. Típla cigaretu. Naposledy pohlédla na okno ředitelny a slezla dovnitř pokoje.