Let me feel as hurt as you

Setkali se u večeře. Do Bradavic se už vrátila většina studentů i profesorů, kteří trávili svátky doma. Pansy tím pádem seděla se svými spolužáky. Vyprávěli si o svátcích, o drahých dárcích a luxusním chlastu. Jedno se zmijozelským muselo nechat, jakoukoliv příležitost využili k pompézním oslavám. Severus byl obklopen svými kolegy. Ti si povídali o setkání s rodinou, jak se komu daří, jak se dá nejlépe připravit anglický pudink a kolik dámy z učitelského sboru přes svátky ,,nabraly" a musí ,,shodit". Pansy se občas koukla jeho směrem. Většinou seděl skloněný a hleděl na talíř, popřípadě přikyvoval Kratiknotovi na jeho dotazy. Vypadal stejně jako kdykoliv jindy. Byl to stále ten stejný profesor, zamračený a chladný. Severus nenápadně čas od času přejel pohledem po Velké síni a o vteřinu déle setrval očima na Pansy. Svým vystupováním a vzhledem se nijak nelišila, nebyla na ní znát žádná změna. Pořád byla stejně rezervovaná a zamyšlená jako dřív. Oba začali mít pocit, že vlastně mezi nimi nic nestalo, protože vše se zdálo být nezměněné. Jak by taková velká věc, pokud by se stala, nezměnila chod celého světa?

Severus Snape dojedl dřív než Pansy. Vstal od stolu a vydal se pryč. Když procházel kolem Pansy, podívala se na něj, on však její pohled neopětoval. Zastyděla se, že vůbec vzhlédla. Sklopila zrak, v duchu si vynadala a začala se lžičkou přehrabovat v moučníku. Neměla na nic chuť. Odtáhla talířek stranou, rozloučila se s přáteli a odešla. Připadala si hloupě. Kráčela prázdnými chodbami, hlavu skloněnou k zemi, jako by se styděla i před tapetami se zlatými růžemi. Zrovna si chtěla povzdechnout, když ji kdosi pevně chytil za paži a zatáhl do výklenku schovaného za těžkými závěsy. Přitiskl ji zády ke zdi. Pansy překvapeně zalapala po dechu. Ani nebyla schopná vyjeknout. Nicméně v další vteřině se napůl uklidnila, protože v šeru rozpoznala rysy Severuse Snapea. Otevřela ústa, aby se zeptala, co to má znamenat. Než však promluvila, Snape ji políbil. Pansy se nebránila. Byla ráda, že byla s ním. Dokonce nezáleželo na okolnostech, ani na všech pochybách, které v sobě nosila. Severusova přítomnost přemohla všechno ostatní. Líbal ji stejně vroucně jako v ředitelně. Už se ani nezdráhal ji pevně držet za boky. Byla v sedmém nebi. Ne však fyzicky, ne kvůli tomu, že ji Severus líbal. Byla šťastná díky tomu, že našla spřízněnou duši. Poté co si prošla všemi částmi pekla, našla konečně bezpečné místo v jeho náručí. Odtáhl se od ní, Pansy se bála, že ji pustí a odejde. Severus však nadále zůstával v jejím objetí. Shlížel k ní a hladil ji po tmavých vlasech. Vypadal zamyšleně, ale zároveň spokojeně, na tváři neměl své obvyklé vrásky vytesané nelibostí. Pansy k němu vzhlížela a snažila se ve svém pohledu říct vše, co se styděla vypovědět slovy. Opustil její vlasy a přiložil svou dlaň na její tvář, palcem laskal její kůži. Sebrala všechnu svou odvahu. Zhluboka se nadechla. Otevřela ústa. Severus ji však umlčel prstem, který jí položil na rty.
,,Běžte nejkratší cestou, nikde se nezdržujte a hlavně na sebe dejte pozor," řekl. Pansy se musela usmát. Nikdo se o ni dřív nestaral. Najednou tu byl muž, kterého Pansy zajímala. Dokonce tu byl, i když se domnívala, že ji zneuznal, odmítl, zavrhl. Přikývla hlavou, že rozumí. Teprve pak svěsil svou ruku. Pansy si stoupla na špičky a políbila ho. Vyšla ze závěsu jako první. Poslechla ho. Šla rychle a bezpečně se dostala do zmijozelské společenské místnosti.

Vylezla si na okenní parapet, otevřela okno a plánovala si zapálit cigaretu. Zahleděla se však směrem, kde byla ředitelna. Její duše se naplnila pokojem. Pousmála se, aniž by to věděla. Neměla ani tušení, co to celé znamená a kam ji to vede. Nepátrala po tom, protože to prostě a jednoduše bylo příjemné.
,,Merlinovanoho, Pans, jestli nehodláš kouřit, tak to okno zavři," řekla její spolužačka, která zrovna přišla. Pansy překvapeně vzhlédla, pak se podívala na svou stříbrnou tabatěrku a usmála se.
,,Máš pravdu, Mel," odvětila a zavřela okno. Dál však seděla na parapetu a hleděla na okno, kde zářily svíce a možná tam zrovna přicházel ředitel. A možná... jen možná... ten ředitel myslel na někoho, kdo byl podobný Pansy Parkinsonové.